Jak si úředníci představují ideální město? Urbania ukazuje, že jako v 19. století

Terezie Lokšová

Výstava Urbania je pohádkou o harmonickém místě, ve kterém se všichni domluvíme, budeme-li dostatečně vzdělaní a kultivovaní. Ostrý kontrast mezi iluzí a realitou ční už při cestě na výstavu lokalitou, kde se rezignovalo i na chodníky.

Zážitek je připraven pro ideálního zdravého návštěvníka v produktivním věku. Se seniory, dětmi či vozíčkáři se nepočítá. Foto IPR

V Brně právě skončila výstava Urbania, jejíž zapůjčení od pražského Institutu pro plánování a rozvoj (IPR) inicioval Odbor strategického rozvoje a spolupráce Magistrátu města Brna. Na realizaci výstavy se dále podílela Kancelář architekta města Brna, Odbor územního plánování a rozvoje MMB a Turistické informační centrum. Výstava je putovní: po Praze, kde byla otevřena během jara loňského roku, cestovala do Písku a poté právě do Brna. Další místa budou zřejmě následovat.

Stojí za vidění? Bezesporu ano — dává totiž nahlédnout, jak o ideálním městě přemýšlejí v instituci, která do jeho plánování výrazně promlouvá. Více než o městě — se všemi jeho problémy a rozpory — vypovídá právě o představách osvícených úředníků o tom, jak jej spravovat.

Osm návštěvníků, osm principů

Výstava je navržená tak, aby prezentovala osm základních principů dobré městské správy. V Brně byla umístěna do objektu Káznice, bývalého vězení a popraviště na Bratislavské, které má být přetvořeno na takzvané kreativní centrum s ateliéry a coworkingovými prostory.

Po příchodu se osmičlenná skupinka návštěvníků vzájemně seznámí a poté pokračuje do prostoru kaple. Uprostřed setmělé místnosti návštěvníci utvoří kruh a sledují vizuálně podmanivou světelnou projekci, která se jim odehrává pod nohama, zatímco naslouchají uklidňujícímu ženskému hlasu „Urbanie“.

Po skončení úvodní části každý zaujme místo na jednom ze stanovišť, rozmístěných po vnějším obvodu, kde si spustí stiskem zeleného tlačítka interaktivní program. Ten trvá zhruba pět minut a poté se všichni ve směru ve směru hodinových ručiček přesouvají k dalšímu stanovišti. Po průchodu všemi stanovišti se skupinka opět shromáždí v kruhu, kde jsou kromě závěrečného proslovu Urbanie promítány hlavy úředníků a úřednic IPRu, kteří se na přípravě výstavy podíleli. Celý zážitek je završený moderovanou diskusí podle připraveného scénáře.

Město prizmatem 19. století

„Město. Vrchol civilizace. Náš prostor k životu. Naše zrcadlo. I když si to v běhu každodennosti nejspíš neuvědomujeme, je město zdaleka nejkomplexnější a nejúžasnější lidský výtvor. Odedávna se přizpůsobuje krajině, klimatu a rozměrům lidského těla i ducha. A zároveň obojí neustále přetváří a modeluje. Pohybuje se v čase. Stojí na pilířích minulosti a roste do budoucnosti. Město je organismus. Žije. Roste. Dýchá. Komunikuje.”

Na výstavě, která sama sebe označuje za inovativní, hned ze začátku překvapí, že stojí na konzervativním konceptu, který zažil svůj vrchol v 19. století — chápání města jako organismu. S takovou historickou představou se pojí celá řada problematických souvislostí — a právě ty se na podobě výstavy podepsaly.

Organicismus představuje obraz harmonie a rovnováhy, který umožňuje mírné výkyvy, ale v zásadě nepřipouští radikální zásahy. Vyžaduje přizpůsobování potřeb a zájmů jednotlivých součástí nadřazenému celku. Rozmanitost skupin, jejich situací, potřeb a zájmů zůstává neviditelná. Konflikty jsou nežádoucí.

Tyto biologické analogie poskytují jen velmi malý prostor pro jednotlivce a spontánní jednání. Ostatně i design výstavy pracuje s rozdělením skupiny na individua bez prostoru pro interakci či spolupráci.

Zůstává nezodpovězenou otázkou, proč autoři nepostavili výstavu spíše na současných konceptech, které mají odbornou relevanci odpovídající současnému stavu poznání — například obrazy sítě nebo asambláže. Vyjít při tvorbě výstavy z  konceptů založených na představě různorodých prvků, které mezi sebou mají různé a často proměnlivé vztahy, by mnohem lépe ukázalo, proč je správa měst tak komplikovaná.

