Tomáš Jungwirth Březovský je vedoucím Klimatýmu AMO, který v roce 2019 založil. Studoval na univerzitách v Bologni, Sarajevu a Florencii. Během českého předsednictví v Radě EU spolupracoval jako národní expert s Ministerstvem životního prostředí. Zabývá se nejrůznějšími výzvami spojenými se změnou klimatu, nízkouhlíkovou transformací a úsilím o udržitelné fungování společnosti a ekonomiky.

Tomáši, debata o klimatické krizi v České republice stejně jako její vnímání jsou v řadě ohledů mimo to, co nám říkají vědecké poznatky. Stručně řečeno se domníváme, že jediným regionem, který řeší klimatická témata, je Evropa a že stejně svým úsilím nic nezměníme, protože ostatní problematiku klimatu neřeší. Myslíme si, že se nejprve musí změnit ostatní, aby klimatická politika měla nějaký význam. Jste jedním z mála slyšitelných hlasů, který říká, a to dost důrazně, něco úplně jiného.

Ano a budu to říkat dál.

Dobrá, začněme obecně: jak si zatím Evropa v klimatické politice stojí?

Evropa je nepochybně vnímána ve světě jako lídr klimatických politik a s tím spojených snah o rychlou a asertivní mitigaci, tedy snah o předcházení dopadům změny klimatu. Klíčová je Zelená dohoda pro Evropu, ve které Evropská unie přišla s novými nástroji s potenciálně velkým dosahem. Jako první jsme tak zavedli systém obchodování s emisními povolenkami a jako jedni z prvních jsme přijali závazek klimatické neutrality do roku 2050.

Tyto závazky navíc nezůstávají na papíře. Podle serveru Climate Action Tracker, který vyhodnocuje plnění klimatických závazků, je na tom Evropa relativně dobře, a to především v otázce implementace. Nevíme tedy, zda se skutečně dostaneme tam, kam bychom se vzhledem ke zhoršující se klimatické krizi dostat chtěli, ale pozitivní je, že umíme závazky převádět do reality.

Ano, třeba nedávná zpráva energetického think tanku Ember potvrdila velké průlomy ve výrobě čisté elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Souhlasím, v Evropě se tedy ta změna nepochybně děje, a děje se rychle, rychleji než v jiných částech světa. To je ale jen jedna část příběhu. Druhá část příběhu je o tom, zda Evropa v očích zemí a společností, které jsou přímo zasaženy dopady změn klimatu, dostává své historické odpovědnosti. Já si myslím, že nedostává. Evropa má za sebou obrovské množství spáleného uhlí, zemního plynu a ropy. Náš blahobyt tedy stojí doslova na ramenou klimatické krize.

Což v tuzemských úvahách o změnách klimatu do značné míry chybí, že ano?

Je to tak. Tahle část příběhu se dostává do diskuze spíše ve Francii nebo Velké Británii, tedy v zemích s dlouhou koloniální minulostí, zatímco u nás máme pocit, že si žádné negativní dědictví v tomto směru neneseme. Neseme! Česká republika patří mezi deset zemí s nejvyšší historickou emisní stopou na světě.

Ano, když jsme začali pálit uhlí, připadalo nám to jako dobrý nápad, jelikož jsme o skleníkovém efektu nic nevěděli. Přesto je to dědictví, k němuž se musíme nějak postavit. Státy globálního Jihu to říkají. Chtějí kompenzace a pomoc s dekarbonizací. Tomu se samozřejmě Evropská unie vyhýbá, jelikož to otevírá cestu k velkým žalobám o velké množství peněz.

Ve třetí části toho příběhu jde o to, kde si stojí Evropa a kde si stojí další velmoci jako například Spojené státy nebo Čína. Ukazuje se, že Evropská unie má relativně vysokou klimatickou ambici, zároveň jí ale v některých oblastech chybí nástroje, legislativa, pravomoci nebo peníze.

Evropa je těžkopádná, byrokratická a musí řešit různé úrovně moci — státní a unijní. Naproti tomu v USA jsou efektivnější, ale jde to tam ode zdi ke zdi. Trump popřel Pařížskou dohodu, aby jeho nástupce Biden přijal Inflation Reduction Act, kterým nalil do zelených projektů miliardy dostupných dolarů. I s Trumpem se samozřejmě ta transformace odehrávala, ale až Biden podpořil dekarbonizaci zásadním způsobem.

Role Číny je pak velmi zajímavá, a to třemi aspekty. V České republice Čínu vnímáme jako toho velkého znečišťovatele, který teprve musí něco začít dělat a až pak má smysl evropská klimatická politika. To není pravda. Čína je zodpovědná za čtvrtinu ročně vypuštěných globálních emisí skleníkových plynů, ale na obyvatele má stále nižší emise než například my v České republice. A brát to jinak než na obyvatele prostě nedává smysl.

Za druhé Čína vyrábí spoustu věcí, které v Evropě kupujeme, odebíráme, spotřebováváme a poptáváme. Všechny ty hračky, elektronika, oblečení, auta, mají svou emisní stopu a velká část čínských emisí zkrátka jde za výrobou zboží na export.

Portál Our World in Data uvádí, že na export připadá až čtrnáct procent čínských emisí.