V současné debatě o ustavení příští české vlády se hojně objevuje názor, že prezident Petr Pavel svými požadavky, aby Andrej Babiš (ANO) před jmenováním premiérem veřejně oznámil, jak vyřeší svůj střet zájmů, ustavení vlády jen zbytečně zdržuje. Jmenování Babiše prý nakonec nemůže odvrátit, bude-li se držet ústavy.

Ve skutečnosti je však pozice prezidenta mnohem silnější. Ze dvou důvodů.

Tím prvním je skutečnost, že je těžké argumentovat, že prezident porušuje ústavu, když požaduje, aby Babiš, kterého zatím jen neformálně pověřil jednáním o sestavení vlády, před svým jmenováním nejprve veřejně oznámil, jak vyřeší svůj střet zájmů. Ten spočívá v tom, že jako předseda vlády nemůže být zároveň vlastníkem obřího podnikatelského impéria.

Babišovi příznivci a právníci sice argumentují, že podle ústavy má Babiš na vyřešení svého střetu zájmů třicet dní od jmenování premiérem, je však jasné, že nic takového možné není. Měl by prezident, obrazně řečeno, zavřít oči a Babiše jmenovat, ač ví, že Babiš nejenže nemůže svůj střet zájmů v požadované lhůtě vyřešit, ale že je velmi pravděpodobné, že v okamžiku, kdy bude jmenován, rozehraje již známou argumentační chytristiku, že v žádném střetu vlastně není?

Ústava v článku 70 stroze konstatuje, že členové vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jejich funkce. Podrobnosti stanoví zákon, přičemž v Babišově případě je tímto zákonem zákon o střetu zájmů. Střet zájmů vládních politiků je také podstatnou překážkou pro udílení dotací Evropskou unií.

To, zda někdo, jako je Babiš, jehož podniky do velké míry žijí ze státních a evropských dotací, může být jmenován do funkce premiéra, je otázkou výkladu. Prezident je ale v silné pozici, když celou věc interpretuje tak, že Babiše lze jmenovat premiérem jen v případě, že jasně vysvětlí, jak chce střet zájmů řešit.

Druhým důvodem pro prezidentovu silnou pozici je pak prostá skutečnost, že Babiš nemá účinné ústavní páky, jak si jmenování premiérem vynutit. Už teď lze sice slyšet názory, že prezident ústavu, když jmenování Babiše zdržuje, obchází, prezident ovšem může stejně tak přesvědčivě argumentovat, že postupuje, jak postupuje, právě proto, že ústavu a zákony ctí.

Možný postup

Babiš může řešení svého střetu zájmů předložit jen těžko. Prodat Agrofert a další podniky, které vlastní, rychle nelze. Převod na děti je komplikovaný, navíc by takové řešení bylo napadeno s tím, že jde jen o zástěrku a že Babiš svoje podniky dál nepřímo kontroluje.

Řešením by bylo převedení Babišových firem do takzvaného slepého trustu, jenže tento institut v českém právním systému zatím neexistuje. A svěřenské fondy, v nichž Babiš „zaparkoval“ své podniky během prvního mandátu, nejsou už — ani Evropskou unií — považovány za dostatečně účinný nástroj k oddělení premiéra od jeho majetku.

Babiš by se mohl teoreticky pokusit převést svoje podniky do nějakého slepého trustu mimo Českou republiku, třeba v Lichtenštejnsku, jenže to byla velmi náročná a asi také dosti netransparentní operace. Anebo by mohl prezidentovi slíbit, že vláda po svém ustavení zákon o slepých trustech co nejrychleji připraví, Babišova koalice ho vzápětí v parlamentu schválí a on pak do takového trustu převede svůj majetek.

I to je ale řešení na dlouhé lokte. Nejjednodušším řešením by proto bylo, kdyby Babiš nominoval na funkci premiéra někoho jiného z hnutí ANO. Prezident plně respektuje, že hnutí ANO vyhrálo volby a má právo sestavit vládu. Pokud má jeho dosavadní hlavní kandidát na funkci premiéra problémy dostát ústavě a zákonu o střetu zájmů, může nominovat na post premiéra třeba svého prvního místopředsedu Karla Havlíčka.

