Nerůst? Dobrý život v mezích planety je dosažitelnější, než si myslíme

Josef Patočka

Představa zeleného růstu stavějící na oddělování ekonomiky a ekologie je zcestná. Přesto tvoří základ politiky celého Západu. Analýza dat ukazuje, že nosnou alternativou je strategie nerůstu — životního způsobu založeného na péči a sdílení.

Mezi pilíře nerůstové ekonomiky patří rozšiřování městských zón bez aut, nástup veganství nebo rozmach obliby sdíleného bydlení mezi mladými lidmi. Foto William Murphy, flickr

Jak řešit klimatickou a ekologickou krizi dřív, než bude pozdě? Doba popírání každodenně viditelnějších příznaků od extrémního počasí až po mizející ptactvo a hmyz pomalu odeznívá. Všichni, včetně politiků a největších korporací, se začínají alespoň tvářit, že krizi hodlají nějak řešit.

Jenže to má háček. Dominantní představou o řešení je dnes totiž takzvaný „zelený růst“ — představa, že ekonomiku půjde tak jako doposud donekonečna zvětšovat, a přitom snížit spotřebu energie a zdrojů, a tak i její ekologickou náročnost. Na tento cíl — takzvaný decoupling neboli „oddělení“ ekonomického růstu od ekologických škod, sází politika celého západního světa, včetně USA a Evropské unie.

Perestrojka kapitalismu

Problém je, že se množí důkazy a argumenty pro to, že tento přístup nebude a nemůže fungovat. Empirické studie z posledních let dokládají, že emise nepůjdou při zachování ekonomického růstu snížit dost rychle pro udržení teplot na planetě pod bezpečnou hranicí.

I kdyby to šlo, přechod na „čistou“ obnovitelnou energii by v růstovém modelu vyžadoval natolik extrémní množství surovin — zejména kovů — že by sice možná vyřešil klimatickou krizi, ale místo ní by vedl k ekologickému kolapsu jinak. Zejména kvůli masovému vymírání druhů. Právě extrakce materiálů, a nikoli plastová brčka a jiné drobnosti, je zodpovědná za 90 % úbytku biodiverzity. „Zelené“ plány USA a Evropské unie přitom už dnes poptávku po kovech zvyšují a vedou k prvním konfliktům s komunitami ohroženými těžbou.

Jinak řečeno: stále platí to, co nejpozději před padesáti lety předpověděla zpráva římského klubu o „Mezích růstu“: nekonečný růst na konečné planetě není udržitelný a musí vést ke kolapsu. Jen místo vyčerpání zdrojů dnes kolaps hrozí dříve kvůli přehřívající se atmosféře a kolabujícím ekosystémům. Program „zeleného růstu“ je v tomto kontextu potřeba chápat jako jakýsi pokus o „perestrojku“ dnešního neoliberálního kapitalismu — pokus dnešních elit zachránit systém polovičatým řešením jeho vnitřních rozporů.

Jenže jak z toho ven? Když mnozí poctivě smýšlející ekologové, sázející osud planety na technologie a inovace, na vršící se evidenci o nemožnosti zeleného růstu narážejí, reagují někdy i hněvivě, a právem se ptají: co tedy nabízíte?

Nejčastěji zaznívajícími argumenty přitom přestávají být ty pro možnost zeleného růstu, nýbrž ty polemizující s uskutečnitelností alternativní cesty, tedy přechodu k nerůstové či „post-růstové“ ekonomice, která by se s růstem rozešla: „nevíme, jak by měla taková ekonomika vypadat, neexistují její praktické příklady, a i kdyby, stejně je nelze prosadit, protože by takový program nutně musel vést k poklesu blahobytu a kvality života.“

Redistribuce je víc než inovace

Dobrou zprávou je, že odpovědí na tyto námitky ze strany zastánců nerůstu není mlčení. Naopak, jednou z nejnadějnějších oblastí vědeckého výzkumu v oblasti ekologické ekonomie posledních let jsou empiricky podložené studie a modely, které ukazují, že dobrý život v mezích planety je představitelný — a jeho příklady tu už dnes jsou s námi.

