Když jsme v předvečer rozhodujícího zasedání vládní Uhelné komise upozorňovali na exemplární střet zájmů, kdy tehdejší první náměstek Ústeckého kraje za ČSSD Martin Klika do jedné z pracovních skupin komise jmenoval asistenta ředitele těžební firmy Sev.en Energy Pavla Farkače, popsali jsme toto ovládnutí krajské veřejné správy soukromou korporací jako „sevenizaci kraje“. Právě tak totiž někteří místní — v parafrázi na často skloňovanou „agrofertizaci státu“ — popisují to, do jaké míry se Ústecký kraj v obdobích předcházejících loňským krajským volbám stával prodlouženou rukou zájmů byznysu českého uhlobarona Pavla Tykače.

Litvínovská „Klika“

Martin Klika byl v posledních letech klíčovým protagonistou a pomyslným lídrem pro-uhelné frakce v ústecké krajské politice. Politická kariéra až do loňských voleb prvního hejtmanova náměstka zastupujícího sociální demokracii není ale spojena s Mostem, nýbrž s nedalekým Litvínovem. Pokud to v Mostě měli těžaři tradičně jednoduché, druhé největší město v okrese se ukázalo být mnohem tvrdším oříškem.

Zatímco Most byl již za minulého režimu téměř celý srovnán se zemí a nahrazen novou zástavbou na zelené louce, Litvínovu nejhorší důsledky těžby v prvních letech nového tisíciletí teprve hrozily: pokud by byly prolomeny limity na lomu ČSA, rypadla se měla k obydlím na jeho okraji přiblížit na pouhých několik set metrů. Litvínovské samosprávy proto tradičně rozšiřování těžby vzdorovaly.

Konflikt se vyhrotil kolem roku 2008, krátce poté, co Mosteckou uhelnou definitivně ovládl Pavel Tykač. Litvínovským starostou byl tehdy Milan Šťovíček, zvolený za ODS. Martin Klika mu jako lídr koaliční ČSSD dělal místostarostu.

Těžební firma tehdy městu přestala dávat finanční prostředky a proti Šťovíčkovi se rozjela štvavá mediální a politická kampaň. Vyvrcholila na vyhroceném zasedání zastupitelstva radničním „pučem“, při němž Šťovíčka svrhli zastupitelé jeho vlastní koalice. Starostou se stal Šťovíčkův spolustraník, místní advokát Daniel Volák. Martin Klika zůstal jeho místostarostou.

O Klikovi, který se jisté podpoře v litvínovské politice na počátku těšil jako populární „přísný“ ředitel Městské policie, se tehdy psalo zejména v souvislosti s jeho vazbami na litvínovské podsvětí: především tamního sociálně-demokratického kmotra Kamila Havelku. Ten byl podle svědeckých výpovědí, citovaných reportérkou Eliškou Bártovou v deníku Aktuálně.cz, spojen s kauzami vybírání výpalného či zmlácení nepohodlného svědka palicí do bezvědomí.

Nejméně „na dohled“ organizovanému zločinu se nicméně Martin Klika ocitl ještě před svým politickým angažmá. Jak poukázali v předloňském roce Reportéři ČT v reportáži s titulem „Když má mafie Kliku“, pracoval mimo jiné pro bezpečnostní agenturu, přes níž vyváděl proslulý gang soudce Berky peníze z firem vysávaných v ilegálních konkurzech.

Jednou z příčin Šťovíčkova odvolání podle Bártové zřejmě bylo, že překážel kšeftování s veřejnými penězi — Havelkova firma Allkon získala od města milionové zakázky. Zájmům těžařů se nicméně jeho odvolání přinejmenším hodilo: nová garnitura přestala prolamování limitů aktivně vzdorovat.

Na radnici ovšem nevydržela dlouho. Šťovíček v roce 2010 své někdejší kolegy porazil ve volbách a stal se znovu starostou.

Z Litvínova do vysoké politiky

Oba protagonisté puče — Klika i Volák — ale zůstali vlivnými spojenci těžebních firem i nadále. Volák je dodnes zastupitelem i jedním z výrazných členů krajské ODS.

Během Nečasovy a později i Rusnokovy vlády působil také jako náměstek na ministerstvu spravedlnosti — a i zde se Tykačovým zájmům přinejmenším podivuhodně „hodil“. Za Rusnokova vládnutí proběhl jeden z posledních vážně míněných pokusů o prolomení limitů těžby na dole ČSA. A také — právě na podnět ministerstva spravedlnosti vedeného Marií Benešovou a Danielem Volákem — bylo definitivně zrušeno Tykačovo trestní stíhání v tunelářských kauzách z devadesátých let.

