Bylo nebylo. V ponurém roce 1985, kdy Konstanin Černěnko zemřel jen třináct měsíců po smrti Jurije Andropova a kdy se jistý Michail Gorbačov stal hlavou Sovětského svazu, což tehdy ještě byla země, o níž se předpokládalo, že potrvá navždy, napsal Jiří Dienstbier, jeden z nejinspirativnějších disidentů ve fenomenálně šedivém Husákově Československu, půvabný, krajně utopický esej Snění o Evropě.

Podstatou jeho utopie byla vize kontinentu, který by nedělily dva mocenské bloky, tedy bez Varšavského i Severoatlantického paktu. Obyvatelé takové Evropy by žili v klidu a míru ve „společném domě“: Čechoslováci, Baltové, Jugoslávci bok po boku s Němci — samozřejmě spojenými v jednom společném státě — i s Brity či Nory; věřte, nevěřte Dienstbier tehdy „snil“ o tom, že do takovéto velké mírumilovné evropské rodiny národů by patřili i Rusové.

Díky kouzelnému dějinnému zvratu to tehdy netrvalo ani pět let a v důsledku revoluce v listopadu 1989, o níž se občas pro její mírumilovný a civilní charakter hovoří jako o „něžné“ či „sametové“, se Jiří Dienstbier stal ministrem zahraničních věcí Československa. Jedním z nejběžnějších hesel, jež byla možno číst na podomácku vyráběných transparentech zkrášlujících náměstí během oněch listopadových dní, byl v principu oxymoronický požadavek na „Návrat do Evropy“. V zemi, kterou geografové charakterizují jako „středoevropskou“, to vskutku působí zdánlivě nesmyslně.