Namísto toho výstava pracuje se zastaralým konceptem, který vede k tomu, že město je zobrazeno jako prostor idealizovaných vztahů a interakcí, v němž všichni společně pracují na stejném cíli. Zvlášť křiklavě to zosobňuje postava „rozumného“ developera, který shodou okolností sdílí stejné ideje jako vedení města i místní komunita — jakoby výstava ani nepočítala s tím, že lidé zkrátka mají protichůdné zájmy.

Obraz osvíceného developera dostal prostor k pozitivní sebereprezentaci v rámci celého stanoviště. Návštěvník sice mohl mačkat tlačítka s občanskou a akademickou sférou, ale jediné, čeho dosáhl, bylo, že se na obrazovce zobrazovaly jejich vizualizace jako podkres k developerově monologu o tom, jak svůj pozemek před výstavbou osadil kontejnery a nabídl k dočasnému užití a jak to komu prospělo. Opomíjí se tak základní fakt: zájem developera je zisk. A pokud jedná v zájmu veřejném, je to proto, že ho k tomu město či tlak zdola donutily, nikoliv z vlastní vůle.

Pohádka o harmonii

Vizuálně a zvukově podmanivé zpracování výstavy hrající si se světly a barvami dává tušit důležitost, kterou smyslové a zážitkové složce přikládají její autoři. Setkání s Urbanií má návštěvnice a návštěvníky proměnit, změnit jejich vnímání.

Důraz kladený na zážitek možná vysvětluje, proč je výstava tolik nekoherentní po obsahové stránce. Urbania se snaží pokrývat různá témata (například mobilitu, ekonomický rozvoj, kreativní průmysly, veřejný prostor, klimatické změny) a současně variovat mezi obecným, konkrétním a osobním.

Audiovizuální prezentaci na každém stanovišti doplňuje anketní otázka na vlastní vidění světa a hodnotový úryvek textu (například tvrzení, že domácí péče je levnější než institucionální, nebo že pro růst HDP jsou důležitá kreativní odvětví), jejichž původ, vzájemná souvislost a smysl se hledají jen těžko.

Jazyk, který výstava používá, často připomíná populárně naučné knihy o seberozvoji. Foto IPR

Každé stanoviště ztělesňuje jeden z osmi principů, na nichž Urbania stojí: organizace, neúspěch, participace, adaptabilita, mezisektorová spolupráce, pilotní projekt, strategie, komunikace. Proč zrovna tyto principy? Co mají ztělesňovat a k čemu mají být?

Jasnější je to až, když si později návštěvník sám dohledá informaci, že výstava je jedním z výstupů Horizon projektu jménem Triangulum, který se ve spolupráci sedmi měst věnoval technikám Smart cities. Při návštěvách v takzvaných „Lighthouse cities“ v západní Evropě (Manchester, Stavanger, Eindhoven) bylo právě těchto osm principů identifikováno jako zdroj konstruktivního a otevřeného přístupu úředníků při realizaci „chytrých projektů“ městského rozvoje.

Výsledná prezentace (tj. recenzovaná výstava) má kultivovat spolupráci, pozitivní přístup a kulturu otevřenosti a komunikace. Praha má v projektu roli příjemce takzvaných dobrých praxí ze západní Evropy, které mají být implementovány ve formě „chytrých řešení“ vyvinutých na Západě.

V tomto ohledu je umístění v Brněnské káznici symptomatické — právě Káznice se má stát na základě ze Západu převzatých technik místem vzniku „kreativního centra“, které má vést k ekonomické stimulaci a zvelebit vyloučenou lokalitu, kde se nachází.

Z hlediska původu výstavy by dávalo smysl, aby mířila hlavně na ty, kteří se na městských projektech profesionálně podílí — tedy úředníky a zejména politiky. Proč tedy Urbania vůbec zve širokou veřejnost?

To může vysvětlit široce rozšířený model takzvané nedostatečnosti veřejnosti v otázkách městské správy, který stojí na představě, že nesouhlas nebo konfliktní postoj vychází z nedostatku znalostí. Budeme-li veřejnost vzdělávat, přijme navrhovaná řešení, protože jim „porozumí“.

