Babišův konec: jeho příčiny a — možné — následky

Jakub Patočka

Esej šéfredaktora DR vyšla v rámci knihy Babišistán, ve které editoři nakladatelství Zeď shromáždili přes dvacet reflexí Babišovy éry prozatím ukončené volebním výsledkem. Text eseje je analýzou současné politické situace v ČR.

Volební výsledek zakrývá, že Andrej Babiš už měl českou společnost prakticky pod kontrolou, i to, jak fatální hrozbu případné pokračování jeho režimu představovalo. V případě nedůsledného postupu demokratické pětky se může vrátit silnější, anebo dokonce nastoupí něco horšího. Foto Facebook Andrej Babiš

O české hokejové reprezentaci se na Slovensku vypravoval vtip, že její první útok nastupuje ve složení Jágr-Štěstí-Náhoda. Vynecháme-li Jágra, dostaneme vcelku přesný popis příčin českého volebního zázraku v roce 2021. Úleva, že se Babiš poroučí z vlády, je samozřejmě veliká. Ale neměla by překrýt skutečnost, že jsme opravdu měli doslova a do písmene „více štěstí nežli rozumu“.

Kdyby se hlasy odevzdané ve sněmovních volbách roku 2021 v České republice přepočítávaly na mandáty podle volebních systémů většiny jiných evropských zemí, Andrej Babiš by byl nadále premiérem. Jinak řečeno: českou společnost před pokračováním jeho vlády zachránil především mimořádně nespravedlivý volební systém, který jen čirou náhodou zapůsobil kladně — byť současně vinou jiného svého otřesného aspektu vyvolal i zcela nedemokratický masakr Pirátské strany.

Ve všech analýzách volebních výsledků se daná skutečnost podceňuje či porůznu zaobaluje; stejně tak jako se v povolebních interpretacích zcela nemístně přeceňují jiné příčiny pirátského fiaska — nebýt pokřiveného volebního systému, měli by nejméně dvacet poslanců a o jejich výsledku by se přemýšlelo zcela jinak.

Nás nyní ale zajímá celkový výsledek, který vůbec neodráží přání ani těch občanů, kteří se k volbám vypravili, a ač mluvíme o celkem slušné volební účasti, je tu na místě připomenout, že jich nebyly ani dvě třetiny. Když mnozí politici tu a tam mluví o „milionu nezastoupených voličů“, mají ovšem na mysli jen ty, kteří hlasovali, ale jejichž hlasy propadly spolu se stranami, jež nedosáhly na diskriminační pětiprocentní práh.

Vypouštějí se tak nyní rozmanité fráze o tom, kdo a jak bude zájmy voličů, jejichž hlasy nejsou ve Sněmovně zastoupeny, hájit. To se ovšem samozřejmě nestane. Už proto, že si s největší pravděpodobností nikdo bohužel ani nedá práci, aby zjistil, kdo přesně voliči čtyř prvních formací pod pětiprocentní hranicí jsou, co chtějí a jaké změny v organizaci společnosti by byly nutné, pokud bychom chtěli většinu z nich získat pro demokratický ideál…

Těch lidí je přesně 844 239 a v lepší demokracii, než je současná česká, by samozřejmě všichni — nebo takřka všichni — měli v parlamentu své zastoupení. Je to v úhrnu více hlasů, než kolik dostala koalice Pirátů a Starostů. V otevřenějším poměrném volebním systému (není náhoda, že v pětiprocentní uzavírací klauzuli si libují zejména postsovětské země, a rovnou desetiprocentní si zavedla proslulá turecká demokracie), s nižším prahem pro vstup do sněmovny, jaké mají například v Beneluxu, Skandinávii, ale třeba i v Bulharsku, Rakousku, Řecku, na Pyrenejském poloostrově, v Izraeli nebo jižní Americe, by po letošních volbách ve Sněmovně usedli také poslanci a poslankyně z Přísahy, ČSSD, vesměs i z KSČM a často i z trojbloku Svobodní, Trikolóra, Soukromníci.

Fakt, že to nikomu z nich z dobrých důvodů nepřejeme, nám nemůže bránit v uznání, že jejich absence ve sněmovně je principiálně nespravedlivá a hluboce nedemokratická. Jen si představme, jak by liberálnější část společnosti vyváděla, kdyby výsledky byly opačné — a v roce 2017 k tomu věru nescházelo mnoho, KDU-ČSL, STAN i TOP 09 se všechny vmezeřily mezi pět a šest procent: i tehdy při nás — či při nich — stáli všichni svatí.

Popis toho, jak by měl český volební systém vypadat, aby sám způsob voleb neošklivil lidem demokracii, si necháme na jindy — optimálních by bylo zřejmě pět stejně velkých čtyřicetimandátových obvodů s přirozenou uzavírací klauzulí 2,5 %. Nyní ale zůstaňme u prosté konstatace faktu, že pokud někdo dokáže pro svou věc v české společnosti ve volbách shromáždit 150 tisíc lidí, kteří jsou ochotni jít za ni hlasovat, měl by zkrátka být ve sněmovně zastoupen — jinak si zaděláváme na mnohem větší problémy, jež se v důsledku deficitu reprezentace, posléze projeví jinde jinak, což se tu ostatně po celých třicet let děje.