Klikovi se cesta do nejvyšších pater krajské politiky otevřela v roce 2013, kdy byla zavražděna tehdejší šedá eminence severočeské sociální demokracie, Roman Houska. Klika a jeho spojenci dokázali následně ve straně ovládnout rozhodující podíl na moci. Na rozdíl od někdejších špiček strany, jako byla bývalá hejtmanka a Houskova životní partnerka Vaňhová, které brzy dohnaly korupční kauzy s rozkrádáním veřejných dotací, se mohl Klika prezentovat alespoň trochu jako „čistá tvář“.

Ne, že by jí skutečně byl. Zůstaly mu vazby na mnohé temné postavy v pozadí severočeské sociální demokracie — a to včetně lidí zapletených právě v rozkrádání evropských dotací z Regionálního operačního programu Severozápad, jako byl obviněný bývalý náměstek Pavel Kouda. Jiným takovým Klikovým spojencem byl lounský „šíbr“ Jan Růžek, spojený pro změnu s kauzami takzvaného „velrybaření“, tedy podvodného vykazování či nahánění ryze formálních členů, v tamní ČSSD, který mu až do loňska za horentní sumy z krajského rozpočtu dělal poradce.

Sám Klika se ovšem takovým skandálům dokázal vyhnout a v roce 2016 již stranu vedl do krajských voleb. Po nich se stal vlivným prvním náměstkem v koalici komunistického hejtmana Bubeníčka.

Dostal tak v nastupující vládě, později doplněné ještě zástupci kandidátky SPD a Zemanovců, na starost důležitou uhelnou agendu. Tak se mohl v roce 2019 stát také zástupcem kraje ve vládní uhelné komisi. A tak do ní mohl také dopomoct uhelnému lobbyistovi Pavlu Farkačovi, zaměstnanci Pavla Tykače.

Bylo Klikovým rozhodnutím, že Ústecký kraj v klíčové pracovní skupině, rozhodující o budoucnosti uhelného byznysu v České republice, zastupoval zaměstnanec soukromé korporace s přímým zájmem na tom, aby uhlí neskončilo pokud možno nikdy. Rozhodnutí zvrátila až nová koalice po volbách, která Kliku odeslala do opozice, a Farkače, vzápětí poté, co jsme publikovali o jeho střetu zájmů text, z Uhelné komise odvolala.

Kdo udělal z Ústeckého kraje „odpad republiky“?

Klikovi tak nepomohlo ani to, že se před nedávnými volbami tváří v tvář pochmurným vyhlídkám ČSSD ve volebních průzkumech rozhodl tradiční značku odložit. Místo toho začal připravovat zmiňovanou kandidátku jménem „Lepší sever“, na níž se sešli i další tradiční zastánci pokračování těžby uhlí jako Gabriela Nekolová či Jaromír Franta. Když vedení strany v čele s Janem Hamáčkem, který měl na Kliku spadeno kvůli jeho kritice koalice s Andrejem Babišem, projekt odmítlo schválit, jeho frakce ze strany odešla.

Na kandidátce Lepšího severu se pak spojila se dvěma úspěšnými komunálními formacemi — hnutím ProMOST mosteckého primátora Paparegy a Ústeckým UFO tamní náměstkyně Věry Nechybové. Díky tomu se jí nakonec podařilo „s odřenýma ušima“ překonat pětiprocentní klauzuli a získat v zastupitelstvu čtyři z pětapadesáti mandátů.

Je přitom paradoxní, že Paparega s Klikou kampaň své společné kandidátky před nedávnými krajskými volbami založili na stížnostech, že byl jejich region historicky „vysáván“ a „zanedbáván“ — například Mostecký primátor Jan Paparega se v rozhovoru pro Info.cz vyjádřil, že Ústecký kraj „politici berou jako odpad republiky“. On sám je přitom zářným příkladem takového politika.

To, že k narůstající nerovnosti mezi regiony a zaostávání krajů, jako je ten Ústecký, přispěly různými špatnými rozhodnutími i vlády v Praze, je samozřejmě pravda. Byli to ale sami politici z „Lepšího severu“, kdo pomohl z kraje „odpad republiky“ udělat. Právě oni vysávání regionu Tykačovou korporací aktivně asistovali. S Deníkem Referendum o svém působení v severočeské politice Martin Klika hovořit nechtěl.

Laboratoř oligarchizace

Exemplární střet zájmů, kdy Ústecký kraj v jedné z pracovních skupin uhelné komise vinou prvního náměstka Martina Kliky zastupoval asistent ředitele Tykačovy Sev.en energy Pavel Farkač, byl tak jen špičkou ledovce. Jedním z nejkřiklavějších příkladů moci, kterou Tykačův byznys v minulých volebních obdobích získal nad celým Ústeckým krajem.

V kraji se prostřídaly různé politické garnitury. ODS po korupčních skandálech nahradila nejprve ČSSD a následně svazek komunistů, sociálních demokratů a Okamurovců. Ale uhelný byznys, převzatý před patnácti lety Pavlem Tykačem a jeho spolupracovníky, se na panující klientelistické struktury, které měly kraj zrovna pod kontrolou, vždy dokázal nějak „přisát“. Vždy s nimi dokázal najít vzájemně prospěšný „modus vivendi“ a přizpůsobit si krajskou politiku svým zájmům.

