Tomáš Jungwirth Březovský je vedoucím Klimatýmu AMO, který v roce 2019 založil. Studoval na univerzitách v Bologni, Sarajevu a Florencii. Během českého předsednictví v Radě EU spolupracoval jako národní expert s Ministerstvem životního prostředí. Zabývá se nejrůznějšími výzvami spojenými se změnou klimatu, nízkouhlíkovou transformací a úsilím o udržitelné fungování společnosti a ekonomiky.

Tomáši, debata o klimatické krizi v České republice stejně jako její vnímání jsou v řadě ohledů mimo to, co nám říkají vědecké poznatky. Stručně řečeno se domníváme, že jediným regionem, který řeší klimatická témata, je Evropa a že stejně svým úsilím nic nezměníme, protože ostatní problematiku klimatu neřeší. Myslíme si, že se nejprve musí změnit ostatní, aby klimatická politika měla nějaký význam. Jste jedním z mála slyšitelných hlasů, který říká, a to dost důrazně, něco úplně jiného.

Ano a budu to říkat dál.

Dobrá, začněme obecně: jak si zatím Evropa v klimatické politice stojí?

Evropa je nepochybně vnímána ve světě jako lídr klimatických politik a s tím spojených snah o rychlou a asertivní mitigaci, tedy snah o předcházení dopadům změny klimatu. Klíčová je Zelená dohoda pro Evropu, ve které Evropská unie přišla s novými nástroji s potenciálně velkým dosahem. Jako první jsme tak zavedli systém obchodování s emisními povolenkami a jako jedni z prvních jsme přijali závazek klimatické neutrality do roku 2050.

Tyto závazky navíc nezůstávají na papíře. Podle serveru Climate Action Tracker, který vyhodnocuje plnění klimatických závazků, je na tom Evropa relativně dobře, a to především v otázce implementace. Nevíme tedy, zda se skutečně dostaneme tam, kam bychom se vzhledem ke zhoršující se klimatické krizi dostat chtěli, ale pozitivní je, že umíme závazky převádět do reality.

Ano, třeba nedávná zpráva energetického think tanku Ember potvrdila velké průlomy ve výrobě čisté elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Souhlasím, v Evropě se tedy ta změna nepochybně děje, a děje se rychle, rychleji než v jiných částech světa. To je ale jen jedna část příběhu. Druhá část příběhu je o tom, zda Evropa v očích zemí a společností, které jsou přímo zasaženy dopady změn klimatu, dostává své historické odpovědnosti. Já si myslím, že nedostává. Evropa má za sebou obrovské množství spáleného uhlí, zemního plynu a ropy. Náš blahobyt tedy stojí doslova na ramenou klimatické krize.

Což v tuzemských úvahách o změnách klimatu do značné míry chybí, že ano?

Je to tak. Tahle část příběhu se dostává do diskuze spíše ve Francii nebo Velké Británii, tedy v zemích s dlouhou koloniální minulostí, zatímco u nás máme pocit, že si žádné negativní dědictví v tomto směru neneseme. Neseme! Česká republika patří mezi deset zemí s nejvyšší historickou emisní stopou na světě.

Ano, když jsme začali pálit uhlí, připadalo nám to jako dobrý nápad, jelikož jsme o skleníkovém efektu nic nevěděli. Přesto je to dědictví, k němuž se musíme nějak postavit. Státy globálního Jihu to říkají. Chtějí kompenzace a pomoc s dekarbonizací. Tomu se samozřejmě Evropská unie vyhýbá, jelikož to otevírá cestu k velkým žalobám o velké množství peněz.

Ve třetí části toho příběhu jde o to, kde si stojí Evropa a kde si stojí další velmoci jako například Spojené státy nebo Čína. Ukazuje se, že Evropská unie má relativně vysokou klimatickou ambici, zároveň jí ale v některých oblastech chybí nástroje, legislativa, pravomoci nebo peníze.

Evropa je těžkopádná, byrokratická a musí řešit různé úrovně moci — státní a unijní. Naproti tomu v USA jsou efektivnější, ale jde to tam ode zdi ke zdi. Trump popřel Pařížskou dohodu, aby jeho nástupce Biden přijal Inflation Reduction Act, kterým nalil do zelených projektů miliardy dostupných dolarů. I s Trumpem se samozřejmě ta transformace odehrávala, ale až Biden podpořil dekarbonizaci zásadním způsobem.