Jak jsme před časem psali v jiném textu, „bránit demokracii před lidmi je nejjistější cesta k diktatuře“. A jak říkal největší český státník všech dob, Tomáš G. Masaryk, „demokracie není možná bez demokratů“. Jestliže většina lidí volí strany, jež se proti základům demokracie na nějaký způsob obracejí, pak je potřeba přemýšlet především o tom, jak se to stalo, co to způsobuje — a takto identifikované příčiny řešit. A to samozřejmě nikoli tím, že jim bráníme v participaci na parlamentním provozu.

O Babišově porážce je tedy namístě přemýšlet nikoli jako o skvělém výkonu jeho odpůrců, nýbrž jako o šťastném daru shůry, jako o pomíjivé přízni bohyně Fortuny. Se vzniklou situací bychom tudíž měli zacházet podle toho — s úzkostí a zatajeným dechem jako s příležitostí většinu lidí v české společnosti přesvědčit o tom, že politický systém demokracie je pro ně výhodný. Pro příští čtyři roky tu není žádný větší úkol.

Pokud se nám to nepodaří, pravděpodobně se stane, že současnou vládu, v principu nyní asi nejlepší možnou, avšak současně nastupující bez skutečné demokratické legitimity, nahradí režim obdobný, anebo ještě horší, než nám chystal Andrej Babiš. A povězme si upřímně, že vzhledem k předpokladům nastupující garnitury není šance, že se nám podaří obstát, příliš vysoká. To ale neznamená, že se o to nemáme pokoušet.

I. Babiš už měl českou společnost prakticky pod kontrolou

Kromě právě popsané suverénně dominantní příčiny Babišovy porážky, jíž je krajně nespravedlivý český volební systém, je tu řada dalších faktorů, jež se šťastně sešly, a tím Babišovu porážku vůbec posunuly do prostoru možných výsledků. Máme za takřka jisté, že Andrej Babiš si sám svou možnou prohru ještě v den voleb vůbec nepřipouštěl — jeho analytikům v číslech vycházela nejspíše jen jako statistická chyba. Kontrola jeho politicko-ekonomického konsorcia ANO-Agrofert nad českou společností byla totiž už taková, že výsledek, který nastal, prostě neměl ve scénářích.

Rozdělení mandátů ve zpětném pohledu zamlžuje reálné rozložení politických sil. Je až nepochopitelnou mocensko-technologickou chybou jeho organizace, že volební systém neupravila tak, aby výsledek, jenž nastal, nebyl možný. Stačilo například změnit republiku v jeden volební obvod, což by nahrávalo kandidátkám se silnými lídry, a snížit hranici pro vstup do Sněmovny na tři procenta, což bylo bývalo možné i s pravdivým argumentem zvýšení demokratické legitimity výsledku voleb, a nyní bychom analyzovali úplně jinou — zdůrazněme ještě jednou — spravedlivější, i když mnohem tísnivější, situaci.

Vždyť reálný, málo uváděný poměr hlasů obou bloků byl takovýto: SPOLU a PirStan dohromady získaly 43,41 %, zatímco ANO-SPD-ČSSD-Přísaha-KSČM společně obdržely 49,61 % hlasů. To je nejdůležitější volební statistika a poslanci budoucí vládní koalice by si těmito dvěma čísly měli vytapetovat své kanceláře. Čeká je běh do kopce.

Jak se to ale vůbec mohlo, po tak katastrofickém čtyřletém Babišově vládnutí, stát? Jak to, že se jako hlavní téma volební kampaně řešily údajné, ad absurdum nafukované, úlety centristické liberální generační strany Pirátů, a nikoli zcela reálné a namnoze trestně stíhatelné zločiny Babišovy vlády, od jeho dotačních podvodů přes reálné podezření, že nechal unést svého syna na Krym, až po covidovou tragédii?

Odpověď na danou otázku míří k samé podstatě naší politické reality. Věci si totiž stojí tak, že Babišovi přímo podřízené či na něm životně závislé struktury v období před volbami již přímo či nepřímo kontrolovaly většinu české formální veřejné komunikace.

Nikdo tu například nezkoumal, nakolik je Babišovi poplatná Rada ČTK, instituce produkující většinu neutrálního zpravodajství, které přebírá jako kostru svého mediálního obsahu většina českých tzv. seriózních médií. Analýza její produkce ve vztahu k Babišovým zájmům by pravděpodobně přinesla udivující výsledky.

Andrej Babiš se v uplynulém volebním období také stal největším českým vydavatelem tištěných médií. Kromě zglajchšaltovaných, dříve předních celostátních deníků Mladé Fronty Dnes a Lidových novin, které jsou na očích, takže se o jejich excesech relativně často referuje, Babiš vlastní stovky dalších titulů, jejichž význam je dnes pravděpodobně ještě řádově vyšší.

Lze snad dokonce argumentovat, že hlavní úlohou obou dříve seriózních deníků dnes už je jen dodávat komentátory do debat veřejnoprávních médií, která po celé minulé období oslabovala českou demokracii tím, že redaktory obou hybridních stranických deníků skutečně do svého vysílání zvala. Tím ovšem Babišovu propagandistickému produktu zpětně propůjčovala stín jakési legitimity.

Lidé tu naštěstí ale nejsou hloupí. Dokonce — v rozporu s obecným míněním — je dosti dobře možné, že právě veřejnost je dlouhodobě nejkompetentnějším účastníkem českého politického provozu, a tak se oba stěžejní deníky Mafra žádné zvláštní reputaci již netěší. O to větší význam však mají Babišova média působící tak říkajíc pod radarem.