Začněme od představy, že omezení spotřeby musí nutně vést k omezení blahobytu, protože mezi spotřebou a degradací přírody a blahobytem je víceméně přímo úměrný vztah. Tento předpoklad přímého vztahu mezi naší kvalitou života a ničením přírody je dnes všeobecně rozšířený — a objevuje se pravidelně v znepokojených otázkách, zda jsme ochotní se kvůli záchraně planety „omezit“.

Není ale pravdivý. Je pravdou, že žádná země na světě dnes nezvládá uspokojovat všechny základní lidské potřeby v rámci ekologických mezí — žádná není v prostoru sociálně-ekologické „koblihy“, do níž model sociálních základů a ekologických mezí integrovala britská ekonomka Kate Raworth, jejíž kniha je bestsellerem také v České republice. Jak to autorka popsala: „všechny země jsou dnes rozvojové“.

Některé jsou ale z hlediska koblihy úspěšnější: zvládají uspokojovat potřeby z ekologického hlediska „efektivněji“ nebo přesněji řečeno ohleduplněji. Jak se jim to daří? Na to se v nedávném výzkumu pokusil odpovědět tým kolem ekologické ekonomky Julie Steinberger a jejího žáka Jefima Vogela. Ti na empirických datech zkoumali, jaké země se ke koblize nejvíc blíží — uspokojují lidské potřeby s nejnižšími nároky na energii — a jaká „společensko-ekonomická nastavení“ (instituce a veřejné politiky) jim to umožňují.

Na co přišli? Že ekonomický růst a s ním spojená tvrdá industrializace založená na těžbě nerostných surovin jsou z ekologického hlediska těmi nejneefektivnějšími a nejnesmyslnějšími způsoby naplňování lidských potřeb. Co naopak funguje? Robustní, štědré a všeobecně dostupné veřejné služby a statky, jako bezplatné zdravotnictví, vzdělávání, sociální péče a veřejná doprava. Spravedlivější distribuce zdrojů a redistribuce příjmu. A také živá demokracie s širokou občanskou účastí na veřejném životě.

Proto má Španělsko lepší kvalitu života a delší dobu dožití než USA i s o třetinu menším HDP na osobu — mimo jiné díky veřejnému zdravotnictví — a Kostaričané si žijí v mnoha ohledech lépe než průměrný Američan i s pětinovými příjmy. Redistribuce je tedy pro řešení klimatické krize v tuto chvíli pravděpodobně důležitější než „inovace“: i další empirické výzkumy ukazují, že rovnostářštější společnosti je snazší dekarbonizovat, protože luxusní spotřeba bohatých je na fosilních palivech závislejší než běžné lidské živobytí.

Nespoléhejme na technologie, měňme společnost

Pokud tedy víme, že „zelený růst“ a decoupling — pouhá technologická změna — k dostatečně rychlému snížení emisí na to, abychom zůstali pod 2, natožpak 1,5 stupni Celsia, nepovede, jak by ve světle ekologické ekonomie a „post-růstových“ návrhů vypadala transformace, která by nespoléhala jen na technologie a mohlo by se jí to podařit? Jaké změny ve společnosti a ekonomice by musely nastat?

I na tuto otázku existuje empiricky podložený pokus o odpověď. Tým kolem ekonoma a bývalého analytika německého ministerstva životního prostředí Kaie Kuhnena z německé organizace Konzeptwerk Neue Ökonomie (Laboratoř pro novou ekonomii) v Německu dal dohromady scénář, který rozšiřuje obvyklá řešení založená na obnovitelných zdrojích a úsporách na bázi energetické efektivity (efficiency) o úspory založené na společenských změnách vedoucích k uspokojování potřeb při menší spotřebě (sufficiency).

