Petr Pavel na Hradě: mezník, anebo jen intermezzo?
Jakub PatočkaŠéfredaktor Deníku Referendum v textu pro sborník esejů, jenž vychází zítra v nakladatelství Zeď, analyzuje, proč zvolení Petra Pavla není obrazem reálného rozložení sil mezi příznivci a odpůrci demokracie v české společnosti.
Klasická povídka Ernsta Hemingwaye Stařec u mostu končí slovy: „Byla neděle velikonoční a fašisté postupovali k Ebru. Byl šedivý zachmuřený den s nízkými mračny, a tak jejich letadla nevzlétla. Tahle okolnost a dále to, že se kočky dovedou o sebe postarat, bylo veškeré štěstí, které toho starce ještě čekalo.“ Je to obraz, jenž se člověku spontánně vedral na mysl při pohledu na české a moravské liberály, když bez sebe štěstím slavili, že se Andrej Babiš nestane českým prezidentem, a mnozí i to, že se po dvaceti letech na Hradě konečně znovu ocitá jejich kandidát.
Je přitom snadné propadnout pocitu, že nastala hlubší změna v rozpoložení české společnosti. Vždyť porážky Andreje Babiše, hlavního představitele protidemokratické tendence v české politice poslední dekády, už mají charakter trendu. Prohrál sněmovní volby v roce 2021, prohrál senátní volby 2022, do nichž vložil velkou část osobní prestiže, protože je vcelku správně bral jako generálku na střet o Pražský hrad; a o čtvrt roku později prohrál i ten.
Je patrné, jak znovu nabyté sebevědomí, a snad i určitý pocit triumfalismu, vstupuje do počínání demokratického tábora, který je vzhledem k rozvržení sil v Poslanecké sněmovně prakticky zplna ztotožňován s vládou. Vítězství Petra Pavla navíc bylo přesvědčivé, získal dokonce podstatně více hlasů než Miloš Zeman v obou předchozích přímých volbách prezidenta. Je to mezník, začátek nové éry? Anebo jen intermezzo, přestávka před návratem politiky směřující k autoritářství, jež se tu pevně usazovala v sedle před rokem 2021?
Abychom mohli zodpovědět otázku, zda je vítězství Petra Pavla nad Andrejem Babišem v druhém kole českých prezidentských voleb 2023 kulturně-politickým předělem ve vývoji české společnosti, změnou v trendech — alespoň takovou, jako byly roky 1977, 1992 nebo 2010 —, musíme rozvážit tři základní otázky:
- Platí spíše teze „Pavel zvítězil“, anebo teze „Babiš prohrál“?
- Má Petr Pavel potenciál změnit sebedestruktivní kurs současné české vládní politiky?
- Může Pavlovo vítězství uvést do pohybu ve společnosti nové tendence, jež by mohly příznivě ovlivnit její směřování?
I. Petr Pavel zvítězil proto, že Andrej Babiš nemohl vyhrát
Když se poprvé objevily zvěsti, že pražské liberální prostředí, jež před deseti lety vsadilo na Karla Schwarzenberga a před pěti lety na Jiřího Drahoše, nyní hodlá do souboje o Pražský hrad vyslat generála Petra Pavla, mnozí se začali smiřovat s vidinou, že nás čeká dalších pět let s nějakým nástupcem Václava Klause a Miloše Zemana. Proč bychom měli chtít na Hradě vojáka? Vždyť generálové mají vládnout v juntách, nikoli v republikách.
Ale tak jako mezinárodní politické trendy vyšly vstříc Miloši Zemanovi před deseti lety hlubokou diskreditací politiky škrtů i před pěti lety celým světem se valící vlnou nenávistného populismu hrubiánských tlučhubů trumpovského typu, vyšly tentokrát vstříc Petru Pavlovi. Ruská invaze na Ukrajinu najednou dala možnosti, že by se hlavou země stal generál, nový, zcela zjevný smysl.