Babiš v novém volebním období koupil mohutné portfolio lifestylových časopisů od vydavatelství Bauer Media. Co se píše v médiích jako Cosmopolitan, Žena a život, Chvilka pro tebe, Rytmus života o jeho zájmech, nikdo nezkoumá. Jen tu a tam probleskne nějaký bizarní ornament, ale celkový korpus jejich obsahu, soustavně neanalyzuje nikdo. Babiš také vlastní síť hyperlokálních týdeníků 5+2. Rozdávají se zdarma v samoobsluhách a dalších místech v menších městech po celé republice. Ani o tom, že by jejich obsah někdo analyzoval, není nic známo.

Kdyby u nás fungoval obor mediální studia, jak má, tohle by pro jeho představitele přece byla prvořadá otázka. Bohužel české katedry daného zaměření se tváří, jako že se jich to netýká. Je možné, že nezájem akademiků o tak fascinující otázku souvisí s jejich závislostí na grantech? Odpovídalo by to známým metodám toho, jak si tu konsorcium ANO-Agrofert opatřovalo klid na práci.

K tomu přistupují sociální sítě, snad nejpekelnější vynález globalizovaného kapitalismu, který przní i tak skvělou věc, jakou by za normálních okolností mohl internet být. Instituce jako Facebook, Twitter, Google, Instagram a v našem republikovém měřítku jistě i Seznam svými algoritmy rozvracejí společnost — její stav je zajímá málo, anebo vůbec, všechny fungují primárně s ohledem na korporátní zisk.

Takzvané digitální platformy křiví všechny politické zápasy současnosti tak, aby v nich získávali větší výhodu aktéři, kteří mají více peněz a jsou schopni mobilizovat veřejnou podporu na základě témat, jež utužují skupinovou kulturní identitu. Vadí nám to samozřejmě u Ruska a Číny, mělo by nám to však vadit jako princip. To sama jeho existence přece umožňuje komukoli koupit si jeho uplatnění, nejen Rusům nebo Číňanům. Mělo by nám to vadit i v případě PPF, Philipa Morrise, Pavla Tykače či státu Izrael.

Je mnoha akademiky mnohokrát z různých stran popsanou skutečností, že v digitálních platformách se snáze šíří extrémní, nenávist vyvolávající a předsudky stvrzující obsah. Zároveň v posledních patnácti letech brutálně podemlely hospodářské základy skutečného novinářství, jež vykazuje schopnost přinášet pro společnost podstatné faktické poznatky.

Sama snaha o debatu, jak digitální platformy regulovat, zpravidla naráží na argument o hrozbě cenzurou. To jistě nelze brát na lehkou váhu, je ale třeba současně nahlédnout, že právě absence jakékoli regulace digitálních platforem vede ke vzniku autoritářských politických struktur, jež svobodnou, věcnou a pluralitní veřejnou debatu potírají a v konečném důsledku k cenzornímu omezení veřejné komunikace i dalším autoritářským zásahům do společenského života vedou.

Je tedy třeba formulovat principy regulace tak, aby chránily všechny přednosti spojované s právem na svobodu projevu, ale současně znemožňovaly beztrestně systémově křivit obsah veřejné komunikace způsobem, který upřednostňuje nenávist, dogmatismus, neúctu k faktům, a to vše ze zištných důvodů. Neboť právě taková je podstata fungování digitálních platforem dnes.

Jejich vlastníci nesou zásadní díl odpovědnosti za kolosální zločiny, jako byla štvanice vedoucí ke genocidě barmské minority Rohingů, i za nespočet větších či menších škod na demokratické politické kultuře, jakou jsme letos zaznamenali i u nás v podobě bezprecedentní, obludné, dehonestační kampaně vedené proti Pirátům — opět primárně v zájmu Babiše a jeho spojenců, včetně Číny a Ruska.

A konečně je třeba mluvit o tom, že Babišovo konsorcium ANO-Agrofert díky kontrole státního aparátu už disponovalo ekonomickými a dalšími mocenskými pákami, které mu umožňovaly přimět i jiná komerční média jako Novu, Primu, Novinky či Právo, aby vystupovaly v jeho prospěch, nebo alespoň neutrálně. To se samozřejmě dělo.

Vedle naprosté distorze komunikačního prostředí bychom mohli mluvit o dalších oblastech, v nichž se projevovalo, že Babišova kontrola nad českou společností začínala vykazovat tuhost betonu. Jen si vezměme, jak se mu podařilo ve věcech jeho osobního zájmu paralyzovat justici. Jen uvažme zhola neuvěřitelný příběh ovládnutí celé soustavy státních institucí, které koordinovaně křivily vyšetřování otravy řeky Bečvy, jak to doložila zpráva sněmovní vyšetřovací komise.

Je tedy skoro zázrak, že se ho české demokratické politické veřejnosti podařilo přetlačit. Bylo to z převážné většiny díky mimořádně nespravedlivému českému volebnímu systému. Ale nejen díky němu.

II. Mnoho psů, hlídacích psů demokracie, Babišova smrt

Sociálním faktem, jenž nemá sice reálný základ, ale který se může stát reálným ve svých důsledcích, zkrátka je, že česká společnost vystavena náporu srovnatelnému s těmi, které nyní rozkládají polskou a maďarskou demokracii, v poslední chvíli dokázala obstát. Jak to?

