Když po roce 2006 Pavel Tykač se svým pobočníkem Janem Dienstlem přebírali od původní party „privatizátorů“ kolem Antonína Koláčka — které už dýchala za krk švýcarská policie — tehdejší Mosteckou uhelnou, dnešní uhlobaron vysvětloval své rozhodnutí tím, že jej „byznys prostě přestal bavit“ a chtěl „někde dobře uložit peníze“.

Předchozí dráze investičního spekulanta a finančního žraloka, který vždy kupoval jen proto, aby ještě výhodněji prodal, by ale daleko spíše odpovídal jiný plán, jemuž — jak jsme psali — nasvědčuje celá řada indicií. Za takzvanými „ekologickými limity těžby“ na Lomu ČSA, pod městem Horním Jiřetínem, se totiž skrýval skutečný poklad: 750 milionů tun uhlí v hodnotě převyšující 300 miliard korun.

Že uhlí neskončí dřív než v druhé polovině nového století, tehdy nikdo vážně nepředpokládal. Kdyby se Tykačovi díky jeho nepopiratelným lobbistickým schopnostem podařilo dosáhnout zrušení „limitů“ vládou a nadto mu zajistit odbyt uhlí získáním elektráren, hodnota bývalé „Mostecké“ by řádově stoupla. A nic by mu nebránilo firmu s výrazným ziskem prodat.

Zda to byl skutečně jeho záměr, se již nedozvíme. Ač se mu v letech 2013 a 2019 skutečně podařilo získat od ČEZ elektrárny v Chvaleticích a Počeradech, všechny snahy o prolomení limitů nakonec selhaly. Dost možná proti své vlastní vůli tak Pavel Tykač uvízl v byznyse, který s rostoucími obavami z klimatické krize a tlakem na konec uhlí působí čím dál víc jako ekonomická past.

Co se dnes zdá už jako hotová věc, ještě před deseti působilo právě naopak. Podpora pro prolomení Limitů byla výrazná napříč politickým spektrem. Zdálo se, že rozhodnutí v Tykačův prospěch je na spadnutí.

Plán uhlobaronů ale nakonec selhal. Postavili se mu do cesty lidé, kteří se nechtěli s dalším ničením severočeské krajiny smířit. Nenechali se zdeptat přesilou, vydrželi a nakonec vyhráli. Tohle je jejich příběh.

„Šlo mu o to prolomit limity, zvýšit cenu, a pak to prodat“

Proti rozšíření těžby se kromě ekologických organizací stavěly především samosprávy ohrožených obcí: Horního Jiřetína, který měl být spolu s přidruženou osadou Černice srovnán se zemí, a Litvínova, k němuž se měla hlučná a prašná těžba přiblížit na několik set metrů.

„Šlo mu o to prolomit limity, zvýšit cenu, a pak to prodat,“ je přesvědčen tehdejší litvínovský starosta Milan Šťovíček. Právě on má spolu se svým kolegou, místostarostou a později starostou města Horní Jiřetín Vladimírem Buřtem, největší zásluhu na tom, že Tykačův plán selhal.

„Bylo nás jen pár, co jsme věřili, že to dokážeme. Všichni tady nám říkali, že nemá smysl nic dělat, že doly si stejně udělají, co chtějí, že se to stejně rozhodne v Praze,“ vzpomíná Šťovíček na nejtěžší období boje o limity v první dekádě století. Osud Libkovic, které byly jako poslední severočeská obec zbourány v roce 1992 za tichého souhlasu Klausovy vlády i proti odhodlanému odporu místních a ekologů, byl ještě v živé paměti.

„My jsme to ale viděli jinak. Naopak jsme říkali, že je to na nás, že když to lidi nepustí tady v regionu, Praha s tím nenadělá vůbec nic,“ popisuje odhodlání, které stálo i za snahami odpůrců těžby zavázat radnice ohrožených obcí k odporu proti prolamování limitů místními referendy, jež se v Horním Jiřetíně a Litvínově uskutečnila v roce 2006. Obě skončila jasnými vítězstvími odpůrců těžby.