Poprvé v polistopadové historii bude mít vládu bez účasti tradičních stran, pouze z podnikatelských populistů. Co to znamená?

Je to dáno rozpadem stranického systému jako takého, který sledujeme u nás i všude ve světě. Tradiční nebo dlouho existující politické strany odcházejí nebo jsou přinejmenším v krizi a hledají nové cesty, musí se přizpůsobovat novým formám komunikace s voliči.

Vznikají strany radikální, populistické, i ty, které lze jen těžko zařadit v rámci tradičního pravolevého modelu. Populismus pak chápu primárně jako strategii spíše než ucelenou ideologii, což nám umožňuje pozorovat, jak populistické strategie přebírají i původně nepopulistické strany.

Budoucí vláda ANO, SPD a Motoristů sobě má velké problémy ještě předtím, než vznikla. Jak bude podle vás stabilní?

Nemyslím si, že vládní koalice vydrží celé čtyři roky. Její vznik spíše odpovídá momentální potřebě dát dohromady většinu a zájmu ANO být co nejrychleji zpět u moci. Deklarativně vznikající koalice má ale spoustu problémů, a malé strany mají ve vztahu k ANO vyděračský potenciál, jak ohledně vzniku vlády, tak ohledně potenciálního vydání Andreje Babiše (ANO) ke stíhání.

Pokud má skutečně s dalším stíhaným, předsedou SPD Tomiem Okamurou, vzájemnou dohodu o nevydání, potom Babiš nemůže prozatím vnitřní konflikty nijak vyostřovat. Tím míním zejména věrohodné zprávy o velmi kontroverzní minulosti aspiranta na post ministra zahraničí za Motoristy Filipa Turka, stejně jako o obsazení Tomia Okamury do vedení sněmovny, což je mimochodem pozice třeba s přístupem k utajovaným informacím, což by bylo minimálně velké reputační riziko.

Přitom jsem si jista, že tyto nominace Babišovi vůbec radost nedělají, protože jeho tradiční personální strategií u vlastních lidí bylo zbavit se jich i při daleko menších problémech: jako když v roce 2018 musela po několika dnech rezignovat tehdejší ministryně spravedlnosti Taťána Malá (ANO).

Vláda má ale také ideové, nikoliv jen personální rozpory.

Ano, podobně horkým problémem, jehož řešení není kvůli reálné hrozbě rozpočtového provizoria možné odkládat, je rozpočet na příští rok. Rozpočet je nejpolitičtější zákon, jaký v České republice lze přijmout, a očekávám, že shodnout se na něm bude v rýsující se vládní většině velký problém.

Zatímco Babiš slibuje zvyšování platů v podstatě okamžitě, jak nastoupí do úřadu, u Motoristů sobě vidíme klasickou neoliberální mantru Václava Klause o vyrovnaných rozpočtech nebo minimálně o silné úspornosti. Okamura sice také v kampani sliboval všemožné sociální benefity, ale v klubu má pět neřízených střel, jako jsou Markéta Šichtařová a Miroslav Ševčík, jejichž názorové ukotvení je z hlediska ekonomické politiky také jasně neoliberální.

To ale nic nemění na věci, že nerozumím chování dosluhující vlády Petra Fialy (ODS), která zatím odmítá poslat do sněmovny po jejím ustanovení počátkem listopadu návrh rozpočtu. Hrozí totiž, že neschopnost budoucí vlády sestavit rozpočet bude moci být snadno svedena na končící vládu, protože kolem rozpočtu dělala obstrukce, nezaslala jej včas a vůbec nové koalici nedala prostor k tomu, se na rozpočtu dohodnout.

Bude Babišovo druhé vládnutí jiné, než to předchozí?

Dnes má k dispozici širší paletu lidí, o něž se bude moci opírat, nemusí už stavět pouze na svých loajálních zaměstnancích z Agrofertu typu Richarda Brabce a Jaroslava Faltýnka, jako dříve. To totiž zpočátku nebylo nutné jenom kvůli tomu, aby Agrofertu přihrál veřejné prostředky, ale zkrátka proto, že potřeboval do svého hnutí personál, vytvořit si okruh spolupracovníků, v němž přirozeně hlavní složkou byli manažeři z jeho firem.

Dnes má ANO silné osobnosti v Karlu Havlíčkovi a Aleně Schillerové, novou generaci politiků má ANO také po celé zemi na místní úrovni. Babiš už také bude vědět, do čeho jde, bude vědět, jak vládní struktura funguje. Jeho vládnutí nepochybně bude promyšlenější a méně amatérské než dříve.