S jakými návrhy přicházejí? Stabilizovat klima by podle jejich kalkulací šlo za předpokladu výrazných, ale uskutečnitelných změn v dopravě, bydlení a stravování. Patří mezi ně přechod od automobilů k veřejné a bezmotorové dopravě ve městech, hustší a prostorově úspornější bydlení, větší sdílení nástrojů a spotřebičů a konec jejich záměrného zastarávání nebo redukce spotřeby masa. Právě tyto kroky by umožnily stlačit emisní křivku pod hodnoty nutné pro stabilizaci klimatu, a to bez riskantních experimentálních technologií zachytávání uhlíku, na které dnes spoléhají růstové scénáře IPCC, na jejichž základě se mimo jiné slibuje „uhlíková neutralita“ v daleké budoucnosti místo snižování emisí tady a teď.

U každé z těchto změn přitom Kuhnen a jeho kolegyně a kolegové jmenují příklady konkrétních, už dnes realizovaných politik a opatření, které vedou tímto směrem. Patří mezi ně rozšiřování městských zón bez aut, nástup veganství nebo rozmach obliby sdíleného bydlení mezi mladými lidmi. Stejným směrem ale jdou i osvědčené vzorce chování známé starším generacím, jako kutilství (znovupoužívání a opravování starých věcí místo jejich vyhazování) a zahrádkaření (vlastní produkce potravin), které dostávají také nové formy v podobě „knihoven věcí“ a „kaváren-opraváren“ či komunitních zahrad.

Jinak řečeno: zárodky post-růstové ekonomiky už tu dnes jsou s námi, daří se jim, fungují. Naším úkolem je rozšířit a vyškálovat je tak, aby to změnilo trajektorii ekonomiky jako celku. Pokud nás technologie samy nemůžou zachránit, říkají Kuhnen a jeho tým, je na čase na ně přestat spoléhat — a začít měnit společnost.

Smysluplnější ekonomika

Je pravdou — a Kuhnen a jeho spoluautorky to přiznávají — že rozšíření těchto sociálně a ekologicky smysluplnějších každodenních praktik na převládající praxi se těžko obejde bez výrazných změn v uspořádání ekonomiky jako takové, kterou by musel oživený veřejný sektor s podporou veřejnosti přeorientovat od priorit největších bank a korporací k potřebám společnosti a planety, a výrazně proměnit fungování světa práce, struktur vlastnictví a kontroly statků či finančního sektoru.

To ale můžeme chápat nejen jako výzvu, ale i jako příležitost. Umožňovalo by to totiž řešit víc problémů najednou. Pokud by byly ekologické změny spojené s nástroji doporučovanými Vogelem a Steinberger, totiž s redistribucí a rozšířením veřejných služeb, mohly by učinit ekologickou transformaci všeobecně populární, díky „bonusům“ vyplývajícím ze spravedlivější distribuce bohatství a vyšší životní jistoty.

Jinak řečeno: dnešní nazírání „růstu“ coby náhražky rovnosti spočívající v čekání na to, až bohatství hromadící se na vrcholu pyramidy „prokape“ k těm nejchudším, je namístě přeformulovat v uchopení rovnosti jakožto léku na růst.

Úspory v oblasti budov a redukce celkové vytápěné plochy bytových prostor by tak mohla být provedena ruku v ruce s programy na zajištění dostupného obecního bydlení všem po vzoru Vídně. Kvalitní veřejná doprava by mohla být přístupná všem bezplatně. Nižší spotřeba masa spojena s ekologizací zemědělství by pomohla rehabilitovat stav drobných soukromých zemědělců a oživit venkov. Omezení průmyslu by umožnilo přesunout více lidí do veřejných služeb, jež jsou pro kvalitu života blahodárnější. Jde o vzdělávání, zdravotnictví či obecně péči.

Snížení výroby a spotřeby by pak mohlo umožnit výrazněji rozšířit volný čas, a přejít ke způsobu života, který by nemusel být tolik naplněný prací, ale spíš rozvojem vlastních zálib či mezilidských vztahů, péčí o své okolí a o sebe navzájem. „Post-růstová“ ekonomika by tak mohla řešit formy „chudoby“ — chudoby času, chudoby vztahů, chudoby smyslu — jimiž dnes trpí i lidé takzvaně bohatí.

