Tomio Okamura se dnes stal předsedou Poslanecké sněmovny. Post mu připadl v návaznosti na dohodu stran nové budoucí vlády složené z ANO, Motoristů sobě a SPD, v tajné volbě získal sto sedm poslaneckých hlasů.

Jde o další zásadní krok v procesu všeobecné normalizace krajně pravicové rétoriky a popírání lidských práv, na nichž stojí liberální demokracie. Třetím nejvyšším ústavním činitelem se stal člověk, který zištně postavil svou politickou kariéru na komerční nenávistné performanci. Jeho hnutí SPD odmítá liberální demokracii, útočí na lidi odlišné barvy pleti, LGBTQ lidi, na ukrajinské válečné uprchlíky, hazarduje s českým členstvím v Evropské unii a propaguje koncept neliberální demokracie, již prosazuje maďarský autoritářský vůdce Viktor Orbán.

Na evropské úrovni je součástí té nejvyhraněněji ultrapravicové skupiny Evropa suverénních národů, stejně jako stále se radikalizující Alternativa pro Německo nebo někdejší kotlebovci ze slovenského hnutí Republika.

Aktuálně je Okamura stíhán kvůli podněcování nenávisti vůči skupině osob. A to konkrétně za zcela nepokrytě rasistické billboardy z loňské předvolební kampaně, zobrazující třeba rozzuřeného a od krve ušpiněného muže tmavé barvy pleti, s heslem „Nedostatky ve zdravotnictví nevyřeší ,chirurgové‘ z dovozu“. Na jiném billboardu si okamurovci udělali terč z romských dětí. Krajně pravicový politik fakt svého stíhání ještě nestoudně užívá v kampani, když ze sebe dělá disidenta a oběť politického procesu Fialovy koalice.

Jenže toto stíhání bude teď zjevně minimálně na čtyři roky pozastaveno, protože poslanci nové české krajně pravicové vlády Okamuru podrží při hlasování o vydání.

Okamura má ale mnohem obsáhlejší historii nenávistných vyjádření, které artikuloval buď sám, postavil na nich svou kampaňovou strategii anebo jim ve své straně poskytl silnou platformu. Okamura v roce 2014 o někdejším romském koncentračním táboře v Letech u Písku prohlásil, že nešlo o koncentrační tábor, kde by probíhal holocaust, ale pouze o pracovní tábor „pro osoby práce se štítící“. Svou relativizaci romského holocaustu na území České republiky později dále rozváděl a na jeho výroky o několik let později navázal tehdejší poslanec SPD Miloslav Rozner, když tábor v Letech označil za „neexistující pseudokoncentrák“.

Rasistické komentáře vůči českým Romům byly dlouhodobě zásadní součástí Okamurovy rétoriky. V roce 2013 ještě jako nezávislý senátor Okamura uvedl: „Matky, které by jinak děti neměly, rodí stále dokola a berou děti jako výdělečný byznys. Nejvíce ovšem rodí matky s nízkým intelektem, bez pracovních návyků a přivádí na svět a vychovávají další generaci parazitů.“

O rok později, už jako předseda sněmovní strany Úsvit, napsal: „V České republice jsou největším ,multikulturním‘ problémem zřejmě Romové. Ať mi odpustí ti, kterých se to netýká, ale velká část je prostě pro společnost obrovská přítěž.“ Okamura takřka denně hovoří o „nepřizpůsobivých“, kteří prý masově zneužívají systému sociálních dávek. Jeho voliči přitom moc dobře vědí, že reálně je řeč o Romech, protože slovo „nepřizpůsobiví“ slouží prakticky jako nedbale krycí, zdánlivě korektnější, označení.

Okamura soustavně útočí i na další menšiny. V době všeobecné protimuslimské hysterie před deseti lety Okamura halucinoval o tom, že by se v České republice měl „zakázat islám“ a doporučoval občanům chodit venčit prasata — v islámské teologii vnímáná jako nečistá zvířata — v okolí českých mešit.

Okamurovi se hodí deklaratorní podpora homosexuálů, pokud se chce vymezovit vůči „barbarským“ islámským kulturám a tamní perzekuci gayů, ovšem při sněmovní debatě o přijetí manželství pro všechny v roce 2021 Okamura ve sněmovní rozpravě prohlásil: „Kdyby mě jako malého kluka adoptoval stejnopohlavní pár, tak radši skočím z okna.“

Pokud nenávist přesahující všechny meze šířili jiní politici Okamurova hnutí, on se od nich jakožto populistický lídr nedbale distancoval. Učinil tak, když tehdejší poslanec SPD Jiří Kobza loni po masové střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na svých sociálních sítích střelce a zdejšího studenta označil za „špičkový produkt inkluzivního progresivistického školství“ a fakultu za „základnu elity progresivismu, známou tím, že naskočí na jakoukoliv šílenost z EU“.

Nebo když v roce 2017 ve sněmovní restauraci tehdejší tajemník poslaneckého klubu SPD Jaroslav Staník vyzýval ke zplynování Židů a Romů a ke střílení homosexuálů „hned po narození“.

Podobně Okamura deklaroval jistý odstup, když v předminulém sněmovním období poslanec Lubomír Volný, původně zvolený za SPD, fyzicky napadl předsedajícího sněmovní schůze či když příznivec SPD Jaromír Balda spáchal v roce 2017 teroristické útoky a pokácel stromy na koleje, aby tak vyburcovat zemi k větší akci vůči údajné hrozbě islámu.

