„Zelený růst“ je nesmysl. Dělat všeho míň je jedinou cestou k odvrácení kolapsu

George Monbiot

V současné úrovni ekonomické aktivity nelze pokračovat, aniž bychom zničili ekosystémy, které nás drží na živu. Bohatství bude třeba omezit, a proto také spravedlivěji přerozdělit. Dnešní bohaté si svět v ekologických mezích nemůže dovolit.

Osud velryb černých dobře ukazuje, proč náš přístup k ochraně přírody nedostačuje. Dnes žije méně než stovka plodných samic. Jediná cesta k záchraně dnešní podoby života na Zemi vede přes systémový přístup. A to znamená rozloučit se s růstem a dělat všeho méně. Foto NOAA Photo Library, WmC

Politici mají škatulku nazvanou „klima“, v níž debatují o klimatické krizi. Mají taky škatulku „biodiverzita“, v které se baví o kritickém snižování biologické rozmanitosti. V oddělení ztrát a nálezů naší planety sedá prach i na další takové škatulky, s popisky jako „znečištění“, „odlesňování“, „nadměrný rybolov“, nebo „úbytek zemědělské půdy“.

Všechno jsou to přitom jen aspekty jedné a téže krize, kterou jsme takhle rozkouskovali na dílky, aby nám přišla srozumitelnější. Jak si všiml již Immanuel Kant, kategorie, které si lidský mozek vytváří, aby porozuměl svému okolí, nejsou „věc o sobě“. Jsou to artefakty, které odrážejí naše vnímání, spíše než svět sám.

Příroda ale žádné takové škatulky nezná. Jak se planetární ekosystémy ocitají pod souběžným útokem ze všech stran, každý jednotlivý zdroj stresu stupňuje zátěž i ve všech dalších oblastech.

Vezměme si například situaci velryby černé, jejíž populace se sotva stačila trochu vzpamatovat po konci velrybaření, ale dnes už zase klesá: na světě zůstává méně než pětadevadesát samic v plodném věku. Bezprostřední příčinou poklesu počtu jsou zejména úmrtí a zranění, která nastávají, když velrybu srazí loď, nebo když se zaplete do rybářské sítě. Zranitelnější jsou ale také proto, že se musely začít podél šelfu Severní Ameriky přesouvat do frekventovanějších vod.

Jejich hlavní kořist, drobný korýš jménem calanus finmarchicus, se totiž přesouvá každý rok o zhruba osm kilometrů na sever v důsledku toho, jak se moře otepluje. Souběžně s tím začal komerční rybářský průmysl calanuse lovit za účelem výroby doplňků stravy s „rybím olejem“, o němž se nesmyslně traduje, že prospívá lidskému zdraví.

Nikdo se přitom zatím nepokusil odhadnout, jaké může mít lov calanuse dopady. Nemáme rovněž tušení, jaký vliv bude mít na něj a další druhy s nezastupitelnou rolí v potravních řetězcích okyselování oceánů, rovněž způsobované rostoucí koncentrací oxidu uhličitého v atmosféře.

Úmrtnost severoatlantických velryb černých roste, zatímco jejich porodnost klesá. Proč? Možná i vinou chemického znečištění, které se akumuluje v jejich tělech a pravděpodobně vede k nižší plodnosti. Možná kvůli hluku z lodních šroubů, sonarů a ropných a plynových vrtů, které velryby stresují a narušují jejich komunikaci.

Pokles počtu velryb černých bychom tak mohli považovat za projev krize z nadměrné lodní přepravy, krize z nadměrného rybolovu, klimatické krize, krize okyselování oceánů, krize znečištění, nebo krize nadměrného hluku. Ve skutečnosti ale jde o to všechno dohromady. O všeobecnou ekologickou krizi, způsobenou lidskou aktivitou.

Nebo si vezměme můry. Víme, že můrám ubližují pesticidy, užívané v průmyslovém zemědělství. Dopad toxických látek na můry se ovšem dosud zkoumal, pokud jsem to byl schopen ověřit, vždy jen pro každou látku zvlášť. Studie provedené u včel přitom ukazují, že když se různé pesticidy kombinují, jejich účinky jsou synergické: jinak řečeno, jejich škody se nesčítají, ale násobí. Připočtěme k pesticidům fungicidy a herbicidy a násobme ještě jednou.

K tomu přidejme, že housenky můr ztrácejí kvůli syntetickým hnojivům a destrukci ekosystémů rostliny, jimiž se živí. A že změny klimatu rozbily synchronizaci jejich reprodukčních cyklů s otevíráním květů, jimiž se živí dospělci. Nejnověji zjišťujeme, že také světelné znečištění má ničivé důsledky pro jejich rozmnožování.

Přechod od sodíkových výbojek k bílým LED diodám sice šetří energii, ale jejich širší světelné spektrum se ukazuje být pro hmyz katastrofální. Světelné znečištění se přitom velmi rychle šíří, dokonce i v chráněných oblastech, a zasahuje již zvířata prakticky všude.