Myslíte, že Babiš bude premiérem skutečně naposledy, jak dříve sliboval?

Těžko říci. Osobně si nemyslím, že by byl vyšší věk nějakým limitem, koneckonců se podívejme, kolik je Donaldu Trumpovi, a to šéfuje velmoci. Bude záležet i na tom, jestli za čtyři roky obhájí většinu.

A co se bude muset stát, aby ji nezískal?

Bude třeba solidní a důvěryhodná opozice bez prazvláštních kauz, korupčních skandálů, klientelistických vazeb a vlivů oligarchických struktur. Náš stát je neefektivní, ale ne proto, že by byl přebujelý, jak se to často prezentuje, ale proto, že tu máme zájmové skupiny, které ovlivňují politiku za účelem vlastních finančních zisků.

Že u nás v číchsi kapsách mizejí miliardy, které by bývalo bylo možné využít ve veřejném zájmu, pravidelně upozorňují zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu. Proti těmto velmi škodlivým vlivům Fialova vláda příliš nezasáhla, právě naopak, znovu rozmělnila třeba zákon o státní službě, čímž mimochodem také usnadňuje nastupujícímu Babišovi budovat svůj vliv ve státní správě.

Pokud nebudeme mít alternativu, s níž by se lidé mohli ztotožnit, těžko půjde hnutí ANO od vlády dostat. V demokracii je vždy kardinální otázka, zda máme systémovou opozici. A těžko vám někdo uvěří, že se postavíte oligarchovi, když sami máte tu kauzu Dozimetr, tamhle bitcoinovou kauzu, tam zase brněnskou bytovou aféru.

Naznačujete tím jednu z velmi kritizovaných charakteristik končící vlády. Jak jinak mělo vypadat Fialovo vládnutí, aby volby dopadly jinak?

Samozřejmě platí, že sto osm poslanců pro SPOLU a PirSTAN v roce 2021 byla celkem náhoda způsobená tím, že dvě strany, Přísaha a sociální demokracie, skončily těsně pod pěti procenty. Tolik hlasů letos nepropadlo, a krom toho navíc přišlo více voličů, a výsledkem je naopak stoosmička pro ANO, SPD a Motoristy sobě.

Vláda se snažila prosazovat pravicový program, to ale v českém kontextu skoro celá politická scéna, když si vezmeme, že tu takřka vůbec neexistuje zcela běžná diskuse o progresivním zdanění. Zároveň ale její jednotlivé složky byly v některých ohledech ideově a personálně tak nesourodé, že nebýt osobnosti Petra Fialy, nemohlo to vydržet tak dlouho dohromady.

Často se říkalo, že vláda jenom špatně komunikuje, ale ono taky musíte mít co komunikovat. Naopak hodně komunikovala způsobem, který byl silně ideologizovaný, až černobílý, protivníci se automaticky devalvovali na populisty či komunisty. Navíc občas byla až příliš zjevná neprofesionalita, třeba zvláštní hraní s čísly při každoročním sestavování rozpočtu. To podle mě část lidí od volby odradilo.

Zpět tedy k rodící se vládě. Hrozí podle vás v následujících čtyřech letech ohrožení liberální demokracie?

Ohrožení liberálních principů do jisté míry hrozí, a to už tím, že vládu vytvoří tři strany, které se profilují zřetelně nebo přímo silně nacionalisticky a zároveň vůdcovsky. Už v rámci volební kampaně se diskurz výrazně posunul, máme tu velké množství stran, které bychom řadili ke krajní pravici, ostatně i třeba uskupení STAČILO! bylo fakticky vyhraněně pravicové s určitým větším sociálním akcentem.

Každopádně minimálně útoky na právní stát v duchu toho, co vidíme na Slovensku, v Maďarsku, ale i ve Spojených státech, hrozí i u nás. U nás máme oproti sousedním středoevropským zemím výhodu dvoukomorového parlamentu, přičemž horní komora se obměňuje postupně po třetinách a u klíčových zákonů, jako jsou ústavní či volební, je nutný její souhlas.

Rovněž tu máme i nezávislého prezidenta, který sice není za vládu ústavně odpovědný, ale představuje jistý korektiv, jak vidíme u Filipa Turka, který by jako ministerský nominant zjevně u prezidenta Pavla narazil. Kvalitně obměnit se díky Pavlovým nominacím povedlo také Ústavní soud.

