Pětikoaliční vláda Petra Fialy (ODS, STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a Piráti) představila ve čtvrtek důchodovou reformu a balíček konsolidačních opatření, jimiž chce ozdravit veřejné finance a zastavit prohlubování státního dluhu. Nakolik jdou její opatření správným směrem? A nakolik se v nich projevila ideologická strnulost vládní pravice? Odpovídají politici, komentátoři a osobnosti zastupující občanskou společnost a demokratickou opozici.

Michal Berg, spolupředseda Zelených

Bohužel jsme si museli vyslechnout desítky minut bezobsažných slov, které navíc zatížila spousta ideologického balastu. Je potřeba říct, že vedle rozhazovačné politiky Babiše se na nedobré situaci rozpočtu podílela i ODS zrušením superhrubé mzdy. Zamlčování této skutečnosti je pověstným slonem v místnosti. Ale ke konkrétním návrhům:

Na začátek to dobré: je pozitivní, že se vládní strany dokázaly shodnout i na věcech, které jsou ve vyspělé Evropě normální, ale před volbami je zejména lidé z ODS považovali ideologicky za nepřijatelné, jako například zvýšení daně z nemovitosti. Pozitivní je i snížení DPH na potraviny nebo fakt, že se nenaplnila nejhorší očekávání ohledně zařazení věcí jako teplo nebo vodné do vyšší sazby DPH.

Kladně je možné hodnotit i zvýšení daně z příjmů právnických osob, což vláda před volbami také odmítala, byť tam je důležitější daňový základ a jeho složení. Dobrá je myšlenka konečně začít pravidelně valorizovat některé typy daní, které jsou dnes stanoveny konkrétní částkou. Věřím, že pak budeme stejně rychle valorizovat i věci jako rodičovský příspěvek.

Přes mnohá zaklínání se expertním přístupem ale nedošlo na hlavní doporučení NERVu, tedy zvýšení daní fyzických osob, aby se alespoň částečně nahradil výpadek po zrušení superhrubé mzdy. Drobné snížení pásma pro progresi ze čtyřnásobku na trojnásobek bude mít zanedbatelný přínos, a není jasné, zda ji bude doprovázet změna ve zastropování sociálních odvodů.

Pokud ne, selektivně se zvýší daně pro malou část zaměstnanců s vyššími, ale ne nejvyššími příjmy, kterou to bude hnát do švarc-systému. Nijak zásadně se nepohnulo ani s osvobozením zdanění příjmů z kapitálu, které v Evropě není v takovém rozsahu obvyklé.

Vláda se v oblasti OSVČ vydala správným směrem, kdy je potřeba snižovat rozdíly mezi odvody zaměstnanců a OSVČ, nicméně vzala to za špatný konec — nijak se nesáhlo na výhodné paušály pro vysokovydělávající pracovníky v IT a podobných profesích nebo vysoké výdajové paušály, a zvýšilo se tedy sociální pojištění zejména pro nízkopříjmové OSVČ.

Bohužel nenastaly ani jiné koncepční změny: vláda třeba chce rušit školkovné, logiku to má, nicméně v situaci, kdy je školek reálně málo, je benefit pro ty s vyššími příjmy částečně kryjící náklady na školky obecným dobrem, protože celkově zvyšuje kapacitu. Naopak žádný návrh na pomoc obcím, aby konečně začaly řešit nedostatečnou kapacitu školek, předložen nebyl. Vhodnější by bylo slevu na dani spojenou se školkovným převést do formy bonusu, protože pak by pomohla i středně- a nízkopříjmovým domácnostem.

Podobné je to se zrušením slevy na dani z příjmů za studenta — argumentuje se „studenti, kteří vydělávají málo, na ní nic nezískávají“. V tom je ten problém: pokud bychom slevu na dani dokázali převést do bonusu, byla by to vítaná věc, podobně jako u ostatních slev na dani. Takový přístup snižuje zátěž nízkopříjmových, tu naopak zvýší plán na zavedení nemocenského pojištění. Těch se slevy na dani týkat nebudou a poměrově tak zatíží více ty méně vydělávající.