Ještě jeden podstatný faktor nebyl naší zásluhou — pandemie covidu. Nebudeme tu zabíhat do podrobností: zájemce o ně odkážeme na práce našeho kolegy Jana Kašpárka, podle našeho mínění spolehlivě nejlepší novinářský zdroj informací o covidu a všech jeho souvislostech publikovaný v češtině.

Pandemie covidu, pokud jde o Babiše, do děje vstoupila především tím, že obnažila jeho fanfarónství a neschopnost. Není žádná náhoda, že politici typu „prolhaný prospěchář“ covidovou krizi nikde na světě příliš nezvládali, zatímco politici věrní podstatě státnického řemesla vesměs obstáli.

Politici, kteří chtějí vládnout ve prospěch lidí, byť o něm mohou mít tak rozdílné představy jako třeba Angela Merkelová, Mette Fredriksenová či Jacinda Ardernová, vycházejí v krizových situacích z faktů a sledují primárně veřejný zájem. Naopak lidé, kteří jsou v politice primárně proto, aby se obohacovali či získávali jiný osobní prospěch, musejí ještě ve druhém plánu zákonitě sledovat, aby je za to nestihl trest — vládnutí samo je pro ně tak až třetí prioritou, a tudíž na ně nemají tolik času. To se v krizi nevyhnutelně projeví.

Také pandemie covidu a katastroficky nekompetentní reakce na ni tedy pootevřela prostor, aby tu Andrej Babiš vůbec mohl prohrát. A v daném prostoru se konečně zhodnotila také práce české politické veřejnosti, kterou lze rozdělit do tří základních faktorů.

Na prvním místě to byla aktivita občanské společnosti, organizací jako Milion chvilek pro demokraciiTransparency International. Na druhém místě to byl výkon politické opozice, v níž suverénně nad všemi vynikali Piráti, byť se jim za to ve volbách dostalo jen hořké odměny. A na třetím místě to byla práce svobodných médií, která chápala, že téma Babiš je alfou a omegou dalšího vývoje české společnosti: nakonec nás nebylo tak málo.

Všichni, kdo se snažili, mají svůj podíl. Až budoucí historik posoudí míru, v jaké kdo přispěl. Z dnešního hlediska se zdá, že asi poslední ranou, která ve finále překlopila věci kýženým směrem, byla aféra Pandora Papers ukazující, jak se Andrej Babiš vyhýbal řádnému placení daní a nakupoval si luxusní majetky na francouzském pobřeží — Češi nenávidí papalášství. Mnoho hlídacích psů demokracie, Babišova smrt. Ale nelžeme si do kapsy, přátelé, nebyli jsme víc než jen posledními kapkami.

Kdybychom váhu faktorů Babišovy porážky měli vyjádřit v procentech, nejméně sedmdesát procent by muselo připadnout českému volebnímu systému, tak dvacet procent covidové krizi, a deset procent by zbylo na českou politickou veřejnost. Stručně a jasně: Babiš nekončí proto, jak jsme byli či nebyli dobří, ale proto, že se na nás jednoduše usmálo štěstí. A právě ve světle toho bychom měli přemýšlet o éře, do níž vstupujeme.

III. Co by se stalo, kdyby volby dopadly spravedlivě

Ještě předtím si ale zkusme chvíli povídat o tom, jak by česká realita vypadala, kdyby volby dopadly tak, jak podle váhy odevzdaných voličských hlasů dopadnou měly: vládu by sestavoval Andrej Babiš, ve většině s Přísahou a Hamáčkovou parodií na sociální demokracii. Obě strany by navíc ve Sněmovně bylo možno držet zkrátka, protože k většině by se jistě podle potřeby daly zase vypůjčit hlasy od Okamurových rasistů, někde, tak jako se to dělo už v minulém volebním období, by se přidala i ODS či jiné části pravice.

Babiš by v takovém prostředí vzkvétal jako řepka v květnu. Značka socdem by mu opatřovala legitimitu před Evropou — za pár trafik skoro zadarmo. Na vnitro by šel nejspíše Robert Šlachta, připravený pro bosse udělat cokoli. Komunisté a Okamura by vládu tolerovali za místa ve státních institucích, které by pomáhali ochromovat v Babišově zájmu, jak se to už ostatně dělo v minulém období. První nemilosrdně sťatou obětí by byla veřejnoprávní televize.

Lidé zavření v procesech vykonstruovaných Finanční správou, jako je svitavský podnikatel ze zemědělskými komoditami Miroslav Trávníček, jehož příběh famózně popsaly Brit Jensen a Zuzana Vlasatá v podcastu Akce Olej, by neměli šanci dostat se na svobodu. V případě otrávené Bečvy bychom byli rádi, kdyby do vězení neputovaly falešně osočené oběti. Babiš junior by si mohl jen nechat zdát o tom, že někdo spravedlivě posoudí jeho případ. Čapí hnízdo a další Babišovy trestní kauzy by definitivně skončily u ledu…

Ale to všechno je nasnadě, není k tomu potřeba nijak velké fantazie. Zdaleka to ovšem nevystihuje nejpodstatnější rysy hypotetického vývoje, jejž nyní rozvažujeme.