Odvážit se tvořit budoucnost

Víme, že jen aktuální politikou založenou na růstu a technologických změnách obyvatelnou planetu zachránit nemůžeme. Přestaňme akceptovat hru korporací a bank na „krásný nový zelený kapitalismus“, která neudržitelnost dnešního systému jen lakuje na zeleno, a odvádí pozornost od skutečných řešení.

Je načase začít zahrnovat nerůstové a post-růstové návrhy do repertoáru ekologické politiky a dát jim mnohem větší prostor než doposud. Někde v nich je totiž skrytý zárodek odpovědi na to, jak by měla vypadat společnost, která zajistí lidem podmínky pro důstojný a naplněný život a nezruinuje přitom základy života, na kterých závisí blahobyt a vlastní živobytí nás i našich potomků.

Přechod k post-růstové ekonomice jistě bude mít mnohá úskalí. Za každou odpovědí, jakou jsou tyto, se totiž otvírají nové, stejně namáhavé otázky. Je však nutné přestat od nich odvracet zrak, a začít o nich naopak otevřeně mluvit. Dnešní systém je v krizi, na niž není schopen sám dát odpověď. Z nejistoty, závratných nerovností a stále hrozivější budoucnosti těží prodavači strachu, nenávisti a jednoduchých, ale zaručeně špatných odpovědí.

Zastáncům ekologického přežití a solidární, přívětivé a demokratické společnosti dnes už ani tak nehrozí to, že budou navrhovat příliš nečekaná a ambiciózní řešení, nýbrž to, že nebudou mít dostatek odvahy a představivosti a opomenou příležitosti, které krize legitimity dnešního uspořádání otevírá. Nebezpečím je, že se budou držet příliš při zemi a budou navrhovat řešení, která nejenže nebudou fungovat, ale ještě navíc reprodukují hodnoty a vzorce, které nás do dnešní krize dostaly.

Mějme na paměti, že tak, jak to je teď, to jednoduše zůstat nemůže. Pojďme se proto přestat pořád bát a pojďme si přestat od těch, kteří nás zavedli na kraj propasti, nechat diktovat, co je a co není možné. Pojďme se zkrátka odvážit tvořit budoucnost takovou, jakou ji opravdu chceme.

advertisment
Diskuse
JP
December 8, 2021 v 9.37
Zelená perestrojka?

Už tato analogie by měla varovat: je známo, jakým kolapsem skončila ona původní, originální perestrojka - totiž pokus pokus na základě dobrých úmyslů a předsevzetí změnit struktury, které byly ve svém hlubokém jádru nereformovatelné.

Jistě, Josef Patočka má v úmyslu změnit od základu právě celý systém současné průmyslově-konzumní společnosti; ale v jeho výkladech je možno nalézt jenom málo z toho, co by mohlo mít reálný potenciál takovouto změnu opravdu realizovat.

Zopakujme si zásadní problémy, které autor sám cituje: „nevíme, jak by měla taková ekonomika vypadat, neexistují její praktické příklady, a i kdyby, stejně je nelze prosadit, protože by takový program nutně musel vést k poklesu blahobytu a kvality života.“

Ani na jednu z těchto pochybností nedává J. Patočka opravdu přesvědčivou odpověď. Argumentovat tím, že v ekonomicky zaostávajících zemích jako je Španělsko nebo Kostarika může být "životní kvalita" (podle jakých kritérií určená?...) v určitých aspektech vyšší nežli ve vysoce průmyslových zemích, je značně nepřesvědčivé. Holou realitou je, že naprostá většina populace - a to právě v průmyslově vyspělých zemích - stále ještě upřednostňuje materiální konzum. A nic nehovoří pro to, že by tato většina byla ochotna se ho vzdát. Nehledě k tomu že u nemalých částí populace se nejedná o nějaký nadměrný blahobyt, nýbrž o nutnost základního zabezpečení nutných potřeb domácnosti.

