Ode dneška budeme po celý zbytek roku žít na ekologický dluh. Dluh, který jde na vrub nejen příštím generacím lidí, ale i generacím zvířat, rostlin a dalších organismů, stejně jako ekosystémů a planety jako celku. Spotřebováváme zkrátka víc, než si můžeme dovolit. Na planetě s omezenými zdroji nás tak naše nekončící snaha rozpínat se žene do náruče klimatické katastrofy.

Již od sedmdesátých let stanovuje skupina vědců pro každý rok den, kdy lidstvo překročí planetární meze. Den překročení planetárních limitů letos připadl na 2. srpna 2023. Je bodem, kdy naše spotřeba překoná regenerační schopnosti planetárních ekosystémů a začínáme žít na ekologický dluh.

Pokud by spotřeba lidské civilizace byla stejně vysoká jako v roce 2022, potřebovali bychom takřka dvě planety, abychom zajistili dostatečné zdroje a jiné „služby“, jež nám poskytuje příroda. Největší měrou se na překračování planetárních mezí podílejí bohaté a rozvinuté země.

Zatímco Jamajka, Ekvádor nebo Indonésie překročí ekologické limity v prosinci, v českých zemích jsme možnosti zdejších lesů, řek, krajiny a ekosystémů překročili již 12. dubna. V případě, že by všichni lidé na planetě žili a spotřebovávali stejným způsobem jako současné Švýcarsko, bylo by ve vesmíru pro lidstvo nutné objevit zhruba dvě další planety Země.

Řešení našich rostoucích nároků kolonizací dalšího vesmírného tělesa zůstává fantazií fanoušků sci-fi a nemravně bohatých sociopatů, jako je Elon Musk. Den, kdy překračujeme planetární meze, nám má naopak připomenout, že ze Země není nutné utíkat, pokud budeme rozumněji hospodařit tam, kde již žijeme.

Jsou zkrátka limity, které nemají a nesmějí být překročeny, a jsou závislosti, které je životně důležité zachovat. Jednou z nich je i naše závislost na ekosystémech a dalších spolubydlících na planetě Zemi.

Klíčovou otázkou dneška není, kdy nás nějaký oligarcha nebo vědec obdaří všespásným technologickým řešením, ale zda takové řešení vůbec máme chtít. Pokud my v bohatých a rozvinutých zemích ženeme svět do klimatické či jiné ekologické katastrofy, měli bychom především vyvinout organizační — a obecně řečeno civilizační — úsilí k nalezení cest, které nás z modelu nekonečného růstu ekonomiky přenesou k trvale udržitelnému, stejně jako spravedlivému modelu společnosti pečující o důstojnost všech.

Zvykli jsme si na to, že spalování fosilních paliv je byznys a výroba stovek tisíců aut má údajně nevyvratitelné ekonomické důvody. Připouštíme, že existence hyperbohatých lidí spravujících většinu globálního majetku a produkujících většinu globálních emisí skleníkových plynů je obhajitelná — vždyť jde o lidi „úspěšné“, kteří si právo na svůj opulentní životní styl vybojovali.

Ve skutečnosti nic z toho není normální ani obhajitelné. Tváří tvář změnám klimatu, úbytku biodiverzity a stále častějšímu výskytu extrémních jevů počasí, jako jsou například velké vlny veder a požáry, je každý spálený barel ropy, každá vytěžená tuna uhlí a každý kubík plynu fatálním civilizačním selháním. Selháním, za něž nesou hlavní podíl fosilní korporace a jejich dlouholetý záměr vypěstovat u států, společnosti, domácností a jednotlivců závislost na energii z jimi dodávaných paliv.

Ještě moji prarodiče pamatují doby, kdy ekonomiky Evropy i severní Ameriky — takzvaného Západu — fungovaly naprosto odlišně. Proč by nemohly fungovat úplně jinak v budoucnu? Například Kate Raworthová, profesorka ekonomie z Oxfordské univerzity navrhuje takový model ekonomiky, který by respektoval planetární meze, stejně jako požadavky sociální spravedlnosti.

A přesně tímto způsobem bychom se dnes měli ptát: jak vybudovat společnost, která bude respektovat potřeby zvířat, rostlin, organismů i ekosystémů a zároveň umožní lidem po celém světě důstojné živobytí? Odpověď musíme hledat ve znovuobjevení naší schopnosti sebeorganizování, budování společenských struktur a skutečného politického jednání. Čekat na technologický zázrak a smilování nějakého oligarchy, který nám milostivě nabídne lístek do vesmíru, se ve světle klimatické krize jeví žalostně krátkozraké.