Na sklonku roku 2021 mi v britském deníku Guardian vyšel jeden z mých úplně prvních komentářů, ve kterém jsem kritizovala uspěchané zvyšování úvěrových sazeb s deklarovaným záměrem bojovat s inflací. Čtenářům jsem připomněla historii dlouho opomíjené alternativy: strategické a cílené regulace cen. V té době byl takový přístup ještě vnímán vyloženě jako kacířství.

Dějiny cenové stabilizace sahají staletí do minulosti, od klasického období v Číně, na kterou se sama zaměřuji, až po velké krize minulého století: druhou světovou válku, válku v Koreji a takzvanou stagflaci v sedmdesátých letech ve Spojených státech. V každém z uvedených případů sloužila cenová stabilizační politika jako mimořádné opatření, jehož cílem nebylo pouze „bojovat proti inflaci“, ale provést to způsobem, který bude férový a zajistí společenský smír.

Hlavním cílem takové politiky bylo čelit ziskuchtivosti korporací, které se snažily těžit z válek, hladomorů a živelných katastrof. Politika cenové regulace svůj účel v principu plnila zejména v případech, kdy se zaváděla na trzích, o něž se dělí jen několik málo firem, a zároveň se zaváděla předtím, než se inflační spirála vymkla kontrole. V opačném případě nezafungovala dobře.

Taková politika se zároveň těšila široké popularitě, pokud se zaváděla v demokratické společnosti, v níž za společným projektem zkrocení cen sešikovala obyvatelstvo. Zejména tehdy, pokud druhou variantou byla úsporná opatření neboli politika škrtů.

Koncem roku 2021 už ale tato pozapomenutá historie dávno nepatřila do obecně přijímaného ekonomického kánonu. Můj článek tedy píchl do vosího hnízda. Pravicové a libertariánské bubliny na sociálních sítích začaly třeštit. Ale dokonce i někteří liberální a progresivní ekonomové v odmítání mého komentáře nešli daleko pro ostré výrazy.

Na chicagské univerzitě dostali studenti u zkoušky otázku, co by na regulaci cen řekl „skutečný ekonom“. Mí odpůrci považovali právo korporace stanovit si jakoukoliv cenu, která jí projde („cokoliv trh unese“), za nedotknutelné. Růst cen je třeba přestát, chceme-li, aby dříve či později zmizel, říká konvenční přístup.

Pokud podle něj na růst cen existuje vůbec oprávněná politická reakce, tak jedině ho prostě přečkat nebo zavést vysoké úrokové sazby. A to i za cenu toho, že se tak v konečném důsledku zlikvidují malé podniky, zatíží se zaměstnanci a zadluží domácnosti. Mí oponenti zkrátka tvrdili, že „neexistuje žádná alternativa“.

Od teorie k praxi

V únoru 2022 jsme se s mým kolegou Sebastianem Dullienem pokusili dokázat, že ke klasickému makroekonomickému přístupu ve skutečnosti existují schůdné alternativy. Navrhli jsme zavedení cenového stropu na základní potřeby domácností, který by udržel marže na uzdě. To vyvolalo další vlnu kritiky ze strany konvenčních ekonomů. Náš návrh se ale rovněž setkal se silnou podporou široké škály zájmových skupin.

V srpnu 2022 jsem pak byla jmenována členkou komise německé vlády, jež měla za úkol navrhnout politiku cenové stabilizace v reakci na energetickou krizi po ruské invazi na Ukrajinu. Zde jsme připravili takzvanou „cenovou brzdu plynu“, jejíž klíčové principy, které jsem hájila, byly následně ukotveny v německém zákoně.

Německo přitom není výjimkou v zavádění cenové regulace. Vlády po celé Evropě včetně Velké Británie zavedly různé formy regulace cen, aby utlumily dopady války na světové energetické trhy. Evropská unie zavedla strop na ceny plynu. Sdružení ekonomicky vyspělých států G7 stanovilo cenový strop na dováženou ruskou ropu. A americká vláda stlačila cenu ropy tím, že uvolnila zásoby ze svých strategických ropných rezerv.

Různí přední ekonomové se navíc začali pro využívání selektivních a cílených regulací cen vyslovovat. Letos v lednu například Paul Krugman v New York Times naznačil, že by přeci jen nemuselo být tak bláhové reagovat na výkyvy politikou regulace cen, ačkoliv dříve se vůči takovému postupu stavěl kriticky. (Tak uvidíme, zda teď chicagská univerzita přehodnotí zadání své zkoušky.)

Jak zkrotit hamižnost korporací

Jak s mými spoluautory dokládáme v novém článku, na vzniku současné inflace se podepsaly úzká hrdla a cenové šoky v systémově významných sektorech, zejména ropném a plynárenském. S růstem cen ale vzrostly v mnoha segmentech i zisky, což se podepsalo na celé ekonomice. Ostatní odvětví se totiž usilovně pokoušela kompenzovat zvýšené náklady a zaměstnanci se dožadovali dorovnání jejich rostoucích životních nákladů.

Když dlouhodobě stabilní systém najednou svou stabilitu pozbyl, vyšší úrokové sazby budou jen přilívat olej do ohně. Právě proto je tak naléhavě nutné, abychom se chopili společensky přijatelnějších alternativ, jež spočívají v regulaci cen.

