Rozbor možností, které se Pavlu Tykačovi dnes naskýtají k úniku z ekonomické pasti, v níž se jeho uhelný byznys proměnil, jsme tu shrnuli do tří základních variant: od snah o postupný přechod od uhlí k plynu jako Daniel Křetínský přes plány postavit obchodní model na „těžbě“ evropských dotací jako Andrej Babiše až po odchod „po Bakalovsku“, tedy bez placení dlužných nákladů na obnovu krajiny zničené těžbou, jež se Tykačovy firmy dosud zdráhají složit na vázané účty k tomu určené.

Ze všech hrozících scénářů je přitom odchod extraktivních uhlobaronů z regionu a v posledku i z české ekonomiky jako takové jednoznačně nejlepším řešením. Obnovitelný energetický systém, která by mohl dnešní fosilně-jaderný nahradit, by totiž nemusel uhlobarony vůbec potřebovat. Energetiku by v něm mohli místo pár superboháčů a obřích korporací kontrolovat do velké míry sami lidé. A zisky by nemusely odcházet na účty schránkových firem na Kypru, nýbrž zůstávat doma, v lokálních ekonomikách obcí a regionů.

Jak by taková energetika budoucnosti mohla vypadat? A jaké má česká společnost ve střetu se zájmy fosilních korporací, jako je ta Tykačova, možnosti ji vytvořit?

Energetika mezi demokracií a oligarchií

Nadcházející přechod k nejlevnějšímu zdroji energie v dějinách — fotovoltaice — a jen o málo dražšímu větru skýtá jedinečnou příležitost, aby se v energetice prosadili na úkor oligarchů malé, střední, obecní či družstevní podniky. Prostor se tu otevírá drobným výrobcům jako například obcím, místním družstvům či přímo spotřebitelům s vlastními panely na střechách. Vstříc tomu vychází i evropská legislativa, která by chtěla do roku 2050 v „komunitní energetice“ vyrábět až třetinu veškeré elektřiny.

To by mělo řadu výrazných přínosů. Nejen hospodářských — tím že by peníze vydávané za energii zůstávaly v krátkých okruzích lokálních ekonomik — ale také politické. Energetiku by již v takové míře nekontroloval oligopol několika málo mocných aktérů, kteří neberou ohled na lidi ani přírodu a ohýbají si politická pravidla ve svůj prospěch.

Podobně jako v zemědělství, kde tvoří překážku lepšímu uspořádání poměrů Babišův Agrofert a jiné agroprůmyslové molochy, tak i konflikt o budoucnost energetiky tvoří součást širšího konfliktu mezi demokratickou politikou a procesem oligarchizace, v němž si moc v ekonomice, a pak stále víc i v politice, uzurpují velké korporace a finanční skupiny. To se vyznačuje právě takovými mechanismy klientelismu, jaké jsme popsali v případech Tykačova vlivu na politiku Ústeckého kraje.

„Demokratizace energetiky“ — jak se přesunu vlastnické struktury od obřích fosilních korporací k malým, středním, obecním a družstevním podnikům také říká — představuje šanci na opětovný rozvoj lokálních ekonomik měst i regionů. Je to i příležitost pro odbourání politické korupce, omezení moci oligarchů a oživení demokracie zdola.

Taková „demokratická energetika“ přitom není žádným divokým snem radikální levice — ve skutečnosti na minulý režim navazuje daleko spíše dnešní oligopolní model. Vize energetiky stavící na pluralitě drobných producentů připomíná spíše decentralizovaný prvorepublikový produkční systém, kdy Československo elektrifikovala zdola vznikající družstva, a „všeužitečné“ elektrárny byly ve sdíleném vlastnictví státu, regionů, obcí — a také svých zaměstnanců.

Není náhoda, že protagonisty obecní energetiky jsou i dnes často starostky a starostové menších obcí a měst, lidé spíše v dobrém slova smyslu „konzervativní“. Cesta energetických úspor a rozvoje místních obnovitelných zdrojů je pro ně přirozeným vyústěním étosu „dobrého hospodáře“: prakticky se tu spojuje snaha o úspory v městské kase s úlevou životnímu prostředí.

Příkladem takového nepravděpodobného „energetického revolucionáře“ není jen v dřívějších textech zmiňovaný starosta těžbou ohrožovaného Horního Jiřetína, „zelený“ Vladimír Buřt, jehož obec se dnes sama pouští do náhrady uhlí čistými zdroji energie, nebo starosta první české energeticky soběstačné obce Kněžice, Milan Kazda. Za jedním z vůbec nejoceňovanějších projektů rozvoje obecní obnovitelné energetiky v celé České republice v severočeských Litoměřicích stojí Ladislav Chlupáč — úspěšný starosta a senátor za ODS.

Stát v rukou špatných hospodářů

Proč je tak těžké přenést tuto logiku „dobrého hospodáře“ na vyšší úroveň a rozšířit podíl komunitní obnovitelné energetiky? Zjednodušeně řečeno: právě proto, že na rozdíl od obecního měřítka na celostátní a evropské úrovni mají systém pod kontrolou „špatní hospodáři“ — fosilní oligopoly, které se snaží kontrolovat zdroje a ohýbat pravidla tak, aby do systému menší aktéry nemusely pustit.

V energetice tržní soutěž neexistuje a z podstaty uzavřeného a centrálně regulovaného systému ani existovat nemůže. Zásadně tak záleží na regulačních rámcích, které určují, kdo může co připojit do sítě, jak se bude dařit různým druhům energie a kam potečou zdroje. Dnes, kdy se do ceny fosilních paliv začíná zpoplatněním uhlíku promítat penalizace jejich škodlivého vlivu na klima, se uhlí konečně přestává vyplácet.

Stále nižší pořizovací cena jeho čistší konkurence, obnovitelných zdrojů — daná také tím, že slunce svítí a vítr fouká zadarmo — je ale požehnáním jen zdánlivě. Právě ona dnes mimo jiné tlačí ceny elektřiny tak nízko, že se dnes bez nějaké formy podpory či dotací stavět nové zdroje — fosilní či obnovitelné — nevyplatí nikomu.

Klíčovým nástrojem a bojištěm v tomto ohledu v nadcházejícím volebním období tedy bude legislativa i rozdělování evropských peněz. Krachující uhlí dokáží „komunitní“ obnovitelné zdroje včas nahrazovat jedině za předpokladu, že k tomu stát zajistí vhodné podmínky, například dobrým zákonem o komunitní energetice. A nasměruje-li k nim peníze.

Dnešní vláda nenechává na pochybách, na čí straně je stát pod její kontrolou: plány transformace v regionech i na vládní úrovni se dělají za zavřenými dveřmi a bez účasti veřejnosti. A z prvního kola dotací na transformaci energetiky z Modernizačního fondu směřuje osmdesát procent peněz opět několika obřím firmám. Je zjevné, že pokud by se na tom mělo něco změnit, první podmínkou je stát z jejich rukou vyprostit.

Boj o síť