Proč jsou fakta o růstu tabu? Vládnoucí ekonomické dogma se rozchází s realitou
Josef Patočka, Tadeáš ŽďárskýIdeologie ekonomického růstu udržuje dojem, že co je dobré pro kapitál, je dobré pro nás pro všechny. Právě od této představy je ale potřeba se osvobodit, má-li lidstvo účinně čelit ekologické krizi a sociální nerovnosti.
Když jeden z nás, Tadeáš Žďárský, dával před dvěma týdny rozhovor Deníku N, sám ani nedoufal, že jeho vystoupení vyvolá takový poprask. O ten se postarala redakce, která se v leknutí nad kritikou článku na sociální síti Twitter jala „nevhodné výroky“ v rozhovoru nejprve „opravovat“ redakčními poznámkami „uvádějícími je na pravou míru“, a následně se pod náporem kritiky tohoto eticky silně problematického postupu rozhodla celý rozhovor prostě smazat.
Tento postup je podle nás nepřijatelný — a to nejen proto, jak si ukážeme níže, že každé z „ideologicky závadných“ tvrzení se ve skutečnosti opírá o stále robustnější vědeckou evidenci a empirická pozorování. Zpochybňování ekonomického růstu (růstu HDP) nepředstavuje ani ve světovém mainstreamu žádný extrém. S tím, jak přibývají důkazy o neudržitelnosti dnešního směřování — založeného na politice „zeleného a inkluzivního růstu“ — se takováto debata vede naopak stále intenzivněji.
Možnost zeleného růstu zpochybňují oficiální instituce jako Evropská agentura pro životní prostředí, o post-růstových přístupech se konají konference v Evropském parlamentu, a názorové texty či rozhovory svým vyzněním v podstatě totožné s tím v Deníku N vycházejí i v prestižních médiích považovaných za stálice světové seriózní žurnalistiky jako — například — New Yorker, New York Times, Reuters, Foreign Policy nebo The Guardian.
I ve světě nicméně naráží „nerůst“ a jiné post-růstové a k růstu kritické přístupy na odpor. Ten na sebe kromě odůvodněných pochybností bere rovněž podobu neférových argumentů, záměrných dezinterpretací i ideologických útoků, jejichž odrazem byla i panika na českém Twitteru a následný veletoč redakce Deníku N. Shrňme si proto, na jakých důkazech a faktických argumentech se kritika růstu zakládá, abychom se následně zamysleli také nad tím, proč tyto argumenty vyvolávají takový rozruch.
Ekonomický růst: neudržitelný, nefunkční a nežádoucí
Věcná polemika kolem rozhovoru se soustředila na tři tvrzení: růst HDP v globálním měřítku není a nemůže být ekologicky udržitelný, nepomáhá řešit chudobu, a místo toho naopak prohlubuje sociální nerovnosti. Tyto výroky označil neoliberální aktivista David Antoš na Twitteru za „lži“ a na základě toho je následně svými poznámkami „uváděl na pravou místu“ editor Deníku N.
Trváme na tom, že každý z těchto soudů je při nezaujatém pohledu na dostupnou evidenci a statistická data opodstatněný. Pojďme si je projít jeden po druhém, a shrnout si fakta, o která se opírají.
Ekologická udržitelnost
Je pravdou, že v menšině zemí světa se daří absolutně snižovat emise oxidu uhličitého a některých jiných látek, zatímco HDP roste. Základní otázka ekologické udržitelnosti ale stojí jinak: je možné snížit ekologickou zátěž — spotřebu zdrojů a produkci odpadů a emisí — dostatečně rychle zpět pod „bezpečné hranice“, umožňující regeneraci přírodních ekosystémů, zatímco světová ekonomika dál poroste?
Tomu dle studií shrnujících dostupná data nic nenasvědčuje. Emise oxidu uhličitého klesají jen relativně, v absolutních číslech dále rostou. Snížit je dostatečně rychle tak, aby se podařilo udržet oteplení pod „bezpečnými“ hranicemi stanovenými v Pařížské dohodě, by znamenalo dekarbonizovat ekonomiku tempem, které podle dostupných studií s jejím růstem prostě není slučitelné.