Práce s veřejností v tomto pojetí nezahrnuje jen předávání vědomostí o fungování města, ale i kultivaci občanských schopností, prezentaci toho, co je legitimní politické jednání (to se mimochodem často liší od jiných pojetí, například do něj nebývají zahrnuté žaloby, protesty, přímé akce apod.) a co je to veřejné dobro.

Snaha výstavy o zlepšení obrazu úředníků je na jednu stranu pochopitelná, protože situace řady z nich je nezáviděníhodná — mají znalosti a zkušenosti na to, aby viděli, jak prosazovaná politická řešení nedávají z hlediska kvality života ve městě smysl a jak je těžké cokoliv realizovat. Na stranu druhou se vkrádá neodbytná otázka: kdyby šlo jen o to, že je zapotřebí dobré komunikace a znalostí, proč už dávno nežijeme ve skutečné Urbanii?

Urbania v posledku působí jako nekoherentní pohádka o harmonickém místě, ve kterém se všichni domluvíme, budeme-li dostatečně vzdělaní a kultivovaní. Co je na takové hezké představě špatně?

Něco nám tu chybí

Organismus Urbania má jedno tělo, jeden hlavní zájem a části, které usilují o tento zájem celku. Ony části — jednotlivé skupiny se svými potřebami a zájmy — však zůstávají mimo pozornost.

To se názorně projevilo na samotném designu výstavy — zážitek je připraven pro ideálního zdravého návštěvníka v produktivním věku. Senioři se hodili do dojímavého videa, které prezentovalo pilotní projekt IT gramotnosti, ale jako s návštěvníky se s nimi nepočítalo. Na pohybová či sluchová omezení výstava, která chce ukazovat dobrý život ve městě, také nemyslí. Nemluvě o dětech, s nimiž je v zásadě nemožné čtyřicetiminutový zážitek, který vyžaduje disciplinované přesuny a mlčení, absolvovat.

A přitom by stačilo tak málo, aniž by to zamýšlený zážitek poznamenalo: například navrhnout jednotlivá stanoviště tak, aby se k nim dostal i člověk s pohybovým omezením, zvolit model sluchátek tak, aby nepískala lidem, kteří závisí na kompenzačních sluchových pomůckách, nebo věnovat část výstavy interaktivnímu programu pro děti, aby se zabavily.

Kromě vylučujícího prostoru výstavy i samotný program systematicky opomíjel aspekty zásadně určující podobu města i života v něm: vlastnické vztahy, chudobu nebo vyloučení. Urbania jako by představovala město navržené pro zdravou vyšší střední třídu — město, v němž neexistují lidé profesí, které jsou pro chod města nezbytné, a které vyhání rostoucí nájmy na periferie, lidé bez domova, lidé na vozíku, drogově závislí a zkrátka všichni, kdo nezapadají do představy prosperujícího města.

Urbania kontrastuje s podobnými výstavami na západě, které se dnes věnují právě kritice podobných prohlášení. Foto Gaby Khazalová, DR

Ostrý kontrast mezi pohádkou a žitou realitou ční už při cestě na výstavu: do Káznice se dostanete kličkováním přes rozbombardovanou ulici Bratislavská ve vyloučené lokalitě, kde městská správa zcela rezignovala i na to, aby zajistila základní bezpečnou průchodnost tohoto dlouhodobě opomíjeného prostoru. Lokalitou, kde prakticky zrušili chodníky, neboť je lemují developerské bytové a kancelářské projekty, které z ní mají učinit lukrativní místo k žití. Současní obyvatelé lokality se svými problémy a potřebami v pohádkové Urbanii své místo zkrátka nemají.

Podobné absence a kontrasty souvisí s tím, že Urbania se tváří zcela apoliticky. Přitom je to právě politická (ne)vůle, která má skutečný vliv: sebeosvícenější úředník zmůže jen málo, nemají-li politickou či občanskou podporu.

Apolitická ovšem výstava není, i když se o to sebevíc snaží — témata, která předkládá, totiž jsou bytostně politická. Výstava apeluje na snižování individuální spotřeby a recyklace v kontextu, kdy jsou hlavní zdroje devastace planety úplně jinde. Volá po růstu HDP a inovacích v době, kdy podobné exhibice na západě akcentují teorii nerůstu a udržitelnosti.

Proč je opomíjení rozměru institucionální politiky problematické, se obzvlášť dobře ukázalo na asi nejlepším stanovišti výstavy, simulaci přestavby ulice, které ukazovalo komplexitu jednotlivých řešení, zájmů, technických nároků a regulací.