Je přitom na místě Petru Pavlovi přiznat i jeho vlastní přednosti — strohý, věcný styl, pohotovost, schopnost obstát v debatě. Zkrátka vlohy potřebné v marketingové, klipové éře politiky. Stačilo by to před pěti lety i na Miloše Zemana? Těžko říct.
Nenechme se mást absolutními počty hlasů, neboť do nich se zásadně promítá, proti čemu se mobilizuje. Bez ohledu na to je ovšem fascinující, v jakém množství se tu lidé účastní voleb do funkce, které ústava předepisuje v zásadě jen velmi omezené pravomoci a která má v principu ceremoniální charakter. U fenomenální volební účasti — přes sedmdesát procent! — se na chvíli zastavme.
Scházejí se v tom zřejmě tři faktory. Za prvé je to domácí tradice založená už v době rakouského mocnářství, v době první republiky nadšeně transformovaná do kultu „tatíčka“ Masaryka, sídlícího, když už ne na trůně v nebi, tedy alespoň na Hradě s velkým H a na zámcích v Lánech, v Židlochovicích a v Topoľčiankách.
Za druhé je to historicky bezprecedentní orientace českého prostředí na anglosaské kulturní vzory. V žádné z předcházejících ér tu nebyla tak dominantním cizím jazykem angličtina, a nikdy dříve nebyly další jazyky, němčina, francouzština, ruština, jak v širší společnosti, tak v elitě tolik potlačené jako dnes. Češi tak i v důsledku dnes dominantních kulturních vzorců snáze propadají pocitu, že si v postavě svého prezidenta volí cosi mezi obyvatelem Buckinghamského paláce a Bílého domu.
A konečně za třetí svou roli hraje infantilní estetizace politiky — na tom se podepisují sociální sítě, všudypřítomný marketing prosazující převahu formy nad obsahem i fakt, že nastupující generace se ve světě orientují mnohem více prostřednictvím obrazů a klipů nežli prostřednictví textu, natožpak komponovaného příběhu nebo analýzy. Proto všechno se v takových počtech obyvatelé českých zemí valí rozhodnout o tom, koho si budou věšet v úřadech a školách na stěny a koho budou olizovat na známkách.
Samozřejmě nám pak záleží nejen na tom, koho na Pražském hradě chceme, ale snad ještě více na tom, koho tam nechceme. A právě z toho důvodu Andrej Babiš prakticky neměl šanci vyhrát. Prohrál by úplně s každým z demokratických kandidátů, nejen s Petrem Pavlem.
Lidé si tu ze všech výše uvedených důvodů volí hlavou státu postavu, do níž si mohou promítat jisté kulturní vzorce. Miloš Zeman, vcelku úspěšně mohl naplňovat lidovou představu o rebelovi proti establishmentu. Neříkáme, že jím byl, ale proč by společnost, která je schopna pokládat Vlastimila Vondrušku za historika, Láďu — tlačenku v trojobalu — Hrušku za kuchaře či Danu Drábovou za svrchovanou autoritu v oboru energetiky, nemohla v Miloši Zemanovi spatřovat soudobé naplnění archetypu rebela?
Andrej Babiš se hrubě přepočítal, když se domníval, že se mu podaří nazout si Zemanovy boty. Myslel si, že celý Zemanův trik spočíval ve vylíčení vlády jako asociální pravice odtržené od starostí obyčejných lidí. Ale tak to nebylo. Zemanovy kandidatury měly vždy právě i tuto svou, stejně podstatnou, ne-li podstatnější, kulturně-politickou rovinu.
Analýza●Jakub Patočka
Petr Pavel prezidentem? Asi už ho neporazí Babiš, jeho impérium ale ještě může
A v ní Babiš nemohl nabídnout nic přitažlivého. Lidé v něm nakonec vidí zbohatlíka, papaláše, zloděje — nic z toho Zeman nebyl.
