Česká veřejná debata má mnohá specifika, jež nás odlišují od standardů běžných ve vyspělejších demokraciích západní Evropy. Jedním z nejtypičtějších projevů trvající mentality „postkomunismu“ je arogantní skepse vůči všemu a všem, kteří berou klimatickou krizi jako fakt a chtějí s ní něco dělat.

Jde zřejmě o neblahé dědictví klausismu, či obecněji technokratismu, povýšeného přesvědčení, že „vědecko-technický pokrok“ žádné vážné problémy neprodukuje — a pokud, sám je také zvládne řešit. Není proto divu, že českou veřejnou debatu o klimatu na několik týdnů prakticky ovládl Václav Smil; autor mnoha oceňovaných knih a zároveň i majitel podobně suverénního, zcela jistě sofistikovanějšího, ale zcela jistě také podobně mylného, úsudku, jakým byl obdařen Klaus.

Jářku, všechno je složitější

Rozhovory s Václavem Smilem se vyrojily jako houby po dešti v druhé polovině května. Přišli s nimi v týdeníku Echo, na Seznamu nebo ve veřejnoprávním Českém rozhlase. Hlavním veřejným vystoupením česko-amerického profesora pak byla přednáška pro CEVRO institut, pravicově orientovanou soukromou vysokou školu.

Není překvapením, že přednáškou na CEVRO provázel přední bojovník proti „zelenému šílenství“ Alexandr Vondra. To, co ve svých vystoupení Smil říká, by se dalo shrnout do jedné věty: „Vše, co vám o klimatu říkají, je ve skutečnosti mnohem složitější.“

Smil tak kritizuje, co se dá. „Všechno, co Evropa pro rychlou dekarbonizaci zatím udělala, nemá žádnou cenu, co se týče klimatu,“ tvrdí Smil v rozhovoru pro Seznam. V Echu naopak přišel s postřehem, že se příliš soustředíme na globální oteplování a tím pádem i na dekarbonizaci, což je ale „v podstatě primitivní“ zacílení na jen jednu část problému.

Ve vynášení takto rezolutních soudů Václava Smila — ani jeho tazatele — zjevně nevyrušuje, že se v Evropě právě nyní vedou zásadní zápasy o ochranu přírody a ekologickou legislativu, která dalece překračuje koncepci dekarbonizace. Právě evropští vyjednavači také hráli podstatnou roli při prosazení Kchun-mingsko-montrealského globálního rámce pro biologickou rozmanitost, jehož cílem je přinášet řešení klimatické krize v rámci celku přírody, nikoliv jen v soustředění na dílčí částí.

Obraz primitivní Evropské unie se ale Smilovi hodí, protože si takovými kvaziargumenty buduje pozici, aby mohl napadat unijní „Grýn Dýl“. Podle Smila se unie pouští do něčeho, co přesahuje její ekonomické a průmyslové možnosti. Smil sám se přitom ale dopouští mnohých zjednodušení, která jeho všepřející tazatelé přecházeli bez polemiky.