Jak řešit klimatickou a ekologickou krizi dřív, než bude pozdě? Doba popírání každodenně viditelnějších příznaků od extrémního počasí až po mizející ptactvo a hmyz pomalu odeznívá. Všichni, včetně politiků a největších korporací, se začínají alespoň tvářit, že krizi hodlají nějak řešit.

Jenže to má háček. Dominantní představou o řešení je dnes totiž takzvaný „zelený růst“ — představa, že ekonomiku půjde tak jako doposud donekonečna zvětšovat, a přitom snížit spotřebu energie a zdrojů, a tak i její ekologickou náročnost. Na tento cíl — takzvaný decoupling neboli „oddělení“ ekonomického růstu od ekologických škod, sází politika celého západního světa, včetně USA a Evropské unie.

Perestrojka kapitalismu

Problém je, že se množí důkazy a argumenty pro to, že tento přístup nebude a nemůže fungovat. Empirické studie z posledních let dokládají, že emise nepůjdou při zachování ekonomického růstu snížit dost rychle pro udržení teplot na planetě pod bezpečnou hranicí.

I kdyby to šlo, přechod na „čistou“ obnovitelnou energii by v růstovém modelu vyžadoval natolik extrémní množství surovin — zejména kovů — že by sice možná vyřešil klimatickou krizi, ale místo ní by vedl k ekologickému kolapsu jinak. Zejména kvůli masovému vymírání druhů. Právě extrakce materiálů, a nikoli plastová brčka a jiné drobnosti, je zodpovědná za 90 % úbytku biodiverzity. „Zelené“ plány USA a Evropské unie přitom už dnes poptávku po kovech zvyšují a vedou k prvním konfliktům s komunitami ohroženými těžbou.

Jinak řečeno: stále platí to, co nejpozději před padesáti lety předpověděla zpráva římského klubu o „Mezích růstu“: nekonečný růst na konečné planetě není udržitelný a musí vést ke kolapsu. Jen místo vyčerpání zdrojů dnes kolaps hrozí dříve kvůli přehřívající se atmosféře a kolabujícím ekosystémům. Program „zeleného růstu“ je v tomto kontextu potřeba chápat jako jakýsi pokus o „perestrojku“ dnešního neoliberálního kapitalismu — pokus dnešních elit zachránit systém polovičatým řešením jeho vnitřních rozporů.

Jenže jak z toho ven? Když mnozí poctivě smýšlející ekologové, sázející osud planety na technologie a inovace, na vršící se evidenci o nemožnosti zeleného růstu narážejí, reagují někdy i hněvivě, a právem se ptají: co tedy nabízíte?

Nejčastěji zaznívajícími argumenty přitom přestávají být ty pro možnost zeleného růstu, nýbrž ty polemizující s uskutečnitelností alternativní cesty, tedy přechodu k nerůstové či „post-růstové“ ekonomice, která by se s růstem rozešla: „nevíme, jak by měla taková ekonomika vypadat, neexistují její praktické příklady, a i kdyby, stejně je nelze prosadit, protože by takový program nutně musel vést k poklesu blahobytu a kvality života.“

Redistribuce je víc než inovace

Dobrou zprávou je, že odpovědí na tyto námitky ze strany zastánců nerůstu není mlčení. Naopak, jednou z nejnadějnějších oblastí vědeckého výzkumu v oblasti ekologické ekonomie posledních let jsou empiricky podložené studie a modely, které ukazují, že dobrý život v mezích planety je představitelný — a jeho příklady tu už dnes jsou s námi.

Začněme od představy, že omezení spotřeby musí nutně vést k omezení blahobytu, protože mezi spotřebou a degradací přírody a blahobytem je víceméně přímo úměrný vztah. Tento předpoklad přímého vztahu mezi naší kvalitou života a ničením přírody je dnes všeobecně rozšířený — a objevuje se pravidelně v znepokojených otázkách, zda jsme ochotní se kvůli záchraně planety „omezit“.

Není ale pravdivý. Je pravdou, že žádná země na světě dnes nezvládá uspokojovat všechny základní lidské potřeby v rámci ekologických mezí — žádná není v prostoru sociálně-ekologické „koblihy“, do níž model sociálních základů a ekologických mezí integrovala britská ekonomka Kate Raworth, jejíž kniha je bestsellerem také v České republice. Jak to autorka popsala: „všechny země jsou dnes rozvojové“.