Role Číny je pak velmi zajímavá, a to třemi aspekty. V České republice Čínu vnímáme jako toho velkého znečišťovatele, který teprve musí něco začít dělat a až pak má smysl evropská klimatická politika. To není pravda. Čína je zodpovědná za čtvrtinu ročně vypuštěných globálních emisí skleníkových plynů, ale na obyvatele má stále nižší emise než například my v České republice. A brát to jinak než na obyvatele prostě nedává smysl.

Za druhé Čína vyrábí spoustu věcí, které v Evropě kupujeme, odebíráme, spotřebováváme a poptáváme. Všechny ty hračky, elektronika, oblečení, auta, mají svou emisní stopu a velká část čínských emisí zkrátka jde za výrobou zboží na export.

Portál Our World in Data uvádí, že na export připadá až čtrnáct procent čínských emisí.

Ano. Vedle toho je právě Čína lídrem v zelených technologiích. Přes centrálně plánovanou ekonomiku do jejich vývoje a výroby čínský režim nalil obrovské množství prostředků. Bylo v tom velké množství neefektivity a spousta peněz se utopila, ale právě díky tomu spustili v Číně úplně nová odvětví, nové průmyslové sektory, vše naškálovali směrem k velké, masové produkci a získali konkurenční výhodu.

Jsme tak v situaci, kdy devadesát procent solárních panelů v Evropě pochází právě z Číny a celý evropský automobilový průmysl, český nevyjímaje, je pod silným tlakem čínských elektromobilů. Čína se zkrátka rozhodla v nějaký moment přestat dohánět svět ve spalovacích motorech a vsadila na elektromobilitu, a vsadila správně. A teď je budeme horko těžko dohánět my.

Tím chci říct jediné, na všech třech aspektech se ukazuje, že Čína hraje dvojakou roli. Na jedné straně je schopná pálit obrovské množství uhlí, odebírá zemní plyn z Ruska a otevírá nové uhelné doly v zemích globálního Jihu. Zároveň ale bez levných a dostupných technologií z Číny není zelená transformace dnes vůbec myslitelná.

Pojďme se ale vrátit do Evropy. Jaká dilemata související s dekarbonizací a zelenou transformací před námi jsou?

První dilema souvisí s tím, zda dokážeme dostát svým klimatickým závazkům, tedy reálně tu novou, zelenou energetiku, dopravu a průmysl vybudovat, a jestli to umíme zaplatit.

Druhé dilema tvoří otázka, kde máme suroviny a komponenty potřebné pro dekarbonizaci brát: jestli máme vše, co jde, vytěžit a vyrobit v Evropě nebo navazovat partnerství ve světě. Pak je otázka, zda zvládneme uzavírat takové partnerství za etických podmínek a bude to v souladu s naší hodnotovou zahraniční politikou.

Co můžeme nabídnout zemím v Africe, Asii a Jižní Americe, kde mají naleziště kritických surovin? Například to, že můžeme zaručit nějaký standard práce, standard ochrany životního prostředí a to, že jsme důvěryhodným kupcem. Zkrátka si musíme jako Evropa zodpovědět, jaká je naše přidaná hodnota. Už teď ale víme, že budeme muset v otázce těchto hodnot dělat řadu nelehkých kompromisů.

Třetí dilema souvisí s udržením domácího těžkého průmyslu a výrobní základny. Ta tvoří část přidané hodnoty Evropy a také zaměstnává velké množství lidí. Dnes už se ví, že velký průmysl neodchází kvůli drahé práci, ale kvůli drahým energiím. Vysokoemisní průmysl jako ocelářství, cementářství, sklářství, řada mechanického průmyslu a automotivu hledá příležitost jinde. Je to způsobené především energetickou krizí po začátku ruské agrese vůči Ukrajině, systém emisních povolenek k tomu přispívá jen přibližně z deseti procent.

Jde tak o to, aby měla Evropa celistvou klimatickou politiku, udržela hodnoty své mezinárodní politiky a zároveň si nepodkopala průmyslovou základnu. Pokud se to nepovede, velmi pravděpodobně ani nebude možné zelenou transformaci realizovat.

Máme ale vůbec na vybranou?

Vzpomenu tvrzení poradce Baracka Obamy pro klima Johna Holdrena. Podle něj klimatická změna dává tři východiska: mitigace, tedy snižování emisí skleníkových plynů, adaptace, tedy přizpůsobení se dopadům klimatické změny, a utrpení. Mezi těmito třemi variantami, mitigací, adaptací a utrpením je přitom přímý vztah: čím víc budeme snižovat emisi, tím méně se budeme muset přizpůsobit a tím menší bude utrpení.