Je veřejným tajemstvím, že dekarbonizační scénáře Mezinárodního panelu pro změnu klimatu — IPCC pro naplnění Pařížské dohody tak dnes stojí na příslibu masivního využití technologií zpětné extrakce oxidu uhličitého z atmosféry spalováním biomasy a zachycením vzniklých emisí. Takové plány ovšem čelí kritice, že nejsou ekonomicky konkurenceschopné a při rozsáhlém využití by zabíraly neúměrná množství půdy, konkurovaly by produkci potravin, nebo likvidovaly biodiverzitu.
Právě těžba biomasy a jiných materiálů přitom již dnes stojí za většinou úbytku biodiverzity, tedy druhou hlavní ekologickou krizí. Připomeňme si, že není o nic méně závažná než rozvrat klimatu a sama o sobě může rovněž do budoucna vést ke kolapsu biosféry.
Spotřeba materiálů se ovšem nesnižuje dokonce ani relativně. Globálně naopak dále narůstá tempem v podstatě shodným s růstem HDP, a naopak v posledních dekádách po jistý čas i relativně vůči němu stoupala. „Zelený růst“ tak z hlediska dostupných důkazů v planetárním měřítku prostě neexistuje.
Jistý protimluv v argumentaci autorů článku leží v tom, že na jedné straně tvrdí, že nárůst HDP je vlastně pouze fiktivní - a na straně druhé chtějí ekologickou transformaci ekonomiky dosáhnout právě bojem proti HDP, tedy jeho snížením. - Jaký má mít smysl bojovat proti pouhé fikci?...
Další argumentační lapsus se skrývá ve výčtu subjektů, u kterých autoři vidí (či vidět chtějí) impuls směrem k nekomerční, ekosociální ekonomice; kromě jiného je zde věta "prosazované kolektivní, demokratickou mocí odborů".
Totiž: naprostou většinu činnosti a zájmu odborů netvoří nic jiného, nežli na zaměstnavatelích požadovat zvýšení mezd ve svém sektoru. A zvýšení mezd - to prostě není možné bez trvalého zvyšování HDP. Zrovna na "demokratickou moc odborů" se tedy v oblasti ekosociální transformace asi neradno příliš spoléhat.
Nechci nijak zlehčovat bezpochyby poctivou snahu autorů o prosazení - dozajista potřebné - ekosociální transformace společenské produkce, a to sice odklonem od (dosavadního) modelu kapitalismu; nicméně nic nenaznačuje, že by byli schopni předložit nějakou reálnou, upotřebitelnou alternativu.
Jak autoři sami uvádějí: přechod na důsledně ekologickou produkci by aktuálně nevyhnutelně přinesl snížení HDP. To ale znamená (což už autoři nezmiňují) - také snížení obecné životní úrovně. A právě toto je naprosto klíčový problém.
Samotný fakt že určité procento populace je už dnes ochotno svůj vlastní způsob života převést na (relativně) ekologický modus, ještě zdaleka neznamená že k témuž bude ochotna rozhodující většina této populace. Přesněji řečeno: jeví se krajně nepravděpodobným, že by tato rozhodující většina populace byla ochotna přijmout trvalou stagnaci, či dokonce pokles své životní úrovně, svého konzumu.
Aby tedy bylo možno skutečně provést zásadní ekosociální transformaci současného kapitalismu, pak by k tomu bylo zapotřebí
1. dosáhnout všeobecného společenského konsensu o tom, že životní úroveň má, nebo přinejmenším může stagnovat, respektive klesnout
2. vytvořit alternativní, nekapitalistický, tedy netržní, ale zároveň funkční model ekonomiky.
Jsou to tedy pouhé dvě podmínky, pouhé dva úkoly; ale každý z nich je úkolem pro Herkula. (Přesněji řečeno, i Herkules by na nich dozajista ztroskotal.)
Je krajně pochybné, zda by - za současné situace - bylo možno dosáhnout onoho zmíněného celospolečenského konsensu ohledně stagnace či dokonce poklesu vlastní životní úrovně; a alternativně-družstevní modely produkce, tato nesmrtelná ikona radikálně elvicových hnutí, vykazují pouze extrémně malou pravděpodobnost, že by mohly být nosným modelem pro celospolečenskou produkci.
"3. Státy jsou do růstového závodu zapřaženy kvůli mezinárodní konkurenci i potřebě udržet svou legitimitu u vlastníků kapitálu zajištěním podmínek ziskovosti, a u zbytku populace alespoň minimální mírou přerozdělování. "
Myslím, že v případě států nejde jen o nějakou vágní "legitimitu u vlastníků kapitálu". Růst státům umožňuje zvládat státní dluhy, kdyby se zastavil, neznamennalo by to vyrovnaný stav, ale začátek pádu....... jestli má mít nerůstová ekonomika šanci, musí proběhnou celosvětové odpuštění dluhů.