Obecně je přitom soupis návrhů málo ambiciózní vzhledem k výši schodků, a pokud se máme bavit o více než padesáti miliardách úspor na dotacích, tak se dá očekávat, že se ve sněmovně bude o každou z nich urputně lobovat od těch, kterých by se měly týkat. Jejich seznam ale zatím nebyl zveřejněn. Jak jsme ovšem viděli u návrhů na zdanění vína, dá se čekat cokoli.

Jan Bittner, ekonom a spoluautor podcastu ŠKRTY

Balíček nepopulárních opatření vedoucích ke štíhlému státu se zdravými veřejnými financemi vláda představila jako důchodovou reformu spolu s daňovými opatřeními i rozpočtovými úsporami současně. Vzhledem k propojení důchodové a daňové otázky je tento krok zcela správný. Nicméně mu musí předcházet specifikace toho, jaký stát si vláda představuje. Jaké služby a v jaké míře má poskytovat a kdo bude platit daně na jejich financování.

Bohužel vláda balíčkem sleduje pouze záplatování děravého rozpočtu a místo vize českého státu vyjmenovala tradiční prázdné pojmy, které lze shrnout do definice vládního plánu jako balíčku odvážných, ale nepopulárních bolestivých opatření vedoucích k efektivnímu štíhlému státu se zdravými veřejnými financemi. Štíhlého státu chce vláda dosáhnout prostřednictvím snižování objemu platů ve veřejném sektoru, což je zřejmě v rozporu s efektivním státem, který dokáže důstojně zaplatit své zaměstnance a nalákat úředníky, kteří dokáží realizovat takzvané reformy.

Štíhlý stát je podle vlády také stát, který vyplácí nižší důchody, přičemž poroste věk odchodu do důchodu. Štíhlý stát je ten, který daní vodné a stočné, léky nebo kojeneckou výživu více než doposud. Štíhlý stát je ale také ten, který si svou slabost musí kompenzovat na těch slabších — na zaměstnancích, na studentech, na nezaměstnaných osobách.

Představené změny jsou náhodným výčtem opatření, které zřejmě vedle snižování deficitu sledují dva základní cíle — vyhnout se velmi významným změnám (chtělo by se říct systémovým, koncepčním či přímo reformním) a nerozproudit diskusi o dopadech těchto kroků. Absence veřejné diskuse o důchodové reformě i o podobě daňového systému nemůže prospět důvěře ve stát a její představitele.

Tolik vyzdvihovaná komunikace vlády zde bohužel selhává. Nicméně i to může vláda postupně napravit v rámci prosazování konsolidačního balíčku, a to i vůči vlastním členům, pro které bylo v minulosti zvyšování nemovitostní daně komunismus a navýšení korporátní daně trest za podnikavost.

Patrik Eichler, ředitel Masarykovy demokratické akademie

Devět stran opatření k příjmům a výdajům má viditelně sloužit jen k oddálení rozpočtové krize českého státu. Vládní účetní operace má přinést státnímu rozpočtu během dvou let 147,5 miliardy korun. Pro letošní rozpočet neznamená nic, o dvě třetiny očekávaných příjmů si chce vláda polepšit v roce 2024, o třetinu o rok později. Příjmy z jednotlivých položek se přitom počítají v jednotkách miliard. Nejvíce si vláda slibuje od zvýšení daně z příjmu právnických osob (DPPO) z 19 na 21 procent a od obnovení nemocenského pojištění na straně zaměstnanců ve výši 0,6 procenta.

Obnova nemocenského pojištění u zaměstnanců namísto debatované obnovy karenční doby je od pravicové pětikoalice falešná hra. Opatření staví na letité pravicové tezi, že zaměstnanec si má za svou nemoc zaplatit. Snížení mezd navíc sníží kupní sílu obyvatel, což je špatně nejenom v době vysoké inflace.