Lidé jsou obecně ochotnější takovéto charakteristiky tolerovat u kandidáta na premiéra; o politicích obecně, vcelku právem, nemají vysoké mínění. Nevadí jim tolik představa, že by měli premiérem zloděje, neboť kradou přece tak či onak všichni, bude-li to součástí společenské smlouvy, v jejímž rámci se jim výměnou dostane sociálně citlivější politiky. Ale dívat se na někoho takového na stěnách jako na prvního mezi námi? Lepit ho na pohlednice? Tak to prr!
Babiše přitom zradila jeho sebestřednost, hluboká nedůvěra k vlastnímu okolí, typická pro vůdce s autoritářskými sklony. Kdyby do prezidentského střetu vyslal osobnost nezatíženou jeho břemeny, která by se mohla aspoň naoko od něj uvěřitelně odtáhnout, ale přitom by mohla těžit z podpory jeho propagandistické mašinérie, a současně by dokázala přesvědčivě kritizovat vládu i slabiny kandidáta Petra Pavla, výsledek prezidentských voleb by byl takřka určitě jiný.
Takovou osobností mohla být eurokomisařka Věra Jourová, dost možná i europoslankyně Dita Charanzová. Jak snadno by se jim útočilo na Pavlovu minulost! Jak jednoduše by zneutralizovaly jeho mezinárodní zkušenosti! Jak elegantně by mohly dát najevo, že nejsou jen Babišovými loutkami! A jak lehce by se jim kritizovala v řadě ohledů tak fantasticky selhávající Fialova vláda! Ale především obě by byly bývaly mohly věrohodně projevovat aspiraci, kterou Babiš nemohl představovat ani náhodou — úmysl spojovat společnost v jeden celek.
Pokud by Andrej Babiš české společnosti rozuměl důkladněji a přemýšlel strategicky, dnes jsme si mohli o prezidentských volbách 2023 vyprávět úplně jiný příběh. Ale protože sám sebe jednou charakterizoval výstižněji, než by to mohl kdy dokázat kdokoli jiný, jako „urputné hovado“, nemohl si pomoci. A tak v podstatě sám vlastnoručně vyhrál Petru Pavlovi volby — „generálův tým“, s jehož členy se v médiích vedly nesnesitelně devótní rozhovory, to skoro ani neměl jak pokazit.
Babiš je bezcharakterní populista, který kvůli znovuzvolení klidně zničí ekonomiku a hospodaření republiky, ale jako reálné ohrožení demokratické podstaty státu bych ho neviděl. Ano, měl nějaké řeči o "žvanírně", ale byl docela dlouho u moci a nic zásadního autoritářského neučinil.
On nepotřebuje ničit veřejnoprávní média, jednak má svoje vlastní, aby mohl reagovat, a kdo by mu dodával pel mučedníka? Stejně tak volební zákon - až se dostane k moci, asi bude chtít posílit vliv vítězné strany a omezit výhody předvolebních koalicí -- ale to je v pořádku a v rámci demokratické diskuse. Ale že by zrušil volby nebo svobodná média, to myslím nehrozí. On rozhazuje miliardy a voliče si kupuje za státní.
To, že na mnohá místa státní správy protlačil své lidi... inu, tak to tady chodí a jiné vlády nebyly o moc lepší. Navíc někteří úředníci prostě věděli, kdo je tady šéf, a šli mu na ruku dobrovolně, bych řekl.
Zkrátka se mi zdá, že pro Jakuba Patočku je urputné populistické hovado málo, když z něj udělá diktátora, bude jeho práce větší a vznešenější.
----------------
Nicméně vše se dozvíme, protože tahle vláda absolutních zoufalců mu zametá schody a rozbaluje koberec...
P.S. Docela nepříjemné je i neustále opakované tvrzení, že kdyby nebyl Babiš chamtivý blb a do prezidentské volby nasadil třeba Jourovou, dneska by se smála na Hradě. Ale vy přece nemáte ani tušení, jak by ve volbě Jourová dopadla.
