Pavel Tykač je podnikatel, jehož oborem je vydělávat peníze na úkor státu a občanů. Nástrojem jsou těžba a následné spalování uhlí. Původně koupil Mosteckou uhelnou společnost od jejích bývalých manažerů, kteří si ji jako správci státního majetku „odklonili“ pro sebe. Roky vydělával na tom, že stát stanovil nízké těžební poplatky.

Z uhelných dolů udělal Tykač důl zlatý. Jen mezi lety 2009 a 2017 vytáhl z nástupnických firem 22 miliard korun na dividendách, které směřovaly do neprůhledné firmy Czech Coal se sídlem v kyperském daňovém ráji. Státu za tu dobu poslal na poplatcích za vytěžené uhlí — tedy majetek ve vlastnictví státu — jen 800 milionů.

I díky tomuto přísunu peněz, který už jsem v Deníku Referendum podrobně popisoval, mohl v roce 2014 koupit od většinově státního ČEZu uhelnou elektrárnu Chvaletice a v roce 2019 i elektrárnu Počerady. Tím propojil své velkolomy Vršany a Československé armády s jejich odběrateli uhlí.

Souboj o největší byznys, který spočíval v prolomení limitů těžby na velkolomu Československé armády, zbourání města Horní Jiřetín a vytěžení tři čtvrtě miliardy tun uhlí, naštěstí díky odporu místních lidí i ekologických organizací prohrál.

Proto se pustil do ždímání peněz, z čeho šlo. Rozhodl se například ignorovat životní prostředí a žádat — bohužel prozatím úspěšně — co největší výjimky z emisních limitů pro rtuť, kterou vypouští jeho elektrárny.

Pak přišla energetická krize vyvolaná ruskou agresí proti Ukrajině a záměrným omezováním dodávek zemního plynu z Ruska do Evropy. Ceny plynu raketově rostly a s nimi i ceny elektřiny. Uhelná elektřina se prodávala s obřími zisky. Ale ne na dlouho. Stabilizace trhu a vývoj ceny emisní povolenky způsobují, že provoz uhelných elektráren bude v blízké době ztrátový.

Nyní tedy Pavel Tykač přišel s novým nápadem. Oznámil, že své elektrárny příští rok zavře, takže prý nebude dost elektřiny. Na vyvolanou paniku navázali jeho lobbisté návrhy na dotování uhelných elektráren. Máme se bát a platit? Lepší bude napřed si to spočítat.

Česká republika je stále významný vývozce elektřiny. V roce 2023 byla celková bilance export — import 9,1 TWh ve prospěch vývozu, zatímco Počerady a Chvaletice vyrobily jen 6,8 TWh. I po teoretickém odstavení v roce 2025 bychom tedy v roční bilanci zůstali vývozcem.

Přiblížení na úroveň jednotlivých hodin v roce však ukazuje, že 3 179 hodin byla výroba obou elektráren v součtu vyšší než čistý vývoz, tedy přebytek vývozu nad dovozem. Jinými slovy, část výroby — konkrétně 1,3 TWh — byla využita pro pokrytí domácí spotřeby. Jednalo se zhruba o dvě procenta celkové hrubé domácí spotřeby elektřiny.

Otázka tedy zní, jak by byla uspokojena poptávka po elektřině v daných hodinách bez těchto dvou zdrojů. Na základě dat evropských provozovatelů přenosových elektroenergetických soustav jsme zkoumali, zda v každou z hodin, kdy byla v roce 2023 výroba Počerad a Chvaletic využita pro pokrytí domácí spotřeby, existovala volná kapacita jiných řiditelných zdrojů na našem území.

Jedná se čistě o analýzu fyzikálně a technicky dostupných možností, nikoliv o ekonomický model. V praxi by chybějící výroba byla nahrazena na základě tržních mechanismů. Například pokud by bylo technicky možné a ekonomicky výhodnější zvýšit dovoz elektřiny, dostal by přednost před zvýšením výroby domácích zdrojů. Přesto je pro ověření zdrojové přiměřenosti zajímavé zkoumat dostupnou kapacitu českých zdrojů.

Analýza Hnutí DUHA ukázala, že odstavení elektráren Počerady a Chvaletice elektrizační soustavu neohrozí a jejich výkon je na hodinové bázi reálně nahraditelný stávajícími kapacitami jiných řiditelných zdrojů. Stejně tak odstavení těchto elektráren neohrozí dodávky tepla.

Navíc by odstavení znamenalo redukci spalování uhlí a nahrazování výrobou z emisně méně intenzivních zdrojů. Tím by se snížily emise o více než 6 milionů tun oxidu uhličitého, což je stejný objem, jako kdyby přestala jezdit všechna naftová osobní auta na českých silnicích.

Neexistuje tedy žádný důvod, proč bychom pod vlivem Tykačova strašení měli sypat peníze do pokračování jeho zbytečného byznysu. Stát by ani neměl jeho elektrárny a velkolomy přebírat a poskytnout mu tak peníze k tomu, aby si například koupil uhelné elektrárny na druhém konci světa.

Elektrárny Počerady a Chvaletice nepotřebujeme platit, nepotřebujeme je totiž vůbec. A nepotřebujeme ani žádné další uhelné elektrárny. Jen je musíme urychleně nahradit rozvojem moderní energetiky.