Podobným směrem bude směřovat i propouštění ve státní správě — cílem vlády je ušetřit na platech dvě procenta celkové sumy. Propouštění se má týkat i dodneška chráněných bezpečnostních sborů. Uvidíme samozřejmě, jak budou ministři své závazky provádět doopravdy.

Snížit provozní výdaje každého rezortu o pět procent a objem platů o dvě procenta říká, že vláda nemá představu o cílech své politiky a svých prioritách. I když zvýšení daně z příjmu právnických osob anebo daně z nemovitosti jde daleko za očekávatelné hranice vládní politiky, jde pořád o účetní operaci, a ne rozvojový plán.

Třeba zrušení školkovného coby podpory pro „středně a vysokopříjmové skupiny obyvatel“ může být docela bezrozporné. Nepřinese ale místa v jeslích a školkách nikomu z těch, kdo místo pro své dítě už dnes nemohou najít anebo na jeho zaplacení nemají prostředky.

Samostatně je třeba zmínit útok na odbory — týká se jak zrušení daňové slevy na odborové příspěvky a omezení zaměstnaneckých benefitů, tak rétorické figury stavějící odbory naroveň „různých neziskových organizací“. Útok na odbory a zjevná nechuť ke kolektivnímu vyjednávání jsou kroky k oslabení podstaty demokratické politiky.

Daniela Ostrá, místopředsedkyně ČSSD

Fialův kabinet představil konsolidační balíček, který dokazuje to, čeho se sociální demokracie obávala. Vláda zvolila cestu neoliberálních mýtů a ideologií namísto empirii prověřených řešení, která jsou ohleduplná k nízkopříjmovým a střední třídě. Když sociální demokracie varovala před zrušením superhrubé mzdy a velikostí sekyry, kterou pro státní rozpočet tento krok bude znamenat, Stanjura a celá ODS s lehkým svědomím hlasovali pro.

„Řádný hospodář“ si v ten moment pod sebou podřezával větev, aby poté mohl viníky špatné kondice veřejných financí hledat jinde. Sociální demokraté si navíc dovolili před sněmovními volbami hovořit o nutnosti daňové reformy, například majetkových daní či progrese u daní z příjmů.

Tehdy Stanjura označil tento krok za nebezpečný. Těší mne, že dal na daty podložený úsudek sociálních demokratů. Důležitý je nicméně konečný výsledek: předvolební sliby byly porušeny. Realita a chybná rozhodnutí ODS a její koaliční partnery dohnali. Snad nejvíce se neoliberální pohled na společnost projevil v důchodové reformě.

Je to o to paradoxnější, když si uvědomíme, že nad ní gesčně bdí Marian „jsem sociální svědomí vlády“ Jurečka. Lidovecká důchodová reforma je velkým zklamáním. Generaci dnešních čtyřicátníků a mladších ročníků nabízí vidinu nízkých důchodů, které jim nezajistí důstojný život. A o důstojnost a respekt k lidem by mělo jít přeci sociálně uvědomělé straně nejvíce.

Začněme u těch nejvíce bolestivých opatření (bolestivá samozřejmě opět pouze pro nízkopříjmové a střední třídu). Plánované snížení náhradového poměru znamená, že průběžný důchodový systém ztratí svoji sociální funkci. Z důchodu nevyžijete. Máte ale skvělou možnost investovat do důchodového připojištění v soukromých systémech.

Co naplat, že nízkopříjmoví a nyní už i střední třída si to mohou stěží dovolit. Co naplat, že se v poslední dekádě vklady v takových fondech reálně znehodnotily o více než 20 procent. Přesto Jurečkova důchodová reforma povede k tomu, že životní úroveň lidí, kteří poctivě pracují, bude záviset na burzovních spekulacích. To je naprosto nepřijatelné. Stejně jako nová pravidla valorizací. Snížení podílu růstu reálné mzdy na jednu třetinu bude znamenat v několika letech rychlé zvýšení míry chudoby u důchodců až na více než dvacet procent.

