Běží o jev, který je v politologii znám už řadu let; teprve v poslední době jej ale můžeme v Evropě pozorovat v praxi v řadě zemí zároveň. Řeč je o ztrátě podpory, kterou zažívají takřka vždy klasické krajně pravicové a nacionálně populistické strany, když vstoupí přímo do vlády. V minulosti se tak stalo například SNS na Slovensku při vládě s Ficovým Smerem (2006—2010 a 2016—2018), rakouské FPÖ při vládě s lidoveckými konzervativci Sebastiana Kurze (2017—2019) či italské Lize při vládě s Hnutím pěti hvězd a následně ve velké koalici (2018—2022).

V letošním roce jde opět o SNS na Slovensku a také o chorvatské Hnutí za domovinu, které obě po roce a půl vládnutí s větším partnerem spadly pod pět procent podpory, dále o stranu Finové (dříve Praví Finové) ve Finsku, která od voleb 2023 propadla z dvaceti na dvanáct procent, a také o nizozemskou Stranu pro svobodu Geerta Wilderse (PVV). Ta od předloňska klesla z 23,5 procent na 16,7 procenta, opět po vládní účasti.

Obecný důvod je podle politologů jasný: „Klasické krajně pravicové strany dnes kombinují konkrétní, často populistické sliby s antiestablishmentovou rétorikou a lákají hluboce nespokojené, rozhořčené voliče. Jakmile se ale dostanou do vlády, začnou s establishmentem splývat a svůj protestní prvek ztrácejí (...) Z naslibovaných věcí přitom zpravidla mnoho neprosadí,“ shrnuje Denis Cohen v cambridgském Political Science Research and Methods.

V každé zemi působí mimo to i specifické faktory. U rakouských Svobodných panuje například shoda, že ačkoliv vládnutí FPÖ ukončil naposledy slavný skandál Ibiza, strana práci v koalici a kabinetu nezvládala i prakticky. „(Tehdejší kancléř) Kurz jednoznačně přecenil schopnost dané koalice fungovat,“ vysvětlil Martin Kotynek z rakouského Standardu.

Něco podobného bylo možné pozorovat též letos u PVV v Nizozemsku. Geert Wilders stavěl koaliční partnery stále před nové požadavky ohledně azylové a migrační politiky a vyhrožoval odchodem. Vláda tak nemohla řádně pracovat a skončila rok po svém vniku. V předčasných volbách v říjnu pak ztratila PVV třetinu poslaneckých míst.

„PVV i celá vláda ztrácely během roku fungování postupně podporu a před volbami byl daný kabinet všeobecně vnímán jako nejméně efektivní za řadu posledních let,“ doložil Jack Kelly z kanálu TLDR.

Malé krajně pravicové strany bývají v praktickém vládnutí často málo zkušené a také nezvládají příliš manévrovat. Když pak zacílí jejich dominantní koaliční partner — a hlavní tvář vlády — na podobné voliče, obvykle jich výraznou část přebere. To je dnes případ Bratrů Itálie premiérky Meloniové, kteří se pohybují na třicetiprocentní podpoře, zatímco Liga na osmiprocentní, chorvatské HDZ premiéra Plenkoviće a znovu i slovenského Smeru Roberta Fica.

Pozorovatelé připomínají, že pro kritiky krajně pravicových a nacionálně populistických politik nejde o valnou útěchu, neboť silné hybridní strany typu Orbánova Fideszu, Babišova ANO či zmiňovaných Bratrů Itálie a Smeru přebírají spolu s původními voliči klasické krajní pravice i příslušnou demagogii a celkový kurz.

Krajní pravici obecně se v Evropě dnes nebývale co do podpory daří — německá AfD má aktuální podporu 26 procent, francouzští lepenisté dokonce až 36 procent.

Pro menší klasické krajně pravicové strany však ani stávající vlna nálad zjevně neznamená spolehlivý příslib stabilnějšího uhnízdění se u moci. Neztratit podporu mimo opozici se za poslední léta podařilo z dané skupiny stran snad jen Švédským demokratům a ti podporují dnes dosluhující pravicovou vládu Ulfa Kristerssona pouze nepřímo.