Když jeden z nás, Tadeáš Žďárský, dával před dvěma týdny rozhovor Deníku N, sám ani nedoufal, že jeho vystoupení vyvolá takový poprask. O ten se postarala redakce, která se v leknutí nad kritikou článku na sociální síti Twitter jala „nevhodné výroky“ v rozhovoru nejprve „opravovat“ redakčními poznámkami „uvádějícími je na pravou míru“, a následně se pod náporem kritiky tohoto eticky silně problematického postupu rozhodla celý rozhovor prostě smazat.

Tento postup je podle nás nepřijatelný — a to nejen proto, jak si ukážeme níže, že každé z „ideologicky závadných“ tvrzení se ve skutečnosti opírá o stále robustnější vědeckou evidenci a empirická pozorování. Zpochybňování ekonomického růstu (růstu HDP) nepředstavuje ani ve světovém mainstreamu žádný extrém. S tím, jak přibývají důkazy o neudržitelnosti dnešního směřování — založeného na politice „zeleného a inkluzivního růstu“ — se takováto debata vede naopak stále intenzivněji.

Možnost zeleného růstu zpochybňují oficiální instituce jako Evropská agentura pro životní prostředí, o post-růstových přístupech se konají konference v Evropském parlamentu, a názorové texty či rozhovory svým vyzněním v podstatě totožné s tím v Deníku N vycházejí i v prestižních médiích považovaných za stálice světové seriózní žurnalistiky jako — například — New Yorker, New York Times, Reuters, Foreign Policy nebo The Guardian.

I ve světě nicméně naráží „nerůst“ a jiné post-růstové a k růstu kritické přístupy na odpor. Ten na sebe kromě odůvodněných pochybností bere rovněž podobu neférových argumentů, záměrných dezinterpretací i ideologických útoků, jejichž odrazem byla i panika na českém Twitteru a následný veletoč redakce Deníku N. Shrňme si proto, na jakých důkazech a faktických argumentech se kritika růstu zakládá, abychom se následně zamysleli také nad tím, proč tyto argumenty vyvolávají takový rozruch.

Ekonomický růst: neudržitelný, nefunkční a nežádoucí

Věcná polemika kolem rozhovoru se soustředila na tři tvrzení: růst HDP v globálním měřítku není a nemůže být ekologicky udržitelný, nepomáhá řešit chudobu, a místo toho naopak prohlubuje sociální nerovnosti. Tyto výroky označil neoliberální aktivista David Antoš na Twitteru za „lži“ a na základě toho je následně svými poznámkami „uváděl na pravou místu“ editor Deníku N.

Trváme na tom, že každý z těchto soudů je při nezaujatém pohledu na dostupnou evidenci a statistická data opodstatněný. Pojďme si je projít jeden po druhém, a shrnout si fakta, o která se opírají.

Ekologická udržitelnost

Je pravdou, že v menšině zemí světa se daří absolutně snižovat emise oxidu uhličitého a některých jiných látek, zatímco HDP roste. Základní otázka ekologické udržitelnosti ale stojí jinak: je možné snížit ekologickou zátěž — spotřebu zdrojů a produkci odpadů a emisí — dostatečně rychle zpět pod „bezpečné hranice“, umožňující regeneraci přírodních ekosystémů, zatímco světová ekonomika dál poroste?

Tomu dle studií shrnujících dostupná data nic nenasvědčuje. Emise oxidu uhličitého klesají jen relativně, v absolutních číslech dále rostou. Snížit je dostatečně rychle tak, aby se podařilo udržet oteplení pod „bezpečnými“ hranicemi stanovenými v Pařížské dohodě, by znamenalo dekarbonizovat ekonomiku tempem, které podle dostupných studií s jejím růstem prostě není slučitelné.

Je veřejným tajemstvím, že dekarbonizační scénáře Mezinárodního panelu pro změnu klimatu — IPCC pro naplnění Pařížské dohody tak dnes stojí na příslibu masivního využití technologií zpětné extrakce oxidu uhličitého z atmosféry spalováním biomasy a zachycením vzniklých emisí. Takové plány ovšem čelí kritice, že nejsou ekonomicky konkurenceschopné a při rozsáhlém využití by zabíraly neúměrná množství půdy, konkurovaly by produkci potravin, nebo likvidovaly biodiverzitu.