Kombinované účinky lidské aktivity pustoší celé živé ekosystémy. Korálové útesy, oslabené nadměrným rybolovem, znečištěním a blednutím, jež způsobuje přehřívání atmosféry, jsou čím dál citlivější na extrémní projevy počasí, jako jsou tropické bouře, které se vinou emisí z fosilních paliv projevují rok od roku ničivěji. Deštné lesy, rozdrobené na kousky odlesňováním a chovem dobytka a pleněné importovanými nemocemi, ztrácejí odolnost vůči suchům a požárům, jejichž intenzita a četnost narůstá v důsledku rozvratu klimatu.

Co bychom viděli, pokud bychom přestali realitu vnímat přes naše zužující škatulky? Spatřili bychom všeobecnou, totální válku proti životu na Zemi jako takovému. Sotva dnes na světě najdete místo, které by před tímto útokem bylo bezpečné. Nedávná vědecká studie odhaduje, že již pouhá tři procenta zemského povrchu lze ještě považovat za „ekologicky nenarušená“.

Všechny tyto rozmanité dopady mají společnou příčinu: celkový objem naší ekonomické aktivity. Děláme přespříliš prakticky všeho a živoucí systémy našeho světa to nemohou unést. Právě naše neschopnost nahlédnout situaci v její celistvosti nám brání neudržitelnou situaci řešit systémově a účinně. Dokud budeme ekologickou krizi rozškatulkovávat, i samy naše pokusy řešit jednotlivé aspekty budou prohlubovat aspekty jiné.

Pokud bychom například chtěli postavit tolik strojů na přímé odlučování uhlíku ze vzduchu, aby to mělo na koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře vůbec nějaký znatelný vliv, vyžadovalo by to další nepředstavitelné množství oceli a betonu, které by bylo potřeba vyrobit a zpracovat. Dopady by se projevily v dodavatelských řetězcích po celém světě.

Abychom vzali jen jeden z potřebných komponentů, už jen těžba písku na výrobu betonu v tuto chvíli drtí na prach stovky vzácných ekosystémů. Likviduje zejména řeky, protože právě po říčním písku je už dnes vysoká poptávka. Řeky přitom již dnes zasahují sucha, mizení horských ledovců a sněhových polí, narůstající spotřeba sladké vody, a znečištění z průmyslového zemědělství, odpadních vod a průmyslu. Další bagrování písku z jejich dna může být často doslova poslední kapkou.

Nebo se podívejme na suroviny pro revoluci v elektronice, která nás má údajně zachránit před klimatickým kolapsem. Už dnes těžba a zpracování minerálů potřebných pro magnety a baterie v naší elektronice pustoší ekosystémy a vytváří dosud netušené nové formy znečištění. Teď, jak nedávno upozornil ve své reportáži Jonathan Watts, některé firmy zneužívají klimatickou krizi k ospravedlnění plánů pro těžbu potřebných materiálů z mořského dna, aniž bychom vůbec tušili, jaké by mohla mít dopady.

Ani jedno z toho nemá být sám o sobě argument proti zachycování uhlíku ze vzduchu, nebo proti „zeleným technologiím“. Dokud se ale budeme snažit, aby držely tempo s neustále narůstajícím objemem ekonomické aktivity a dokud bude růst ospravedlňován právě příslibem spásy takovými zázračnými technologiemi, celkovým výsledkem bude čím dál rychleji postupující rozvrat života na Zemi.

Všude na světě se vlády přitom dosud snaží ekonomickou zátěž nakládanou na přírodu ještě navýšit a řeční přitom o „uvolňování potenciálu“ a „nastartování ekonomiky“. Boris Johnson opakuje, že „obnova ekonomiky po pandemii musí být zakotvena v zeleném růstu“. Nic jako zelený růst ale neexistuje. Právě růst ovšem vše zelené na naší planetě ničí.

Nemůžeme si dělat žádnou naději, že ekologickou krizi vyřešíme, aniž bychom ekonomickou aktivitu zásadně omezili. Bohatství bude třeba v celkovém součtu omezit, a proto také spravedlivěji přerozdělit — svět v ekologických mezích si nemůže dovolit dnešní bohaté.

Udržet život a systémy, které jej tvoří, musí znamenat dělat méně prakticky všeho, co dnes děláme. Právě to by mělo být ústřední ideou nové, ekologické etiky, která je dnes všude na světě k naší vlastní škodě zatím jen sekulárním kacířstvím.

Článek ‘Green growth’ doesn’t exist — less of everything is the only way to avert catastrophe publikovaný deníkem Guardian přeložil JOSEF PATOČKA.

Diskuse
JV
October 4, 2021 v 19.49
Skvělý článek

Výborný článek. Autor velice pěkně vystihl onu falešnou stránku také environmentalismu, která se nám snaží namluvit, že planetu lze zachránit přičemž se netřeba v ničem omezit. Tj, konzum zůstane konzumem, chudí budou nadále chudí, bohatí nadále bohatí, jenom se to přebarví nazeleno.

Ne, ne, budeme se muset uskromnit všichni a na prvním místě si budeme muset pěstovat rovnost.

Po všem, co jsme si tu za tisíciletí vybudovali, to je úkol snad až nadlidský, ale není to úkol nemožný. Měli-li jsme dosud dostatek sil pěstovat egoismus, který nám přinesl jenom války a neštěstí, proč bychom nemohli stejné množství sil použít pro budování lásky k druhým lidem, když takové úsilí přinese každému z nás jen a jen dobro?

Jiří Vyleťal