Sdílení spotřebičů?... Při nejlepší vůli si nedokážu představit, jak bych svůj televizor nebo svou ledničku sdílel se svými sousedy. Ostatně největší spotřebitel energie v mém bytě je bojler na teplou vodu.

Kutilství?... To už je vysloveně naivní představa. Tímto způsobem bylo možno v minulosti úspěšně opravit třeba rozhlas po drátě, kdy stačilo připájet odpadlý drát. Ale jak je možno "kutilstvím" opravovat třeba ultrasložité i-Phony?... Už jenom pro vyměnění nějaké vadné součástky v počátači - pokud je vůbec ještě možné - vyžaduje alespoň určitou míru specifických znalostí.

Tyto vyjádřené pochybnosti skutečně nemají být chápány jako zásadní kritika pozic autora článku. Jeho úmysly a cíle jsou bezpochyby ušlechtilé, a je možno se s nimi plně ztotožnit.

Ale nedá se nic dělat - opakuji znovu, je sotva možno doufat že by řešení problému bylo možné takovýmto v zásadě snadným, lineárním způsobem, v tom smyslu že současné lidstvo samo prohlédne, a zásadním způsobem změní způsob svého chování, své životní priority.

Především Josef Patočka nijakým způsobem neřeší problém klíčový - totiž systémovou otázku kapitalismu. Respektive samotné tržní ekonomiky.

Tržní ekonomika - jak věděl už Marx - nevyhnutelně směřuje ke kapitalismu; a podstatou kapitalismu je nepřetržitá expanze. Tedy: nepřetržitě narůstající zisk, což ovšem předpokládá nepřetržitě narůstající produkci a konzum. Pokud se nějakým způsobem nevyřeší tento základní systémový problém, pak nám žádné dobré úmysly nepomohou. Projekt nějaké "ekologické perestrojky kapitalismu" má jen mizivé vyhlídky na úspěch, dokud tento kapitalismus zůstane sám sebou.

Samozřejmě, už dnes je možné (a nutné) pokoušet se o nějakou ekologickou změnu mentality; ale je nutno počítat s tím, že takováto změna bude vyžadovat ještě mnohem více času, nežli přechod (kapitalistické) ekonomiky na bezemisní zdroje energie.

„Jak řešit klimatickou a ekologickou krizi dřív, než bude pozdě?“

Opustit myšlenkovou fixaci na klima dřív, než bude pozdě.

Opustit fixaci našich myšlenek na nebezpečí, „odlepit" myšlení od strachu, osvobodit ho. Strach ze smrti není nic, k čemu bychom se měli upínat - není to cílem, cílem člověka není přežít, protože každý zemře. Cílem je dobře naplnit svůj individuální život - naplnit ho dobrými vztahy ke svým bližním, přijímat a neodsuzovat člověka (nikoliv rezignovat na rozdíl mezi dobrem a zlem), neboť dobro je obsaženo v konkrétním dobrém osobním k vztahu ke konkrétnímu člověku, se kterým se ve svém životě potkám, nikoliv ve vytvoření konceptu spravedlivé společnosti, jehož praktické uplatnění vždy někoho „špatného“ ze společnosti vylučuje.

Ano, kultura (to „kolektivní vědomí mraveniště“) si vždy vytváří morální pravidla [případně i nadstavbu těch pravidel v psaném právu], pravidla, bez nichž by se jakákoliv společnost zhroutila. Zároveň však ten vězeň, odsouzenec, provinilec, stářím, nemocí či bídou stigmatizovaný člověk touží nacházet bližního v člověku, se kterým se v životě potkává, chce být v konkrétním lidském vztahu přijímán - nechce být odsuzován. To neznamená vytvořit koncept, podle kterého pak budeme vyloučené lidi povinně adorovat, znamená to snažit se zůstat bližním na své cestě životem.

Zbavme se strachu, naturálně chápané Kantovo „lidství“ účelem není, lidství je totiž prostředkem ve vztahu ke konkrétnímu bližnímu, kterého potkávám.

