Česká republika versus Pavel Tykač: je čas vyrovnat skóre

Josef Patočka

Jak může Česká republika přejít od energetiky v područí uhlobaronů směrem k energetickému systému, který by lépe sloužil lidem, planetě, i české demokracii?

Český stát musí přestat oligarchům dláždit cestu k ničení klimatu a vyvádění prostředků do schránkových firem. Je potřeba přejít k decentralizované energetice založené na obnovitelných zdrojích a přímé kontrole produkce drobnými vlastníky. Foto Ibra Ibrahimovič

Rozbor možností, které se Pavlu Tykačovi dnes naskýtají k úniku z ekonomické pasti, v níž se jeho uhelný byznys proměnil, jsme tu shrnuli do tří základních variant: od snah o postupný přechod od uhlí k plynu jako Daniel Křetínský přes plány postavit obchodní model na „těžbě“ evropských dotací jako Andrej Babiše až po odchod „po Bakalovsku“, tedy bez placení dlužných nákladů na obnovu krajiny zničené těžbou, jež se Tykačovy firmy dosud zdráhají složit na vázané účty k tomu určené.

Analyzujeme vliv uhlobaronů na stav nejen české krajiny, ale i demokracie. Podpořte nás v další práci!
×

Ze všech hrozících scénářů je přitom odchod extraktivních uhlobaronů z regionu a v posledku i z české ekonomiky jako takové jednoznačně nejlepším řešením. Obnovitelný energetický systém, která by mohl dnešní fosilně-jaderný nahradit, by totiž nemusel uhlobarony vůbec potřebovat. Energetiku by v něm mohli místo pár superboháčů a obřích korporací kontrolovat do velké míry sami lidé. A zisky by nemusely odcházet na účty schránkových firem na Kypru, nýbrž zůstávat doma, v lokálních ekonomikách obcí a regionů.

Pavel Tykač: portrét uhlobarona na konci fosilní epochy
Foto Björn Steinz, Economia

Korporace Sev.en Pavla Tykače patří spolu s polostátní společností ČEZ a firmou EPH Daniela Křetínského k nejmocnějším institucím působícím v české energetice. Počítá se k největším producentům uhlí, elektřiny a tepla a rovněž k nejhorším znečišťovatelům ovzduší skleníkovými plyny i toxickými látkami u nás. V součtu mají uhelná aktiva Pavla Tykače dnes již větší emise než ČEZ.

Série analytických textů v Deníku Referendum ukazuje, jak se Pavel Tykač stal jedním z předních českých oligarchů a jedním ze dvou největších českých uhlobaronů. Zkoumá, jak dosahuje svých politických cílů. Zabývá se otázkou, kde se jeho zájmy střetávají se zájmy veřejnými. Popisuje, jak se mu vzepřela na severu Čech občanská společnost. A ústí v doporučení, jaký postoj by vůči jeho korporaci Sev.En měly Evropská unie i Česká republika zaujmout.

00:00 / 00:00

Josef Patočka: Česká republika versus Pavel Tykač: je čas vyrovnat skóre

Portrét uhlobarona na konci fosilní epochy 6

Jak by taková energetika budoucnosti mohla vypadat? A jaké má česká společnost ve střetu se zájmy fosilních korporací, jako je ta Tykačova, možnosti ji vytvořit?

Energetika mezi demokracií a oligarchií

Nadcházející přechod k nejlevnějšímu zdroji energie v dějinách — fotovoltaice — a jen o málo dražšímu větru skýtá jedinečnou příležitost, aby se v energetice prosadili na úkor oligarchů malé, střední, obecní či družstevní podniky. Prostor se tu otevírá drobným výrobcům jako například obcím, místním družstvům či přímo spotřebitelům s vlastními panely na střechách. Vstříc tomu vychází i evropská legislativa, která by chtěla do roku 2050 v „komunitní energetice“ vyrábět až třetinu veškeré elektřiny.