To ovšem Babiš zatím udělat nechce, protože, zdá se, o pozici premiéra velmi stojí. A není to zjevně jen proto, aby mohl mít vliv na dotační politiku, protože tu by zprostředkovaně měl, i kdyby byl premiérem Havlíček. Je to pro něj nejspíš otázka osobní prestiže, osobních ambicí, možná pomsty politickým soupeřům.

Zemanův odkaz

Zkusme si představit, že prezident nakonec řekne, že jelikož Babiš není schopný veřejně nabídnout žádné řešení svého konfliktu zájmů, do funkce premiéra ho prostě nejmenuje, a bude žádat, ať hnutí ANO nabídne jiné jméno.

Pokud hnutí ANO tento prezidentův návrh odmítne, má Pavel tři možnosti. Tou první je, že ustoupí on a jmenuje do premiérské funkce Babiše i s jeho střetem zájmů. To by ale pro prezidenta byla zásadní prohra. Druhou možností je, že prezident nechá vládnout v demisi Fialovu vládu tak dlouho, dokud si hnutí ANO vše „nerozmyslí“. Třetí možností je jmenovat „úřednickou“ vládu nebo nějakou menšinovou politickou vládu.

Taková vláda by skoro jistě nezískala důvěru Sněmovny. Z minulosti sice víme, že mnozí z těch politiků, kteří by nyní prezidenta kritizovali za porušování ústavy, mlčeli, když takto postupoval Miloš Zeman, ale politici vznikající vládní koalice nejsou známi tím, že by neměli dvojí standardy.

Zeman přitom postupoval čistě z mocenských důvodů. Pavel by se naopak mohl hájit důvody ústavními — tedy tím, že vítězné hnutí mu není ochotné nabídnout místo Babiše, který je ve střetu zájmů, nikoho jiného. A jelikož bez ANO nelze fakticky sestavit stabilní většinovou vládu, musí postupovat, jak postupuje.

Vznikající vládní koalice ANO, SPD a Motoristů sobě samozřejmě ví, že prezident má na sestavení vlády, která dostane důvěru Sněmovny, jen dva pokusy a že třetí pokus připadne předsedovi Sněmovny, jímž je Tomio Okamura.

Nemůže si ale fakticky vynutit, aby prezident jednal v nějakém časovém rámci. Prezident Zeman v minulosti držel u moci vlády, které nedostaly důvěru Sněmovny více než šest měsíců. Nejprve svoji „prezidentskou“ vládu v čele s Jiřím Rusnokem, pak první vládu právě Andreje Babiše. Rusnokovu vládu jmenoval, aby si vynutil předčasné volby. Babišovu první vládu proto, aby donutil sociální demokraty a pak i komunisty k podpoře Babiše. Obojí se mu podařilo. To druhé s Babišovou asistencí.

Ústavní žaloba

Pokud by se Pavel touto cestou vydal, může se samozřejmě nově vzniklá koalice bránit návrhem na odvolání prezidenta z funkce. Jenže pro „impeachment“ potřebuje souhlas ústavních většin v obou komorách parlamentu. Ve Sněmovně jí k ústavní většině chybí dvanáct hlasů, v Senátu mají ústavní většinu strany odcházející vládní koalice.

Je přitom velmi nepravděpodobné, že by strany odcházející vládní koalice s koalicí ANO, SPD a Motoristů na odvolání prezidenta spolupracovaly. Pokud by si ovšem Petr Pavel počínal zjevně neústavně, nedalo by se to vyloučit. Jenže pokud by Pavel držel u moci nějakou úřednickou vládu nebo Fialovu vládu v demisi s tím, že tak činí jen proto, že chce, aby v čele té nové nestál politik s obřím konfliktem zájmů, dalo by se argumentovat, že proti sobě stojí dva ústavní principy.

