Česká veřejná debata má mnohá specifika, jež nás odlišují od standardů běžných ve vyspělejších demokraciích západní Evropy. Jedním z nejtypičtějších projevů trvající mentality „postkomunismu“ je arogantní skepse vůči všemu a všem, kteří berou klimatickou krizi jako fakt a chtějí s ní něco dělat.

Jde zřejmě o neblahé dědictví klausismu, či obecněji technokratismu, povýšeného přesvědčení, že „vědecko-technický pokrok“ žádné vážné problémy neprodukuje — a pokud, sám je také zvládne řešit. Není proto divu, že českou veřejnou debatu o klimatu na několik týdnů prakticky ovládl Václav Smil; autor mnoha oceňovaných knih a zároveň i majitel podobně suverénního, zcela jistě sofistikovanějšího, ale zcela jistě také podobně mylného, úsudku, jakým byl obdařen Klaus.

Jářku, všechno je složitější

Rozhovory s Václavem Smilem se vyrojily jako houby po dešti v druhé polovině května. Přišli s nimi v týdeníku Echo, na Seznamu nebo ve veřejnoprávním Českém rozhlase. Hlavním veřejným vystoupením česko-amerického profesora pak byla přednáška pro CEVRO institut, pravicově orientovanou soukromou vysokou školu.

Není překvapením, že přednáškou na CEVRO provázel přední bojovník proti „zelenému šílenství“ Alexandr Vondra. To, co ve svých vystoupení Smil říká, by se dalo shrnout do jedné věty: „Vše, co vám o klimatu říkají, je ve skutečnosti mnohem složitější.“

Smil tak kritizuje, co se dá. „Všechno, co Evropa pro rychlou dekarbonizaci zatím udělala, nemá žádnou cenu, co se týče klimatu,“ tvrdí Smil v rozhovoru pro Seznam. V Echu naopak přišel s postřehem, že se příliš soustředíme na globální oteplování a tím pádem i na dekarbonizaci, což je ale „v podstatě primitivní“ zacílení na jen jednu část problému.

Ve vynášení takto rezolutních soudů Václava Smila — ani jeho tazatele — zjevně nevyrušuje, že se v Evropě právě nyní vedou zásadní zápasy o ochranu přírody a ekologickou legislativu, která dalece překračuje koncepci dekarbonizace. Právě evropští vyjednavači také hráli podstatnou roli při prosazení Kchun-mingsko-montrealského globálního rámce pro biologickou rozmanitost, jehož cílem je přinášet řešení klimatické krize v rámci celku přírody, nikoliv jen v soustředění na dílčí částí.

Obraz primitivní Evropské unie se ale Smilovi hodí, protože si takovými kvaziargumenty buduje pozici, aby mohl napadat unijní „Grýn Dýl“. Podle Smila se unie pouští do něčeho, co přesahuje její ekonomické a průmyslové možnosti. Smil sám se přitom ale dopouští mnohých zjednodušení, která jeho všepřející tazatelé přecházeli bez polemiky.

Tak větrná energetika je podle Smila nepoužitelná, protože je sama o sobě nestabilní a k sestrojení větrných turbín je potřeba ocel a spousta plastů, jejichž výroba vyžaduje fosilní zdroje… Co na tom, že právě v květnu, kdy tu profesor Smil vyprávěl svá moudra, obnovitelné zdroje poprvé v Evropské unii vyrobily více elektrické energie než zdroje fosilní a obecně lze říci, že výroba z obnovitelných zdrojů naplňuje ta nejoptimističtější očekávání.

Česká média ale dala Smilovi neomezený prostor. Mohl tak rozšafně povídat o tom že elektroauta nejsou nikdy čistá, jelikož se musí nějak napájet a to elektřinou, kterou bychom ne vždy mohli označit za „zelenou“. Podle Smila tak v jeho domovské Manitobě nejezdí elektrická auta, ale hydroelektrická auta, v severní Číně pak auta na uhlí a ve Francii jezdí nukleární auta, zkrátka a dobře podle toho, z čeho dotyčná země vyrábí svou elektrickou energii.

Je to přitom průhledně demagogické zneužití faktu, že přechod na obnovitelné zdroje elektřiny nelze uskutečnit ze dne na den. O čemž všichni, kdo se energetikou zabývají, moc dobře vědí, ale Smil umně vytváří dojem, že jen on prohlédl složitost takové transformace. Kritika elektromobility právě kvůli zdroji pohonu je přitom tím posledním, co by na elektrických autech šlo z ekologického hlediska kritizovat.

K překvapení mnohých Václav Smil kritizoval i jadernou energetiku. Podle Smila je jaderná energetika mrtvá a zmiňuje příklad jaderné elektrárny ve francouzském Flamanville, která se staví od roku 2007 a stále není dokončená. „Znáte finské Olkiluoto? Dokončili ho letos po sedmnácti letech,“ zmínil v rozhovoru pro Seznam Smil, načež vynesl svůj typicky nemilosrdný rozsudek: „Většina lidí nechce slyšet fakta. Takže si zapište: Žádná jaderná energie tu nebude.“

Jako polámané hodiny ukazují jednou denně přesný čas, tak i Václav Smil má v tomto hodnocení české energetické modly pravdu. Jinak ale vrší na hromadu mnoho dalších podobně rezolutních výroků, které působí přesvědčivě, jen dokud se nezačneme zabývat jejich kontextem.

Pokud bychom chtěli být benevolentní, mohli bychom Václava Smila ocenit, že obnažuje „český jaderný sen“ jako blouznění mimo realitu. A přiznat mu, že správně, i když dosti neohrabaně, upozorňuje na fakt, že v zápasech s projevy klimatické krize neexistují snadné úkoly.