Právě těžba biomasy a jiných materiálů přitom již dnes stojí za většinou úbytku biodiverzity, tedy druhou hlavní ekologickou krizí. Připomeňme si, že není o nic méně závažná než rozvrat klimatu a sama o sobě může rovněž do budoucna vést ke kolapsu biosféry.

Spotřeba materiálů se ovšem nesnižuje dokonce ani relativně. Globálně naopak dále narůstá tempem v podstatě shodným s růstem HDP, a naopak v posledních dekádách po jistý čas i relativně vůči němu stoupala. „Zelený růst“ tak z hlediska dostupných důkazů v planetárním měřítku prostě neexistuje.

Je pak odůvodněně možné tvrdit, že existovat ani nemůže: jak upozorňuje tematický výzkum, možnosti „efektivnějšího“ využívání zdrojů nejsou neomezené, protože energetická i materiálová účinnost má své fyzikální limity, nemluvě o dalších faktorech, jako je tendence růstové ekonomiky investovat úspory do další expanze. Osud života na Zemi tak sázíme na chiméru.

Chudoba

Tím hůře vyznívají pro růst HDP jeho sporné výkony v oblasti překonávání chudoby a naplňování lidských potřeb. Vyprávěnka o úspěšném boji s extrémní chudobou se zakládá na datech Světové banky, z nichž vyplývá, že méně lidí než dříve dnes žije za méně než 2,15 dolaru na den.

Tato arbitrární hranice „chudoby“ se ovšem neopírá o žádný empirický výzkum. Je široce kritizována jako neadekvátní a pro pokrytí základních potřeb jako jídlo, bydlení či zdravotní péče nedostačující.

Různé empirické studie navrhují stanovit hranici chudoby na 3,1 až 7,4 dolaru. Pokud bychom operovali například s pěti dolary na den, zjistíme že počet lidí v chudobě od roku 1980 naopak narostl a žije v ní více než polovina lidí na planetě: 4,3 miliardy lidí.

Není to přitom proto, že by na planetě nebyl dostatek zdrojů. Problém je v jejich rozdělení. Jen v minulém desetiletí šla polovina veškerého nového bohatství pouhému nejbohatšímu jednomu procentu světového obyvatelstva. To si dnes každý rok přivlastňuje čtvrtinu veškerého světového HDP. Oproti tomu nejchudších šedesát procent obyvatel planety získává pouhých pět procent HDP. A jejich příjem od 80. let stoupal v průměru jen o pouhé dva centy za rok.

Studie tak odhadují, že při této distribuci růstu by dostat všechny lidi na Zemi nad hranici 7,4 dolaru trvalo dvě stě let a vyžadovalo by to znásobit dnešní ekonomiku 175krát. Jak jsme viděli, takový scénář je nereálný: růst již dnes vede ke katastrofálním ekologickým škodám.

Tyto škody a z nich vznikající klimatické a ekologické katastrofy již dnes dopadají nejhůře na chudší části planety a prohlubují v řadě zemí chudobu a hlad. Výzkumníci proto upozorňují, že další růst dosavadní pokroky v odstraňování bídy a nedostatku naopak vymaže.

Jak vidno, příběh o ekonomickém „rozvoji“ maskuje realitu ekologicky i sociálně nerovné směny, v níž bohatství pocházející z přírodních zdrojů i práce většiny světa shrabují finanční elity v jádrech globálního kapitalismu. Mělo by být zřejmé, že pro překonání chudoby a naplnění potřeb všech lidí na planetě je tváří tvář ekologické krizi další růst HDP zcela nefunkční strategií. Potřebná je především redistribuce.

Sociální nerovnosti

Růst HDP ovšem dnes namísto toho po celém světě majetkové i příjmové nerovnosti v absolutních číslech prohlubuje. Růst nerovností se přitom zrychluje: v posledních dvou letech si jedno procento nejbohatších z veškerého nového bohatství přivlastnilo již dvě třetiny, tedy dvakrát tolik, co zbylých devětadevadesát procent světové populace.

Tento nárůst nerovností je problémem už z ekologických příčin: jak jsme viděli, tradiční představa, že nárůst nerovností nevadí, protože na něm vydělají i chudí, se v ekologické krizi obrací ve svůj opak. Následky životního způsobu a investičních aktivit nejbohatších, kteří mají na ekologických dopadech dnešní ekonomiky lví podíl, dopadají naopak na životní podmínky chudých nepříznivě.