Zkusme nad hrozbou, kterou jsme odvrátili, uvažovat fenomenologicky. Rozvzpomeňme se, jak vypadala Babišova politická reprezentace v roce 2013, kdy ji reprezentovali lidé jako Martin Stropnický, Robert Pelikán, Petr Vokřál, Jiří Zlatuška, na ministerstva putovali za hnutí ANO lidé jako Hana Marvanová a na sjezdu, kde se Andrej Babiš omluvil za to, že dostal sto procent hlasů, vystoupil Václav Bělohradský a jedna z tváří evropského liberalismu Guy Verhofstadt.

O čtyři roky později už se nic nepředstíralo, na ministerstva se umísťovali jen loajální kádry, poslušné na slovo. Za příliš sveřepou se pokládala i taková Karla Šlechtová; kdepak jen jí je dnes asi konec. Spěšně a pod tvrdým tlakem se vyměnil šéf policejní inspekce. Víme, jak pro holding začaly pracovat instituce jako Finanční správa („naši na ně zaklekli“) či Česká inspekce životního prostředí („všechno jsme dělali správně, ale informace nedostanete“). O kolika dalších podobných institucích se to zatím jenom nepodařilo zjistit a prokázat?

Lidé často mají mylný sklon představovat si povolební vládnutí panující moci jako uchování statu quo. Ve skutečnosti se ale prakticky vždy jedná o prohloubení její základní vnitřní tendence. Už vláda ODS po roce 2006 byla otřesná, ale s mírou dekadence po roce 2010 se to snad ani nedá srovnat. Představme si, že by se vláda ANO 2021 lišila od vlády ANO 2017 jen tak, jak se tato lišila od vládní účasti ANO po roce 2013… Je velmi snadno představitelné, že bychom to tu za čtyři roky dopracovali k poměrům fakticky horším, nežli dnes panují v Polsku nebo Maďarsku.

Česká společnost se v Babišových rukou během posledních čtyř let způsobem podobným Maďarsku nebo Polsku, ač to z více důvodů Evropa reflektuje méně, už proměnila. A jen fatální organizační chyba Babišových lidí při změně volebního systému, kterou vynutil Ústavní soud, způsobila, že zůstane v opozici, i když se svým satelity získal přibližně o 350 tisíc hlasů více než oba demokratické bloky. Orbán a Kaczyński se takové fantastické Babišově nešikovnosti jistě smějí nahlas.

IV. Zrada české levice

V celém obraze, jak jej tu doposud líčíme, je samozřejmě obsažen jeden velmi podstatný háček. Českou stranu sociálně demokratickou nelze — přinejmenším ne bez dalšího vysvětlení — počítat k nedemokratickým stranám. A samozřejmostí to v daném případě není ani u komunistů, ba právě naopak. O komunistech se tu vinou převládající doktríny primitivního antikomunismu málo přemýšlí, a tak tu dnes nepatří k obecnému povědomí, že Karel Marx by Vojtěchu Filipovi bratříčkování s Andrejem Babišem nikdy neodkýval.

Obě levicové strany, pokud základní půdorys českého politického konfliktu sněmovních voleb 2021 popíšeme jako střet demokracie s oligarchií, mají v základu svých ideologií silné předpoklady, aby se postavily na stranu demokracie. Pokud by se to stalo, obraz celé současné české politické situace by se zcela přeformátoval — a prakticky nedostižnou by se volební většina naopak stala pro Andreje Babiše a jeho krajně pravicové spojence.

Česká strana sociálně demokratická, nejstarší česká politická strana, mohla dnes mít status živé kulturní památky, instituce těšící se všeobecné úctě, a to i v očích svých protivníků. Byla to po převážnou většinu svých dějin strana stojící prakticky v ohnisku nejsilnější české demokratické tradice, nesené lidmi jako Tomáš G. Masaryk či Ferdinand Peroutka. Jako jediná demokratická strana v postsovětských zemích si uchovala nepřetržitou svobodnou existenci — přečkala v exilu. Skutečně tak v ní jako v instituci podnes formálně trvá strana založená v dubnu 1878 v břevnovském hostinci U kaštanu.

Když se po strašném, ale spravedlivém výprasku v roce 2017, moci v ČSSD chopily oportunistické skupiny kolem Jana Hamáčka a Miroslava Pocheho a začaly manévrovat s cílem vstoupit do Babišovy vlády, napsal poslední exilový předseda ČSSD Karel Hrubý do Deníku Referendum článek výmluvně nazvaný: Bude ČSSD opakovat omyl z února 1948? A nebyla to metafora nebo řečnická otázka.

Jsou zkrátka spojenectví, jež není možno uzavřít, protože z ideových a morálních důvodů prostě nepadají do úvahy. Tak jako je nemyslitelné, že by socialisté v Německu vstoupili do koalice s AfD, tak jako je nemyslitelné, že by socialisté ve Francii vstoupili do koalice s lepenovci, stejně tak mělo být naprosto vyloučeno, aby ČSSD vůbec jen uvažovala o pokračování koalice s Babišovou organizací poté, co během společné koaliční vlády v období 2013-2017 vyšla najevo její pravá zločinná podstata, nijak se nevymykající vlně pravicově-populistického šílenství, jež se prohání světem od Trumpovy Ameriky přes Orbánovo Maďarsko, Erdoğanovo Turecko až po Bolsonarovu Brazílii.