Střet zájmů daného typu přitom nejde brát na lehkou váhu. Fakticky šlo o projev jedné z nejhorších forem korupce, uchvácení veřejné správy korporací, jež se označuje termínem „corporate capture“. Popisuje se tak situace, kdy se některá soukromá firma či skupina firem už ani nemusí obtěžovat s uplácením. Korupci nahrazuje tím, že získá takovou míru přímé či nepřímé kontroly nad složkou veřejné správy, ať už jde o stát, kraj či obec, že ji pak může dle libosti využívat k hájení svých vlastních, soukromých zájmů.

Ústecký kraj se v tomto smyslu stal jakousi laboratoří oligarchizace politiky, která v posledních letech postihla i zbytek republiky. Možná Česká republika doplatila na to, jak málo se o osud svých nejméně prosperujících částí zajímala.

Úsloví někdejšího amerického prezidenta Harryho Trumana, že společnost by se měla posuzovat podle toho, jak se chová ke svým nejslabším členům, platí zjevně nejen pro jednotlivé lidi, ale i pro celé regiony. Pokud chceme pochopit, co se s naší zemí děje, měli bychom věnovat mnohem větší pozornost než doposud oblastem, do nichž měli novináři i politici z Prahy tradičně nepřekonatelně daleko.

Sever touží po změně

Zbytek republiky má skutečně vůči obyvatelům Ústeckého kraje a dalších opomenutých regionů dluh — dluží jim prostředky na jejich obnovu, na nápravu historických křivd, jež se promítly do úpadku zaměstnanosti a veřejných služeb, i do zvlášť krutých projevů exekučního byznysu. Může jim tak pomoci zvýšit laťku jejich očekávání. Jisté ale je, že „prokletí“, kterým je historie těžby a s ní spojeného vysávání poznamenala, budou muset zlomit především obyvatelé regionu sami.

Výsledky hlasování v loňských krajských volbách naznačily, že touha po změně existuje. Kandidáti „Lepšího severu“ ve volbách stejně jako dosud vládnoucí komunisté propadli, rozštěpená sociální demokracie se do zastupitelstva už vůbec nedostala. U moci je nyní nesourodé spojenectví ANO, ODS a sdružení TOP09, Zelených a dalších menších formací pod hlavičkou „Spojenci pro kraj“ - v opozici vůči němu mají zase silnou úlohu Piráti i Starostové.

Právě v nadcházejícím volebním období se přitom bude do velké míry řešit klíčová otázka, jak se kraj vypořádá s blížícím se úpadkem uhelného průmyslu, jehož konec zřejmě nastane rychleji, než všichni ještě nedávno očekávali. A zda z následné transformace budou těžit opět především uhelné firmy, nebo jeho obyvatelé.

Jak si směrem k tomu nová krajská garnitura stojí? Postoj nově dominantního ANO do velké míry kopíruje politiku hnutí na vládní úrovni: zájmům uhlobaronů neposluhovat, ale ani příliš nepřekážet.

Právě nový ústecký hejtman za ANO Schiller patřil v hnutí dosud spíše k části uhelným zájmům vstřícnější. Sehrál mimo jiné klíčovou roli v tom, že staré uhelné elektrárny — jako Tykačovy Chvaletice — mohou žádat o výjimky z evropských limitů znečištění ovzduší. K důslednějším postojům nebo otevírání evropských peněz i malým žadatelům jej v jeho koalici tlačí jeho partneři, on sám ale k důslednému postupu proti Tykačovým plánům na prodlužování uhelného byznysu nijak netíhne.

Ukázalo se to už v tom, že jeho koalice sice odvolala z uhelné komise Tykačova lobbistu Farkače, sám Schiller v ní ale následně stejně jako Farkač prosazoval konec uhlí až k roku 2038. Stejně tak zmiňovaná Klikova politická spojenkyně Nekolová dosud zůstává na svém místě předsedkyně ústecké „Hospodářské a sociální rady“.

Lze tak očekávat, že politika nové koalice bude — i vzhledem k přítomnosti silněji protiuhelně naladěných Spojenců pro kraj — do velké míry podobně vnitřně rozporná, jako je politika vlády na celostátní úrovni. První přešlapy nového hejtmana, jež dlouhodobě popisuje ústecký reportér Hlídacího psa Robert Malecký — jako neoprávněné pobírání odměn či pokoutně vyplácené peníze za poradcovské služby politickým spojencům — přitom nepříjemně připomínají běžnou praxi minulého vedení.

A naznačují, že také rozdělování peněz z evropských „transformačních“ fondů bude třeba hlídat stejně bedlivě, jako dříve. Je jasné, že právě na ně si teď Pavel Tykač dělá zálusk.

Pavel Tykač z důvodu „velkého zaneprázdnění“ s redakcí DR hovořit nechtěl.