Některé jsou ale z hlediska koblihy úspěšnější: zvládají uspokojovat potřeby z ekologického hlediska „efektivněji“ nebo přesněji řečeno ohleduplněji. Jak se jim to daří? Na to se v nedávném výzkumu pokusil odpovědět tým kolem ekologické ekonomky Julie Steinberger a jejího žáka Jefima Vogela. Ti na empirických datech zkoumali, jaké země se ke koblize nejvíc blíží — uspokojují lidské potřeby s nejnižšími nároky na energii — a jaká „společensko-ekonomická nastavení“ (instituce a veřejné politiky) jim to umožňují.

Na co přišli? Že ekonomický růst a s ním spojená tvrdá industrializace založená na těžbě nerostných surovin jsou z ekologického hlediska těmi nejneefektivnějšími a nejnesmyslnějšími způsoby naplňování lidských potřeb. Co naopak funguje? Robustní, štědré a všeobecně dostupné veřejné služby a statky, jako bezplatné zdravotnictví, vzdělávání, sociální péče a veřejná doprava. Spravedlivější distribuce zdrojů a redistribuce příjmu. A také živá demokracie s širokou občanskou účastí na veřejném životě.

Proto má Španělsko lepší kvalitu života a delší dobu dožití než USA i s o třetinu menším HDP na osobu — mimo jiné díky veřejnému zdravotnictví — a Kostaričané si žijí v mnoha ohledech lépe než průměrný Američan i s pětinovými příjmy. Redistribuce je tedy pro řešení klimatické krize v tuto chvíli pravděpodobně důležitější než „inovace“: i další empirické výzkumy ukazují, že rovnostářštější společnosti je snazší dekarbonizovat, protože luxusní spotřeba bohatých je na fosilních palivech závislejší než běžné lidské živobytí.

Nespoléhejme na technologie, měňme společnost

Pokud tedy víme, že „zelený růst“ a decoupling — pouhá technologická změna — k dostatečně rychlému snížení emisí na to, abychom zůstali pod 2, natožpak 1,5 stupni Celsia, nepovede, jak by ve světle ekologické ekonomie a „post-růstových“ návrhů vypadala transformace, která by nespoléhala jen na technologie a mohlo by se jí to podařit? Jaké změny ve společnosti a ekonomice by musely nastat?

I na tuto otázku existuje empiricky podložený pokus o odpověď. Tým kolem ekonoma a bývalého analytika německého ministerstva životního prostředí Kaie Kuhnena z německé organizace Konzeptwerk Neue Ökonomie (Laboratoř pro novou ekonomii) v Německu dal dohromady scénář, který rozšiřuje obvyklá řešení založená na obnovitelných zdrojích a úsporách na bázi energetické efektivity (efficiency) o úspory založené na společenských změnách vedoucích k uspokojování potřeb při menší spotřebě (sufficiency).

S jakými návrhy přicházejí? Stabilizovat klima by podle jejich kalkulací šlo za předpokladu výrazných, ale uskutečnitelných změn v dopravě, bydlení a stravování. Patří mezi ně přechod od automobilů k veřejné a bezmotorové dopravě ve městech, hustší a prostorově úspornější bydlení, větší sdílení nástrojů a spotřebičů a konec jejich záměrného zastarávání nebo redukce spotřeby masa. Právě tyto kroky by umožnily stlačit emisní křivku pod hodnoty nutné pro stabilizaci klimatu, a to bez riskantních experimentálních technologií zachytávání uhlíku, na které dnes spoléhají růstové scénáře IPCC, na jejichž základě se mimo jiné slibuje „uhlíková neutralita“ v daleké budoucnosti místo snižování emisí tady a teď.

U každé z těchto změn přitom Kuhnen a jeho kolegyně a kolegové jmenují příklady konkrétních, už dnes realizovaných politik a opatření, které vedou tímto směrem. Patří mezi ně rozšiřování městských zón bez aut, nástup veganství nebo rozmach obliby sdíleného bydlení mezi mladými lidmi. Stejným směrem ale jdou i osvědčené vzorce chování známé starším generacím, jako kutilství (znovupoužívání a opravování starých věcí místo jejich vyhazování) a zahrádkaření (vlastní produkce potravin), které dostávají také nové formy v podobě „knihoven věcí“ a „kaváren-opraváren“ či komunitních zahrad.

Jinak řečeno: zárodky post-růstové ekonomiky už tu dnes jsou s námi, daří se jim, fungují. Naším úkolem je rozšířit a vyškálovat je tak, aby to změnilo trajektorii ekonomiky jako celku. Pokud nás technologie samy nemůžou zachránit, říkají Kuhnen a jeho tým, je na čase na ně přestat spoléhat — a začít měnit společnost.

