Nedávné prolomení symbolického tabu v Evropském parlamentu — koordinované hlasování pravého středu a konzervativců s krajní pravicí za účelem oslabení zelených politik — vzbudilo debatu po celé Evropě. Z její věcné části přitom vyplynulo, že se o úplně jedinečný zlom nejedná. Španělský Confidencial připomíná, že v řadě evropských zemí pověstný cordon sanitaire mezi tradiční a krajní pravicí neexistuje — například právě ve Španělsku se konzervativci z Lidové strany spojují s krajně pravicovým Voxem pravidelně a zcela otevřeně.

Řecký Efsyn zase zdůrazňuje, že podobných koordinací jako ta aktuální proběhlo v minulosti v Evropském parlamentu už více než deset. A bruselsko-maďarský HVG/Eurologus dokládá, že zástupce zemí s mnohastrannými systémy, jako je Belgie nebo Nizozemsko, mají kulturu politického vyjednávání nastavenou ještě úplně jinak a že ze spolupráce zde vycouvává nezřídka sama krajní pravice.

Připočte-li se rozptýlenost dnešního pravého okraje v EU do tří různých skupin, fenomén hry na krajní pravici v podání různých politických podnikatelů, existence hybridních formací typu Smer, Fidesz či ANO, jež stojí už v čele jednotlivých států, anebo fakt, že část tradičních stran si osvojila mnohé z krajně pravicové rétoriky i přístupů, vnucuje se otázka: jaký má politický distanc od krajní pravice dnes ještě smysl?

Podobně jako se přiblížily krajní pravici standardní strany — v antiislamismu, v přístupu k migrantům či ekologickým opatřením, v kulturně-hodnotových tématech — přiblížila se v lecčem i ona jim. Pryč je doba věčně rozhořčených krajně pravicových lídrů typu Volena Siderova, Nikolaose Michaloliakose, Jean-Marie Le Pena či Mariana Kotleby — doba pouličních tribunů bez úsměvů a drahých obleků. Pryč je doba otevřeného antisemitismu, „házení do Vltavy“ a dalších otevřených výhrůžek násilím.

Tomio Okamura dnes s kamerami navštěvuje dětské domovy, Herbert Kickl zdolává Alpy a Marine Le Penová sdílí své fotky s kočkami. Leč přesto: nic z řečeného neznamená, že by rozdíly mezi těmito silami a zbytkem spektra už neexistovaly. Naopak — krajní pravice musí vždy reagovat na poptávku po ještě radikálnějších postojích a řešeních, než nabízí mainstream, a to i když je jakokoliv posunutý; jinak by byla zbytečná.

A tak když se posouvají standardní strany, okraj se — zároveň s přibližovaním v některých ohledech — v části jiných otázek ještě víc radikalizuje. U nás to bylo nedávno před volbami dobře patrné na otázce ukrajinských uprchlíků. ANO začalo voličům slibovat vypovězení nepracujících Ukrajinců, zatímco SPD nakonec prosazovala vyhoštění všech s výjimkou těch, kteří pracují na místech, o něž nemá prokazatelný zájem žádný Čech — — a to navzdory všem nabízejím se důsledkům pro naši ekonomiku, vážným a jasně negativním.

Podobně je tomu přitom i v řadě dalších oblastí: v xenofobii, welfarešovinismu, ve vztahu k fake news, k EU a kolektivní obraně, ke změnám klimatu i v mobilizaci proti menšinám — tam, kde standardní strany přitvrzují, má sklon krajní pravice nabízet ještě větší extrém.

Je možné namítnout, že dnes představují větší celkové nebezpečí jiné faktory: ruský imperialismus, rostoucí nerovnosti a nedostupnost bydlení, mnohovrstevná ekologická krize či oligarchové usilující o ovládnutí státu a odstranění co největšího počtu překážek svému podnikání — včetně kontrolních institucí a veřejných statků klíčových pro kvalitu demokracie. Na závažnosti rizika spojeného s normalizací krajní pravice to však příliš nemění.

Obecnými hrozbami jsou zde normalizace extremismu, podlamování právního státu či politického využívání krajních forem nenávisti. Konkrétními pak zpochybňování voleb, vědeckých postupů v otázkách zdraví, ničivé změny v přístupu k menšinám a vzdělávání, zaplevelení veřejného diskursu konspiračními teoriemi i účelovými dezinformacemi — a v neposlední řadě také závažné škody v oblasti ochrany přírody.

Jak vybízejí v tematických zamyšleních kolegové z bulharského serveru Mediapool, je proto užitečné srovnávat prosazovaná politická opatření krajní pravice se sliby formací typu ANO či standardních, byť posunutých stran. A to v otázkách, jako je zvládání covidové epidemie, reakce na hybridní útoky, školní osnovy, sociální práce nebo přístup k lidem se zdravotním postižením. V českém kontextu ostatně stačí sáhnout po souhrnu veřejně deklarovaných postojů Tomia Okamury.

Zcela namístě je debata, co konkrétně by měl distanc od krajní pravice znamenat a jak konkrétně by měl být naplňován. K dispozici je finská, dánská či nizozemská zkušenost. Máme zde také model německých, rakouských či rumunských širokých, ale nesourodých protikoalic, který přináší zase jiné problémy. Obecně má ovšem daný přístup smysl stále. Rusku, oligarchům ani škodičům přírody konečně akceptace krajní pravice plány nijak neztěžuje, spíše naopak.