P.P.S. Deagrofertizační "organizační struktura pod patronátem premiéra" -- no, zní to hezky, ale co přesně by bylo její agendou a jakými prostředky by ji naplňovala??? (naštěstí tohle opravdu nehrozí)
Pan Morbicer má pravdu, Babiš je sice populista (a v mnohých ohledech - viz přistěhovalectví - demagog), nicméně nic nehovoří pro to že by byl takovým uzurpátorem moci jako v Maďarsku Orbán, nebo v Polsku Kaczynski se svou PiS.
(I když je samozřejmě možné, že Babiš takové uzurpátorské snahy nevyvíjí proto, že česká občanská společnost je vyzrálejší nežli ta maďarská a polská, a prostě mu k takovýmto snahám vůbec neposkytne dostatečný prostor.)
Při úvahách o tom, nakolik se Babiš jako politik potenciálně liší od Orbána, bychom měli zohlednit rozdíly mezi ČR a Maďarskem. Ty hlavní tkvějí v minulosti a byly markantní již mezi světovými válkami. Maďarsko tu první prohrálo (dopadlo nejhůře ze všech). Ocitnutí se velkého dílu Maďarů v zahraničí nepřestalo být pociťováno velmi trpce a nezůstalo pochopitelně bez vlivu na státní politiku. Země měla převážně agrární charakter a elitu ještě na feudálních základech. Byli to nakonec právě Maďaři, kdo kdysi zhatil vyrovnání nově zformovaného Rakouska-Uherska. Staré resentimenty a obavy i faktická nepříbuznost okolních národů hrály na obou stranách nepominutelnou politickou roli. Demokracie to v Maďarsku měla víc než těžké.
Pozice ČR, vyplývající z minulosti i z geografie, je jiná. Pokud by žil Orbán u nás a Babiš v Maďarsku, současnost obou zemí by se nejspíš od skutečné příliš nelišila. Podstatný dopad na realitu obou zemí má ovšem rozdíl mezi zdejším a tamním volebním systémem.
Co se týče Babiše, je třeba konstatovat, že se vůči němu naše pravice zachovala poměrně podle. Poté, co spáchala (zatím poslední?) harakiri, zachránil hodně jejích "výdobytků". Sám pamatuji, jak bohatší pravičáci záhy s úlevou prohlašovali, že "ten Babiš by mohl být dobrý". Když o sobě lídr dnešní opozice řekl, že je "urputné hovado", tak vyjádřil určitou svou, zdá se, dispozici snášet nevděk a politické podrazy s trpělivostí a bez extrémistické odpovědi. Bezprostřední vyjádření neochoty splnit čl. 5 smlouvy NATO, jež vzápětí korigoval, ovšem mohlo svědčit o tom, jak vysoko (nad zájem celku) staví (volební) zájem svůj. Lze se obávat, že Babiš je odhodlán dělat víc než záhodno politiku, po jaké se ukáže v ČR být dostatečná poptávka. Je zřejmé, že jeho nynější politická linie je hodně jiná, než jaký byl jeho původní úmysl. Vyplynulo to z jeho vítězství u levicového a autoritativně cítícího voliče a z oklepání se voliče pravicového (jenž se naštěstí v současné době přiklonil aspoň k respektu k Havlovu (výslednému) zahraničně-politickému angažmá.
Co se Maďarska týče, tady bych ovšem soudil že spíše než výsledky první světové války se na jeho současném politickém charakteru podílejí důsledky války druhé. Tedy tradice fašistická. Která tam podle všeho v nemalé míře stále přetrvává. Například na protikomunistickém povstání - které bylo a je obecně glorifikováno jako boj za svobodu - se zřejmě v nemalém počtu zúčastnily i fašistické elementy. A ještě v roce osmdesátém devátém, tedy v roce svržení totality, pochodující útvary demonstrantů mnohdy připomínaly především nástupy fašistických bojůvek. Zkrátka: autoritativní stát v současném Maďarsku není v žádném případě jenom důsledkem Orbánovy touhy po moci, nýbrž jeho autoritativní choutky zde zjevně padly na značně úrodnou půdu.