A asi tušíte, jak gigantické síly budou proti.
Pane Morbicere, ono by nešlo jenom o - jednorázové - odpuštění dluhů; zásadním problémem by bylo, jak zabránit tomu aby nevznikaly dluhy nové. Státní deficit (a tedy státní zadlužení) pramení především ze sociální oblasti; jediným možným způsobem jak se vyhnout vzniku nových dluhů (tím spíše za podmínek ekologicky stagnující ekonomiky) by bylo masivní osekání sociálních výdajů státu.
„Poté, co by došlo k všeobecnému odpouštění všech dluhů na celém světě, by jenom blázen někomu ještě něco půjčil.“
Celosvětové odpuštění veškerých dluhů by pochopitelně znamenalo celosvětový zánik veškerých peněz v oběhu (téměř veškerých), protože objem peněz v oběhu se prakticky rovná objemu dluhů.
Pokud si tedy spojujeme nerůstovou ekonomiku s neexistencí dluhu, šlo by samozřejmě také o ekonomiku s neexistencí peněz (tedy alespoň peněz v jejich současné podobě).
Jenom blázen si dovede představit ekonomiku bez peněz.
Ale ty nejtvrdší boje přece lidstvo vždycky svádělo o fikce nebo proti fikcím.
Samozřejmě podobně jako HDP je fikce i státní dluh. Jenom jsou to systémotvorné fikce. Což neznamená, že by nebylo možné masivní oddlužení.
Ostatně není to tak dlouho, co jsem na nátlak Německa my Evropané a s námi taky trošku Američané oddlužili v devadesátých letech masivně Rusko (protože nedobytné pohledávky jsou v mnoha ohledech toxické) a co jsme o pár let později na nátlak téhož Německa devastovali Řecko.
Zelený růst neexistuje, to jen občas slyším trávu růst
„... Takové plány [dekarbonizační scénáře postavené na příslibu technologií zpětné extrakce oxidu uhličitého z atmosféry] ovšem čelí kritice, že NEJSOU ekonomicky KONKURENCESCHOPNÉ...“, zatímco :-) ekonomická stagnace (tedy nerůstová ekonomika) asi nejspíš (podle mínění autorů tohoto článku) ekonomicky KONKURENCESCHOPNÁ JE, takže v tomto konkurenčním boji je nerůstová ekonomika na celém světě již dávno předurčena k vítězství nad tradiční a již překonanou ekonomikou růstovou.
A jestliže by náhodou nerůstová stagnační ekonomika konkurenceschopná nebyla a na celém světě by sama nezvítězila, tak bude prostě a jednoduše na celém světě zavedena násilně. Musíme mít jen dostatečně silnou armádu (a tedy pochopitelně i silnou ekonomiku – na té je přece ta armáda založena), abychom nerůstovou stagnační ekonomiku na celém světě (tzn. TAKÉ V RUSKU A V ČÍNĚ) násilím zavedli, aby tedy na celém světě konečně zvítězila, protože izolovaně sama v tom dnešním globalizovaném světě dlouho fungovat nemůže. Než se to celosvětově podaří, zavedeme klesající ekonomiku zatím jenom v EU, abychom ten čínský růst v globálu vykompenzovali, oni nás totiž pak s tou svojí komunistickou mentalitou jistě v našem rekordním poklesu a vojenském oslabení budou chtít dohnat a předehnat.
Tyhle zelené mozky (a to jsem si jich za socialismu na vojně užil až až) já prostě nepochopím. A to vystudovali třeba sociologii a politologii v Brně a v Praze, zabývají se politickou ekologií a věnují se kritické pedagogice a klimatickému vzdělávání.
Pane Profante, Řecko bylo fakticky sotva méně oddluženo nežli svého času Rusko.
Principiálně je oddlužení ze strany věřitele smysluplné jenom tehdy, když 1. dluhy jsou tak jako tak nedobytné; 2. když se dlužník do své situace dostal nikoli vlastním zaviněním, a jsou reálné vyhlídky že do budoucna se už bude chovat finančně odpovědně.
Právě proto jsem napsal, že vlastním problémem by nebylo ani tak odpuštění dluhů (státům), jako zabránit tomu aby se netvořily dluhy další.