Na sklonku roku 2021 mi v britském deníku Guardian vyšel jeden z mých úplně prvních komentářů, ve kterém jsem kritizovala uspěchané zvyšování úvěrových sazeb s deklarovaným záměrem bojovat s inflací. Čtenářům jsem připomněla historii dlouho opomíjené alternativy: strategické a cílené regulace cen. V té době byl takový přístup ještě vnímán vyloženě jako kacířství.

Dějiny cenové stabilizace sahají staletí do minulosti, od klasického období v Číně, na kterou se sama zaměřuji, až po velké krize minulého století: druhou světovou válku, válku v Koreji a takzvanou stagflaci v sedmdesátých letech ve Spojených státech. V každém z uvedených případů sloužila cenová stabilizační politika jako mimořádné opatření, jehož cílem nebylo pouze „bojovat proti inflaci“, ale provést to způsobem, který bude férový a zajistí společenský smír.

Hlavním cílem takové politiky bylo čelit ziskuchtivosti korporací, které se snažily těžit z válek, hladomorů a živelných katastrof. Politika cenové regulace svůj účel v principu plnila zejména v případech, kdy se zaváděla na trzích, o něž se dělí jen několik málo firem, a zároveň se zaváděla předtím, než se inflační spirála vymkla kontrole. V opačném případě nezafungovala dobře.

Taková politika se zároveň těšila široké popularitě, pokud se zaváděla v demokratické společnosti, v níž za společným projektem zkrocení cen sešikovala obyvatelstvo. Zejména tehdy, pokud druhou variantou byla úsporná opatření neboli politika škrtů.

Koncem roku 2021 už ale tato pozapomenutá historie dávno nepatřila do obecně přijímaného ekonomického kánonu. Můj článek tedy píchl do vosího hnízda. Pravicové a libertariánské bubliny na sociálních sítích začaly třeštit. Ale dokonce i někteří liberální a progresivní ekonomové v odmítání mého komentáře nešli daleko pro ostré výrazy.

Na chicagské univerzitě dostali studenti u zkoušky otázku, co by na regulaci cen řekl „skutečný ekonom“. Mí odpůrci považovali právo korporace stanovit si jakoukoliv cenu, která jí projde („cokoliv trh unese“), za nedotknutelné. Růst cen je třeba přestát, chceme-li, aby dříve či později zmizel, říká konvenční přístup.

Pokud podle něj na růst cen existuje vůbec oprávněná politická reakce, tak jedině ho prostě přečkat nebo zavést vysoké úrokové sazby. A to i za cenu toho, že se tak v konečném důsledku zlikvidují malé podniky, zatíží se zaměstnanci a zadluží domácnosti. Mí oponenti zkrátka tvrdili, že „neexistuje žádná alternativa“.

Od teorie k praxi