Obdobně nepřijatelné je za současné situace zvyšovat věk odchodu do penze. Nově se bude věk do důchodu automaticky měnit na základě doby dožití, přičemž data bude každý rok aktualizovat ČSÚ. Zastánci této změny argumentují tím, že lidé se dožívají vyššího věku. A mají pravdu. Ale dnes známe i další ukazatel, který je ve vztahu k nastavení důchodového systému odpovědnější. Je jím délka dožití ve zdraví. Ta se pohybuje na 62 letech a dlouhodobě stagnuje.

Zhoršení dostupnosti zdravotní péče zejména v periferiích a na venkově, cenově nedostupné zdravé potraviny, znečištěné životní prostředí, stres — vše má vliv na kvalitu našich životů a zdraví. A vše vláda s grácií sobě vlastní přehlíží.

Fér je ale nicméně pojmenovat v podstatě pozitivní změny plánované důchodové reformy. Například dobrovolný společný vyměřovací základ manželů, zvýšení odvodů OSVČ (konkrétní podoba ale téměř vůbec nezatíží vysokopříjmové živnostníky) nebo zkrácení doby pojištění na pětadvacet let či fiktivní vyměřovací základ pro ty, kteří pečují o dítě. Poslední dva body jsou převzaty z návrhu důchodové reformy ČSSD a Jany Maláčové.

Celkově je přístup ministra Jurečky a celé vlády zklamáním. Ve vlastním programovém prohlášení se zavázali navázat na návrh důchodové reformy sociální demokracie a odborníků z důchodové komise. Od svého vlastního závazku vláda upustila. Stejně jako od ochrany průběžného pilíře a od garance důstojných důchodů. Výsledkem bude větší nejistota, chudoba a nespravedlnost.

A to jen proto, že Fialova vláda nesebrala odvahu a nezavedla moderní daňový systém po vzoru Západu. Je nutné si na závěr připomenout jednu zásadní poučku: důchody jsou dávka, dávky jsou placeny ze státního rozpočtu, jehož primární příjmy tvoří zejména daně. Ani důchodový účet není žádná samostatná entita volně si plující v prostoru a čase.

Takže pokud Jurečka a další straší české občany, že nebude na důchody, neříká nám fakt daný přírodním zákonem. Ale pouze nám doručuje rozhodnutí jeho a zbylých členů vlády. „Na důchody nejsou peníze“ v překladu znamená „na důchody nedáme peníze“. A přesně to je esence představené lidovecké důchodové reformy. Proto je pro mne a celou sociální demokracii nepřijatelná.

Jan Májíček, aktivista, člen Socialistické solidarity a strany Levice

Tiskové konference vlády k takzvanému ozdravnému balíčku byla přehlídkou otřepaných frází. Všichni se musíme uskromnit — jen tomu tak nikdy nebylo, na všechny dopadá krize stejně — jen to také není pravda, jde o budoucnost našich dětí — akorát vaše a naše děti žijí v jiných světech. Má se šetřit na státu, který má být zároveň schopný poskytovat služby kvalitně a rychle. Smysl to nedává a ani dávat nemůže.

Kdyby zůstalo jen u těchto výstupů členů vlády, tak bychom to mohli s klidným svědomí zapomenout. Bohužel prezentace vlády zahájila další krok k destrukci sociálního státu. Na rozdíl od podobných pokusů za časů Petra Nečase (ODS) a Miroslava Kalouska (TOP 09) se Fialova vláda rozhodla jít cestou mlžení. Největší část navrhovaných úspor, 54,4 mld korun je zrušení dotací. Jenže jakých a na co?

Z vládního materiálu se pouze dozvíme, z jakých rezortů tyto dotace pocházejí. Pokud se snad vláda inspirovala slovy ředitele NKÚ Miloslava Kaly o dotační ekonomice, už zapomněla na to, že ředitel Kala mluvil o nutnosti vytyčit strategické oblasti a ty důsledně sledovat. Zjistit o jaké dotace se přesně jedná bude záležitost následujících dnů.

