O české hokejové reprezentaci se na Slovensku vypravoval vtip, že její první útok nastupuje ve složení Jágr-Štěstí-Náhoda. Vynecháme-li Jágra, dostaneme vcelku přesný popis příčin českého volebního zázraku v roce 2021. Úleva, že se Babiš poroučí z vlády, je samozřejmě veliká. Ale neměla by překrýt skutečnost, že jsme opravdu měli doslova a do písmene „více štěstí nežli rozumu“.

Kdyby se hlasy odevzdané ve sněmovních volbách roku 2021 v České republice přepočítávaly na mandáty podle volebních systémů většiny jiných evropských zemí, Andrej Babiš by byl nadále premiérem. Jinak řečeno: českou společnost před pokračováním jeho vlády zachránil především mimořádně nespravedlivý volební systém, který jen čirou náhodou zapůsobil kladně — byť současně vinou jiného svého otřesného aspektu vyvolal i zcela nedemokratický masakr Pirátské strany.

Ve všech analýzách volebních výsledků se daná skutečnost podceňuje či porůznu zaobaluje; stejně tak jako se v povolebních interpretacích zcela nemístně přeceňují jiné příčiny pirátského fiaska — nebýt pokřiveného volebního systému, měli by nejméně dvacet poslanců a o jejich výsledku by se přemýšlelo zcela jinak.

Nás nyní ale zajímá celkový výsledek, který vůbec neodráží přání ani těch občanů, kteří se k volbám vypravili, a ač mluvíme o celkem slušné volební účasti, je tu na místě připomenout, že jich nebyly ani dvě třetiny. Když mnozí politici tu a tam mluví o „milionu nezastoupených voličů“, mají ovšem na mysli jen ty, kteří hlasovali, ale jejichž hlasy propadly spolu se stranami, jež nedosáhly na diskriminační pětiprocentní práh.

Vypouštějí se tak nyní rozmanité fráze o tom, kdo a jak bude zájmy voličů, jejichž hlasy nejsou ve Sněmovně zastoupeny, hájit. To se ovšem samozřejmě nestane. Už proto, že si s největší pravděpodobností nikdo bohužel ani nedá práci, aby zjistil, kdo přesně voliči čtyř prvních formací pod pětiprocentní hranicí jsou, co chtějí a jaké změny v organizaci společnosti by byly nutné, pokud bychom chtěli většinu z nich získat pro demokratický ideál…

Těch lidí je přesně 844 239 a v lepší demokracii, než je současná česká, by samozřejmě všichni — nebo takřka všichni — měli v parlamentu své zastoupení. Je to v úhrnu více hlasů, než kolik dostala koalice Pirátů a Starostů. V otevřenějším poměrném volebním systému (není náhoda, že v pětiprocentní uzavírací klauzuli si libují zejména postsovětské země, a rovnou desetiprocentní si zavedla proslulá turecká demokracie), s nižším prahem pro vstup do sněmovny, jaké mají například v Beneluxu, Skandinávii, ale třeba i v Bulharsku, Rakousku, Řecku, na Pyrenejském poloostrově, v Izraeli nebo jižní Americe, by po letošních volbách ve Sněmovně usedli také poslanci a poslankyně z Přísahy, ČSSD, vesměs i z KSČM a často i z trojbloku Svobodní, Trikolóra, Soukromníci.

Fakt, že to nikomu z nich z dobrých důvodů nepřejeme, nám nemůže bránit v uznání, že jejich absence ve sněmovně je principiálně nespravedlivá a hluboce nedemokratická. Jen si představme, jak by liberálnější část společnosti vyváděla, kdyby výsledky byly opačné — a v roce 2017 k tomu věru nescházelo mnoho, KDU-ČSL, STAN i TOP 09 se všechny vmezeřily mezi pět a šest procent: i tehdy při nás — či při nich — stáli všichni svatí.

Popis toho, jak by měl český volební systém vypadat, aby sám způsob voleb neošklivil lidem demokracii, si necháme na jindy — optimálních by bylo zřejmě pět stejně velkých čtyřicetimandátových obvodů s přirozenou uzavírací klauzulí 2,5 %. Nyní ale zůstaňme u prosté konstatace faktu, že pokud někdo dokáže pro svou věc v české společnosti ve volbách shromáždit 150 tisíc lidí, kteří jsou ochotni jít za ni hlasovat, měl by zkrátka být ve sněmovně zastoupen — jinak si zaděláváme na mnohem větší problémy, jež se v důsledku deficitu reprezentace, posléze projeví jinde jinak, což se tu ostatně po celých třicet let děje.

