Bylo nebylo. V ponurém roce 1985, kdy Konstanin Černěnko zemřel jen třináct měsíců po smrti Jurije Andropova a kdy se jistý Michail Gorbačov stal hlavou Sovětského svazu, což tehdy ještě byla země, o níž se předpokládalo, že potrvá navždy, napsal Jiří Dienstbier, jeden z nejinspirativnějších disidentů ve fenomenálně šedivém Husákově Československu, půvabný, krajně utopický esej Snění o Evropě.

Podstatou jeho utopie byla vize kontinentu, který by nedělily dva mocenské bloky, tedy bez Varšavského i Severoatlantického paktu. Obyvatelé takové Evropy by žili v klidu a míru ve „společném domě“: Čechoslováci, Baltové, Jugoslávci bok po boku s Němci — samozřejmě spojenými v jednom společném státě — i s Brity či Nory; věřte, nevěřte Dienstbier tehdy „snil“ o tom, že do takovéto velké mírumilovné evropské rodiny národů by patřili i Rusové.

Díky kouzelnému dějinnému zvratu to tehdy netrvalo ani pět let a v důsledku revoluce v listopadu 1989, o níž se občas pro její mírumilovný a civilní charakter hovoří jako o „něžné“ či „sametové“, se Jiří Dienstbier stal ministrem zahraničních věcí Československa. Jedním z nejběžnějších hesel, jež byla možno číst na podomácku vyráběných transparentech zkrášlujících náměstí během oněch listopadových dní, byl v principu oxymoronický požadavek na „Návrat do Evropy“. V zemi, kterou geografové charakterizují jako „středoevropskou“, to vskutku působí zdánlivě nesmyslně.

Leč ono heslo nešlo přehlédnout, patřilo k ikonám listopadu 1989, deklarujíc ambici naplnit smělou utopii Dienstbierovy knihy. Uskutečnit sen o „návratu do Evropy“ trvalo sice dlouhých a turbulentních patnáct let, které pravděpodobně přinesly více zklamání a ztrát než radostí a zlepšení. Když ale onen den v roce 2004 konečně přišel, Češi vstupovali do EU se svou aspirací patřit do komunity „vyspělých“ evropských národů, stvrzenou v referendu s jednoznačným výsledkem — takřka čtyři z pěti účastníků hlasování se vyslovili pro: většina byla nesporná a v zemi panovala slavnostní nálada.

Střih. O dvacet let později se nám naskýtá zcela odlišný obraz. Je to obraz země hluboce lhostejné k evropským záležitostem, s jednou z nejnižších volebních účastí v evropských volbách. Je to obraz země hluboce rozdělené mezi zastánce těžkopádné a takřka ve všech ohledech selhávající středopravicové vlády a čím dál početnější příznivce nacionalistické, populistické, autoritářské opozice. Je to obraz země, jež se vyznačuje dost možná nejinspirativnější tradicí demokratické levice v celém bývalém východním bloku, v níž už ale nezůstaly žádné levicové strany, které by stály za řeč. Je to obraz země v hluboké deziluzi, se zkřehlou demokracií u konce s dechem.

Jak se to vše v České republice promítne do výsledku letošních evropských voleb, se teprve uvidí. Zahraniční publikum se možná nechá okouzlovat dílčími zápletkami, o nichž napíší dopisovatelé, jimž bude ještě stát za to se sem vůbec vypravit. Možná někdo napíše pěkný příběh o nejsilnější Pirátské straně v Evropské unii. Anebo o omlazené Straně zelených, jejíž kandidátku vede charismatická a úspěšná bojovnice za redefinici znásilnění v českém trestním právu Johana Nejedlová, jíž sekunduje bývalá tvář českých Fridays For Future Petr Doubravský.