----------------------------------

Poznámka: Ekonomický růst není spojen pouze s tím neustále kritizovaným konzumem, umožnil například také nebývalý rozvoj zdravotní péče. „Zelený úděl“ tedy znamená zachování té v současnosti nelepší dostupné zdravotní péče jen pro ty, kteří si ji budou moci dovolit zaplatit. Znamená tedy například mnoho - z dnešního hlediska úplně zbytečně předčasných úmrtí, prostě zkrácení průměrné délky lidského života, návrat úrovně zdravotnictví někam do historie. Mládež tedy dnes vlastně stávkuje za zkrácení délky svých životů...

TK
December 11, 2021 v 19.30
Máme růst více duchem nežli statkem? Opravdu nelze obojí spojit?

Vážený pane Patočko,

velmi si cením Vaší snahy vymyslet, jak by se lidské společenství nejlépe mělo vypořádat s klimatickou změnou.

Jako technik se ale pokusím dělat čertu v podobě techniky obhájce, a sice takto: Myslím si, že člověk měnil své životní prostředí co je člověkem, protože jeho nejvlastnějším rysem je právě technická tvořivost.

Často to s účinky nových lidských vynálezů a postupů nevycházelo zrovna dobře, ale na druhou stranu snad lze říci, že lidé doposud vždycky nějakým způsobem díky své tvořivosti ze šlamastyky nalezli cestu, ať už se v úzkých ocitli "nezaviněně" vlivem vnějších okolností, nebo vlastním přičiněním.

Vy teď navrhujete, jako radikální řešení současných problémů, aby se lidé vědomě této své doposud nejsilnější zbraně vzdali. Respektive, aby svou technickou tvořivost omezili na „neškodné“ domácí kutilství, a svou fyzickou sílu opět použili k ručnímu obhospodařování půdy.

Předpokládám, že ne jako hlavní zdroj obživy, protože to by se asi většina lidí neuživila ani na úrovni středověku – ale jako doplněk k průmyslové velkovýrobě omezené o výrobu „zbytečných“ věcí a především dále ne-rostoucí.

Nechci Vás od Vašeho chvályhodného úsilí odrazovat. Třeba opravdu přijdete na to, jak tenhle kompromis zorganizovat tak, aby většině lidí přinášel výhody v podobě zachování celkem slušné životní úrovně, včetně například solidní zdravotní péče zmiňované panem Nushartem, možností vzdělávat se, nebo času věnovat se rodině či různým zálibám.

V takovém případě by Vám jistě většina lidí byla doopravdy vděčná.

Osobně si ale myslím, že člověk jako živočišný druh má technickou tvořivost dánu jako pud, bytostnou potřebu. Kromě toho si myslím, že může být jednodušší snažit se této vlastnosti využít, než se, možná marně, snažit její uplatňování omezit nebo potlačit.

Se záměrem povzbudit o Vašem příspěvku polemiku, DR publikoval o několik dní později článek pana Niedermayera,

https://denikreferendum.cz/clanek/33437-zelena-transformace-ekonomiky-je-mozna-zavisi-na-technologiich-a-investicich

který naopak zastává stanovisko, že růst životní úrovně může dále běžet i při stagnující spotřebě neobnovitelných přírodních zdrojů.

Hlavním důvodem, proč píši tento sáhodlouhý komentář, je, že kupodivu vidím v obou vašich příspěvcích jeden podobný rys:

Stejně jako Vy, ani pan Niedermayer nebere technickou tvořivost jako něco, co by v potýkání s klimatickou změnou mohlo pomoci.

Já si naopak myslím, že nasměrovat lidskou technickou tvořivost právě k řešení takových problémů, jako „Jak přesměrovat lidskou společnost na využívání obnovitelných přírodních zdrojů a přitom předejít poklesu životní úrovně a společenskému rozvratu?“ a/nebo „Jak se vypořádat s klimatickou změnou a přitom předejít poklesu životní úrovně a společenskému rozvratu?“ je asi jedinou cestou, která může uspět.