Sociální demokraté tedy vstupem do vlády v roce 2018 neudělali prostě jen nějaké špatné rozhodnutí, jakých se v politice dopouští prakticky každý a vcelku běžně. O takových chybách je sice možné debatovat, nikdy však nekonstituují důvod k diskvalifikaci z debaty samé. Ten spočívá až v principiálním opuštění demokratické pozice či prostoru vlastních ideových východisek.

Jinde rozebereme absurdní sociálně-demokratické ideologické sebesvazování do kozelců, jež mělo obhájit neobhajitelné, a tak na sebe bezděčně bralo oxymoronická jména jako „socialismus bez liberalismu“ — čili bez lidské tváře. Formy toho, co se pokoušejí vynalézt Drulák se Stropnickým, jsou evropské civilizaci dávno známy: jedná se o nacismus a komunismus.

Vstupem do vládní koalice s Andrejem Babišem a do sněmovní většiny s komunisty i Okamurovými rasisty tedy sociální demokraté učinili rozhodnutí, které nebylo akceptovatelnou chybou, nýbrž neodpustitelnou zradou. Popřeli své ustavující principy — přesně tak jako Zdeněk Fierlinger v poválečném období. A ač je to osobně nepříjemné, je třeba říct, že má-li sociálně-demokratický proud znovu získat u české veřejnosti širokou, obecnou, dlouhodobě platnou a na pevných základech postavenou, důvěru, nikdo, kdo se na této velezradě podílel, nejen členové vlády, nejen poslanci ve Sněmovně, ale ani intelektuálové jako Pavel Šaradín či Vladimír Špidla, kteří alianci s oligarchií dodávali s osobním nasazením legitimitu, už tu nemůže do budoucna dávat jeho politice tvář.

Česká politika po roce 2017 by se vyvíjela naprosto jiným způsobem, pokud by sociální demokracie do Babišovy vlády nevstoupila. To se nemělo stát. A bylo to naprosté neštěstí, jak pro tu stranu, která zradila sebe sama, tak především pro českou demokracii, která se zrazena ocitla v úzkých.

Jen si představme, jak to mohlo proběhnout jinak, správně. Babiš by tehdy byl vystaven pouze dvěma variantám: buď sestavit většinu s SPD a KSČM, anebo zamířit k předčasným volbám. Pokud by ČSSD jasně vytrvala v principiální opozici, obě možnosti by pro něj nevycházely dobře. A jak jinak by nyní vypadala předvolební situace? Vůbec bychom se nestrachovali…

Nemuseli bychom spoléhat na to, že při nás budou stát všichni svatí pokřiveného českého volebního systému, že budeme mít z pekla štěstí covidové epidemie. Prostě by proti Babišovi stála demokratická většina zahrnující levici. A ta by ho porazila.

Nemusely nyní také panovat obavy o nedostatečnou citlivost k sociálním otázkám. Vláda vinou zrady levice na české demokracii silně vychýlená doprava samozřejmě teď nebude dost sociálně citlivá. Přirozeně bude hájit zájmy jiných skupin voličstva. Nejsilnějším argumentem pro sociální smír tak nyní bude hrozba Babišova návratu či zrodu ještě něčeho horšího.

Ale v případě, že by ČSSD byla po celé minulé čtyři roky principiální a svědomitou součástí opozice, dnes by s vysokou pravděpodobností byla v roli strany, bez níž by budoucí vládní většina nebyla myslitelná. Víc není třeba dodávat.

Jinak řečeno, všechno sociální zlo, které z budoucí vlády povstane a jež může vést ke vzniku autokratického režimu srovnatelného, či dokonce horšího, než jaký zamýšlel Babiš, je a bude také vinou toho, že se ČSSD v předchozím volebním období prodala oligarchii.

A tady je ovšem třeba kousnout ještě do jednoho kyselého jablka — nemohlo by se to stát nebýt selhání přemnohých levicových intelektuálů, kteří napomáhali vytvářet blud, že mezi středo-pravicovou opozicí a Babišem fakticky není valný rozdíl, že jedni jsou za osmnáct a druzí bez dvou za dvacet. Nejen těch jmenovaných v nejtěsnějším orbitu Hamáčkovy oportunistické planety.

Rozebereme to důkladněji ještě jinde a zde jen poznamenáme, že všichni ti teoretici sociální otázky v médiích jako A2larm a sociálně demokratických think-tancích, kteří odvěkou lidskou potřebu spravedlnosti redukovali na téma sociálně-ekonomického statusu člověka, se fakticky spoluúčastnili mocenského tažení české oligarchie. Bylo mantrou levice okolo A2larmu, že téma Babiš se nemístně přeceňuje, že lidi pálí mnohem palčivější otázky, že Babiš už nikoho nezajímá, že dokonce kampaně proti němu mu pomáhají a že vše je stejně marné, neboť Babiš tak jako tak po volbách vstoupí do koalice s ODS.

Nuže tahle amatérská levicová politologie byla podrobena nejprůkaznější zkoušce v demokracii, jíž jsou samozřejmě projevy vůle lidu, zejména volby. V nich zvítězil program anti-Babiš a sociální hnutí Milion chvilek pro demokracii, jež si porážku Babiše vytklo jako svůj cíl. Chvilky mají vliv a společenské zázemí, o nichž se žádné levicové organizaci nikdy ani nesnilo. De facto jsou nejvýraznější organizační strukturou současné české levice. To se některým zajisté neposlouchá snadno, a tak lze jen čekat, kdy dnešní mladá levice znovu objeví Brechtovu tezi o nevděčném lidu a bude ho chtít vyměnit.