Stanoviště sice hezky ukázalo, že rekonstruovaná ulice může vypadat i jinak, než na co jsme v Brně zvyklí — že ulice může mít i cyklostezky, stromy a široké chodníky. Současně ale vyvolalo dojem, že to vše se událo díky práci městské koordinátorky (bezesporu užitečné funkce). Implicitně bylo nicméně patrné, že za výslednou kvalitou nakonec nestojí jen koordinační práce, ale především politická vůle, která stojí o to, aby navzdory komplikacím a nákladům vznikla zelená ulice bezpečná a příjemná nejen pro auta, ale i chodce a cyklisty. A která je ochotná na tento cíl přidělit adekvátní zdroje.

Hra na interaktivitu

PR články o výstavě se line představa, že výstava může své návštěvníky proměnit a ti se pak začnou vztahovat k městu jinak. Co však návštěvníkovi reálně nabízí?

Pohádka mu ukazuje, že věci by mohly být i jinak. Jenže mu k tomu nenabízí žádné cesty ani know-how. Matně naznačuje, že každý má svou roli, ale obyvatel je odkázán do pouhé role pozorovatele.

Výstava je propagována jako interaktivní — a tudíž vytváří očekávání návštěvníka jako hybatele změn, aktivního účastníka na tvorbě městského prostoru. Jeho role je však omezena na to, že se na základě audiovizuálních pokynů dostaví v určeném čase na určené stanoviště a tam stiskne zelené tlačítko, které spustí prezentaci.

Ať děláte, co děláte, na výsledku to nic nezmění. Foto IPR

Některá stanoviště umožňují doplňkovou aktivitu, která však nemá žádný reálný vliv na to, co se bude skutečně dít. Na jednom místě si může návštěvník změnit barvu světla, které mu svítí. Jedna prezentace se spouští šlápnutím do pedálů. To je ale všechno, divák se může ušlapat nebo klidně stát na místě, vliv to nemá žádný. Jedno stanoviště budí dojem, že návštěvník může hrát hru — jenže ať člověk hýbe knoflíky, jak chce (anebo ne), nakonec mu prezentace stejně pokaždé oznámí, že vyhrál.

Tato zkušenost je nepříjemně přesnou metaforou pro celou řadu situací, kdy jsou obyvatelé městem přizváni k participaci — očekává se od nich, že se dostaví v určenou dobu na určené místo, tam se něco dozví, a ve stanoveném formátu mohou přinášet své podněty a postoje. Zda má tato osobní časová investice nějaký reálný dopad, bývá často nejasné — situace opět bolestně připomíná například současné projednávání územního plánu města Brna.

Zážitek procházení výstavou mě nakonec natolik zpasivněl, že mě na mém předposledním stanovišti — telefonní budce, ve které člověk poslouchá městskou koordinátorku řešící konfliktní zájmy a normy — už ani nenapadlo vytočit číslo, které se zobrazí na displeji proto, aby se spustil další „hovor“. To ale vlastně nevadí, protože hovor se stejně nakonec spustí sám.

Je vlastně úplně jedno, jestli návštěvník — obyvatel města — něco dělá nebo ne. Výstava slibuje netradiční zážitek, ale ve skutečnosti poskytuje něco, na co jsme jako obyvatelé Brna už docela zvyklí — něco se děje, vy to sledujete, nemáte až tak moc možností co dělat, ale i když něco uděláte, tak je to ve skutečnosti často úplně jedno.

Urbania se tak ukázala být v řadě ohledů nepříjemně přesnou metaforou současného města Brna. Již samotný registrační formulář, kterým se zájemce musí prokousat, je uživatelsky zcela nepraktický. Snaha o registraci spočívá v klikání na dlouhý seznam termínů, o kterých až posléze zjistíte, že jsou obsazené a pak se na webu nemůžete vrátit zpátky. Napíšete-li to organizátorům jako podnět k vylepšení, dozvíte se, že bohužel registraci zajišťuje jiný subjekt (TIC), a tedy s tím nelze nic dělat.

Pohádkový svět Urbanie je harmonický. Všem je v něm dobře. A je to proto, že v něm většina reálných obyvatel i městských problémů chybí.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska. Logo grantu EHP a Norska

Vítá vás rubrika Město. V unikátní spolupráci s 4AM, Fórem pro architekturu a média usilujeme o snesitelnější každodennost života ve městech.

www.forum4am.cz
Diskuse