Polsko - tam je situace poněkud jiná, tam se jedná především o konflikt venkova s městem, v Polsku stále existuje velmi silná vrstva rolnictva, které je tradičně katolicko-konzervativní, a to je pak hlavní volební základna národovecko-konzervativní PiS.
Nejsem, pane Poláčku, rolník z venkova, přesto však podporuji zachování principu subsidiarity, ke kterému se koneckonců hlásí i samotná EU. Tento princip ale „platí“ v teoretické rovině, v praxi dodržován není.
Často hodnotíme nikoliv polskou politiku, ale to, co o ní říkají její odpůrci. Zde si tedy můžete přečíst co říká Morawiecki na té univerzitě, kde byl váš oblíbený Hegel profesorem:
Pane Nusharte, není mi sice příliš jasné co má otázka subsidiarity společného se zde přítomným tématem, ale budiž.
Současný polský předseda vlády svou řeč sice počíná bezpochyby naprosto legitimní a důsažnou otázkou: "Ale (ne)zabil tento blahobyt našeho ducha? Zajímáme se ještě o to, pro co žijeme?" - ale pak toto téma vzápětí zneužívá pro obhajobu reakcionářské a autoritářské politiky současné polské vládnoucí garnitury.
Přitom při své (pseudo)argumentaci navzájem směšuje zcela rozdílné oblasti: byrokratismus, globalizaci, a univerzalismus.
Byrokratismus (Evropské unie) je velice snadným cílem, na který není obtížné se zaměřit. Jenže - spolu s tím Morawiecki "odstřelil" i panevrospký univerzalismu, především na poli politických práv a základních norem politické demokracie. A místo toho si pěstuje jenom svůj vlastní polský šovinismus. Kde je prý tlak ze strany EU na dodržování oněch právních norem jenom nepřípustným poručníkováním.
Přitom se Morawiecki dopouští dvou základních nestoudností. Za prvé před shromážděným německým publikem tvrdit, že (současné) polské pojetí státoprávnosti je stejné jako to německé - to je prostě drzost. A za druhé: je nestoudnou manipulací tvrdit, že onen tlak ze strany EU na dodržování zákonnosti polskou vládou je prý jakýmsi útokem na celý polský lid. Přitom ve skutečnosti obhajuje jenom zájmy jeho vlastní, autoritativně vládnoucí partaje. Zatímco polská demokratická opozice hovoří zcela jinou řečí, a ta naopak v institucích EU vidí svou největší oporu.
Ostatně, je téměř groteskní když Morawiecki zmiňuje roli evropských univerzit v dějinách, a zároveň se odvolává na prý výsostné právo Poláků na jakousi "vlastní cestu" - jako by to v minulosti nebyly naopak právě evropské univerzity, které byly - vedle církve - vrcholným institutem evropského univerzalismu!
Zkrátka, Morawiecki touto svou řečí plnou demagogie a vyslovených lží jenom ukázal, jak reakčním duchem je ovládaná současná polská vládnoucí garnitura; a že je nutno si přát aby pokud možno brzy zmizela na smetišti dějin.
Princip subsidiarity je obsažen v čl. 5 odst. 3 Smlouvy o EU. Jeho cílem je zajistit, aby rozhodnutí nebyla záležitostí nějakého vzdáleného centra a centrálního plánování, ale aby se rozhodnutí přijímala na úrovni, která je co nejblíže těch lidí, kterých se toto rozhodnutí pak bude týkat. To se nyní evidentně neděje. To znamená, že překračování kompetencí centra kritizuje Morawiecki oprávněně.