To by mělo řadu výrazných přínosů. Nejen hospodářských — tím že by peníze vydávané za energii zůstávaly v krátkých okruzích lokálních ekonomik — ale také politické. Energetiku by již v takové míře nekontroloval oligopol několika málo mocných aktérů, kteří neberou ohled na lidi ani přírodu a ohýbají si politická pravidla ve svůj prospěch.

Podobně jako v zemědělství, kde tvoří překážku lepšímu uspořádání poměrů Babišův Agrofert a jiné agroprůmyslové molochy, tak i konflikt o budoucnost energetiky tvoří součást širšího konfliktu mezi demokratickou politikou a procesem oligarchizace, v němž si moc v ekonomice, a pak stále víc i v politice, uzurpují velké korporace a finanční skupiny. To se vyznačuje právě takovými mechanismy klientelismu, jaké jsme popsali v případech Tykačova vlivu na politiku Ústeckého kraje.

„Demokratizace energetiky“ — jak se přesunu vlastnické struktury od obřích fosilních korporací k malým, středním, obecním a družstevním podnikům také říká — představuje šanci na opětovný rozvoj lokálních ekonomik měst i regionů. Je to i příležitost pro odbourání politické korupce, omezení moci oligarchů a oživení demokracie zdola.

Taková „demokratická energetika“ přitom není žádným divokým snem radikální levice — ve skutečnosti na minulý režim navazuje daleko spíše dnešní oligopolní model. Vize energetiky stavící na pluralitě drobných producentů připomíná spíše decentralizovaný prvorepublikový produkční systém, kdy Československo elektrifikovala zdola vznikající družstva, a „všeužitečné“ elektrárny byly ve sdíleném vlastnictví státu, regionů, obcí — a také svých zaměstnanců.

Není náhoda, že protagonisty obecní energetiky jsou i dnes často starostky a starostové menších obcí a měst, lidé spíše v dobrém slova smyslu „konzervativní“. Cesta energetických úspor a rozvoje místních obnovitelných zdrojů je pro ně přirozeným vyústěním étosu „dobrého hospodáře“: prakticky se tu spojuje snaha o úspory v městské kase s úlevou životnímu prostředí.

Příkladem takového nepravděpodobného „energetického revolucionáře“ není jen v dřívějších textech zmiňovaný starosta těžbou ohrožovaného Horního Jiřetína, „zelený“ Vladimír Buřt, jehož obec se dnes sama pouští do náhrady uhlí čistými zdroji energie, nebo starosta první české energeticky soběstačné obce Kněžice, Milan Kazda. Za jedním z vůbec nejoceňovanějších projektů rozvoje obecní obnovitelné energetiky v celé České republice v severočeských Litoměřicích stojí Ladislav Chlupáč — úspěšný starosta a senátor za ODS.

Stát v rukou špatných hospodářů

Proč je tak těžké přenést tuto logiku „dobrého hospodáře“ na vyšší úroveň a rozšířit podíl komunitní obnovitelné energetiky? Zjednodušeně řečeno: právě proto, že na rozdíl od obecního měřítka na celostátní a evropské úrovni mají systém pod kontrolou „špatní hospodáři“ — fosilní oligopoly, které se snaží kontrolovat zdroje a ohýbat pravidla tak, aby do systému menší aktéry nemusely pustit.

V energetice tržní soutěž neexistuje a z podstaty uzavřeného a centrálně regulovaného systému ani existovat nemůže. Zásadně tak záleží na regulačních rámcích, které určují, kdo může co připojit do sítě, jak se bude dařit různým druhům energie a kam potečou zdroje. Dnes, kdy se do ceny fosilních paliv začíná zpoplatněním uhlíku promítat penalizace jejich škodlivého vlivu na klima, se uhlí konečně přestává vyplácet.

Stále nižší pořizovací cena jeho čistší konkurence, obnovitelných zdrojů — daná také tím, že slunce svítí a vítr fouká zadarmo — je ale požehnáním jen zdánlivě. Právě ona dnes mimo jiné tlačí ceny elektřiny tak nízko, že se dnes bez nějaké formy podpory či dotací stavět nové zdroje — fosilní či obnovitelné — nevyplatí nikomu.