Institucionální faktory ale nejsou vše: už dříve jsme spolu hovořili o tom, že demokratický sesuv se může projevit třeba už jen v atmosféře. Hodně už pamatuji, a dnešní nálada mi připomíná konec normalizace, zdánlivě se ledacos dalo řešit, ale ve skutečnosti to kvůli různým žabám na prameni nikdy nešlo, i dobré myšlenky totiž jimi byly zneužity v osobní prospěch.

Při nastavování politik už kolem nich předem krouží zájmové ekonomické skupiny a snaží se je ovlivnit podle svého. To se stává zdrojem frustrace pro občany, ale třeba i menší podnikatele, kteří do těchto zájmových skupin nepatří.

I z toho důvodu slýcháme volání, aby některé ze strany končící vlády, ODS nebo STAN, s ANO šli do vlády a zachránili tak zemi před krajně pravicovou vládou s okamurovci a motoristy. Považujete to za dobrý nápad?

Považuji to za velmi špatný nápad. A i kdybychom jej mysleli vážně, bylo by krajně nestrategické realizovat jej teď, tak brzo po volbách, kdy ještě sestavení vlády není v dohlednu. Naopak, logické je nechat Babiše sestavovat vládu se stranami, které na něj zbyly, ať se pokouší řešit rozpory, negativní reakce vyvolávající personální obsazení a zkompletovat rozpočet.

Společná vláda ANO s ODS nebo STAN by neprospěla vůbec nikomu, veřejnost by pak byla pouze v ještě větší deziluzi. Muselo by to být později, leda formou nějaké externí podpory, a muselo by to vzejít od Babiše. Ale nevím, zda on má o to skutečný zájem v momentě, kdy se zjevně nejedná pouze o vzniku vlády, ale součástí dohody je ochrana před vydáním k soudu kvůli kauze Čapí hnízdo.

Velkým problémem v neliberálních režimech je neakceschopnost opozice. Viz Slovensko, kde je klínem opoziční spolupráce nezvladatelný excentrik Igor Matovič a kde část opozice, především za křesťanské demokraty KDH a za Matovičovo hnutí Slovensko, neodolala vábení premiéra Roberta Fica a podpořila ultrakonzervativní ústavní novelizaci. Nevidíte podobné nebezpečí opozičního napětí i v České republice, když si vezmeme rozpad SPOLU, či krajně napjaté vztahy mezi ODS a Piráty?

Neviděla bych to jako až takovou tragédii. Opoziční vztahy jsou vždy na jiné bázi než vládní, opozice může být různorodá, nabízet různé promyšlené alternativy nad rámec permanentní černobílé mobilizace. Jejím plodem byly třeba permanentní obstrukce dosavadní opozice ANO a SPD, což je efektivní z hlediska jejich strategie, ale není to produktivní z hlediska politiky.

Strany opozice by měly být schopné předkládat hlubší a dlouhodobé analýzy vybraných problémů. Parlamentní práce jinak degraduje a rozmělňuje se důvěra k institucím a ochota obyvatel stavět se za nezávislost parlamentu.

O své novém vedení bude rozhodovat ODS. V souvislosti s postem předsedy se hovoří o ministru dopravy Martinu Kupkovi a o jihočeském hejtmanovi Martinu Kubovi. O něm se mluví nejen jako o kritikovi koalice SPOLU, ale také jako o někom, kdo by byl schopen a ochoten se domluvit na vládě s ANO. Co by to znamenalo pro českou politiku?

Martin Kupka by zase patrně představoval kontinuitu, zato angažmá Martina Kuby by určitě současný stav rozhodilo. Ten je totiž dán i mediálním rámováním, že tu máme nějakou skupinu „demokratických“ a skupinu nedemokratických stran. Pokračování spolupráce v rámci SPOLU nedává v opozici smysl, a ani Kuba se k němu nestaví příznivě — možnost koalice ODS a ANO by se tedy otevřela.

Občanští demokraté i kvůli kroužkování lidoveckých kandidátů získali méně poslanců, než doufali, ale nejsem vám nyní schopna říci, kdo z nich se staví do jakého proudu. Lze předpokládat, že pro část strany, minimálně pro končícího předsedu a již brzy řadového poslance Petra Fialu, by spolupráce s ANO nebyla přijatelná.

Každopádně mějme na paměti, že forem spolupráce je celá řada, nemusí jít o přímou účast ve vládě, ale i o různou formu externí podpory, kterou by ODS v takovém případě mohla ANO zajistit. Možné je leccos, nakonec, vzpomeňme na opoziční smlouvu.

VOJTĚCH PETRŮ