Samostatnou kapitolou zůstává důchodová reforma. Ta, jak zdůraznily odbory, je neprojednána se sociálními partnery. Podle dostupných materiálů ministerstva práce a sociálních věcí ale stále stojí na představě soukromého spoření a pětačtyřiceti letech nepřetržitého pracovního výkonu.

To je díky proměně práce naprosto mimo realitu. Navíc se do doby, která se započítává do důchodového konta nově nemá započítávat doba vysokoškolského studia. Hrozí tak to, kvůli čemu demonstrují už řadu měsíců ve Francii, totiž že se mnoho lidí důchodu nedožije a umře v práci.

I to málo, co je ale z dnes zveřejněných vládních materiálů jasné, stačí na jasný obrázek o směřování této vlády. Má se zrušit karenční doba, tedy tři dny, které jsou hrazeny zaměstnavatelem, pokud je člověk nemocný. Poučení z COVIDu? Nula. Nehledě na obecný princip, že za nemoc bychom nikoho trestat neměli, a že je lepší, když se pracovník vyleží, než aby roznášel nemoc na pracovišti kvůli obavě o snížení příjmu.

Zatímco valorizovat seniorům penzi o inflaci bylo slovy vládních ministrů neudržitelné pro veřejné finance, valorizovat cenu dálničních známek nebo daně z nemovitosti už jde. Proč by právě tyto dvě položky měly být pravidelně valorizovány a ostatní ne ale v dokumentech chybí.

Je drobně zvýšen poplatek za dobývání nerostných surovin. Ten nebudeme vázat na inflaci? Nevzrostly loni zisky energetickým společnostem a nemohly by se tak více podílet na veřejných financích? Dvojí metr je tu do očí bijící.

Podfinancované zdravotnictví získá nové finance, ale mají se na tom podílet jen zaměstnanci, kterým se z jejich mezd vezme 0,6 % měsíčně, ale zaměstnavatelům se nijak sazba zvyšovat nebude. Chybět nesmějí ani škrty u plateb ve veřejném sektoru, a to v objemu téměř deset miliard.

Je třeba znovu zdůraznit, že z celého balíku platů ve veřejném sektoru tvoří největší část ty pro příspěvkové organizace. Z těch pak přes 57 % pokrývají plat lidí působících v regionálním školství. Na nich se má šetřit?

Pochybné zůstává také číslo 6,3 miliard korun, které mají zůstat občanům ČR tak říkajíc v kapse díky snížení DPH u některých komodit. Praxe je totiž taková, že při snížení DPH nedochází ke snížení cen, ale jen zvýšení marží.

Vzhledem k současným vysokým cenám potravin tak toto opatření povede jen k nárůstu marží. Vláda nepoužívá nástroje, jako je věcné usměrnění cen, které by jedna vedlo k snížení zátěže pro všechny spotřebitele, jednak by zpomalovalo inflaci.

Vláda tak pokračuje v arogantní a nesmyslné politice, jejímž výsledkem bude pokračující růst inflace, drahoty a sociální nejistoty. Odpovědí na takovou politiku musí být silné protesty, které ukončí její působení, a to tak razantní, aby si žádná politická síla netroufla už znovu takovéto kroky opakovat.

Michal Pícl, ekonom a bývalý náměstek na ministerstvu práce a sociálních věcí

Konsolidační balíček vlády si klade ambiciózní cíl a tím je alespoň trochu zbrzdit enormní nárůst deficitů státního rozpočtu historicky způsobený nesmyslným návrhem ODS, hnutí ANO a SPD na zrušení superhrubé mzdy. Dusivé deficity a rostoucí zadlužování země, se kterým nyní zápolíme, není dědictvím „populisticko-socialistických vlád“, jak se dnes snažil na tiskové konferenci občany přesvědčit předseda vlády Fiala. Je pozůstatkem historické spolupráce těchto tří stran. A koaliční pětka na to nyní marně hledá lék.

