„Koho přesvědčí blokády ekologických aktivistů? A záleží na tom?“ ptá se v Deníku N komentátor Ondřej Štindl. Je to dobrá otázka.

Důkaz Ondřej Štindl

Ani lidé jako pan Štindl nemohou již dnes popřít, že hrozba klimatického kolapsu představuje pro naši společnost zásadní zkoušku a je s ní třeba neprodleně něco dělat. Lidé, kterým téma leží na srdci, a chtějí pomoci vyburcovat účinnější společenskou odpověď, by nepochybně měli zodpovědně rozmýšlet také o účelnosti vlastního jednání.

V klimatickém hnutí se o tom samozřejmě vede živá debata. Celkově mu lze ale účinnost upřít jen těžko. Pro důkaz není třeba chodit daleko: je jím sám pan Štindl.

Projdeme-li si jeho publikační historii před rokem 2019, komentáře na ekologická témata hledáme marně. Až právě od roku 2019, počínaje na poměry autora nečekaně záštiplným komentářem na účet Grety Thunbergové — již mimo jiné označuje pohrdlivě za „postiženou dívku“ — začíná série podobných komentářů.

Lze tak tvrdit, že akce ekologického hnutí přesvědčily věnovat se ekologické krizi nejméně jednoho člověka. Je jím pan Štindl sám.

Že se tak děje hlavně občasným článkem o tom, jak ekologičtí aktivisté upozorňují na krizi nějakým zásadně nesprávným způsobem, který se panu Štindlovi nelíbí, je druhá věc. Mohli bychom se dokonce trochu uštěpačně ptát, zda mu vlastně nevadí, že ho ti protivní ekologové najednou nutí zabývat se něčím, co by raději dál přehlížel, jak měl ve zvyku dříve.

A právě o to v diskusi, do níž pan Štindl promlouvá, často jde. Zásadní společenské změny často začínají naléhavými problémy, které její elita, dominující veřejnému prostoru, odmítá nejen řešit, ale vůbec brát v potaz. Lidé, kteří obvykle stojí na počátku sociálních hnutí za nápravu problémů — nejčastěji ti, na které jejich tíha nejvíce doléhá a s nimi jejich blízcí spojenci — potom čelí dilematu, jak téma vůbec zviditelnit a politizovat.

Silně konfrontační metody mohou získat pozornost, ale odradit příliš velkou část společnosti. Metody mírné a zdvořilé sice nikoho neurazí, ale obvykle proto, že nikoho vůbec nezajímají. Některé aktivity radikálních sociálních hnutí mohou být tedy jistě sporné. Že by se ale problémy, na které upozorňují, vyřešily poklidně bez jejich přispění, je naivní iluze. Naopak.

Bez konfrontace to nejde. Jak se zpívá v jedné z písní afroamerického hnutí za občanská práva z šedesátých let: „Není hezké něco zablokovat a jít za to do vězení. Jsou hezčí cesty, jenomže vždycky selžou. Takže jestli to je cena svobody, je nám to jedno.“

Jiná věc je samozřejmě dlouhodobá dynamika, kterou sledujeme i nyní. Získání pozornosti je jen první krok. Vládnoucí elity a instituce na stoupající poptávku po změně takřka vždy reagují polovičatými kompromisy, které mají především v co největší míře ochránit status quo. Sociální hnutí se pak musí pracně snažit jednak jejich strategie demaskovat a jednak prosazovat vlastní důsledná řešení.

Pozornost upadá, prvotnímu momentu dochází dech, bitva o rozuzlení problému se vleče. Právě v této fázi je obvyklá eskalace metod v části hnutí, která chce nedostatečně dynamickou situaci znovu rozhýbat — a naráží na narůstající odpor. Podíváme-li se na historické projevy tohoto fenoménu a uvážíme-li naléhavost situace, je ve skutečnosti pozoruhodné, s jak striktní sebe-disciplínou se ekologické hnutí ve svém celku drží prakticky naprostého nenásilí.

Sám patřím k těm, kteří považují za zásadnější v této fázi neztratit trpělivost, nabídnout lidem možnosti řešení a cesty, jak se mohou sami aktivně zapojit. Pravdou ale je, že i negativní pozorností pomáhají radikální křídla hnutí — nepřeženou-li to příliš — udržovat „var pod kotlem“ a udržovat téma v centru veřejné debaty.

Radikalita umožňuje vyjít legitimním požadavkům ze stínu

Ve většině historických hnutí se pak mírnější a radikálnější proudy prolínají, doplňují a často si dokonce navzájem hrají do karet: radikálové dělají umírněné přijatelnějšími. A ještě radikálnější radikálové dělají umírněné z dřívějších radikálů.

Zhodnotit pak s odstupem, kdo k výsledné změně přispěl lépe, je při spletitosti společenského vývoje takřka nemožné. I konkrétní výzkum týkající se akcí skupiny Just Stop Oil ukazuje rozporuplné výsledky: některé činy mobilizují, některé odrazují. Řada lidí přitom odmítá jednání skupiny, ale zároveň souhlasí s jejími požadavky. Co je podstatné: výzkumy rozhodně nepodporují tvrzení, že by akce byly jednoznačně kontraproduktivní.

Škoda, že Štindlův komentář nám místo toho nabízí nakonec jen autorovy dojmy. Pravděpodobné ovšem je, že bez blokád a stávek bychom si o tématu ekologické krize z jeho klávesnice nepřečetli ani ty.

Ondřeje Štindla si přitom vážím jako oponenta, se kterým lze smysluplně polemizovat. Cením si například toho, jak se v roce 2016 zastal Autonomního sociálního centra Klinika — jeho napadení neonacisty označil tehdy za „útok proti pluralitě“ a příznak jejího oslabování v celé české společnosti.

Ondřej Štindl je také autorem scénáře filmu Pouta, což je pravděpodobně nejlepší český polistopadový snímek, který jsem viděl — nepřítomností obvyklého antikomunistického kýče se naprosto vymyká z domácí produkce o době normalizace. V dnešním veřejném prostoru je to vlastně vzácně přemýšlivý a tolerantní člověk.

Než bude ale ekologickému hnutí mluvit do strategie, možná by se mohl sám zamyslet nad tím, proč o ekologii mlčel, dokud ho k tomu ekologické hnutí nevyprovokovalo. Nemůže se již hájit, že to „není jeho téma“, nebo že k němu „nemá co říct“.

Sám svým nezájmem pomáhal přesvědčit čtenáře, že vlastně není důležité, dokud nepřišli ekologičtí aktivisté a nepřesvědčili jej osobně o opaku. Možná by se měl tedy ptát nejen jich, k čemu jsou jejich akce. Ale také sám sebe, k čemu jsou jeho komentáře.