Když po roce 2006 Pavel Tykač se svým pobočníkem Janem Dienstlem přebírali od původní party „privatizátorů“ kolem Antonína Koláčka — které už dýchala za krk švýcarská policie — tehdejší Mosteckou uhelnou, dnešní uhlobaron vysvětloval své rozhodnutí tím, že jej „byznys prostě přestal bavit“ a chtěl „někde dobře uložit peníze“.

Předchozí dráze investičního spekulanta a finančního žraloka, který vždy kupoval jen proto, aby ještě výhodněji prodal, by ale daleko spíše odpovídal jiný plán, jemuž — jak jsme psali — nasvědčuje celá řada indicií. Za takzvanými „ekologickými limity těžby“ na Lomu ČSA, pod městem Horním Jiřetínem, se totiž skrýval skutečný poklad: 750 milionů tun uhlí v hodnotě převyšující 300 miliard korun.

Že uhlí neskončí dřív než v druhé polovině nového století, tehdy nikdo vážně nepředpokládal. Kdyby se Tykačovi díky jeho nepopiratelným lobbistickým schopnostem podařilo dosáhnout zrušení „limitů“ vládou a nadto mu zajistit odbyt uhlí získáním elektráren, hodnota bývalé „Mostecké“ by řádově stoupla. A nic by mu nebránilo firmu s výrazným ziskem prodat.

Zda to byl skutečně jeho záměr, se již nedozvíme. Ač se mu v letech 2013 a 2019 skutečně podařilo získat od ČEZ elektrárny v Chvaleticích a Počeradech, všechny snahy o prolomení limitů nakonec selhaly. Dost možná proti své vlastní vůli tak Pavel Tykač uvízl v byznyse, který s rostoucími obavami z klimatické krize a tlakem na konec uhlí působí čím dál víc jako ekonomická past.

Co se dnes zdá už jako hotová věc, ještě před deseti působilo právě naopak. Podpora pro prolomení Limitů byla výrazná napříč politickým spektrem. Zdálo se, že rozhodnutí v Tykačův prospěch je na spadnutí.

Plán uhlobaronů ale nakonec selhal. Postavili se mu do cesty lidé, kteří se nechtěli s dalším ničením severočeské krajiny smířit. Nenechali se zdeptat přesilou, vydrželi a nakonec vyhráli. Tohle je jejich příběh.

„Šlo mu o to prolomit limity, zvýšit cenu, a pak to prodat“

Proti rozšíření těžby se kromě ekologických organizací stavěly především samosprávy ohrožených obcí: Horního Jiřetína, který měl být spolu s přidruženou osadou Černice srovnán se zemí, a Litvínova, k němuž se měla hlučná a prašná těžba přiblížit na několik set metrů.

„Šlo mu o to prolomit limity, zvýšit cenu, a pak to prodat,“ je přesvědčen tehdejší litvínovský starosta Milan Šťovíček. Právě on má spolu se svým kolegou, místostarostou a později starostou města Horní Jiřetín Vladimírem Buřtem, největší zásluhu na tom, že Tykačův plán selhal.

„Bylo nás jen pár, co jsme věřili, že to dokážeme. Všichni tady nám říkali, že nemá smysl nic dělat, že doly si stejně udělají, co chtějí, že se to stejně rozhodne v Praze,“ vzpomíná Šťovíček na nejtěžší období boje o limity v první dekádě století. Osud Libkovic, které byly jako poslední severočeská obec zbourány v roce 1992 za tichého souhlasu Klausovy vlády i proti odhodlanému odporu místních a ekologů, byl ještě v živé paměti.

„My jsme to ale viděli jinak. Naopak jsme říkali, že je to na nás, že když to lidi nepustí tady v regionu, Praha s tím nenadělá vůbec nic,“ popisuje odhodlání, které stálo i za snahami odpůrců těžby zavázat radnice ohrožených obcí k odporu proti prolamování limitů místními referendy, jež se v Horním Jiřetíně a Litvínově uskutečnila v roce 2006. Obě skončila jasnými vítězstvími odpůrců těžby.

Válka proti samosprávám

O tom, jakou překážku pro těžaře vzpurné samosprávy představovaly, svědčí nejlépe to, s jakou naléhavostí se jejich odpor snažili zlomit kombinací podpory politické opozice a nevybíravého mediálního tlaku, organizovaného spřízněnými médií, jako byl například mostecký týdeník Homér. V Horním Jiřetíně si doly dlouho pěstovaly spojence v podobě sdružení „Dialog“, vedeného na mosteckou uhelnou lobby navázaným Petrem Leichnerem.

„To by byla bývala pro ně nejjednodušší cesta, ovládnout zastupitelstvo a rozložit to zevnitř,“ myslí si dlouholetý hornojiřetínský starosta Vladimír Buřt. Spojenci dolů místní přesvědčovali, že než město bránit, je lepší vyjednat si co nejlepší ceny za nemovitosti a nemuset následně čelit nedobrovolnému vyvlastnění, které tehdy horní zákon ještě umožňoval.

