↗

Mostecko i celý Ústecký kraj mohou sloužit jako studijní příklad oligarchizace společnosti. Jak říká místní opoziční zastupitel Jan Hrubeš: „Jen ať si to republika zkusí, jaké to je být vysávaný takovou všemocnou korporací. U nás na severu to tak funguje od nepaměti. A nikoho to nikdy moc nezajímalo.“ Foto Ibra Ibrahimovič

V souvislosti s uhelnými regiony České republiky se v minulosti mnoho pozornosti věnovalo tomu, co uhelný byznys dělá s jejich krajinou, ovzduším, životním prostředím. Přinejmenším podobně podstatné přitom ale je, co se vlivem dlouholeté těžby stalo s jejich společností — strukturou, vztahy, politickou reprezentací. Mostecko i celý Ústecký kraj v tom mohou sloužit jako vzorový příklad.

Pavel Tykač: portrét uhlobarona na konci fosilní epochy

Foto Björn Steinz, Economia

Korporace Sev.en Pavla Tykače patří spolu s polostátní společností ČEZ a firmou EPH Daniela Křetínského k nejmocnějším institucím působícím v české energetice. Počítá se k největším producentům uhlí, elektřiny a tepla a rovněž k nejhorším znečišťovatelům ovzduší skleníkovými plyny i toxickými látkami u nás. V součtu mají uhelná aktiva Pavla Tykače dnes již větší emise než ČEZ.

Série analytických textů v Deníku Referendum ukazuje, jak se Pavel Tykač stal jedním z předních českých oligarchů a jedním ze dvou největších českých uhlobaronů. Zkoumá, jak dosahuje svých politických cílů. Zabývá se otázkou, kde se jeho zájmy střetávají se zájmy veřejnými. Popisuje, jak se mu vzepřela na severu Čech občanská společnost. A ústí v doporučení, jaký postoj by vůči jeho korporaci Sev.En měly Evropská unie i Česká republika zaujmout.

Uhlí tu formovalo nejen fyzickou podobu regionu, ale i jeho „duši“, otisknutou v lidech, kteří jej obývají. Právě proto museli odpůrci další těžby uhlí, jejichž letitý zápas si tu v rámci série textů zanedlouho popíšeme, vždy bojovat proti výrazné přesile. Jak získal uhelný průmysl a jeho dominantní severočeský vlastník, oligarcha Pavel Tykač, v Ústeckém kraji takovou moc? A co bude s regionem teď, když se uhlí potácí nad ekonomickou propastí?

Česká Nigérie prokletá uhlím

„Jednou jsem na toto téma měl rozhovor pro lifestylový časopis, kterému jsem řekl, že Most je vlastně takovou českou Nigérií,“ vypráví mi nad kávou v Ústí nad Labem mostecký opoziční zastupitel za Zelené Jan Hrubeš. „Nigérie je největším producentem ropy a zemního plynu v Africe a asi dvanáctým největším producentem na světě. Přesto jde o jednu z nejchudších zemí na světě, kde panuje obrovská míra korupce. Chtěl jsem tím zdůraznit, že Mostecko by mělo být jednou z nejbohatších lokalit republiky — ale není,“ popisuje situaci svého rodného kraje.

„Moje analogie byla mnohými přijata jinak, a to zejména v souvislosti se sociálními problémy a romskými obyvateli. Právě těžba uhlí a těžký průmysl nesou ale odpovědnost za strukturální postižení regionu, a to nejen ekonomické, ale i sociální, kdy se Most stává obětí nezodpovědných spekulantů s byty, které byly a stále ještě jsou v porovnání se zbytkem republiky levné,“ doplňuje dále mostecký zastupitel.

„Takže ten, kdo tvrdí, že těžba uhlí není příčinou sociálního marasmu, který u nás trvá od devadesátých let, buď záměrně mlží, nebo problematice nerozumí. Bohužel těžba tu vysávala nejen potenciál materiální, ale i lidský,“ shrnuje Hrubeš.

Ústecký kraj, stejně jako další strukturálně znevýhodněné regiony Karlovarský a Moravskoslezský, byl postiženy tuzemskou verzí fenoménu, kterému se říká „prokletí zdrojů“. Pojem zavedený anglosaskými sociálními badateli popisuje skutečnost, že oblasti kolem nalezišť nějaké vzácné suroviny — například uhlí či ropy — bývají často postižené lokálními ekologickými a sociálními důsledky její těžby, zatímco ekonomické přínosy jsou korporacemi a státy odčerpávány mimo jejich území.

