Zvolení předsedy krajně pravicového hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury do čela Poslanecké sněmovny je zatím nejtemnější skvrnou na pověsti České republiky od jejího vzniku. A bude se jen zvětšovat.

Okamura bude vedle Lorenza Fontany z italské Ligy severu jediným krajně pravicovým předsedou parlamentu v zemích Evropské unie. Na rozdíl od Fontany byl ale Okamura až do svého znovuzvolení poslancem i trestně stíhán za projevy rasismu. Ačkoliv ho koalice populistů a krajní pravice v podobě ANO, SPD a Motoristů sobě skoro jistě odmítne vydat k trestnímu stíhání, Česká republika si v tomto ohledu může připsat neslavný evropský primát.

Při volbě Okamury předsedou Poslanecké sněmovny zazněly skoro všechny relevantní argumenty, proč by se třetím nejvyšším ústavním činitelem neměl stát. Podle některých poslanců z opozičních stran kvůli svým rasistickým a xenofobním projevům. Podle jiných i proto, jak si počínal ve Sněmovně v minulém období, kdy nevybíravě urážel některé vládní politiky nebo se podílel na nekonečných obstrukcích, které Sněmovnu paralyzovaly.

Podle dalších by předsedou Poslanecké sněmovny neměl být i proto, že je bezpečnostním rizikem. Jeho obhajoba Ruska a nenávistné výpady proti Ukrajině i ukrajinským uprchlíkům u nás, vzbuzují oprávněné obavy. A vyvolávají otázky, zda varují-li evropské tajné služby před napojením různých krajně pravicových stran, které se nyní v Evropském parlamentu sdružují ve frakci Evropa suverénních národů, na Rusko, neukazují nepřímo i na SPD.

Jak někteří poslanci zdůrazňovali, Okamura bude přitom mít jako předseda Sněmovny přístup k tajným materiálům z dílny českých zpravodajských služeb a kontrarozvědky. Vezmeme-li v úvahu, že šéf hnutí ANO Andrej Babiš, byl ochoten v rámci koaličního handlu dát SPD nejen pozici, do které byl zvolen Okamura, ale také ministerstvo obrany, je spolupráce ANO s SPD na vládní úrovni skutečným bezpečnostním rizikem pro naší zemi. Nic na tom nemění ani skutečnost, že posty ve vládě SPD obsadí údajnými odborníky.

Ve sněmovní rozpravě zazněla i varování, že Okamura nemůže plnohodnotně vykonávat jednu ze základních funkcí předsedy, kterou je reprezentace země v zahraničí. Nejenže se mu bude obloukem vyhýbat mnoho západních politiků, ale nelze si představit, jak by mohl jednat kupříkladu s předsedy parlamentů v afrických zemích. Billboardy vykreslující afrického migranta se zkrvaveným nožem, za něž byl Okamura trestně stíhán, docela jistě z internetu nezmizí ani po jeho zvolení.

Specifické varování nabídl Tomiův bratr Hayato. Ten v osobně laděném projevu řekl, že Tomio je psychologicky labilní osoba, která nemá žádný morální kompas.

Okamura jako státník?

Třetí nejvyšší ústavní činitel země má být do jisté míry i státníkem, protože nereprezentuje jen svoji stranu, popřípadě vládní koalici, ale stát. Okamura se ve svém kratičkém projevu na úvod rozpravy o volbě předsedy Poslanecké sněmovny snažil vytvořit obraz politika, který se už nechce podílet na vnitřních nesvárech v dolní komoře parlamentu, ale chce sjednocovat.

Na skutečnost, že odmítl během rozpravy odpovědět na kritiku opozičních politiků, reagoval po volbě v televizním interview. Ignorováním výzev, aby se k různým obviněním na svou adresu vyjádřil, nebo se alespoň omluvil za svoje předešlá selhání, se prý snaží už razit novou politickou kulturu.

Takovýto rádoby státnický postoj mu ale vydržel jen pár okamžiků, než se ho novináři zeptali, zda má v plánu navštívit Rusko. Okamura okamžitě přešel do protiútoku s tím, že se ho novináři nemají na takové věci co ptát, a že on chce zahraničně-politické aktivity výrazně omezit. Při té příležitosti konkrétní novináře osočil.

V obecnější rovině argumentoval, že prý nemá v úmyslu pokračovat v praxi minulé vládní koalice, která si podle něj udělala z Poslanecké sněmovny cestovku. Chce se prý věnovat práci doma, kde bude jeho hlavním úkolem zajistit, aby byly přijímány zákony, které vládní koalice předloží.

Potíže s tímto argumentem jsou dvojího druhu. Za prvé, předseda Sněmovny nezajišťuje přijetí zákonů, je při jejich přijímání jen jedním ze dvou set poslanců. Pomoci k jejich schválení může sice tak, že nepřipustí kupříkladu zbytečné obstrukce, ale má v tomto směru omezené možnosti.