Tím prvním by bylo, že prezident má konat bez zbytečných odkladů, takže pokud jím jmenovaná vláda nedostane důvěru Sněmovny nebo nebude-li spěchat s odvoláním Fialovy vlády, porušuje ústavu. Tím druhým ovšem je, že nemůže do pozice premiéra jmenovat někoho, kdo je na štíru se zákonem, a nová vládní koalice mu odmítá nabídnout jiné jméno.

Je tudíž jisté, že ústavní žaloba na prezidenta by ztroskotala. Když ne ve Sněmovně, docela jistě v Senátu. K Ústavnímu soudu, který by musel o případném odvolání prezidenta rozhodnout, by se vůbec nedostala.

Prezident Pavel je tedy v mnohem silnější pozici, než se běžně píše. Bude-li trvat na svém, bude se muset utkat jen s možným rozhořčením té části veřejnosti, která podporuje vzniklou koalici a je jí zároveň jedno, zda je nový premiér v konfliktu zájmů.

A co Turek?

Když už je řeč o ústavě, prezident by byl v silné pozici, i kdyby odmítl jmenovat do funkce ministra zahraničí Filipa Turka, jehož nominace by mohla být na stole, kdyby nakonec ustoupil a jmenoval premiérem Babiše, anebo kdyby hnutí ANO nabídlo na pozici premiéra místo Babiše někoho jiného.

Jakmile by byl jmenován nový premiér, může se teoreticky, pokud by prezident odmítl jmenovat některého z navrhovaných ministrů, obrátit na Ústavní soud s kompetenční žalobou. Budeme-li parafrázovat, ústava stroze říká, „premiér navrhuje, prezident jmenuje“. Jenže z minulosti víme, že prezidenti některé ministry jmenovat odmítli.

Když vezmeme v úvahu, že se Babiš podvolil rozmarům prezidenta Zemana, který odmítl Miroslava Pocheho nebo Michala Šmardu prostě proto, že se mu nelíbili, byl by ve sporu s Pavlem v těžké pozici už jen z politických důvodů. Možná by ale bylo dobře, aby se takový spor konečně dostal až k Ústavnímu soudu.

Pro budoucnost české demokracie by bylo svým způsobem přínosné, kdyby Ústavní soud rozhodl, zda prezident může někoho, jako je Filip Turek, odmítnout jmenovat. V tomto případě by se totiž neřešilo, zda prezident má právo odmítnout nominaci někoho, koho prostě nemá v oblibě, v kterémžto případě by Ústavní soud asi dal za pravdu premiérovi. Řešilo by se, zda prezident musí jmenovat někoho, kdo se v minulosti profiloval jako rasista, fanoušek nacistické symboliky, lhář a podle všeho i neplatič daní.

Turek sice není za žádný z vyjmenovaných prohřešků zatím stíhán, ale jeho pověst by České republice zjevně uškodila. A prezident, který má silné pravomoci právě v oblasti zahraniční politiky, by musel s takovým ministrem spolupracovat. Jinými slovy: má-li být člen vlády bezúhonný, má prezident právo tuto bezúhonnost „politicky“ definovat, ač nominovaný není oficiálně stíhán či odsouzen?

Lze si jen těžko představit, že by Ústavní soud rozhodl, že prezident někoho, jako je Turek, jmenovat musí. Přesto by jeho rozhodnutí v této věci bylo žádoucí.

Sečteno a podtrženo, prezident Pavel má v současném sporu s Babišem v rukou všechny trumfy. A lze argumentovat, že by je měl využít.

Pokud by totiž nakonec ustoupil a jmenoval do pozice premiéra někoho, o němž se nejen bude znovu rozhodovat, zda má být vydán k trestnímu stíhání, ale také odmítá jasně vyřešit svůj konflikt zájmů, vnímala by to demokratická část veřejnosti jako jeho „benešovskou“ prohru s komunisty, replikující do jisté míry situaci z roku 1948.