Klíčovým nástrojem a bojištěm v tomto ohledu v nadcházejícím volebním období tedy bude legislativa i rozdělování evropských peněz. Krachující uhlí dokáží „komunitní“ obnovitelné zdroje včas nahrazovat jedině za předpokladu, že k tomu stát zajistí vhodné podmínky, například dobrým zákonem o komunitní energetice. A nasměruje-li k nim peníze.

Dnešní vláda nenechává na pochybách, na čí straně je stát pod její kontrolou: plány transformace v regionech i na vládní úrovni se dělají za zavřenými dveřmi a bez účasti veřejnosti. A z prvního kola dotací na transformaci energetiky z Modernizačního fondu směřuje osmdesát procent peněz opět několika obřím firmám. Je zjevné, že pokud by se na tom mělo něco změnit, první podmínkou je stát z jejich rukou vyprostit.

Boj o síť

Do tohoto kontextu je třeba zasadit také záměry Pavla Tykače nahradit uhlí nikoli obnovitelnými zdroji, ale jiným fosilním palivem: plynem. Jednoduché předělání uhelných elektráren na plynové je totiž logickým krokem právě pro soukromé aktéry, kteří si chtějí udržet výhradní kontrolu nad centralizovanými energetickými systémy, v nichž mohou zaujímat prakticky monopolní postavení — tedy právě pro instituce, jako je Tykačův Sev.en.

Není divu že fosilní lobby dnes v tomto „boji o síť“ mezi konvenčními centralizovanými a decentralizovanými obnovitelnými zdroji dělá všechno proto, aby si v maximální možné míře prostřednictvím plynu kontrolu nad energetikou udržela. Lobbuje proto mimo jiné za to, aby na plynovou infrastrukturu mohl využít dotace Evropské unie, nebo aby byl plyn označen za „přijatelný“ v nové evropské taxonomii udržitelných investic.

Pavel Tykač může v tomto duchu zkusit z evropských peněz plynovou elektrárnu postavit právě na místě Počerad, které koupil od ČEZ, v důsledku selhání českého státu, jenž se nepostaral o to, že se uzavřou. Místo je připojené do sítě a lze je snadno napojit také na blízký plynovod. Pokud by se to Pavlu Tykačovi povedlo prolobovat, bude to představovat špatnou zprávu pro budoucnost České republiky, a to nejen z hlediska klimatu.

Jedná se totiž o peníze, který by mohly jít do skutečné transformace a podpory lokálních ekonomik v strukturálně znevýhodněných regionech — třeba do zateplování budov nebo do obnovitelné energetiky v rukou místních podniků a obcí. Budou-li evropské prostředky ale Tykačovi platit „přechod na plyn“, skončily by opět v rukou finančního predátora, jehož byznys je založený na vyvádění prostředků z České republiky do daňových rájů.

Pavel Tykač se zřejmě bude snažit z evropských peněz plynovou elektrárnu postavit právě na místě Počerad, které koupil od ČEZ, v důsledku selhání českého státu, jenž se nepostaral o to, že se uzavřou. Dalším selháním by bylo mu takovou transformaci dovolit. Foto Petr Kinšt, WmC

Minimalizovat plyn na nejnižší možnou míru

V zájmu naší civilizace, chce-li se vyhnout klimatické katastrofě, přitom je dalšímu rozvoji výroby elektřiny z fosilního plynu se pokud možno úplně vyhnout. Jeho využití má ve skutečnosti kvůli únikům metanu do ovzduší při těžbě a přepravě mnohem horší vliv na klima, než se myslelo, a v celkové bilanci tak není o moc lepší než uhlí. Jeho spotřeba ve scénářích včasného zabrzdění klimatické krize musí naopak klesat.

Jakákoli nová plynová infrastruktura je tak při životnosti plynovodů, transportních terminálů i elektráren zhruba kolem čtyřiceti let neslučitelná s cílem zastavení přehřívání planety pod hranicí 1,5 stupně Celsia. A hrozí, že nás iluze o plynu jako „přechodovém palivu“ ve skutečnosti dotlačí i za ještě existenčně nebezpečnou hranici dvou stupňů.