Tón A2larmu, módního média nejmladší české levice, se po celé minulé volební období nesl v tom duchu, že Babiš jistě není ničím lákavým, avšak díky lidem jako Jana Maláčová se ve vládě dělá aspoň jakás takás sociální politika. Vedly se tam s ní proto k nevystání servilní rozhovory. Přesně tím se ale levicové intelektuálky a intelektuálové účastnili Babišovy propagandy, protože neprohlédli, že titěrnosti, jež mafie ANO-Agrofert povoluje Maláčové, jsou jen kouřovou clonou, za níž se demontuje podstata demokratického politického systému.

Nebýt intelektuálů kolem A2larmu, stranická česká levice, zejména ČSSD, jejíž představitelé si po celou dobu nalhávali, že dělají levicovou politiku a hájí levicové hodnoty, by neměla život v Babišově vládě tak snadný a možná by v ní ani nemohla zůstat. A nebýt ČSSD v Babišově vládě, jeho režim by možná ani nevznikl anebo mohl skončit mnohem dřív… Nebýt A2larmu — Babišův současný konec by byl mnohem jednoznačnější a sociálnější.

Má to svou historickou paralelu. V dogmatickém přeceňování ekonomického statusu méně šťastných částí společnosti, v příležitostném stavění demokratů na roveň s fašisty, v nedoceňování hodnoty demokracie jako takové a v sektářském osočování lidí zastávajících jen mírně odlišná stanoviska, je dnešní A2larm de facto reinkarnací starého dobrého komunismu.

Nepíšeme to z antikomunistických pozic. Na rozdíl od většiny dnešní české společnosti na komunistech vidíme mnoho různých předností, skláníme se před lidmi jako František Kriegel, Karel Kosík, Jaroslav Šabata, Ludvík Vaculík, Milena Jesenská, Gertruda Sekaninová-Čakrtová či A. J. Liehm, Eduard Goldstücker nebo Ivan Klíma — a desítek dalších. Za součást jejich velikosti pokládáme i jejich životní etapy mezi komunisty — jak říká Jaroslav Šabata: „Největší službu nám osud prokáže tím, nechá-li nás část života bojovat po boku našich nepřátel.“ Ale dobře víme, proč sami nechceme ke komunistům patřit.

Dnes se tak nelze nesmát tomu, když český liberalismus, který si z primitivního antikomunismu po roce 1989 učinil pilíř své totožnosti, bez zachvění dodává legitimitu nejnovější tuzemské reinkarnaci komunistické mentality — pozvánkami do debat, prostorem ve vlastních platformách. Definitivně se tu teprve nyní, když ideově marná KSČM končí v propadlišti dějin, ukazuje, jak to ostatně po celou dobu i vypadalo, že nevadil obsah, ale jen etiketa.

V. Česká demokracie 2025

Není důvod předpokládat, že současná sněmovní většina nevydrží po celé volební období. Pokud ale chce získat většinu i v roce 2025, musí přemýšlet o tom, jak pracovat, aby se skutečnou většinou během následujících čtyř let opravdu stala, protože dnes, jak jsme si ukázali, jí není.

Možnosti jsou v zásadě tři. A všechny by se měly v nějaké míře využít.

Za prvé se jedná o likvidaci Babišovy mocenské organizace. Demokratické strany přebírající vládu by vůbec neměly přistoupit na iluzi, že politicko-ekonomické konsorcium ANO-Agrofert je jen mírně svéráznou součástí demokratického politického provozu. To by byl první krok ke zhoubě.

Naopak, v momentě, kdy Petr Fiala nastoupí na úřad vlády a Vít Rakušan na ministerstvo vnitra, by měla vzniknout pracovní Skupina pro deagrofertizaci české společnosti. Je třeba najít dostatečně silnou institucionální a organizační základnu, která se úkolu zhostí a bude na něm systematicky — rychle, tvrdě a účinně — pracovat.

Namátkou k možnému obsahu práce: dotažení všech trestních případů Andreje Babiše. Jak donutit Agrofert vrátit neprávem čerpané dotace, jak ho připravit o většinu čerpaných právem, avšak nelegitimně. Jak připravit Babiše o Mafru — tip: po svém nástupu do funkce premiéra se například Andrej Babiš okamžitě postaral o to, že všechny instituce se státní účastí přestaly inzerovat v Deníku Referendum. Per analogiam, je vcelku jasné, že inzerce placená ze státního rozpočtu je dnes pro Mafru osou jejího obchodního plánu. Jiná věc je, že by se s tím nemělo zacházet účelově jinak než nyní proti Babišovi — ale o tom níže.

Dále: propuštění všech úředníků, kteří se podíleli na práci pro Agrofert, ze státní služby, preventivní propuštění všech, kteří do státní správy z Agrofertu přišli. Zřízení Komise pro nápravu křivd spáchaných Finanční správou. Zřízení vyšetřovací komise pro přešetření činnosti České inspekce životního prostředí pod vedením Erika Geusse.