Vezměte si takové Spojené státy. Během pandemie, když ceny ropy padaly dolů, uzavřeli těžaři své nejnákladnější vrty. Když se ale poptávka znovu zase vyhoupla, obnovení nabídky nepřišlo vůbec tak rychle. Producenti si všimli, že ponechají-li méně produktivní vrty zavřené, mohou udržet náklady nízko a ceny vysoko. Přineslo jim to obrovské zisky. Ceny benzinu se nakrátko vyšplhaly až na pět dolarů za galon a zisky fosilního průmyslu trhaly rekordy.

V takové situaci může země produkující ropu zavést selektivní regulaci cen, aniž by se musela uchýlit k fiskálním transferům. Takovýto přístup přitom zdaleka nezpomaluje produkci, ale naopak ji může podnítit. Zaručí-li cenová politika dostatečnou marži na barel, producenti dospějí k závěru, že vyšší produkce je pro ně jediným způsobem, jak dosáhnout vyššího hrubého zisku.

To je pečlivě skrývané tajemství, které si většina ekonomů odmítá přiznat, přestože sami tvůrci cen na ně narážejí zas a znovu. Provede-li se politika regulace cen správně, může být její vliv na výrobu opačný, než předpovídají učebnice.

Situace se samozřejmě zkomplikuje, čelíte-li hospodářské válce. Zatímco takový texaský naftař má jediný cíl, Rusku nejde jen o peníze. Po rozhodnutí G7 a Evropské unie zastropovat cenu dovážené ruské ropy pohrozil Kreml, že omezí dodávky. Zda pohrůžce dostojí a do jaké míry, se teprve uvidí, vzhledem k tomu, že je na příjmech z fosilních paliv závislý.

Další komplikací je klimatická krize. Lze si položit otázku, zda je vůbec žádoucí snižovat cenu fosilních paliv, když je třeba urychleně přejít na obnovitelné zdroje energie. Na druhou stranu ovšem spotřebitelé a mnohé podniky narážejí na značné překážky, mají-li své spotřební vzorce proměnit tak radikálně v tak krátkém časovém horizontu.

Je tragické, že právě komunity, které jsou nejvíce postiženy jak změnou klimatu, tak znečištěním z fosilních paliv, patří také k hlavním obětem zvyšování cen ropy. Kombinace cenového stropu s dostatečně vysokou mezní cenou, jak to dělá třeba německá cenová brzda plynu, může naštěstí zachovat výrobní pobídky a současně ochránit nepřijatelné zvyšování cen základních potřeby.

Zabraňuje navíc explozivnímu růstu zisků z fosilních paliv, který jsme zaznamenali loni. Tyto zisky zvýšily atraktivitu velkých ropných společností pro investory na úkor obnovitelných zdrojů; a navíc posílily fosilní zájmové skupiny, které dlouhodobě popíraly, že lidská činnost zapříčiňuje změny klimatu. Tím pádem jsou takovéto neočekávané výnosy kontraproduktivní i vzhledem k naléhavosti ekologické transformace.

Potřebujeme nový přístup ke stabilizaci cen

Je dobře, že jsme znovu objevili vstřícnost vůči strategickému využívání cílených regulací cen. Připouštíme tím, že inflace nemá vždy čistě makroekonomický původ. Máme-li takovéto mikrošoky v cenách základních potřeb, s jakými jsme se setkali v posledních letech, zvládat, je zapotřebí, abychom disponovali širším portfoliem nástrojů stabilizačních politik.

Otevírá se zde také prostor pro nové politické myšlení. Vpustili jsme do politické debaty trochu čerstvého vzduchu. Teď, když jsme se konečně zbavili otřepaných, ale neužitečných ekonomických „pravd“, můžeme znovu nahlédnout do historie a osvojit si rychlé, spravedlivé a účinné nástroje, jimiž půjde reagovat na nové druhy ekonomické nestability.

Naléhavě potřebujeme nový přístup ke stabilizaci cen. Žijeme ve světe mnoha propletených hrozeb — v posledních letech to byly rapidní postupující změny klimatu, pandemie, rostoucí geopolitické napětí; a určitě přijdou další šoky. Tvůrci politik musí být připraveni reagovat dříve, než se cenové šoky znovu promítnou do celého systému, vystupňují inflaci a způsobí rozsáhlé společenské a ekonomické škody.

Takovéto úsilí se musí zaměřit na klíčová odvětví. Jak ukazuji se svými spoluautory, identifikovat systémově významné ceny lze za použití analýzy vstupů a výstupů, která umožňuje tvůrcům politik připravit se na budoucí mimořádné situace.

V době radikální nejistoty a převratných změn se musí ekonomie vymanit z dosavadních předsudků. Žádná předpřipravená řešení ani všespásné nástroje, jež by mohly zvládnout bezprecedentní zkoušky, před nimiž stojíme, nejsou k dispozici. Má-li v nich ekonomie obstát, musí zůstat otevřená neotřelým nápadům, starým i novým. Kultura otevřenosti vůči neortodoxním přístupům je nutnou podmínkou, chceme-li uspět.

Komentář publikovaný původně v Project Syndicate pod názvem A New Economic Policy Playbook přeložil DANIEL KOTECKÝ.