Plynové zdroje nás tedy buďto přivedou do klimatické katastrofy, anebo je budeme muset cíleně odstavovat ještě před tím, než se investice do nich vrátí. I pokud bychom tak měli vůbec nějaký plyn v průběhu energetické transformace využít, není žádný důvod, proč bychom jej měli dávat do rukou soukromým korporacím či oligarchům.

Naším cílem by mělo být výrobu z plynu minimalizovat na nejnižší nezbytnou míru — výjimečné týdny či měsíce, kdy by jinak mohl hrozit nedostatek elektřiny. Ne jej pálit na sto procent, jak je rok dlouhý, jako to dnes dělají energetičtí oligarchové s uhlím. Musí se jednat o ryze záložní zdroj provozovaný bez motivace tvořit zisk.

Změna pojetí energetiky: ze soukromého byznysu ve věc veřejnou

Častou argumentací pro nezbytnost plynu je, že obnovitelné zdroje nejsou v síti schopné zajistit takzvané „základní zatížení“ — stabilní, regulovaný výkon — a nemohou tak uhelné elektrárny nahradit zcela. Je to pravda jen zčásti.

Za prvé, není to argument proti tomu, aby v síti obnovitelné zdroje i u nás tvořily třetinu až polovinu výroby, jak už tomu dnes je v mnoha jiných zemích. V Evropské unii již dnes vyrábějí slunce, vítr a další čisté zdroje víc než třetinu elektřiny — tedy víc než uhlí.

Za druhé, ani přechod k stoprocentně obnovitelnému systému nemusí nové plynové zdroje, zejména v dlouhodobějším měřítku, nutně vyžadovat. Místo centralizovaných plynových elektráren by mohly vyšší podíl decentralizovaných obnovitelných zdrojů v sítích zajistit investice do akumulace — od přečerpávacích přehrad po bateriová úložiště — nebo do chytrých sítí a lepšího slaďování spotřeby s výrobou. A samozřejmě tradičně opomíjené cílené snižování zbytné spotřeby.

Všechny takové dlouhodobé investice je třeba provádět s ohledem spíše na ekologický a společenský užitek než na zisk. Připomeňme si ještě jednou, že investovat se dnes mimo jiné díky lacinosti obnovitelné energie nevyplatí nikomu do žádných nových zdrojů.

Transformaci energetiky tedy nelze nechat na soukromých aktérech, které zajímá přinejlepším výnos v příštím roce. Vyžaduje mnohem výraznější, rozsáhlejší angažmá veřejného sektoru, který se nebojí riskantnějších investic s delší návratností, než jsou dnešní nesmělé pobídky tržním aktérům k „ozelenění“ svého byznysu, na nichž stojí Evropská zelená dohoda.

Dotýká se to principiální otázky pojetí energetiky, kterou prozatím přenecháváme do velké míry tržní logice zisku — s nepříliš dobrými výsledky pro klima i společnost. Úspěch energetické transformace a politiky ochrany klimatu bude záviset právě na tom, zda se podaří prosadit, aby namísto korporací určující roli hrál veřejný sektor od obcí až po stát.

Otázka budoucnosti těžbou postižených regionů

Na pozadí tohoto širšího boje o budoucnost energetiky se přitom bude odehrávat také proměna vlastních regionů, v nichž se uhlí dnes těží. A jejich politický vývoj je přitom důležitý pro republiku jako celek.

Tváří v tvář konci uhlí, který zřejmě přijde rychleji, než všichni ještě nedávno čekali, půjde také o to, kdo na něm vydělá a kdo bude platit nesplacené účty. Skončí peníze opět u těch, kteří uhelné regiony po léta ničili a ekonomicky vysávali — například ve formě „kompenzací“ vlastníkům uhelných firem za to, že těžbu ukončí?