V čem je tedy Smilova pozice problematická? Ani ne tak v tom, co Smil říká, ale spíše, komu to říká, kdo jeho argumenty přebírá a co z nich vyvozuje.

Tykačův host

Podle Michala Berga, spolupředsedy Strany zelených přijel Václav Smil především kvůli akci Alter Eko, kterou sami pořadatelé nazývají jakýmsi „českým Davosem“ — měla by tak být jakousi obdobou pravidelně opakujících se setkání nejmocnějších osobností globálního byznysu a světové politiky v švýcarském horském středisku. Setkání spolupořádá hrabě František Kinský a sponzoruje jí například v Rusku stále působící Raiffeisenbank nebo fosilní impérium Sev.en Energy, jehož majitel, oligarcha Pavel Tykač, patřil vedle Smila k hostům celého setkání.

Sám Berg pak ve svém komentáři na možné pozadí mediálních vystoupení Václava Smila poukázal. „Když se pak podíváte, jak vyzní rozhovory pana Smila v českých médiích, ve kterých se vyjadřuje proti obnovitelným zdrojům a dekarbonizaci, ale taky proti jádru, je zjevné, že minimálně z hlediska PR to byla pro Tykače velmi dobrá investice,“ píše Berg a dodává, že se tak děje „ke škodě odkazu knih Václava Smila“.

Smilovo turné zkrátka hrálo do karet především tradičním českým klimaskeptikům: od postklausovského Alexandra Vondry po pragmatického uhlobarona Pavla Tykače. Smilovou perspektivou politici prosazující ochranu klimatu působí jako poblouznění horlivci, občanská hnutí od Fridays for Future nebo Greenpeace zase jako nebezpeční ideologové, klimatologové jako alarmisté a majitelé elektroaut jako prosťáčci, kteří ani nevědí, že vlastně jezdí na uhlí.

Na vrcholku pyramidy moudrosti naopak stojí Smil, Tykač a zástupy klimaskeptiků, kteří na všechny ostatní vyzráli. To právě oni totiž vnímají vývoj klimatu v jeho komplexnosti, a rozumí tomu, že „vše je prostě složitější“.

Takový vychytralý postoj a jakási iluze „lišácké neutrality“, který Smil nabízí, jsou možná mnohem nebezpečnější, než původní klausovský klimaskepticismus. Smilovština dokáže oslovit i vědeckou komunitu a zřejmě i širokou skupinu těch, kteří se zatím nerozhodli.

Smilovština totiž reformuluje vědu do pseudovědy, která jen zamlžuje skutečnou urgentnost klimatické krize a relativizuje jakoukoliv snahu o její řešení. Svůj odraz to bohužel má i mezi opatrnějšími českými účastníky debaty o klimatu, kteří tu ze strachu, aby nebyli označeni za radikály, o tématu hovoří se zcela neadekvátní zdrženlivostí.

Východiskem je neuhýbat před realitou mocenského zápasu

Pokud něco ukázala návštěva Václava Smila, tak to, že český klimaskepticismus vstoupil do nové, potenciálně ještě nebezpečnější fáze. Klausovské období odmítání existence klimatických změn nahradila jakási zvláštní „smilovština“ charakteristická přezíravým vytahováním všemožných z kontextu vytržených argumentů s cílem ukázat, že „vše je složitější“ a proto se změnou klimatu nemůžeme skoro nic dělat.

Ať bylo cílem „oceňovaného vědce“ právě toto nebo jej jeho hostitelé jen rafinovaně použili, výsledkem takových chytráckých řečí není nic jiného než paralýza životně potřebných snah o razantní kroky na ochranu klimatu. Smilovštině totiž nic není dost dobré. Leda snad ruce složené v klíně.

Ve svém důsledku tak vede k jedinému: obhajobě statu quo. Pokud se tomuto přezíravému jazyku bude chtít hnutí za klimatickou spravedlnost postavit, bude muset zřejmě nejen argumentovat, ale i přijmout zodpovědnost za to, na co Smil nepřímo poukazuje, tedy, že transformace energetiky a řešení klimatické krize se neobejde bez zásadní změny systému, na kterou zatím nejsme připraveni.

Z jistého úhlu pohledu tak Václav Smil a jeho epigoni mohou pro klimatické hnutí představovat podnětného protivníka. Nemusíme totiž se Smilem jen přímo nesouhlasit, naopak mu můžeme v něčem přitakat, ale vzápětí nabízet nová, potřebně razantní řešení problémů, kterými se tak rád ohání — aby zdůvodnil nečinnost.

Klimatické hnutí by se zkrátka před obránci statu quo nemělo krčit v koutě a namlouvat si, že podobné skeptiky přesvědčí daty a racionálními argumenty. Nejde totiž o apolitický souboj dat a faktů, ale o bytostně politický souboj o to, jak bude náš svět v budoucnu vypadat. Je to i zápas o kulturně-politickou hegemonii.

Realita klimatické krize rychle přerůstající v katastrofu je zcela neúprosná. V základních faktech panuje vědecký konsensus.

S nestabilitou obnovitelných zdrojů danou jejich závislostí na počasí si budeme muset nějak poradit, stejně tak jako s komplexností klimatické krize. Je věcí vědeckého poznání, že jinou možnost, než přejít v řádu jednotek let plně na obnovitelné energetické zdroje, lidstvo nemá. Sofismata česko-amerického profesora na shodě světových klimatologů nemohou nic změnit.

A je také už nějaký čas jasné, že se jedná o zápas, který je bytostně politický a jde v něm, ve svém důsledku, o udržení života na Zemi, o demokracii a o spravedlnost. Jde o zápas, v němž Smilovi čeští hostitelé samozřejmě mohou přijít o svou dnešní moc. Za vizi takového světa, by se klimatické hnutí mělo postavit a převzít za ni odpovědnost.