Mimochodem, téměř zatím nezaznělo, že pokud by byl skutečně změněn jednací řád Sněmovny, jak plánuje nová koalice, je jednou z často zmiňovaných možných úprav posílení role jejího předsedy. Třebas v Rakousku, jehož příklad byl v minulosti hojně citován, právě předseda Sněmovny, a nikoliv hlasování pléna, fakticky určuje program jejího zasedání.

Okamurův vliv by tak mohl výrazně posílit, a teprve pak by se snad mohl účinně zasadit o to, co slibuje: tedy hladší přijímání zákonů z dílny nové vládní koalice. Jak žádoucí je, aby právě Okamura hrál takovou roli, nechť každý posoudí sám.

Za druhé, předseda Sněmovny nejezdí do zahraničí proto, že si chce dělat za státní peníze výlety, ale proto, že musí reprezentovat zemi ve stycích s představiteli parlamentů jiných zemí. Nebo se účastnit parlamentních shromáždění.

To by ovšem kvůli své pověsti mohl Okamura jen těžko efektivně dělat. Jak se na něj budou v zahraničí dívat, pěkně shrnuje titulek respektovaného německého deníku Die Welt: „Čechojaponec obviněný z podněcování k nenávisti zvolen předsedou českého parlamentu“.

Okamurovo a Babišovo dilema

Babiš uzavřel s SPD ohavný politický obchod, protože stejně jako Okamura potřebuje, aby nebyl vydán k trestnímu stíhání. Je možné, že důvodem k takovémuto obchodu je i to, že Babiš skutečně plánuje s SPD spolupracovat po celé volební období, a ví, že bez něj nedá dohromady vládní většinu.

Je ovšem otázkou, jak moc bude Babiš skutečně potřebovat SPD a Motoristy poté, co pomohou odhlasovat jeho nevydání k trestnímu stíhání. Kdyby se jich totiž poté coby koaličních spojenců zbavil, a vládu doplnil o ministry z ANO, dost pravděpodobně by nehrozilo jeho menšinové vládě vyslovení nedůvěry a následný pád.

Strany dosluhující vládní koalice by nejspíš neměly velký zájem nechat Babišovu vládu padnout, protože v její menšinové podobě by ji měly částečně pod kontrolou. A věděly by, že pokud by padla, hrozilo by nové vytvoření koalice ANO s SPD a Motoristy bez postranních úmyslů — a Babišova pomsta.

To jsou ovšem jen spekulace. Pravděpodobnější je, že koaliční vláda ANO, SPD a Motoristů nějakou dobu vydrží, ačkoliv bude nepochybně zmítána nevyhnutelnými konflikty mezi vůdcovskými postavami v čele jednotlivých stran. Je také otázkou, jak dlouho Babiš dokáže tolerovat, že Motoristy z pozadí řídí Václav Klaus.

Nicméně, čím déle vláda vydrží, tím větší bude riziko, že zejména SPD upadne do stavu politické smrti. Už vstup do vládní koalice s Babišem znamená, že hnutí SPD muselo obětovat své plány na referenda o vystoupení z EU a Severoatlantické aliance. I když vládní prohlášení činí úlitbu SPD v podobě záměru prosadit obecné referendum, je téměř jisté, že Senátem, v němž dominují strany tvořící odcházející vládu, zákon o obecném referendu neprojde.

SPD také muselo udělat zásadní ústupek v podobě toho, koho pošle do vlády. To, že nakonec — na rozdíl od Motoristů — Okamura souhlasil s tím, že do vlády půjdou za SPD jen nestraničtí odborníci, vyvolá mezi voliči SPD otázky, zda prostě svoje hnutí neprodal Babišovi výměnou za vysokou ústavní pozici, která zřejmě znamená vrchol jeho politické kariéry. Navíc se množí zprávy, že oni „odborníci“, kteří mají obsadit ministerstva připadající podle koaliční smlouvy SPD, mají mnohem blíže k ANO než k Okamurově straně.

Zdá se tedy, že Okamura možná vyměnil šance na politické přežití svého hnutí zase jednou za osobní prospěch. Pokud by tomu tak nebylo, musel by v roli předsedy Sněmovny hrát nejen roli sjednotitele politické scény, ale i roli nesmiřitelného obhájce programových priorit SPD. Což nejde dohromady.

Pravděpodobnost, že se spíše brzy vrátí do role nesmiřitelného šéfa SPD, je nemalá, protože deklarovaný záměr být nyní státnicky vystupujícím sjednotitelem politické scény je zcela nereálný. Už proto, že Okamura se jen těžko může změnit. Celou svoji politickou kariéru založil na obchodu s nenávistí a rozvracení liberálně-demokratických pořádků. Státníkem se nestane jen proto, že si to umíní.

Možná to ani on sám zatím neví. A možná také neví, že už jen deklarování úmyslu ukročit do role státníka mnoho „anti-systémových“ příznivců SPD popudí, protože ti se našli právě v Okamurově nenávisti a nesmiřitelnosti. Sledovat Okamuru v jeho nové roli bude tedy pozoruhodné nejen z perspektivy politické analýzy ale i jako materiál pro psychologické bádání.