Německý model, kde stát raději slíbil korporacím, jako je RWE či Křetínského EPH, miliardy, než aby čelil riziku mimosoudních arbitráží, nepochybně hrozí i u nás. A bude důležité, jak tamní spor o neuvěřitelně nadhodnocené nároky, vymáhané hrozbou mezinárodních arbitráži podle takzvané Energetické charty, mezinárodní dohody stále častěji kritizované jako koule na noze snah o ochranu klimatu, dopadne.

Stejně tak můžeme čekat, že dokud jí to její ekonomická situace umožní a čeští politici dovolí, bude se Tykačova skupina natahovat i po penězích ze zdrojů, jako je Modernizační fond a další programy Evropské unie určené v rámci Zelené dohody právě na podporu regionů, které se potřebují připravit na konec uhlí. Zkrátka řečeno: hrozí, že i „transformovat“ budou chtít ti, kteří doposud devastovali.

Budoucnost těžbou postižených regionů z velké míry závisí na tom, aby transformaci neměli v rukou ti, kteří zde dosud řídili devastaci. Foto Ibra Ibrahimovič

A to nejen bude-li se jednat o peníze na potenciální plynovou elektrárnu v Počeradech, ale teoreticky také o obnovitelné zdroje. Přestože dnes ohlašované plány Tykačovy skupiny na výstavbu solárních či přečerpávacích elektráren v regionu je třeba vnímat především jako PR, jež má zlepšit mediální obraz skupiny, do budoucna je nelze brát na lehkou váhu.

Sev.En Energy podle jejího spolumajitele a Tykačova pobočníka Jana Dienstla na dotace z Evropské unie „zbrojí“. Bude-li jí to vycházet ekonomicky, ráda se peněz na výstavbu obnovitelných zdrojů zmocní a prostředky určené na sociální, ekologickou a ekonomickou obnovu ekonomiky regionů „odkloní“ směrem ke svým kyperským matkám.

Transformovat nesmí ti, kdo dosud devastovali

To by podle Zuzany Vondrové, expertky na transformaci uhelných regionů z Centra pro dopravu a energetiku, ale popíralo sám smysl dotací. „Fond spravedlivé transformace je jednou z největších příležitostí pro naše uhelné regiony, která se nebude jen tak opakovat. Rozdělování těchto peněz by se mělo řídit svým účelem, tedy ozeleněním regionální ekonomiky závislé na uhlí,“ lapidárně shrnula jejich účel pro Deníku Referendum Vondrová.

Varuje také před tím, že rozdělování dotací dosud bylo krajně netransparentní a místní lidé do něj — na rozdíl od těžařských firem — nebyli takřka nijak smysluplně zapojeni. Priority projektů, jako byl za minulé vlády zřízený program „Re:start“, vedený tehdy blízkou spojenkyní někdejšího náměstka Kliky a předsedkyní na Tykače napojené Hospodářské a sociální rady Ústeckého kraje Gabrielou Nekolovou, určovali bez participace veřejnosti prominenti v řídících výborech.

Pod vedením minulé krajské garnitury patřil přitom Ústecký kraj v čerpání dotací k vůbec nejméně úspěšným v republice. A místo toho, aby se to jeho vedení snažilo smysluplně změnit, nadbíhalo uhlobaronům a snažilo se prosadit, aby se z fondů místo malého a středního podnikání mohly podporovat i velké firmy nebo i špinavé investice typu spaloven odpadu, na něž chtějí některé uhelné firmy převést svá uhelná zařízení.

Zabránit takovým pro severní Čechy skutečně černým scénářům. Zajistit skutečně spravedlivou proměnu regionu bez rozkrádaček a sypání peněz těm, kteří ho poslední desetiletí ničili. Pohlídat, že to nedopadne „jako vždycky“ a že peníze místo na Kypr dotečou tentokrát do měst a obcí, k lidem, kteří jeden z historicky nejzdevastovanějších regionů naší republiky obývají. Proměnit energetiku tak, aby neohrožovala naši budoucnost a sloužila potřebám všech obyvatel republiky, nejen jako vysavač na peníze pro pár privilegovaných oligarchů.