To nejsou motivy vedené pomstychtivostí, ale úzkostí, obavou o osud české demokracie, pokud se to nestane. Jestliže si Andrej Babiš a jeho obslužná třída svůj pokus o demontáž české demokracie neodskáče, je vysoce pravděpodobné, že se vrátí silnější. A pokud ne on, udělá to někdo jiný, třeba Daniel Křetinský, protože uvidí, že v případě nezdaru se beztak neplatí nijak vysoká cena.

Za druhé, vláda musí odolat pokušení šetřit bezhlavě na všem. Musí si definovat několik prioritních oblastí, v nichž naopak nijak závratné investice mohou přinést pro demokracii velmi příznivé účinky. Jednoduše řečeno: je třeba hledat cesty k obnovování společenské soudržnosti.

Jsou to investice do drobných a středních živností, do kultury, do občanské společnosti, do médií, a to s důrazem na méně privilegované oblasti a skupiny občanů. Lze to dělat chytře, levně a způsobem, který bude společnost spojovat, nikoli štěpit. A lze to samozřejmě dělat v zásadě i zprava. Jen je k tomu zapotřebí odložit ideologickou zarytost a přistupovat k zájmu o demokracii prakticky.

Koneckonců za legendami opředené, avšak málo prakticky studované První republiky největší průkopnicí družstevnictví byla Agrární strana, pilíř tehdejší konzervativní politiky. Tím nemá být řečeno, že něco takového očekáváme dnes od ODS či TOP 09 — je to metafora; ale snad je jasné její jádro. V podstatě by mohlo stačit, kdybychom se naučili analyzovat příčiny, které ženou voliče do náručí šarlatánů, a kdybychom se pak i naučili takové příčiny eliminovat s využitím nejlepší známé praxe uplatňované v některé ze zemí Evropské unie.

Za třetí, jelikož ani jedna z obou výše uvedených věcí — Petře Fialo, Víte Rakušane, vsaďme se o to — se spíše nestane, naší největší nadějí zůstává možnost, že se tu obrodí levice způsobem, který z kritiky nemohoucnosti vlády v obou předchozích bodech učiní svůj program. V tom tu v roce 2025 může ležet ve volbách dost možná až třicet procent hlasů.

Pokud tu bude nějaká rudozelená demokratická strana, reprezentovaná lidmi, kteří nebudou mít pranic společného s kolaborací s oligarchií, a kteří tudíž také budou moci věrohodně pojmenovat, že oligarchie a rasisté jsou větší hrozbou než kterákoli ze stran demokratické pravice… pokud tu bude tedy nějaká rudozelená demokratická strana, která bude vládu kritizovat za její nedůslednost a která současně nabídne věrohodnou vizi sociálně-ekologické demokracie a bude mít dost prostředků, aby byla relevantně slyšet, zvládneme to.

Jak dnes ale věci stojí, nezdá se příliš pravděpodobné, že by se kterákoli ze tří výše uvedených podmínek mohla naplnit. Je tu ale důležitý faktor X. Je prakticky jisté, že během příštích čtyř let na nás s ještě mnohem drtivější naléhavostí, než s jakou se nám představilo moravské tornádo, udeří klimatické změny. Jinak řečeno: je pravděpodobné, že vstupujeme do éry, v níž se budou otevírat možnosti náhlých změn k lepšímu i k horšímu, jež jsme si doposud vůbec neuměli představit. Připravujme se na to.

Esej je součástí sborníku úvah Babišistán, který vydalo nakladatelství Zeď.

advertisment
Diskuse

Tak na ten rozbor pro českou demokracii fatálních článků A2larmu se tedy těším. To co tady J. Patočka tvrdí - a jak - je tedy síla.

Pokud jde o "k nevystání servilní rozhovory", v DR jich s představiteli Pirátů, TOP09, STAN a ODS bylo před volbama spousta.

JN

„Jinak řečeno: českou společnost před pokračováním jeho vlády zachránil především mimořádně nespravedlivý volební systém, který jen čirou náhodou zapůsobil kladně — byť současně vinou jiného svého otřesného aspektu vyvolal i zcela nedemokratický masakr Pirátské strany.“

-------------------------------

Zkusme si tedy z článku Jakuba Patočky dovodit, jak by měl vypadat spravedlivý demokratický volební systém:

Tak především - ty úpravy hlasovacích lístků - kdysi se k nim přece také nepřihlíželo a hlasovací lístek pro jednotnou kandidátku Národní fronty prostě platil, i když jste v něm škrtali zcela podle libosti. Někdy dokonce platil i v případech, že jste ho do volební urny vůbec nevhodili (to mohu potvrdit z vlastní zkušenosti).

Spravedlivý volební systém by podle Jakuba Patočky měl tedy vypadat nejspíše tak, aby v něm vždy a za všech okolností zvítězila pokroková volební uskupení. Jednou provždy bychom se tak zbavili nebezpečí antidemokratického populismu.

JN

„... Fakt, že to nikomu z nich z dobrých důvodů nepřejeme, nám nemůže bránit v uznání, že jejich absence ve sněmovně je principiálně nespravedlivá a hluboce nedemokratická.“

----------------------

Omlouvám se panu Patočkovi za nespravedlivé nařčení z mé strany, nepřečetl jsem celý článek (je to mě docela dlouhé).

PK
December 14, 2021 v 17.37

Tak jestli se za něco opravdu nebudu rvát, tak je to snížení pětiprocentní klauzule.