Firma jim šla naproti metodou cukru a biče: protože vedení města s ní na základě výsledků referenda z roku 2006 o čemkoli mluvit odmítalo, těžaři vyjednávali o podmínkách „neoficiálně“ s Leichnerem, jako by měl být příštím starostou. S blížícím se hlasováním přicházelo ale také zintenzivnění tlaku na místní.

„Vždycky před volbami obcházeli lidé od šachty ve dvojicích všechny domy a nabízeli výkup nebo výměnu nemovitosti. V roce 2006 slibovali dokonce celou novou vesnici,“ popisuje Buřt. Ve stejném roce také firma Dialogu zasponzorovala zbrusu nové — načerno zbudované — dětské hřiště. Přesto všechny pokusy Dialogu vedení obce sesadit nakonec selhaly: na svém vrcholu v roce 2010 dostal jen čtyři z jedenácti mandátů.

V roce 2014 se pak kromě Leichnera objevil ještě jiný aktér: realitní spekulant Milan Nečas, který ve městě — zřejmě s cílem vyšponovat ceny při výkupech po možném prolomení limitů — skupoval nemovitosti. Do nich sestěhovával z okolí sociálně marginalizované lidi a přihlašoval je na radnici. „Před volbami sem tehdy chodil hlásit nové voliče každý den,“ vzpomíná starosta Buřt.

Nečas tentokrát vystupoval jako odpůrce těžby a snažil se se svou kandidátkou „JINAK“ nalákat místní rozmáchlou billboardovou kampaní na širokou sbírku předvolebních slibů. Nakonec nicméně sebral mandáty jen Leichnerovi — jeho předešlé čtyři mandáty si rozdělili napůl — a starostou se tak stal Vladimír Buřt s většinou proti těžbě. Po čtyřech letech ve funkci jím vedené kandidátce Nezávislých a zelených dali občané už prostou většinu hlasů, která znamenala sedm z jedenácti mandátů.

Jak se nezbavit Šťovíčka

Politický příběh Milana Šťovíčka je velmi podobný. Litvínovský pedagog, ochranář a dnes ředitel oceňované odborné střední školy Schola Humanitas se zaměřením na životní prostředí, se do politiky původně příliš nehrnul — do místní ODS vstoupil proto, aby podpořil jejího starostu Vlastimila Doležala právě v boji proti navrhovanému rozšiřování těžby.

Nakonec se ale v roce 2006 stal starostou sám. Když bylo jasné, že Šťovíček zůstane pevný a hodlá respektovat nezávazné výsledky městského referenda o limitech z téhož roku, rozjela se kampaň s cílem se jej zbavit. Na starostu útočila média i anonymně objednané billboardy v ulicích města. Jeho oponenti se mu snažili „přišít“ také odpovědnost za kauzu skládky toxického odpadu v areálu společnosti Celio, povolené ve skutečnosti krajem — kolovaly fámy, že za uskladnění kalů z ostravských ropných lagun poblíž města přijal úplatek a má ve Švýcarsku tajné konto, kam peníze uložil.

V popředí kampaně stál opět mostecký týdeník Homér, v němž kvůli odporu vůči těžbě Šťovíčka nevybíravě častovali nálepkou „nepřítele horníků“, napadali jej i zástupci důlních odborů, mostecké okresní Hospodářské komory a další místní spojenci těžařů. „Zažil jsem si hodně špatného,“ shrnuje Šťovíček.

Kampaň vyvrcholila v roce 2009 radničním převratem. Na vyhroceném jednání populárního starostu navzdory hlasitému odporu jeho příznivců odvolali zastupitelé jeho vlastní koalice. Starostou se stal jeho vnitrostranický oponent Daniel Volák.

Místostarostou zůstal pozdější první náměstek hejtmana a dlouholetý hlasitý podporovatel prolamování limitů Martin Klika z ČSSD, napojený na místního sociálnědemokratického „kmotra“ Kamila Havelku s vazbami na litvínovské podsvětí. Vznikla koalice k rozšiřování těžby výrazně vstřícnější.

Šťovíček odešel z ODS, politického působení se ale nevzdal. Komunální volby v roce 2010 vyhrál v čele nezávislé kandidátky Litvínov patří občanům a do starostenského křesla se vrátil. V témže roce se navíc stal lídrem krajské kandidátky Věcí veřejných, za něž byl zvolen poslancem.

Ve sněmovně se stal jedním z nejvlivnějších odpůrců těžby. Do programového prohlášení a koaliční smlouvy Nečasovy vlády prosadil zachování limitů.

Především ale prosadil jinou zásadní změnu. V roce 2012 — navzdory odporu těžařské lobby, rozpadu vlastního poslaneckého klubu, a nakonec i proti Klausovu prezidentskému vetu — protlačil sněmovnou zrušení vyvlastňovacích paragrafů v horním zákoně, které jediné umožňovaly Tykačovi začít těžit i proti odporu místních. Uhlí pod Jiřetínem, které se ještě před pár lety mohlo zdát na dosah, bylo náhle nedostupnější než kdy dřív.