Celý svět se navíc kouká na to, zda to Evropa zvládne. Pokud to nezvládneme my, je možné, že to nezvládne nikdo. Což by znamenalo, že se tady za padesát až dvě stě let nebude dát žít. Když pak sledujeme predikce a scénáře klimatologů, musíme přiznat, že stávající vývoj naplňuje ty nejčernější z nich. Ve všech svých úvahách tak vycházím z toho, že cesta zpět není možná. Ignorovat klimatickou krizi pro mě není životaschopná alternativa.

Vlak zelené transformace navíc už dávno opustil stanici. Děje se to a dít se to nepřestane. Čisté technologie jsou zkrátka stále levnější a levnější, fosilní technologie se nevyplácejí. Není v tom ideologie, je to o praktických věcech. V téhle zemi byly solární panely roky považovány za zlo, jakmile však lidé zjistili, že si je mohou dát na domy a vydělají, začali si je ve velkém kupovat. Zelené technologie prostě dávají smysl.

Do velké míry ale není jasné, jak má vypadat cílový stav?

Logicky se dostáváme k úvahám, které budou čtenářům a čtenářkám Deníku Referendum známy, a které se týkají nerůstu. Musíme si natvrdo říct, že kromě ozelenění výroby potřebujeme i snižovat poptávku po spoustě věcí.

Ale i taková ekonomika bude potřebovat suroviny a nemá smysl si nalhávat, že vyrobíme a postavíme větrníky, fotovoltaické elektrárny, bateriová úložiště a další věci bez cementu, oceli, mědi, hliníku či lithia. Pojďme tedy udělat pragmatickou úvahu a řekněme si, kde se co těží a jaké etické a sociální standardy tam dokážeme našim budoucím partnerům zajistit a co všechno můžeme vytěžit a vyrobit u nás.

Udržení tradičního průmyslu je tak velké téma. Jaké politiky a nástroje Evropská unie zvažuje v tomto směru, je to například uhlíkové clo?

Uhlíkové clo mezi takové nástroje může patřit. Pojďme si ale říct, co takové clo, kterému se navíc nesmí podle pravidel Světové obchodní organizace clo říkat, umí, a co neumí. Clo může pomoci emisně náročnému průmyslu v Evropě na domácích trzích. Srovná totiž hřiště se zahraničními konkurenty. Zároveň ale ztíží exportně orientovaným odvětvím, které dnes těží ze zdarma alokovaných emisních povolenek, odbyt v zahraničí.

Dostáváme se pak k diskuzi o globální ceně uhlíku, která by srovnala to hřiště na celém světě. V mnoha zemích navíc obdoba evropského systému emisních povolenek již existuje, například v USA, Kanadě nebo Číně. Otázka pak je ale to, co nazývá Pařížská dohoda nebo například i Greta Thunbergová pojmem equity, tedy jakási spravedlnost nebo rovnost. Sto euro v Evropě má totiž jinou hodnotu než sto euro v Etiopii nebo Bolívii.

Mezi další nástroje Evropské unie patří dvě klíčová legislativní opatření: akt o kritických surovinách a akt o klimaticky neutrálním průmyslu. Jsou to legislativy připravované Evropskou komisí a jsou nyní v trialogu. Opatření by měla řešit právě průmysl, na který se trochu zapomnělo. Akt o klimaticky neutrálním průmyslu má zjednodušit přístup k penězům a rovněž urychlit stavební povolení odvětvím klíčovým pro dekarbonizaci, jde například o elektromobilitu, výrobu baterií a obnovitelných zdrojů.

Tradiční průmysl jako ocelářství nebo cementářství však do aktu zahrnut není, nejsou totiž klimaticky neutrální. To je ale problém, oceláři se pak připomínají a ptají se: Vy chcete stavět baterkárny, chcete dělat větrníky, elektroauta, továrny na tepelná čerpadla, ale kdo vám dodá všechnu tu ocel, beton a další věci? Evropská komise tak stojí před úkolem pomoct tradičnímu průmyslu a zároveň jej motivovat k modernizaci a úsporám.

To mi zní, jako kdyby trh definitivně zkolaboval, jako kdyby už šlo jen o dialog mezi politiky a korporacemi, zkrátka, že se stalo z průmyslu bytostně politické téma.

Průmysl, obzvláště ten těžký, byl vždy bytostně politickým tématem. Dnes nám i ti nejmocnější manažeři z globálních firem, ředitelné bank a akcionáři říkají, že tržní nástroje nás nikdy nedovedou k rychlé dekarbonizaci, tedy takové, kterou potřebujeme. Ostatně právě klimatická krize je největším selháním trhu v dějinách. Ukazuje na neschopnost trhu předvídat důsledky a vyčíslit škody, proto se musíme bavit o státních intervencích.