Okamura by se ale musel primárně distancovat sám od sebe. Výroky podobné míry nevkusu a škodlivosti šíří léta sám, a patologické jednání lidí z jeho okolí je logickým vyústěním procesu, který Okamura započal, produktem prostředí, které on sám třináct let vytváří a jehož projevům poskytuje politickou platformu.

Krajní pravice pro „slušnou společnost“

V první polovině minulé dekády se Okamura rozhodl využít potenciál krajní pravice nikoliv ve formě nepočetné skupiny výstředních fanatiků vzhlížejících k Hitlerovi, ale ve formě subjektu, který naoko působí slušně a drží se v dobré společnosti, má pozice v parlamentu a podíl na moci. Navázal tím na širší evropský trend.

Po útocích z 11. září 2001 a pod vlivem finanční krize 2008 totiž v západním světě dříve marginální krajní pravice pronikla do parlamentů a do vlád. Předák francouzské tradiční krajní pravice Jean-Marie Le Pen získal roku 2002 ve druhém kole francouzských prezidentských voleb 17,79 procenta, jeho dcera Marine o dvacet let později již 41,45 procenta.

V Německu, s palčivou zkušeností nacismu, před patnácti lety neexistovala žádná parlamentní krajně pravicová strana. Dnes má Alternativa pro Německo, zpochybňující vžitý konsensus o německé vině za druhou světovou válku, zhruba šestadvacetiprocentní podporu, což jí zajišťuje první místo v německých průzkumech volebních preferencí.

Logika je vcelku prostá: uniformy inspirované nacistickými paramilitárními složkami střídají nažehlená saka, zápalné lahve nahradily hlasovací lístky, z ulic se krajní pravice přesunula do parlamentních lavic.

Rétorika se mění ve své formě, ale nikoliv v podstatě. Reference na nedemokratické a fašistické režimy jsou implicitnější a nenápadnější. Odpor k židům a jejich údajně světovládě nahrazuje kritika „globalistů“, odkazy na rasovou méněcennost nahrazuje důraz na kulturní jinakost a necivilizovanost „Afričanů“, nacionalismus je vyjadřován především jako odpor vůči EU jakožto nedemokratickému projektu omezujícímu suverenitu, boření liberálních institucí má podobu dalekosáhlého zavádění principů přímé demokracie. Značku „nacionalistů“ či dokonce „fašistů“ nahradila slušivá sebedefinice krajní pravice jakožto „konzervativců“.

V České republice tento potenciál naplno využil právě Tomio Okamura, nejprve jako senátor a odmítnutý prezidentský kandidát, poté se svou stranou Úsvit a ještě později se současnou SPD. Česká republika měla stranu obdobného odstínu v parlamentu naposledy v devadesátých letech, a to Republikány Miroslava Sládka. Ti však byli v politické izolaci, prakticky bez naděje na účast ve vládě nebo na alespoň větší vliv na výkon politiky.

Okamura však postupuje s patřičnou podnikatelskou efektivitou, jeho hnutí je přísně vertikálně organizováno a centralizováno podle principu firemního řízení. Obě Okamurova hnutí byla a jsou dobře promazaným strojem na osobní finanční zisk. Že je Okamurou šířená nenávist hlavně pragmatickým kalkulem, pranic nemění na jeho obludnosti. Dalekosáhlé škodlivé následky jeho působení pro společnost a zejména pro menšiny jsou očividné.

Konkrétním případem toho, jak se SPD daří vychylovat diskurz, je normalizace a přejímání krajně pravicových obsahů. Umírněnější či pragmatičtější formace totiž na hrozbu zprava reagují tím, že se snaží přebírat její témata, což bylo dobře patrné u tradičních stran jako ODS a ČSSD během migrační krize.

Snaha oslovit Okamurovy voliče přivedla v posledních letech na rétoricky velmi podobné pozice — ve vztahu k EU, zelené politice, migraci, politikám prevence vůči šíření dezinformací — také hnutí ANO. Část zmatené levice se na nástup krajní pravice snaží reagovat groteskními koncepcemi „konzervativní levice“. Výsledkem byl absurdní slepenec hnutí STAČILO!, na němž vedle dezinformátorů a krajní pravice participovala také SOCDEM.

A dokonce i sociální liberálové z Pirátů či STAN si už netroufají otevřeně hlásat solidaritu s příchozími uprchlíky nebo opakují klišé, že už tak nijak ambiciózní green deal je třeba „racionalizovat“. Výsledkem je, že se strany předhánějí v tom, kdo se rozhodněji vymezí vůči Bruselu či odmítne migraci — snad jen s výjimkou Ukrajinců, kteří mají „správnou“ barvu pleti — zatímco lídři se dohadují, kdo že to vlastně podepsal hanebný green deal.

Že to Okamura dotáhl až na pozici třetího nejvyššího ústavního činitele, je exemplárním dokladem toho, jak dalece se hranice přijatelného ve veřejném prostoru za několik málo let posunuly.

Veřejný diskurz již sice Okamurovy názory absorboval. Dosud ale zbýval alespoň symbolický distanc od něj a jeho politické struktury. Nyní už nemáme ani to: institucionalizovaná nenávist se k moci dostala přímo.