Uvízlý v uhlí

Pavel Tykač se snah o prolomení limitů navzdory neúspěchům nevzdal a podnikl ještě dva velké „nájezdy“. První příležitostí byla v roce 2013 prezidentem Zemanem jmenovaná Rusnokova úřednická vláda, jejíž snahy o zrušení vládního usnesení o limitech ovšem zablokovala sněmovna. Druhou pak byl táhlý spor o budoucnost limitů během roku 2015, kdy ovšem Sobotkova koalice navzdory nátlaku uhelných lobbistů a Tykačových odborářů nepustila nakonec ani „kompromisní“ variantu, v níž se měla bourat „jen“ polovina Jiřetína.

Tykačově Severní energetické trvalo ještě dva roky, než porážku přiznala veřejně a potvrdila, že od snah o další těžbu na Lomu ČSA definitivně upouští. Že se ale možnost prolomení limitů a následného rychlého odprodeje firmy vytrácí, že zůstane — zřejmě proti své vůli — uhlobaronem, musel miliardář začít chápat dlouho předtím. A nejspíš mu muselo začít docházet také to, že uvízl v ekonomické pasti.

Během patnácti let od doby, kdy koupil svůj první podíl v Czech Coalu, se totiž kromě vyhlídek na prolomení limitů dramaticky zhoršilo postavení uhelného byznysu vůbec. Jen pár týdnů poté, co na výjezdním zasedání v Ústí nad Labem Sobotkova vláda definitivně pohřbila Tykačovy naděje na rozšíření těžby, shodly se všechny světové státy na Pařížské konferenci o klimatu na cíli udržet oteplování planety pod dvěma a nejlépe už pod jedním a půl stupněm Celsia.

Pokud by se to mělo podařit, muselo by uhlí jako nejšpinavější fosilní palivo ve vyspělých státech jako Česká republika skončit už do roku 2030.

Pět let po pařížské konferenci a po roce dříve nevídaných masových protestů za ochranu klimatu se Evropská unie konečně chystá ve snižování uhlíkových emisí trochu přidat.

Dlouho neúčinně nízká cena emisních povolenek za poslední dva roky vystoupala tak, že se uhelné elektrárny po celé Evropě propadají do červených čísel, západní státy uhlí vypínají, a po desetiletí, během nějž cena solárního panelu klesla o neuvěřitelných devadesát procent, má uhlí kromě plynu náhle i jiného vážného konkurenta: obnovitelné zdroje.

Jakkoli ještě na počátku tisíciletí skutečně mohl uhelný průmysl působit jako perspektivní odvětví se světlou budoucností, dnes je všem jasné, že jde o byznys na odpis. Ať už se tedy Tykač ve svém dalším podnikání bude řídit jakoukoli strategií, jedno ví jistě: moc času mu nezbývá.

Cesta do budoucnosti vede přes Horní Jiřetín

Dnes je tedy již prakticky jisté, že limity se prolamovat nebudou. Politický zápas dvou statečných komunálních politiků Vladimíra Buřta a Milana Štovíčka se zdánlivě všemocnou strukturou podporovanou prakticky neomezenými miliardářovými zdroji skončil vítězstvím těch, na něž by si na začátku nikdo nevsadil.

Šťovíček ani Buřt, ačkoliv se jejich zásluhy mohou zdát obzvlášť velké, však nikdy nebyli sami. Úspěch by nebyl možný, pokud by kromě soustavné podpory ekologických organizací neměli také podporu zdola: od místních komunit. Především té v Horním Jiřetíně, která i během dlouhých let nejistoty, nátlaku a únavného boje dokázala držet ve své většině pospolu — a vytrvat až do konce.

„Myslím, že je to prostě i tím, že lidi mají to místo opravdu rádi,“ vysvětluje mi nejmladší městský zastupitel Radek Vrábel. „Takže i když tu byly i spory a město bylo rozdělené, většina se stěhovat nikdy nechtěla a nechtěla se vzdát. Někteří jsou tu už čtvrtá generace místních, jiní se stěhovali během života třeba i třikrát. A prostě si řekli: dost, tohle už nechceme!“

Teď, když je hrozba bourání zažehnaná, město má konečně příležitost věnovat se místo boje o existenci vlastnímu rozkvětu. A má v tom úspěchy: ve městě se opravují domy, přibývá občanská vybavenost, jako jednomu z mála sídel na Mostecku mu přibývají i obyvatelé. „Přispěl k tomu i bohatý kulturní život, který tu máme. Válečnou sekeru jsme zakopali, hledíme do budoucnosti,“ povídá Vrábel.

Jiřetín tak může mimo jiné rozvíjet svůj dlouhodobý plán sám přejít na obnovitelné zdroje energie. Začal výměnou uhelných kotlů za solární panely na budově obecní školy, přispívá lidem na tepelná čerpadla, tématem je i zateplování domů. „Věděli jsme, že bourat naše město je nesmysl, protože k uhlí existují alternativy. Teď je můžeme sami rozvíjet,“ uzavírá Vrábel. Město, které mělo padnout za oběť energetice minulosti, tak dnes samo ukazuje cestu do budoucnosti.