Přesně to je případ Ústeckého kraje. Region nese negativní důsledky těžby, trpí desetiletími devastace, závislostí na jednom typu průmyslu i odlivem mladých talentů do větších měst, tedy faktory, které představují překážky pro rozvoj jiného typu ekonomiky.

Bohatství, které z uhlí vzniká, ale do velké míry odchází mimo region — například na Kypr, kde sídlí schránkové firmy, skrze něž oligarcha Pavel Tykač a jeho společníci své těžební společnosti vlastní. Jen mezi lety 2009 a 2016 si takto vyvedli díky účetnímu triku v nezdaněných dividendách do zahraničí bezmála dvaadvacet miliard. Sám stát, kterému uhlí přitom formálně stále patří, si z něj na poplatcích z těžby bere pouhá tři procenta, a i z těch zůstává v regionu jen část.

„Prokletí zdrojů“ se ovšem týká ještě jedné skutečnosti: závislost na jedné surovině vede k tomu, že ti, kdo ji kontrolují, získávají velikou moc. Ať už jde o ropnou korporaci Shell a její nechvalně proslulé působení právě v Nigérii, ke které Mostecko obrazně přirovnává Hrubeš, nebo o Sev.en energy v severních Čechách, kolem těžebních korporací často vzniká mocná „chobotnice“ ekonomických a politických zájmů, která ohýbá demokratické procesy, udržuje systém vysávání regionu a brání zásadním změnám. Také proto je tak těžké se z „prokletí zdrojů“ vymanit.

Uhelná tripartita

Jak takováto mocenská chobotnice vznikla a působila v Severních Čechách? Jak se jí podařilo dosáhnout takového vlivu, že se například asistent ředitele korporace Sev.en Energy Pavel Farkač mohl nechat jmenovat na místo vyhrazené kraji v Uhelné komisi, tedy poradním orgánu vlády, jehož rozhodování mělo mít na byznys jeho zaměstnavatele klíčový vliv?

Mnohé z jejích chapadel se potkávají v instituci jménem Hospodářská a sociální rada Ústeckého kraje. Právě na ni se bývalý náměstek Ústeckého hejtmana Martin Klika odvolával, když měl vysvětlit, proč do uhelné komise Tykačova lobbistu Farkače nominoval. Tvrdil tehdy, že mu jej právě Hospodářská a sociální rada Ústeckého kraje doporučila.

Hospodářská a sociální rada Ústeckého kraje je název, který zní honosně. Co se za ním ale skrývá v realitě?

Jedná se o spolek právnických osob, který vedle kraje sdružuje také zástupce byznysu a odborů. Krajská Hospodářská a sociální rada původně vznikla jako nadstavba Hospodářské a sociální rady Mostecka, organizace, založené v roce 1999 ještě za panování party uhlobaronů kolem Antonína Koláčka, jež tehdejší Mosteckou uhelnou, předchůdkyni dnešní Sev.en Energy, podvodným způsobem zprivatizovala — i tento příběh charakteristický pro zpackanou privatizaci v divokých devadesátých letech si záhy připomeneme.

Hospodářskou a sociální radu Mostecka tehdy zakládal pozdější předseda Českomoravské konfederace odborových svazů a vlivný sociálně demokratický politik Richard Falbr — a dodnes je „čestným členem“ mostecké rady. Krajská rada pro celé Ústecko sice sestává i z dalších okresních rad, jež vznikly po vzoru „mostecké“, právě „mostečtí“ v ní ale mají stále rozhodující funkce — jako například její předsedkyni Gabrielu Nekolovou, jež byla klíčovou spojenkyni zmiňovaného ex-náměstka Kliky.

Rady na úrovni mosteckého a dalších okresů i Ústeckého kraje mají podobný model: mají působit jako regionální „tripartity“, které na dobrovolné bázi sdružují podnikatele, odbory, samosprávy a místní „občanskou společnost“. Ve skutečnosti ale velká část hospodářských a sociálních rad má vazby na uhelné firmy a dohromady fungují jako sehraná lobby, která hájí zájmy těžařů: mimo jiné právě tak, že v klíčových chvílích definují, kdo má právo se k důležitým rozhodnutím o budoucnosti regionu vyjadřovat, a hlídají, aby to byli převážně lidé naklonění uhlobaronům.

Ostatně, když náměstek Klika tvrdil, že mu vyslání Tykačova lobbisty do Uhelné komise doporučila krajská rada, nemluvil sice pravdu, ale nebýt povyku, který kolem události vznikl po publikaci textu v Deníku Referendum, nejspíše by to prošlo bez povšimnutí: Farkač byl totiž jen jedním z lidí, které rada vyslala do takzvané „Uhelné platformy“ Ústeckého kraje, poradního orgánu pod Klikovým vedením. Do celostátní Uhelné komise jej už Klika jmenoval svévolně.