Důvody, proč pochybuji o Vaší cestě spoléhající na omezení spotřeby zdrojů snížením životní úrovně jsem už uvedl. Důvody, proč pochybuji o uskutečnitelnosti současných „zelených“ politik, jak je obhajuje pan Niedermayer, jsem se pokusil napsat do komentáře pod jeho článkem, a tady se je pokusím znovu a jinak převyprávět.

Jsou zhruba následující.

Pokud se úsilí o zelenou transformaci bude převážně soustředit na masivní investice do již v podstatě známých technologií, může lehce ztroskotat na tom, že náklady budou příliš vysoké, dosažené výsledky chabé nebo žádné, a částečná společenská podpora pro tuto transformaci se velmi rychle změní ve všeobecný odpor.

Jinými slovy, technické prostředky v současnosti navrhované pro uskutečněné přechodu na obnovitelné zdroje energie považuji za nevyhovující, protože (bráno v komplexním měřítku, například celkové bilanci spotřeby energie za jeden rok) nejsou schopné neobnovitelným zdrojům konkurovat ekonomicky.

Čím víc se s jejich použitím budeme snažit transformaci na obnovitelné zdroje energie nebo jakékoliv jiné řešení problému klimatické změny prosadit "tlačením na pilu", tedy pomocí dotací do nějaké vybrané technologie, tím více poroste riziko, že se nám "pila zakousne" - tedy, že vynaložené úsilí a prostředky budou investovány špatně, nebo dokonce přijdou úplně vniveč.

Jsem přitom přesvědčen, že plány založené na věšteckých rozhodnutích o megadotacích vložených do dalšího rozvíjení již zavedené (ale ekonomicky nekonkurenceschopné) technologie výrazně potlačují motivaci hledat jiná řešení, která by mohla být podstatně účinnější a levnější.

Vás (i všechny čtenáře těchto příspěvků) bych proto chtěl poprosit o jednu laskavost:

Jste-li v kontaktu s domácími politiky a/nebo lidmi, kteří jim pomáhají politiku tvořit, snažte se je na tohle riziko upozorňovat.

Rád bych dosáhl toho, aby nová vláda, spíš než vyhlášením tendru na Dukovany II, začala svou práci drobnými, ale dobře provázanými kroky, postupně směřujícími k nápravě porouchaného prostředí pro technickou kreativitu.

Toto prostředí je dnes, zvláště pak z pohledu inovací zásadnějšího charakteru, velmi nepříznivé. Podle mého názoru nejvíce tím, že prakticky neexistuje motivace vkládat nějaké, byť sebemenší, prostředky do praktického testování nových technických myšlenek.

Bez prověření, zda nový nápad opravdu funguje, se s jistotou nenajde nikdo, kdo by byl ochoten pokusit se jej rozvinout v komerčně dostupnou technologii.

Rád to budu při nějaké další příležitosti demonstrovat na praktických příkladech. Zde bych chtěl jen doplnit, že dalším postupným cílem mého záměru je najít mezi takto prověřovanými novými technikami nějakou, která se ukáže podstatně výhodnější, než vše, co se dnes pro prosazení „dekarbonizace“ (nebo, obecněji, pro jakékoliv vypořádání s klimatickou změnou) snaží různé země uvést do praxe pomocí astronomických dotací.

Uvědomuji si, že moje snaha znovu vrátit do hry technickou tvořivost, i když explicitně nemluví o "růstu", asi není úplně ve shodě s Vaším ideálem ne-růstu.

Zajímalo by mě, zda byste byl ochoten přistoupit na následující kompromis:

Co když technická tvořivost přece jen může být užitečným nástrojem k potýkání s klimatickou změnou?

Pak bychom otázku, zda musí být její uplatňování a využívání nutně spojeno s ekonomickým růstem, případně zda by se tento růst nemohl také odehrávat výhradně bez dalšího spotřebovávání neobnovitelných přírodních zdrojů, možná mohli ponechat otevřenou k tomu, aby ji rozhodla praxe.

Tohle je návrh, jak by se snad šlo ze zacyklených debat, které z mého pohledu spíš představují paralelní monology a nikam nevedou, posunout o kousek dál.