Jak jsme před časem psali v jiném textu, „bránit demokracii před lidmi je nejjistější cesta k diktatuře“. A jak říkal největší český státník všech dob, Tomáš G. Masaryk, „demokracie není možná bez demokratů“. Jestliže většina lidí volí strany, jež se proti základům demokracie na nějaký způsob obracejí, pak je potřeba přemýšlet především o tom, jak se to stalo, co to způsobuje — a takto identifikované příčiny řešit. A to samozřejmě nikoli tím, že jim bráníme v participaci na parlamentním provozu.

O Babišově porážce je tedy namístě přemýšlet nikoli jako o skvělém výkonu jeho odpůrců, nýbrž jako o šťastném daru shůry, jako o pomíjivé přízni bohyně Fortuny. Se vzniklou situací bychom tudíž měli zacházet podle toho — s úzkostí a zatajeným dechem jako s příležitostí většinu lidí v české společnosti přesvědčit o tom, že politický systém demokracie je pro ně výhodný. Pro příští čtyři roky tu není žádný větší úkol.

Pokud se nám to nepodaří, pravděpodobně se stane, že současnou vládu, v principu nyní asi nejlepší možnou, avšak současně nastupující bez skutečné demokratické legitimity, nahradí režim obdobný, anebo ještě horší, než nám chystal Andrej Babiš. A povězme si upřímně, že vzhledem k předpokladům nastupující garnitury není šance, že se nám podaří obstát, příliš vysoká. To ale neznamená, že se o to nemáme pokoušet.

I. Babiš už měl českou společnost prakticky pod kontrolou

Kromě právě popsané suverénně dominantní příčiny Babišovy porážky, jíž je krajně nespravedlivý český volební systém, je tu řada dalších faktorů, jež se šťastně sešly, a tím Babišovu porážku vůbec posunuly do prostoru možných výsledků. Máme za takřka jisté, že Andrej Babiš si sám svou možnou prohru ještě v den voleb vůbec nepřipouštěl — jeho analytikům v číslech vycházela nejspíše jen jako statistická chyba. Kontrola jeho politicko-ekonomického konsorcia ANO-Agrofert nad českou společností byla totiž už taková, že výsledek, který nastal, prostě neměl ve scénářích.

Rozdělení mandátů ve zpětném pohledu zamlžuje reálné rozložení politických sil. Je až nepochopitelnou mocensko-technologickou chybou jeho organizace, že volební systém neupravila tak, aby výsledek, jenž nastal, nebyl možný. Stačilo například změnit republiku v jeden volební obvod, což by nahrávalo kandidátkám se silnými lídry, a snížit hranici pro vstup do Sněmovny na tři procenta, což bylo bývalo možné i s pravdivým argumentem zvýšení demokratické legitimity výsledku voleb, a nyní bychom analyzovali úplně jinou — zdůrazněme ještě jednou — spravedlivější, i když mnohem tísnivější, situaci.

Vždyť reálný, málo uváděný poměr hlasů obou bloků byl takovýto: SPOLU a PirStan dohromady získaly 43,41 %, zatímco ANO-SPD-ČSSD-Přísaha-KSČM společně obdržely 49,61 % hlasů. To je nejdůležitější volební statistika a poslanci budoucí vládní koalice by si těmito dvěma čísly měli vytapetovat své kanceláře. Čeká je běh do kopce.

Jak se to ale vůbec mohlo, po tak katastrofickém čtyřletém Babišově vládnutí, stát? Jak to, že se jako hlavní téma volební kampaně řešily údajné, ad absurdum nafukované, úlety centristické liberální generační strany Pirátů, a nikoli zcela reálné a namnoze trestně stíhatelné zločiny Babišovy vlády, od jeho dotačních podvodů přes reálné podezření, že nechal unést svého syna na Krym, až po covidovou tragédii?

Odpověď na danou otázku míří k samé podstatě naší politické reality. Věci si totiž stojí tak, že Babišovi přímo podřízené či na něm životně závislé struktury v období před volbami již přímo či nepřímo kontrolovaly většinu české formální veřejné komunikace.