Mostecká lobby

Vyslat zaměstnance uhlobarona Pavla Tykače, aby hájil veřejný zájem kraje, nebylo ale ničím, co by odporovalo zdejší zavedené pracovní a politické kultuře. Takzvaná „krajská tripartita“ totiž v minulosti často účinkovala prostě jako jedna z „převodových pák“ uhelného byznysu. A ten v ní má stále velmi silné, možná nadále i rozhodující, zastoupení.

V mostecké „Hospodářské a sociální radě“ tak například podnikatele kromě funkcionářů Tykačových firem zastupuje dlouholetý zastánce rozšiřování těžby, předseda Okresní hospodářské komory Most, Rudolf Jung. Ten je současně manažerem mosteckého házenkářského klubu Černí andělé, jehož hlavním sponzorem není nikdo jiný než Tykačova Vršanská uhelná.

Podobně jako s podnikateli se tomu má se zaměstnanci. V realitě je zastupují odboráři ze „Sdružení odborových organizací Czech Coal“, kteří v konfliktech o limity těžby nejednali jako obhájci zájmů zaměstnanců, nýbrž jako nátlaková organizace managementu.

↗

Most, 2017. Totéž co s krajinou se tu stalo se společností — s její strukturou, vztahy, politickou reprezentací. Foto Ibra Ibrahimovič

Speciální roli v obou „radách“ hraje takzvaný Výzkumný ústav hnědého uhlí — „vědecká“ instituce vlastněná a kontrolovaná společně Tykačovou Vršanskou uhelnou a pod ČEZ spadajícími Severočeskými doly. V jeho budově na třídě Budovatelů v Mostě mají ostatně sekretariáty obou rad, krajské i okresní, své sídlo.

Právě Ústav byl dlouho zdrojem odborně se tvářících argumentů pro další rozšiřování těžby v lomu Československé armády (ČSA), které mělo vést ke zbourání města Horního Jiřetína a blízké osady Černice. Na objednávky mostecké „Hospodářské a sociální rady“ produkoval studie, které měly zveličovat možné dopady útlumu těžby a vytvořit dojem, že její rozšíření je nutné, nemá-li region zažít „sociální kolaps“.

Spletenec institucí kolem rady pak sloužil jako „zesilovač“, který argumenty uhelné lobby dostával do médií, a především do celostátní politiky — takřka v každém druhém zápisu z jednání rady v klíčových obdobích, kdy se sváděl zápas o budoucnost limitů těžby, najdeme rezoluce apelující na vládu, aby rypadlům konečně uvolnila cestu. Most takto svou zdánlivou jednohlasností nejen v krajském, ale především v celostátním měřítku dokázal v minulosti uplatňovat mimořádně výrazný vliv.

Dnes, kdy už i Tykačův byznys uznává, že spor o stamiliony tun uhlí za limity prohrál, je jasné, že jejich lobbistická strategie nakonec nebyla úspěšná. To ale neznamená, že nebyla nebezpečná.

Mezi lety 2006, kdy Tykač do uhelného byznysu vstoupil, a 2015, kdy bourání Horního Jiřetína definitivně zavrhla vláda Bohuslava Sobotky, měla další těžba opakovaně podporu politiků na nejvyšší úrovni, včetně premiéra Jiřího Paroubka či ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka. Několikrát se zdálo, že prolomení limitů je na spadnutí. A byla to právě „mostecká lobby“, kdo jazýček na vahách vykláněl směrem pro těžbu.

Tykačovo ROH

Zvláštní úlohu v jeho snahách měly „Tykačovy“ odbory — konkrétně Sdružení odborových organizací Czech Coal. To je formálně nezávislou odborovou organizací, která ale v minulosti v praxi opakovaně fungovala jako nátlaková skupina, hájící nikoli zájmy zaměstnanců, nýbrž svého zaměstnavatele.

Dělo se tak typicky během konfliktů o prolamování limitů těžby na velkolomu ČSA, kdy odbory — v pracovní době a v součinnosti se zaměstnavatelem — svážely své členy na vyhrocené demonstrace před státní či krajské úřady, aby tam s předem připravenými transparenty od reklamní agentury demonstrovali za „záchranu svých pracovních míst“. V jiných firmách nevídaná praxe ostře kontrastuje s tím, co odbory Czech Coal dělaly, když jejich zaměstnavatel vyhazoval lidi na dlažbu: nic.

