Profil čtenáře:
Aleš Morbicer

AM
Profese: invalidní důchodce a audiofil
E-mail: ales.morbicer@seznam.cz

Rozjelo se celosvětové náruživé zbrojení, jen ČR v příštích letech přinese americkým zbrojařům nějaký půl biliónek kaček. Kontrakty jsou podepsány, jak to bude s válkou dál, je už vlastně jedno...

Než že to chce Trump "ukončit" mě překvapilo, že Biden (prý z ekologických důvodů) zamítl výrazné rozšíření zkapalňovací plynové infrastruktury. Evropa je hladová po neruském plynu. Ale ukázalo se, že Katar se nebude ostýchat stát se nejvýznamnějším dodavatelem pro Evropu.

Samozřejmě je otázka, nakolik americký vojensko-průmyslový komplex dokáže ovlivňovat např. otázky vstupu Ukrajiny do NATO. Protože co si budeme povídat, je to jeden z důvodů ruského útoku, minimálně v podobě dobré záminky.

V Americe to má snadnější, 8 z 10 zvolených zástupců na všech úrovních jsou v USA ti, kteří měli největší předvolební rozpočet. Čím víc prachů, tím větší šance na zvolení, tak to prostě je. A není těžké si domyslet, kde se ty peníze berou. Obamovy miliony pěti dolarových přispěvatelů jsou skutečně spíš výjimka.

NATO není majetkem USA, i když v něm mají nezanedbatelný vliv, takže nejde říct, že když američtí zbrojaři chtějí Ukrajinu v NATO, že tam bude. Ale vyhypovanému Rusku stačilo, že se řeklo že možná někdy ano...

Když jsem na Ukrajině v roce 2000 byl, tak je pravda že úplně západní (Zakarpatí) a úplně východní oblasti (Donbas) na tom nebyly dobře. Nicméně Kyjev a široké okolí nebo třeba Záporoží na tom tak špatně nebylo a rozhodně bylo vidět, že se věci lepší. Evropská část Ruska na tom byla lépe, ale zas tak moc ne. V roce 2010 byl evropský šampionát ve fotbale, který pořádaly Polsko a Ukrajina, mimo jiné i v Doněcku, kde měli krásný stadion a nové letiště, a to město vypadalo sakra líp, než těsně po rozpadu SSSR. A podívejte se na fotky Mariupolu nebo Chersonu těsně před napadením - opravené domy, pěkné ulice, fungující univerzity nebo divadla...

V devadesátých letech, když bylo nejhůř, miliony Ukrajinců vyrážely za prací do Evropy. Mimo jiné i do ČR. A na Ukrajinu pak přiváželi nejen peníze, ale i zkušenost, jak se postsocialistické země připojením k západní Evropě zvedly. A chtěli totéž. Vzpomeňte, proč byl vlastně Majdan a jak po celé Ukrajině lidi demonstrovali s vlajkami evropské unie.

Jenže mnozí tušili, že Rusko tohle nerozdýchá. Když se Merkelová naposledy osobně setkala s Putinem, který na ní pustil velkého psa, i když věděl, že se jich strašně bojí, pochopila z jeho velkoruských keců, že má Ukrajina jen pár let, než ji napadne...

Což ovšem nic nemění na tom, že Amerika na téhle válce fantasticky vydělává.

Tedy ne že by to byl ideál, ale ve srovnání s Ruskem jsme na tom dobře.

Inu pane Horáku, "laxnost změkčilého Západu" je poměrně nepřívětivý popis věci. Viděno laskavěji, tady v Evropě si vážíme lidského života a svobody i důstojnosti jedince. Žijeme už dlouho v míru a nikdo nechce umírat ve válce.

Dědoušci posedávající na nárožích a hrající stolní hry ...... ano, takhle bukolicky líčená touha po lokálním společenství, po prostém mezilidském kontaktu, je jistě reakcí na pociťované odcizení. Spousta lidí se dnes cítí osamělá v odcizeném světě. Patří to k moderní době, třeba z Kafkova díla to doslova crčí. Ale s nástupem globální sítě je na lidi vyvíjen další tlak. Osamělci mají mnoho podob, hodně jich je přirozeně mezi důchodci, ale dost mezi dospělými a osamocené se dnes cítí i hodně dětí.

Třeba v Japonsku, které je opravdu fascinující, žije dnes spousta lidí osamoceně zcela programově. Z bytu vycházejí jen občas v noci nakoupit...

Nicméně pokud mluvíme o širším společenském zapojení, o platformě, na níž bychom se cítili angažovaní, tak antická demokracie je mimo. Už ve své době byla výběrová, v dnešní době je všeobecná agora s miliony a miliony hlasů neudržitelná -- změť tolika hlasů vytváří bílý šum (terminus technicus). A bílý šum je ekvivalent ohluchnutí. Všichni mluví, ale nikdo neslyší.

Národ a třída se utopily ve vlastní i cizí krvi, a zatím jsou tak toxické, že se o jejich renesanci a přetvoření nikdo nepokouší.

A narůstají potíže i v liberálních demokraciích. Liberální demokrat by asi měl být uměřený, měl by si být vědom, že ač je současný "svobodný svět" nesmírně, místy až obscénně nedokonalý, žádný lepší nemáme a možnost jak ho zlepšovat je na každodenní práci a zápasech.

Přesto má nyní spousta lidí pocit, že se to nějak zaseklo. Že to nejde správným směrem. Že není způsob, jak něco ovlivnit.

Progresivisté aspoň chtějí otevírat nějaké nové obzory, ale připomíná to spíš šlapání stoupající vody, než plavbu za nějakým cílem...

A zbytek se snaží nějak přežívat.