To by měly být úkoly pro novou krajskou garnituru — která nahradila tu přímo napojenou na zájmy Sev.enu — a také pro novou vládu, která se v Praze ujme moci po příštích volbách. Důvody ke skepsi ke straně dnes vládnoucí na obou úrovních — Babišovu ANO — jsou zřejmé.

Úskalí spravedlivé transformace

Sociální rozměr proměny energetiky přitom překračuje hranice regionu. Lze si představit černý scénář, kdy uhelná energetika bude vlivem zpoplatnění emisí uhlíku krachovat rychleji, než se dnes čeká.

Česká republika přitom nebude mít vlivem tragické nekompetence průmyslových ekonomických elit a na ně napojené Babišovy vlády dostatečnou náhradu. A to proto, že rozvoj potenciálu obnovitelných zdrojů záměrně brzdily a konec uhlí se nesmyslně proti evropskému trendu snažily oddálit, místo aby nás na něj připravily.

Pokud pak výrobci rostoucí náklady začnou přesouvat na spotřebitele, můžeme na tuto krátkozrakost začít doplácet všichni i zvýšenými cenami elektřiny, které prohloubí již existující „energetickou chudobu“. Tak se popisuje situace, kdy nadměrné výdaje za energie natolik ubírají z rozpočtu domácnosti, že jim nezbývá na další potřeby pro důstojný život.

Uhelná lobby se pak paradoxně ještě může snažit tento důsledek vlastních snah o udržení statu-quo cynicky zneužít v PR proti obnovitelným zdrojům, Evropské unii a ochraně klimatu obecně. Nebylo by to ostatně poprvé.

Také tomuto scénáři může přitom příští vláda účinně čelit jen včasným rozvojem obnovitelných zdrojů, podpořeným přesměrováním prostředků do komunitní energetiky a vlastní výrobu elektřiny bez závislosti na obřích korporacích. Uvedené riziko volá po větší iniciativě veřejného sektoru v energetice, která může potenciálně — například prostřednictvím sociálních tarifů na energie po belgickém vzoru — hrozbě energetické chudoby čelit.

Šest kroků k energetickému systému budoucnosti

Právě stát vedený příští vládou tedy bude do velké míry rozhodovat, zda se transformace energetiky uskuteční tak, že z uhlobaronů uděláme barony solární a plynové, nebo zda se energetika fundamentálně promění směrem k ekologičtější, ekonomicky spravedlivější, a také demokratičtější struktuře. A je zásadní zkouškou pro celou českou společnost, občanské organizace a různá sociální hnutí, jak v příštích letech dokáží čelit lobbingu Pavla Tykače a jiných fosilních zájmů.

Pro budoucí podobu české společnosti je jen málo tak klíčových otázek, jako ta, zda se podaří zformulovat vizi lepší alternativy k dnešnímu fosilně-jadernému systému. A zda se podaří dotlačit vládu, kraje, obce i další instituce k přijímání kroků, jež povedou k jejímu uskutečnění.

V severních Čechách se přitom nabízí i model, jak by energetika budoucnosti mohla vypadat: nabízí ji příběh městečka Horní Jiřetín, které se vzepřelo osudu, odmítlo zánik kvůli těžbě uhlí a dnes rozvíjí komunitní energetiku. Foto Ibra Ibrahimovič

Pokud by se chtěla česká společnost uvedeným směrem vydat, nabízí se šest základních kroků:

  1. Podpořit rozvoj čistých zdrojů v rukou mnoha vlastníků, nikoli jen hrstky oligarchů. Vytvořit příznivé legislativní prostředí a velkorysou podporu pro rozvoj obnovitelných zdrojů. Transponovat do české legislativy Evropský rámec pro rozvoj komunitní energetiky, a tím podpořit rozvoj zdrojů v rukou lidí a jejich společenství — nejen tedy soukromníků, ale i obcí, družstev či spolků. Znamená to přesměrovat peníze od dosavadního energetického oligopolu k lidem.
  2. Investice do přenosových soustav, akumulace a chytrých sítí. Již dnes hledat způsoby, jak vytvářet podmínky pro další rozvoj obnovitelných zdrojů nad „doplňkovou“ třetinu až polovinu výroby. Investovat do přenosových soustav, akumulace a chytrých sítí místo plynu. Pokud se bez plynu jako zálohy neobejdeme, ponechat ho pod přímou kontrolou státu a vytvořit mechanismus pro jeho řízení s cílem jeho využití minimalizovat, ne na něm vydělávat.
  3. Platit musí znečišťovatelé, ne spotřebitelé. Odmítnout jakékoli kompenzace uhlobaronům za jejich špatné podnikatelské rozhodnutí investovat do bezperspektivního zdroje energie. Nefinancovat a nedotovat z veřejných prostředků nijak firmy, které z daňových důvodů sídlí v cizích zemích. Naopak získat maximum z dobíhající těžby zvýšením poplatků, ihned začít vymáhat peníze na rekultivace.
  4. Zajistit spravedlivou transformaci, nedopustit energetickou chudobu. Investovat do regionů a do jejich lokálních ekonomik, ne do firem, které je ekonomicky vysávají. Zásadně zvýšit participaci na rozhodnutích o plánech transformace zdola, aby o prioritách pro budoucnost regionů a rozdělení prostředků mohli rozhodovat lidé, jichž se tato rozhodnutí dotknou. Nedopustit prohloubení energetické chudoby, pokud nutno, zavedením sociálních tarifů.
  5. V případě krachu vyvlastnění ve veřejném zájmu. Pokud by měl uhelné energetice hrozit krach dříve, než za ni budeme mít adekvátní náhradu, v žádném případě nedotovat podnikání soukromých subjektů. Má-li náklady krýt veřejný sektor, měl by získat i kontrolu. Uhelné podniky ve veřejných rukou lze řídit směrem k jejich co nejrychlejšímu nahrazení a do dialogu o jejich budoucnosti pak zapojovat místní komunity i jejich zaměstnance.
  6. Energetika orientovaná na užitek, nikoli na zisk. Zahájit debatu o tom, jak chceme aby, fungoval energetický systém, který bude dobře sloužit našim potřebám — včetně ekologické transformace — spíše než extrakci zisku skrze schránkové firmy v daňových přístavech. Cíleně směřovat k větší pluralitě forem vlastnictví i kontroly po prvorepublikovém vzoru. Zapojit do rozhodování lidi a využít proměnu energetiky k oslabení oligarchie a oživení demokracie zdola.

Pavel Tykač z důvodu „velkého zaneprázdnění“ s redakcí DR hovořit odmítl.

Diskuse
TK
August 20, 2021 v 15.51
S baterkami je to na baterky

Dobrý den pane Patočko,

s Vašimi vývody souhlasím, ale nemohu si odpustit jednu technicko-ekonomickou opravu k odstavci

"Za druhé, ani přechod k stoprocentně obnovitelnému systému nemusí nové plynové zdroje, zejména v dlouhodobějším měřítku, nutně vyžadovat. Místo centralizovaných plynových elektráren by mohly vyšší podíl decentralizovaných obnovitelných zdrojů v sítích zajistit investice do akumulace — od přečerpávacích přehrad po bateriová úložiště — nebo do chytrých sítí a lepšího slaďování spotřeby s výrobou. A samozřejmě tradičně opomíjené cílené snižování zbytné spotřeby. "

Obávám se, že kvůli nízké hustotě uložené energie v přečerpávacích elektrárnách resp. vysoké měrné ceně baterií se přechod na obnovitelné zdroje s těmito prostředky nedá uskutečnit ekonomicky přijatelným způsobem.

Obávám se, že bez odvahy dále hledat technické inovace (i mimo obor informatiky, kam se dnes většina inovativně myslících lidí uchýlila) může přechod na obnovitelné energie ztroskotat.

Naše i evropská politika bohužel v energetice spoléhá jen na administrativní prosazování již známých, ale technicky a ekonomicky ne úplně vyhovujících řešení pomocí dotací, což se může ukázat cestou do pekla.

Více v

https://denikreferendum.cz/clanek/32812-cesky-energeticky-titanik-hlasi-plnou-parou-vpred