Extenzivní výzkum hovoří rovněž o nepříznivých dopadech sociálních: v mnoha ohledech je podle něj rovnost pro kvalitu života zásadnější než HDP. Méně rovnostářské společnosti mají sklon vykazovat nižší míru mezilidské důvěry i kvality demokracie, a naopak vyšší míru různých sociálních patologií.

Pro „přerostlé“, bohaté společnosti globálního Severu v tomto směru vyznívá velmi nepříznivě, že růstu se v nich v neoliberální éře od 80. let dosahuje především strategiemi, které prohlubují nerovnost. Jedná se o deregulace trhů a růst zisků na úkor mezd a životních standardů, privatizace veřejných služeb a veřejného majetku či rozmach finančních spekulací a spekulativních bublin v různých sektorech ekonomiky.

Takové strategie mohou zvyšovat HDP tak, že současně omezí dostupnost základních potřeb — privatizované zdravotnictví nebo spekulace s investičními byty mohou mít vyšší ekonomický „výkon“ než veřejné zdravotnictví nebo sociální bydlení, jejich dostupnost pro ty, kdo je potřebují, ale bude nižší. Růst HDP v nejbohatších státech skutečně v posledních desetiletích tvoří do značné míry prostě nafukování cen nemovitostí, které ovšem zásadně omezuje dostupnost bydlení ve většině světových měst.

Postavení a kvalita života většiny společnosti se tak může zhoršovat, i když ekonomika jako celek z hlediska HDP „roste“. Právě to se do značné míry děje dnes, kdy narůstající ceny základních potřeb v bohatých „jádrech“ světové ekonomiky dále přerozdělují bohatství zdola nahoru.

Potřebujeme novou ekonomiku

Jak říkal klasik ekologické ekonomie Herman Daly, růst HDP se tak ve stále větší míře dnes stává „neekonomickým“: jeho stinné stránky začínají převažovat nad jeho přínosy. Proč na něm tedy naše společnost lpí tak, že i liberální média mají problém dát jeho kritice prostor?

Francouzský ekonom Timothée Parique hovoří ve své práci Politická ekonomie nerůstu o trojí podobě hegemonie růstu.

1. Jednotlivci jsou do křeččího kola růstu vpleteni jak nutností naplňovat své potřeby jejich nákupem za peníze na trzích, tak statusovou soutěží a spotřební kulturou.
2. Kapitál a jím kontrolovaný byznys růst musí z podstaty svého zaměření na finanční zisk a jeho neustálou maximalizaci, hnanou vytvářením peněz na úvěr, splácený s úroky.
3. Státy jsou do růstového závodu zapřaženy kvůli mezinárodní konkurenci i potřebě udržet svou legitimitu u vlastníků kapitálu zajištěním podmínek ziskovosti, a u zbytku populace alespoň minimální mírou přerozdělování.

Růst HDP nevypovídá dobře skoro o ničem: ani o kvalitě života či demokracie, ani o distribuci zdrojů či úspěšnosti naplňování lidských potřeb, natožpak o zdraví ekosystémů, na nichž přitom celá lidská společnost existenčně závisí. Jediné, co měří poměrně přesně, je stav kapitalistické peněžní ekonomiky: její schopnost zajišťovat profitabilitu a akumulaci kapitálu, schopnost splácet dluhy a dál expandovat.

Mainstreamovou ekonomii s jejím kultem HDP je tak možné vnímat jako ideologii, která nás přesvědčuje, že co je dobré pro kapitál, je dobré pro nás pro všechny. Je výrazem „hegemonie“ kapitálu, jak o ní psal italský teoretik Antonio Gramsci.

Tváří v tvář rozvratu přírody i společnosti, zhoršující se ekologické krizi i narůstající sociální nerovnosti, se toto dogma stále zřetelněji rozchází s realitou. Strukturální krize systému přerůstá v krizi ideologickou.

Příslib „zeleného a inkluzivního“ růstu v budoucnosti pak slouží jako ideologické šidítko, které má lidi přesvědčit, že sociální spravedlnost i ekologická udržitelnost budou se zájmy kapitálu — jednoho krásného dne — slučitelné. Situace se přitom v realitě soustavně rapidně zhoršuje.