Šlo přitom o řádově vyšší počty, než jakým by bývala hrozila ztráta práce na lomu ČSA. Během dvou desetiletí od privatizace firmy Tykačovými předchůdci v roce 1998 do roku 2018 snížila firma podle svých výročních zpráv počet zaměstnanců o víc než osmdesát procent — z někdejších 7754 na dnešních 1506. Z práce bylo propuštěno víc než šest tisíc lidí. Odbory ale ani jednou během celých dvaceti let na protest proti tomu nevystoupily, a propouštění naopak tiše tolerovaly.

O tom, jak to „na šachtě“ chodilo, jsem hovořil právě s jedním z někdejších zaměstnanců „Mostecké“ — bývalým báňským záchranářem Petrem Dvořákem. Ten jako příslušník již čtvrté generace severočeských horníků pracoval až do konce na poslední hlubinné šachtě na Mostecku, před pěti lety uzavřeném dole Centrum neboli „Centrumce“, poblíž Horního Jiřetína, v němž sám bydlí a i proto se inscenovaných demonstrací neúčastnil.

Podle Dvořáka odborům „Czech Coal“ nedůvěřují ani sami jejich členové — ve vnitřním životě firmy se totiž odbory personálně překrývají s managmentem a vůči pracujícím v provozech jednají jako nástroj vedení firem: „Odboráři byli vždycky ti, kdo seděli v kancelářích nahoře, ne někdo, kdo reálně fáral,“ vzpomíná. „Kolektivní smlouvy připravovali společně s vedením. Když se propouštělo, prostě jen nachystali papíry. O protestu, nebo snad stávce se nikdy nemluvilo,“ popisoval mi své zkušenosti.

↗

Tykačovi odboráři — v pracovní době a v součinnosti se zaměstnavatelem — sváželi své členy na vyhrocené demonstrace před státní či krajské úřady, aby tam s předem připravenými transparenty od reklamní agentury demonstrovali za „záchranu svých pracovních míst“. V jiných firmách nevídaná praxe ostře kontrastuje s tím, co odbory Czech Coal dělaly, když jejich zaměstnavatel vyhazoval lidi na dlažbu: nic. Foto Archív DR

To se dělo nejen na Centrumce, ale už dříve v případě jiného hlubinného dolu, který byl kvůli nedostatečným ziskům uzavřen: Kohinooru u Mariánských Radčic. Tam si to v roce 2000 horníci nenechali líbit a vstoupili do okupační stávky.

Šestačtyřicet havířů odmítlo vyfárat a pod zemí strávilo dvaadvacet dnů. Nebylo jim to ale nakonec nic platné — mimo jiné proto, že je nepodržely nejen odbory tehdejšího Czech Coalu, ale ani předseda Českomoravské konfederace odborových svazů, jímž tehdy nebyl nikdo jiný než právě Richard Falbr. Jeden z bývalých předáků hornických odborů — Luboš Měkota — byl již tehdy ostatně také přímo jedním z majitelů firmy, kterou pomohl Antonínu Koláčkovi podvodně zprivatizovat.

Tato praxe tiché „kolaborace“ s vedením podniků je pak zvlášť podezřelá, srovnáme-li ji například s hornickými odboráři na Ostravsku a jejich četnými protesty proti „racionalizačním“ plánům vedení OKD. Těžko si ji vyložit jinak, než že odbory v Tykačových firmách fungují ve své podstatě stále jako „ROH“ za minulého režimu — nikoli jako nezávislá, demokratická reprezentace pracujících, nýbrž spíše jako jedna z převodových pák managmentu. Jen místo vládě jedné strany teď slouží zaměstnavateli.

To se pak projevuje nejen ve vnitřní kultuře firmy, jak ji popisuje Dvořák, ale nakonec i v tom ze všech ohledů pro pracující nejměřitelnějším — na mzdách. Právě mzdy totiž měli zaměstnanci Tykačových firem v roce 2019 ze všech těžebních společností u nás zdaleka nejhorší.

Není divu, že pak jejich předseda Jaromír Franta, který je mimo jiné členem dozorčích rad Tykačových těžebních společností a využívá z tohoto titulu dokonce služební vůz značky Audi, historicky vystupuje opakovaně spíše jako mluvčí firmy než jako reprezentant členstva své organizace. A že si našel cestu mimo jiné i na bývalým náměstkem Klikou vedenou kandidátku „Lepší sever“, na níž se nejvýraznější zastánci těžby v loňských krajských volbách sešli.