Leč jakkoli se jedná o příběhy, které mohou zahřát u srdce, je třeba si uvědomit, že jsou to pouhá těšínská jablíčka, neboť obě sympatické kandidátky neobsadí v příštím Evropském parlamentu více nežli tři, v krajně příznivém případě čtyři, mandáty z jednadvaceti připadajících na Českou republiku; pravděpodobnější jsou dva. Jinými slovy bude se jednat o malý výsadek v porovnání s armádou politických nestvůr, jež budou zvoleny na kandidátkách krajní pravice, ultrakonzervativní pravice a zejména na kandidátce Babišova populistického hnutí ANO, které evropské volby v České republice prakticky s jistotou vyhraje — jedinou otázkou je, jak výrazně a o kolik navýší minulý zisk šesti křesel.

Česká republika si rovněž takřka jistě podrží svůj pochybný primát v tom, že zůstane jedinou zemí Evropské unie, která nebude mít žádné zástupce v Evropském parlamentu zvolené na sociálně demokratické — nebo jakékoli jiné levicové — kandidátce. Ale jakkoli je imploze české levice mimořádně instruktážní příběh — vždyť Česká strana sociálně demokratická byla nejsilnější českou politickou silou ještě jen před deseti lety! — nyní není předmětem naší analýzy.

Jalová předvolební kampaň přináší všemožná utrpení nám, kdož věříme, že Evropská unie má potenciál stát se skutečným kulturně-politickým dědicem Masarykova a Dienstbierova Československa. A marně se tu rozhlížíme po někom, kdo by sliboval, že bude hájit velkorysé evropské zájmy v úmorně provinčních českých zemích, neboť soutěž se tu vede v přesně opačném, zapškle nacionalistickém duchu.

Nejpozoruhodnějí věci se tak začnou dít až po volbách. Zopakuje Emmanuel Macron se svými evropskými liberálními kumpány svou kolosální licoměrnost a přizve Babišův ansámbl orbánovských europoslanců do liberálního europarlamentního klubu Renew? Anebo jim přece jen lekce uštědřená Babišem, když se společně s Orbánem podíleli na Ficově kampani proti slovenským liberálům z Progresivného Slovenska, stačila?

Macron se takovéhoto pokrytectví zajisté nedopouští jako jediný. Evropským socialistům trvalo nepřijatelně dlouho, než se vypořádali s členstvím Ficova Smeru ve svém europarlamentním klubu. A jen si vzpomeňme, jak nedůstojně dlouho se vleklo vyhazování Orbánova FIDESZ z Evropské lidové strany. A tak je na místě se ptát: nemůže to být tak, že takovýto shovívavý „vnitroevropský orientalismus“, s nímž francouzské, německé a další západní politické entity přistupují ke svým středo- a východoevropským protějškům, významně přispívá k celkové deziluzi vůči Evropské unii, kterou lze v našem regionu pozorovat?

Ať už na danou otázku odpovíme jakkoli, jisté je, že poslední věty současné kapitoly českého politického příběhu nebudou dopsány teď, ale až po parlamentních volbách v roce 2025. O nichž lze už nyní vcelku spolehlivě předpovídat, že v nich autoritářské strany drtivě zvítězí. V České republice dnes zažíváme mimořádné časy — všichni jsme postavami v kronice ohlášené smrti české demokracie.

Evropské volby nebudou na oné fatální cestě ničím víc než jen nicotnou epizodou. Nicméně, až se na dvě stě milionů Evropanů od Porta po Tartu v červnu vypraví volit novou kohortu europoslanců, bude se nad nimi přece jen vznášet jedna česká evropská otázka: jak se to přihodilo, že Češi už o Evropě nesní?

Článek je součástí projektu novinářské organizace Voxeurop Hlasy Evropy 2024, na němž se podílí v každé zemi Evropské unie jedno médium. Deník Referendum je českým účastníkem projektu. Všechny dosud publikované texty je možno číst na webu Voxeurop (za paywallem) v angličtině, zobrazí se po kliknutí na příslušnou zemi v interaktivní mapě.