Vláda přišla s návrhem opatření, ve kterém si, dle mého názoru, snad každý od pravé části politického spektra po tu levou najde to své. Ať už to jsou brutální škrty, které mají podle pravice stát „zeštíhlit“. A ne vždy to musí nutně znamenat ho zefektivnit, ba naopak. Až po plnění levicového programu v podobě zvýšení majetkových a korporátních daní, snížení DPH na základní potraviny, či výrazné osekání daňových slev. Mimochodem zavedení opatření na zastropování daňové uznatelnosti nákupu automobilu tzv. „na firmu“ tu dlouhodobě neúspěšně prosazovala levicová ČSSD společně s odbory.

Vláda tak dnes představila směsici opatření, která mohou být startem pro úpravu daňového systému. Nejde však o žádnou revoluci. K jejich škodě se totiž omezili jen na pouhé látání děr. Balíček se na náš daňový systém nedívá jako na celek a nereflektuje například budoucí proměny naší ekonomiky a trhu práce, které nás v brzké době čekají. Stále nám tu tak přetrvá daňový systém hlubokých devadesátek a na výraznou proměnu a modernizaci systému směrem k západní společnosti si tak budeme muset ještě několik let zřejmě počkat.

Kateřina Smejkalová, vědecká pracovnice Friedrich-Ebert-Stiftung ČR

Z velkého množství opatření kriticky vypichuji zrušení daňové úlevy z odborových příspěvků — v současnosti je lze do zastropované výše tři tisíce korun odepisovat ze základu daně z příjmu fyzických osob. Pro státní rozpočet tak jde v krajním případě o pár stovek na hlavu, kterými si ročně přilepší — zatímco pro pracující, zvlášť v současné ekonomicky napjaté situaci, může jít o rozhodující argument proti členství v odborech.

Argument zjednodušením výběru daní zde opravdu smysl nedává, nejde o žádnou složitou záležitost. Naopak se lze oprávněně ptát, zda ze strany pravicové vlády, u které si odbory dlouhodobě stěžují na selhávání sociálního dialogu, nejde o svého druhu ideologicky motivovaný útok na jejich pozici. To je s podivem v situaci, kdy nám loni přijatá Směrnice o přiměřených minimálních mzdách předepisuje naopak významné posílení sociálního dialogu. Tímto krokem jde vláda zcela zbytečně úplně opačným směrem a je o to větší otázkou, jakým způsobem tedy hodlá zmíněnou směrnici implementovat.

Na obecnějším narativu, který vláda zvolila, je pozoruhodný jednak tradičně neoliberální argument chybějícími alternativami, který je samozřejmě mylný, manipulativní a jeho fatální politické dopady jsou od jeho poslední konjuktury za minulé ekonomické krize dostatečně dobře doložené. Stejně tak ale stojí za vypíchnutí přesvědčení vlády, že se podporu balíčku podaří zajistit zejména jeho pečlivým vysvětlováním, tak se ostatně už včera vyjádřil i dopředu informovaný prezident.

Jistě jde částečně o reakci na nejrůznější komunikační zmatky v minulosti — na druhou stranu jde ale o naprosté nepochopení toho, že odpor zcela legitimně může pocházet z toho, že lidé s reformou a jejími dopady, potažmo pochybnou spravedlností a nutností, kterou se údajně řídí, prostě nesouhlasí. Akcentovat nyní tolik informování je v konečném důsledku mimořádně paternalizující a bagatelizuje artikulované zájmy a postoje části voličů. Že si pak tito hledají pochybné politické alternativy, u kterých takové pohrdání necítí, nepřekvapí.

Magdaléna Středová, mluvčí Fridays For Future

Na vládní tiskovou konferenci jsme společně čekali s trochu nepříjemným pocitem. Čekali jsme to nejhorší z nejhoršího. Ve hře totiž byla opatření, která by výrazně ovlivnila naše současné i budoucí životy jakožto studentů a studentek. Nakonec jsme však z konečné podoby vládního balíčku překvapeni.

Tisková konference nás jako různá studentská hnutí utvrdila, že naše budoucnost a témata, která nás pálí, nejsou pro vládu prioritou. I když premiér Fiala na začátku celé „mimořádné akce“ uvedl, že to vlastně celé dělá pro nás mladé, my takový pocit dlouhodobě nemáme a nepřijdeme si řádně vyslyšeni.