Smysluplnější ekonomika

Je pravdou — a Kuhnen a jeho spoluautorky to přiznávají — že rozšíření těchto sociálně a ekologicky smysluplnějších každodenních praktik na převládající praxi se těžko obejde bez výrazných změn v uspořádání ekonomiky jako takové, kterou by musel oživený veřejný sektor s podporou veřejnosti přeorientovat od priorit největších bank a korporací k potřebám společnosti a planety, a výrazně proměnit fungování světa práce, struktur vlastnictví a kontroly statků či finančního sektoru.

To ale můžeme chápat nejen jako výzvu, ale i jako příležitost. Umožňovalo by to totiž řešit víc problémů najednou. Pokud by byly ekologické změny spojené s nástroji doporučovanými Vogelem a Steinberger, totiž s redistribucí a rozšířením veřejných služeb, mohly by učinit ekologickou transformaci všeobecně populární, díky „bonusům“ vyplývajícím ze spravedlivější distribuce bohatství a vyšší životní jistoty.

Jinak řečeno: dnešní nazírání „růstu“ coby náhražky rovnosti spočívající v čekání na to, až bohatství hromadící se na vrcholu pyramidy „prokape“ k těm nejchudším, je namístě přeformulovat v uchopení rovnosti jakožto léku na růst.

Úspory v oblasti budov a redukce celkové vytápěné plochy bytových prostor by tak mohla být provedena ruku v ruce s programy na zajištění dostupného obecního bydlení všem po vzoru Vídně. Kvalitní veřejná doprava by mohla být přístupná všem bezplatně. Nižší spotřeba masa spojena s ekologizací zemědělství by pomohla rehabilitovat stav drobných soukromých zemědělců a oživit venkov. Omezení průmyslu by umožnilo přesunout více lidí do veřejných služeb, jež jsou pro kvalitu života blahodárnější. Jde o vzdělávání, zdravotnictví či obecně péči.

Snížení výroby a spotřeby by pak mohlo umožnit výrazněji rozšířit volný čas, a přejít ke způsobu života, který by nemusel být tolik naplněný prací, ale spíš rozvojem vlastních zálib či mezilidských vztahů, péčí o své okolí a o sebe navzájem. „Post-růstová“ ekonomika by tak mohla řešit formy „chudoby“ — chudoby času, chudoby vztahů, chudoby smyslu — jimiž dnes trpí i lidé takzvaně bohatí.

Odvážit se tvořit budoucnost

Víme, že jen aktuální politikou založenou na růstu a technologických změnách obyvatelnou planetu zachránit nemůžeme. Přestaňme akceptovat hru korporací a bank na „krásný nový zelený kapitalismus“, která neudržitelnost dnešního systému jen lakuje na zeleno, a odvádí pozornost od skutečných řešení.

Je načase začít zahrnovat nerůstové a post-růstové návrhy do repertoáru ekologické politiky a dát jim mnohem větší prostor než doposud. Někde v nich je totiž skrytý zárodek odpovědi na to, jak by měla vypadat společnost, která zajistí lidem podmínky pro důstojný a naplněný život a nezruinuje přitom základy života, na kterých závisí blahobyt a vlastní živobytí nás i našich potomků.

Přechod k post-růstové ekonomice jistě bude mít mnohá úskalí. Za každou odpovědí, jakou jsou tyto, se totiž otvírají nové, stejně namáhavé otázky. Je však nutné přestat od nich odvracet zrak, a začít o nich naopak otevřeně mluvit. Dnešní systém je v krizi, na niž není schopen sám dát odpověď. Z nejistoty, závratných nerovností a stále hrozivější budoucnosti těží prodavači strachu, nenávisti a jednoduchých, ale zaručeně špatných odpovědí.

Zastáncům ekologického přežití a solidární, přívětivé a demokratické společnosti dnes už ani tak nehrozí to, že budou navrhovat příliš nečekaná a ambiciózní řešení, nýbrž to, že nebudou mít dostatek odvahy a představivosti a opomenou příležitosti, které krize legitimity dnešního uspořádání otevírá. Nebezpečím je, že se budou držet příliš při zemi a budou navrhovat řešení, která nejenže nebudou fungovat, ale ještě navíc reprodukují hodnoty a vzorce, které nás do dnešní krize dostaly.

Mějme na paměti, že tak, jak to je teď, to jednoduše zůstat nemůže. Pojďme se proto přestat pořád bát a pojďme si přestat od těch, kteří nás zavedli na kraj propasti, nechat diktovat, co je a co není možné. Pojďme se zkrátka odvážit tvořit budoucnost takovou, jakou ji opravdu chceme.