Právě „nerůst“, navazující na tradici kritické ekonomie, snažící se znovu ukotvit ekonomickou vědu v biofyzikální a sociální realitě, klade otázku, jak by bylo možné z této ekonomické pyramidové hry, v níž jsou v sázce životy nás všech, uniknout. Často se mu předhazuje, že na tuto otázku nenabízí žádné odpovědi, ve skutečnosti ale poukazuje na celou řadu současných i historických příkladů dobré praxe, které máme a můžeme je následovat. Když víme, kam se dívat, jsou doslova všude kolem nás.

Jsou to jednotlivci, kteří v životě o maximalizaci zisku neusilují a snaží se žít dobrovolně „pestré skromné“ životy. Jsou to družstva a jiné neziskové podniky, solidární ekonomiky či komunitní banky. Jsou to redistributivní městské, státní a mezinárodní politiky, prosazované kolektivní, demokratickou mocí odborů a jiných sociálních hnutí — od ekologických regulací a daní po všeobecně přístupné veřejné služby — které již dnes omezují nadspotřebu zdrojů a posilují jejich spravedlivé přerozdělování tak, že tím často umožňují uspokojování potřeb s menší spotřebou, než soukromé, na zisk zaměřené podnikání.

I empirické studie ukazují, že uvedené faktory přispívají k uspokojování základních lidských potřeb s menším množstvím energie a zdrojů, a pomáhají tak jednotlivým státům přiblížit se pověstné „ekonomické koblize“ dobrého života pro všechny v mezích planety. Post-růstové přístupy navrhují tyto principy rozšířit a zevšeobecnit tak, aby se propojily v nový ekonomický model, který zvládne zajistit podmínky pro důstojný život všem, a současně snížit spotřebu energie a zdrojů na udržitelnou úroveň, umožňující planetárnímu ekosystému obnovu a regeneraci.

Takový postup by pravděpodobně vedl minimálně v nejbohatších státech světa k poklesu HDP a „deakumulaci“, a musel by být doprovázený nejen výraznou kulturní změnou, ale také „redesignem“ základů ekonomiky včetně vlastnických struktur, nastavení trhů a systémů redistribuce či uspořádání monetárních systémů. Je jasné, že taková transformace by se musela s dogmatem růstu rozejít, a jít proto v řadě oblastí přímo proti zájmům dominantních frakcí kapitálu.

Toto uvědomění je současně osvobozující i znepokojivé.

Osvobozující, protože nám umožňuje vidět, jak bychom mohli přejít k bezuhlíkové, cirkulární, ekologické ekonomice, a současně zajistit všem podmínky pro dobrý život redistributivními politikami, jako je garance důstojné práce, podpora solidárních ekonomik, nebo rozšíření štědré nabídky veřejných služeb. Stačilo by osvobodit se z pasti upřednostňování finanční ziskovosti a začít v ekonomickém rozhodování prioritizovat to, na čem skutečně záleží: potřeby lidí a planety.

Znepokojivé proto, že to nutně znamená politický konflikt. Ten nás ale v zužujícím se ekologickém prostoru čeká tak jako tak, a čím déle bude růst pokračovat, tím obtížnější budou jeho podmínky.

Alternativou k dobrovolnému vývoji směrem k post-růstové „eko-sociální demokracii“ či „demokratickému eko-socialismu“ — tedy systému postavenému na decentralizaci a demokratizaci vlastnictví i politicko-ekonomického rozhodování — není totiž pokračování statu quo. Již dnes sledujeme spíše jeho úpadek a rozpad, v němž i „vyspělé demokracie“ postupně podléhají narůstajícím nerovnostem, a vládu založenou na pasivním souhlasu ovládaných nahrazuje násilný a autoritářský „manažment“ krizí.

Ve chvíli, kdy nám „pyramidová hra“ dnešního systému začíná padat na hlavu, je tak z hlediska strategie společenské změny možná nejvyšší čas méně ztrácet čas s těmi, kdo se drží jeho dogmat, a více se zaměřit na vytváření spojenectví s těmi, kdo v něj víru ztrácejí. Právě emancipační hnutí, postavená na sebeorganizaci a kolektivní moci neprivilegovaných, dokázala v minulosti významněji ohnout „siločáry“ ekonomiky směrem ke společnému dobru.