Je pak už jen součástí bizarního koloritu, že člověk, který v minulosti zarytě odmítal zvýšení poplatků z těžby uhlí, v rámci volební kampaně sliboval, že „zařídí, aby více peněz z uhlí zůstalo v regionu“. Na opakované žádosti o rozhovor Deníku Referendum odborář Jaromír Franta nereagoval.

Politické rypadlo

Právě i do nejvyšších pater regionální a státní politiky se dařilo zmiňované lobbistické síti pronikat. Nejmarkantnější je to v případě města, které bylo jejím tradičním uzlovým bodem: Mostu.

Jeho úzký vztah s Tykačovou korporací je dnes ostatně na nejvyšší úrovni téměř „příbuzenský“. Primátor města Jan Paparega z místního sdružení ProMOST je totiž zetěm Vladimíra Roučka, bývalého ředitele Tykačových těžebních firem.

Primátor Paparega je ovšem také mimo jiné významným spojencem zmiňovaného Kliky. V loňských krajských volbách, poté co Klika po konfliktu s předsedou Janem Hamáčkem opustil řady ČSSD, společně kandidovali pod hlavičkou hnutí „Lepší sever“ — a za něj teď také oba sedí v krajském zastupitelstvu.

Mostečtí politici, často sociální demokraté jako zmíněný Richard Falbr či Josef Hojdar, v minulosti obratně využívali svých funkcí a vlivu k tomu, aby prosazovali zájmy těžařů na nejvyšší úrovni. Posledním takovým příkladem může být osoba zmiňované předsedkyně Hospodářské a sociální rady Ústeckého kraje Gabriely Nekolové: tato členka „Tykačových“ odborů to ve vládě Bohuslava Sobotky dotáhla až na pozici náměstkyně ministryně pro místní rozvoj.

Stala se tak mimo jiné iniciátorkou a první manažerkou programu RE:START, tedy dotačního rámce, jehož cílem má být „restrukturalizace“ ekonomiky kraje. Díky tomu stále může ovlivnit rozdělování miliard z evropských fondů, které mají pomoci připravit region na život po uhlí.

Limity těžby tedy prolomeny nebudou, ale vliv uhelné lobby přetrvává dodnes. Uplatňuje se i v organizacích, jako jsou odborové i zaměstnavatelské svazy — místním odborům i hospodářské komoře se daří tradičně pro zájmy těžařů získávat své národní reprezentace.

Také v důsledku jejich působení v nich nacházel Tykač spojence rovněž na úrovni dnešní vládní uhelné komise, která po roce a půl jednání doporučila vládě konec uhlí až v roce 2038. Českomoravskou konfederaci odborových svazů v ní nezastupoval nikdo jiný než právě předseda „Tykačova ROH“, Jaromír Franta.

Hovoří-li se ve Spojených státech o podobných pevných, polo-veřejných svazcích politiků s byznysovými zájmy jako o „politických strojích“ pak v případě Mostecka lze mluvit o případu dobře promazaného „politického rypadla“, které po léta vytrvale pracovalo na prosazování zájmů dolů a jejich majitelů. Profit takového spojení pro Tykačův byznys — „klid na práci“ v regionu a vliv na celostátní úrovni — je jasný.

Co má ale z tohoto vztahu sám Most, za jehož humny Tykačovy velkolomy ČSA a Vršany najdeme? Peníze, které do městské kasy těžaři přispívají, jsou zejména ve srovnání s jejich zisky zanedbatelné. V případě Mostu, jehož rozpočet loni přesáhl 1,4 miliardy, se jednalo o něco málo přes čtyři miliony korun.

Srovnejme to s necelými dvaadvaceti miliardami, které odtekly Tykačovi a jeho společníkům přes kyperské „matky“ jejich firem jen mezi lety 2009 a 2016. Tak jako v případě „obšancovaných“ obcí kolem elektrárny Chvaletice si z hlediska peněz kupuje Tykač „politické krytí“ svého byznysu až směšně levně. Stačilo mu „nějak se domluvit“ s místními politiky.

Pokud tak v posledních letech hovoříme v případě celé České republiky o takzvané „agrofertizaci státu“, v případě Ústeckého kraje můžeme dávno hovořit o jeho „sevenizaci“. V podobných pojmech hovoří i mostecký opozičník Hrubeš: „Jen ať si to republika zkusí,“ říká s nadsázkou, „jaké to je být vysávaný takovou všemocnou korporací. U nás na severu to tak funguje od nepaměti. A nikoho to nikdy moc nezajímalo.“

Pavel Tykač z důvodu „velkého zaneprázdnění“ s redakcí DR hovořit odmítl.