Opatření, která vláda oznámila, budou dopadat na nás na všechny a už princip, jakým tyto palčivé problematiky komunikuje, je zcela mimo. Česká republika rozhodně nevyřešila veškeré své problémy, nepřekonali jsme klimatickou krizi, nenarovnali práva menšin, místo toho padají jen návrhy, které mladým lidem házejí klacky pod nohy. Zkrátka to, že tato vláda říká, že se zajímá o studentstvo, je dle nás úsměvné a zcestné.

Přestože se jako studentstvo v mnoha věcech neshodneme a nikdy nebudou všichni souhlasit se vším, shodneme se v tom, že jsme ze situace znepokojení; vláda si zkrátka myslí, že se proškrtá k budoucnosti, ve skutečnosti ale škrtá budoucnost. Spojili jsme se proto s aktivními mladými lidmi napříč studentskými iniciativami a chceme ukázat, jaká témata jsou pro budoucnost skutečně důležitá. Postaráme se již velmi brzy o to, aby náš hlas byl slyšet.

Alena Zieglerová, vedoucí sekce zaměstnanosti Institutu pro sociální inkluzi

„Ozdravný balíček“, jak vláda Petra Fialy nazvala naplánované škrty ve státních službách a podporách a zvyšování příjmů státního rozpočtu, čili zdražování, je tu. Jak se projeví v životech lidí s nízkými příjmy, nulovými úsporami a malými šancemi na zlepšení?

Daň z přidané hodnoty (DPH), kterou platí každý občan, kdykoli si něco koupí, se u potravin, léků a vodného stočného sníží z dosavadních 15 na 12 procent, stejně jako stavební práce související s bydlením, takže by tyto položky mohly zlevnit. Palivové dřevo ovšem podraží, protože se u něj DPH naopak zvýší z dosavadních patnácti procent na základní sazbu jednadvacet procent.

Zatímco u potravin a léků lze nad snížením DPH vyjádřit uspokojení, v otázce bydlení rozhodně nelze říct, že nutně zlevní. Pro lidi z paneláku možná ano, pro domácnosti v domcích a chatkách, kde se topí dřevem, může být spíš hůř. Na jednadvacet procent se zvýší DPH, a tedy i náklady domácností na opravy bot nebo na služby kadeřníka, což také není nic k oslavě.

Trochu přemýšlet začala vláda o dosavadním stereotypu, že chudí nemají zájem o vzdělání, a snížila DPH aspoň na časopisy, když už se budou zdražovat tištěné noviny. Knihy si dokonce vysloužily čestné místo hned vedle nešumivých vín a přestanou se danit úplně.

Studentské koleje rovněž mohou být levnější, protože spadají do ubytovacích služeb, které putují do pásma s dvanáctiprocentní DPH. Ovšem pozor, stejně jako ubytovny. Jestli všichni ubytovatelé zlevní své služby, je samozřejmě otázka.

Na rodiny s dětmi myslí tato vláda spíše nárazově a bez rozlišení jejich potřeb. Loni dostaly skoro všechny rodiny pět tisíc na každé dítě do osmnácti let formou jednorázového příspěvku a nyní se, stejně plošně, ruší daňová sleva za platbu školkám, což zejména pracujícím samoživitelům může výrazně zkomplikovat život, podobně jako když nedostaly pětitisícovou injekci na zletilé maturanty s tím, že si mají najít brigádu.

Před představením „balíčku“ mluvili členové vlády a jejich poradci o tom, že rušení plošných daňových slev musí být nutně doprovozeno zvýšením adresné pomoci potřebným. Bylo by pěkné, kdyby si to zákonodárci zapamatovali pro projednávání navazujících legislativních změn, které se chystají právě v oblasti nepojistných sociálních dávek. U každého škrtnutí pera musí totiž proběhnout také úvaha, komu bude nezbytné nabídnout podporu jiným způsobem.