Intervence navíc dělají všechny státy. Američané pobízejí k zeleným projektům, v Číně skrze pětileté plány řídí hospodářství k zelené transformaci. Pojďme se přestat tvářit, že plán je sprosté slovo, že státní intervence je sprosté slovo, bez nich se prostě nikam nedostaneme.

Mluvil jste ještě o kritických surovinách. Nastínil jste, že jich budeme potřebovat hodně a že se na nich možná staneme závislí. Liší se nějak závislost na fosilních palivech od závislosti na mědi, niklu, lithiu a dalších surovinách?

Ten rozdíl je zásadní. Fosilní zdroje se vytěží, převezou, spálí a ve formě emisí a spotřebované energie se vypustí pryč. Kritické suroviny se naproti tomu nespotřebují, ale vyrobí se z nich nějaký produkt, který se dá, samozřejmě s různou mírou náročnosti, recyklovat. Na tom mimochodem může vzniknout byznysový model budoucnosti — masová recyklace solárních panelů, větrných turbín, lithiových baterií.

Nejsem na to expert, ale tenhle cirkulární moment, tedy moment, kdy se jednou suroviny vytěží, a pak se používají v různě recyklovaných formách, je zásadně odlišný od permanentní těžby a spalování milionů tun uhlí, ropy nebo plynu.

Důležitým prvkem je ale otázka bezpečnosti, přesněji surovinové bezpečnosti. Vím, že sekuritizace mezinárodních vztahů je nůž o dvou ostřích, ale v takové realitě žijeme. Nejde tak jen o dodávky surovin, ale o bezpečné dodávky surovin.

Ze zemí, jako například Demokratická republika Kongo, kde probíhá sedmdesát procent těžby kobaltu na světě, se pak stávají úplně odlišní mezinárodní hráči. Jiní, jako například Saudská Arábie nebo Spojené arabské emiráty, producenti ropy, budou ustupovat do pozadí.

Zkusme se podívat zpět do České republiky. Například na místní zdroje lithia. Jaké možnosti máme v otázkách kritických surovin a pokud se pro těžbu zmiňovaného lithia rozhodneme, můžeme očekávat podobnou devastaci krajiny jako v případě těžby uhlí na Mostecku nebo Ostravsku?

Těžba lithia je potenciálně velkou konkurenční výhodou České republiky. Nachází se tu tři až pět procent globálních zásob, a to především na Cínovci. Ekonomicky se české lithium zatím nemusí úplně vyplatit, bude náročné ho těžit, ale vytěží se, tím jsem si téměř jistý. Globální poptávka po lithiu podle odhadů vzroste do roku 2050 sedmdesátkrát, podobné je to u grafitu, kobaltu, cínu a dalších surovin.

Těžbu však realizují většinou ty nejhorší globální korporace, často i horší než ty fosilní. Například v Srbsku se australská firma Rio Tinto pokusila o těžbu lithia v zemědělské oblasti, vše bylo politicky domluvené, ale spustily se takové protesty, že i autoritářská srbská vláda musela ustoupit. Je tak otázkou, kdo bude těžit a jak bude těžit.

Zelená transformace nám tak do České republiky přinese úplně nové debaty a těžba lithia, její standardy a vztah k ochraně životního prostředí bude zářným příkladem. Taková devastace české krajiny jako ta způsobená těžbou uhlí však nehrozí.

Na Cínovci se bude těžit pod povrchem a to lithium, a to opakuji, prostě potřebujeme. A stejně jako potřebujeme lithium do baterií, potřebujeme i tisíce stožárů větrných elektráren. To sice změní českou krajinu, ale ta se už stejně mění roky: v důsledku zvýšení teploty a monokulturního hospodaření umírají lesy, přichází sucho.

A nová témata bude muset otevřít i české klimatické hnutí, je to tak?

To bude velmi zajímavé. V Srbsku se proti těžbě lithia postavili vedle místních obyvatel i zástupci ekologického hnutí — ta firma to chtěla dělat za katastrofálních sociálních a ekologických podmínek. Jasné je ale i to, že lithium je pro novou zelenou ekonomiku zásadní a my ho budeme potřebovat rychle vytěžit. Uvidíme, zda na taková dilemata nalezne klimatické hnutí přesvědčivé odpovědi. Hledat je bude muset určitě.

MATĚJ MORAVANSKÝ