Nikdo tu například nezkoumal, nakolik je Babišovi poplatná Rada ČTK, instituce produkující většinu neutrálního zpravodajství, které přebírá jako kostru svého mediálního obsahu většina českých tzv. seriózních médií. Analýza její produkce ve vztahu k Babišovým zájmům by pravděpodobně přinesla udivující výsledky.

Andrej Babiš se v uplynulém volebním období také stal největším českým vydavatelem tištěných médií. Kromě zglajchšaltovaných, dříve předních celostátních deníků Mladé Fronty Dnes a Lidových novin, které jsou na očích, takže se o jejich excesech relativně často referuje, Babiš vlastní stovky dalších titulů, jejichž význam je dnes pravděpodobně ještě řádově vyšší.

Lze snad dokonce argumentovat, že hlavní úlohou obou dříve seriózních deníků dnes už je jen dodávat komentátory do debat veřejnoprávních médií, která po celé minulé období oslabovala českou demokracii tím, že redaktory obou hybridních stranických deníků skutečně do svého vysílání zvala. Tím ovšem Babišovu propagandistickému produktu zpětně propůjčovala stín jakési legitimity.

Lidé tu naštěstí ale nejsou hloupí. Dokonce — v rozporu s obecným míněním — je dosti dobře možné, že právě veřejnost je dlouhodobě nejkompetentnějším účastníkem českého politického provozu, a tak se oba stěžejní deníky Mafra žádné zvláštní reputaci již netěší. O to větší význam však mají Babišova média působící tak říkajíc pod radarem.

Babiš v novém volebním období koupil mohutné portfolio lifestylových časopisů od vydavatelství Bauer Media. Co se píše v médiích jako Cosmopolitan, Žena a život, Chvilka pro tebe, Rytmus života o jeho zájmech, nikdo nezkoumá. Jen tu a tam probleskne nějaký bizarní ornament, ale celkový korpus jejich obsahu, soustavně neanalyzuje nikdo. Babiš také vlastní síť hyperlokálních týdeníků 5+2. Rozdávají se zdarma v samoobsluhách a dalších místech v menších městech po celé republice. Ani o tom, že by jejich obsah někdo analyzoval, není nic známo.

Kdyby u nás fungoval obor mediální studia, jak má, tohle by pro jeho představitele přece byla prvořadá otázka. Bohužel české katedry daného zaměření se tváří, jako že se jich to netýká. Je možné, že nezájem akademiků o tak fascinující otázku souvisí s jejich závislostí na grantech? Odpovídalo by to známým metodám toho, jak si tu konsorcium ANO-Agrofert opatřovalo klid na práci.

K tomu přistupují sociální sítě, snad nejpekelnější vynález globalizovaného kapitalismu, který przní i tak skvělou věc, jakou by za normálních okolností mohl internet být. Instituce jako Facebook, Twitter, Google, Instagram a v našem republikovém měřítku jistě i Seznam svými algoritmy rozvracejí společnost — její stav je zajímá málo, anebo vůbec, všechny fungují primárně s ohledem na korporátní zisk.

Takzvané digitální platformy křiví všechny politické zápasy současnosti tak, aby v nich získávali větší výhodu aktéři, kteří mají více peněz a jsou schopni mobilizovat veřejnou podporu na základě témat, jež utužují skupinovou kulturní identitu. Vadí nám to samozřejmě u Ruska a Číny, mělo by nám to však vadit jako princip. To sama jeho existence přece umožňuje komukoli koupit si jeho uplatnění, nejen Rusům nebo Číňanům. Mělo by nám to vadit i v případě PPF, Philipa Morrise, Pavla Tykače či státu Izrael.

Je mnoha akademiky mnohokrát z různých stran popsanou skutečností, že v digitálních platformách se snáze šíří extrémní, nenávist vyvolávající a předsudky stvrzující obsah. Zároveň v posledních patnácti letech brutálně podemlely hospodářské základy skutečného novinářství, jež vykazuje schopnost přinášet pro společnost podstatné faktické poznatky.

Sama snaha o debatu, jak digitální platformy regulovat, zpravidla naráží na argument o hrozbě cenzurou. To jistě nelze brát na lehkou váhu, je ale třeba současně nahlédnout, že právě absence jakékoli regulace digitálních platforem vede ke vzniku autoritářských politických struktur, jež svobodnou, věcnou a pluralitní veřejnou debatu potírají a v konečném důsledku k cenzornímu omezení veřejné komunikace i dalším autoritářským zásahům do společenského života vedou.