- viz třeba „Německý soud pootevřel Pandořinu skříňku aneb Co váží víc, Unie, nebo národní státy?“
„Premiér Mateusz Morawiecki dokonce pateticky označil verdikt německých ústavních soudců „za nejdůležitější rozsudek v dějinách Evropské unie“. Podle jeho názoru jsou základní dokumenty EU odvozeny od národních států, a je proto i na nich, aby stanovily hranice, kde končí pravomoci jedné úrovně a začíná naopak působnost té druhé.“
Zeměkoule se, pane Poláčku, nedá řídit centrálně; rozmanitým „pestrobarevným“ místním lidským kulturám (například islámské kultuře, která je sama vnitřně pestrá a jejímž vnitřním rozporům z té naší staré evropské perspektivy nemůžeme vůbec rozumět) se prostě nedá nařídit nějaký normalizovaný jednotný pohled a jednotné hodnoty, které budou vyhovovat centrální moci (to už se v historii mnohokrát zkoušelo). Sbližování kultur tedy musí vycházet z jejich vzájemného dialogu.
Naším zájmem zároveň také je, aby tento dialog kultur byl kulturní – aby probíhal v souladu s našimi (evropskými) podobami dialogu a nikoliv třeba podle toho, jak chápou dialog v Rusku.
Princip subsidiarity pane Nusharte znamená, že centrálně nemají být rozhodovány záležitosti, které je schopna - a ochotna - si správně a odpovědně rozhodnout samotná "periférie". Jenže když současná polská vládní garnitura permanentně a svévolně narušuje a ohýbá základní demokratické právní principy, k jejichž dodržování se Polsko zavázalo podepsáním přístupové listiny k EU, pak je nejen právem, ale přímo povinností orgánů EU odpovídajícím způsobem zasáhnout. Právě to je základním účelem - a smyslem - EU: prosazovat univerzálně platné civilizační a právní normy tam, kde by ti či oni lokální reakcionáři (s odvoláním na svou údajnou "autonomii") chtěli kolo dějin obracet zpět.
EU samotná ostatně neprovozuje žádné kulturní glajchšaltování; to provozuje mnohem masivněji a úspěšněji komerční sféra, se standardizovaným konzumem a standardizovaným (ne)vkusem.
Mimochodem, spor o kompetenci mezi německým ústavním soudem a mezi orgány EU ještě zdaleka není definitivně vyřešen. Ano, z hlediska Německa jakožto státu je možno deklarovat, že nálezy německých soudů mají přednost; nicméně na straně druhé orgány (a soudy) EU stejně tak ze své pozice a ze své kompetence mohou vyhlásit, že podepsáním příslušných smluv Německo tuto část své národní kompetence přeneslo na orgány EU.
Jinak řečeno: z hlediska národního práva může Německo trvat na své nezávislosti; ale z hlediska mezinárodního práva tuto (absolutní) nezávislost nemá.
Což pak znamená, že - obdobně jako v případě Polska - by se mohlo stát, že EU by vůči Německu mohla uvalit příslušné sankce.
Mimochodem, pane Nusharte, Vaše zaryté setrvávání na "kulturní autonomii" jednotlivých národů mi nemálo připomíná rané období civilizace, kdy jednotlivé kmeny (dejme tomu na českém území) se také ze všech sil vzpíraly tomu, aby byly včleněny do jednoho společného celku, pod jedno společné státní vedení. Takže podle Vás by bylo nejlepší kdyby se - v současné době už relativně homogenní - český národ zase rozdělil na Čechy, Lúčany, Doudlebce, Bobřany, Milčany a ještě celou řadu dalších slovanských kmenů, které svého času obývaly Českou kotlinu? Jenom proto aby nebyla nijak dotečena jejich "kulturní identita"?...
Pane Nusharte, ať se tomu bráníte jak chcete -jednou i ta celoplanetární vláda bude existovat. A troufám si dokonce tvrdit, že tomu tak bude dobře. Ta jedna malá (Země)koule v tomto našem koutku stávajícího vesmíru je příliš malá, nežli aby si mohla dovolit zůstat natrvalo rozparcelovaná v nepřehledné množství národů a nárůdků, které by všechny žárlivě bojovaly za své vlastní partikulární mocenské zájmy.