Francouzská krajní pravice a „lidé odtud“
Petr JanyškaAč francouzské Národní sdružení volby nakonec nevyhrálo, jeho pozice opět posílila. Otázka identity je pro obyvatele Francie zkrátka podstatná, a právě krajní pravice umí dát tzv. „lidem odtud“ pocit, že se neocitli v propadlišti dějin.
Nad výsledkem mimořádných parlamentních voleb si většinová Francie oddechla, nejhorší bylo zažehnáno, krajní pravice nezvítězila a nebude sestavovat vládu. Francie ještě na poslední chvíli vybrala zatáčku, ovšem jen díky tomu, že druhé kolo proběhlo ve znamení „všichni proti krajní pravici“.
Nicméně v prvním kole stranu Národní sdružení volilo deset miliónů Francouzů, a ti po volbách nikam nezmizí. Nezmizí ani 142 nových poslanců krajně pravicové strany; jejich počet se od posledních voleb před dvěma lety téměř zdvojnásobil. Nezmizí volební mapa Francie prvního kola, téměř celá hnědá (až na Bretaň a Paříž), která signalizuje, kdo se umístil jako první: Národní sdružení.
Jak se to mohlo stát, co je příčinou? Země, která dala jako první na světě za revoluce Židům stejná práva jako ostatním občanům, země, která byla od války vnímána jako ostrov demokracie, která zplodila tolik humanistických myšlenek, země, která po desetiletí přijímala pronásledované intelektuály a členy opozice, od republikánských Španělů přes Řeky, Chilany až třeba po Pavla Tigrida či Milana Kunderu? Země, kde je na každé škole a radnici napsáno Volnost, rovnost, bratrství?
Od Dreyfuse po Pétaina a Le Pena
Především Francie má jako každá velká země mnoho tváří a paralelních ideologií a myšlenkových pochodů. Souběžně s výrazně a masově levicovými tendencemi měla Francie po celou dobu i krajní pravici, ta není fenoménem posledních let.
Jako každá demokratická země i Francie znala a zná jak vznešenost a filantropii levicových a křesťanských myšlenek, tak i zaťatou nechuť ke společenské solidárnosti, ke všemu svobodomyslnému, levicovému, otevřenému světu a pokroku; nechuť, jež se snadno uchyluje k násilnostem. Obě tendence občas ustoupí do pozadí, a občas se naopak objeví na přední scéně.
Na povrch krajní pravici vynesla v posledních letech 19. století dreyfusiáda, nespravedlivé odsouzení důstojníka židovského původu Alfreda Dreyfuse, jež tehdy nechalo vybublat celou špínu antisemitských klišé a výroků. Rozdělila na dlouho francouzskou společnost a po desetiletí živila nejrůznější krajně pravicové ideologie a uskupení. Odmítavý vztah k židovství byl od té doby až dodnes rozeznávacím znamením krajní pravice.
Francie znala také fašizující až fašistické tendence koncem 30. let, jež se nevyhnuly ani části inteligence, pokus o násilný útok na parlament v roce 1934, různé „milice“ a „ligy“ a fašistické bojůvky, jež útočily na stoupence levice, a později se z velké části překlopily do kolaborace s Němci.
Na krajně pravicové ideologii stála i vláda maršála Pétaina v neokupované části Francie. Zrušil veškeré republikánské instituce, politické strany, odbory, dříve, než to po něm chtěli Němci, zavedl antižidovské zákony. Po válce byl za velezradu odsouzen k trestu smrti, de Gaulle mu ho změnil na doživotí.
Krajní pravice se projevila také v kontextu francouzské kolonizace Alžírska, kdy se postavila proti generálu de Gaullovi a jeho jednáním o nezávislost. Pokusila se o vzpouru, později o nezdařený atentát na de Gaulla, a jako OAS (Tajná ozbrojená organizace) se ještě nějakou dobu pokoušela atentáty a terorismem na francouzském území zvrátit běh dějin.
I když jde o minulost, dnešní krajní pravice se ke všem těmto obdobím jako symbolům stále vrací, dosud nevyčpěly. Někteří z jejích protagonistů vzývají Pétaina, někteří popírali existenci vyhlazovacích táborů, Jean-Marie Le Pen (otec Marine Le Penové) o nich mluvil jako o malé „epizodě“. Samozřejmostí jsou projevy nenávisti vůči všemu levicovému.
Rodina Le Penových, monopol krajní pravice
Francouzským specifikem je, že na mnoho desetiletí monopolizovala krajně pravicovou sféru strana dlouho zvaná Národní fronta, vedená stále stejným mužem, Jean-Marie Le Penem, a od roku 2011 jeho dcerou Marine. Žádná další významnější strana tohoto typu nevznikla, je stále spojena s rodinou Le Penových — včetně Marion, neteře zakladatele, anebo partnera Marine.
Od velmi slabých začátků se po stále vzrůstající křivce propracovávala do pozice silné opoziční síly s ambicí na prezidentský úřad a letos i na většinu v parlamentu. Jak se to mohlo stát?
Příčin je několik, mnohé jsou staršího data a pomalu narůstaly, aniž by je politická scéna a mainstreamová média reálně zaznamenala. A mnohé jsou podobné i v jiných zemích, nejde o čistě francouzské specifikum. Příčina není v Emmanuelu Macronovi, i když jeho způsob vládnutí, kdy vyluxoval demokratickou levici i pravici, nárůstu pravicového extrému napomohl.
Především je nutno P. Janyškovi vyslovit uznání za jeho velmi kompetentní, uvážlivou a diferencovanou analýzu společenských příčin a duchovního podhoubí, ze kterého se zrodil fenomén krajně pravicového Rassemblement National.
Vzhledem k tomu že autor článku sám už vypočítal a pojmenoval prakticky všechny relevantní aspekty dané záležitosti nezbývá na tomto místě v zásadě nic více nežli snad ještě jednou poukázat na ten aspekt respektive faktor, který se - mezi řadou jiných - zdá být přece jenom rozhodující. V nedávné - spíše reportáži nežli analýze - Petry Dvořákové taktéž z Francie padla zdánlivě pouze okrajová větička, že "lidé by nevolili krajní pravici, kdyby měli pocit že s nimi někdo mluví".
Podle mého soudu je právě toto (snad ještě spolu se zhoršenou sociální situací už tak prekarizovaných vrstev francouzské společnosti) tím nejzásadnějším, klíčovým faktorem. A dokonce bych se klonil k názoru že lidé by dokonce dokázali do jisté míry přijmout i (přechodné) snížení své životní úrovně, pokud by jenom mohli mít pocit, že někdo má o jejich osud závažný zájem. Tedy - někdo z vládnoucích elit. V životě ze všeho nejhorší nejsou snad ani natolik takové či onaké potíže či rány osudu - nejhorší ze všeho je stav trvalé beznaděje. Pocit naprosté opuštěnosti, osamocenosti, kdy "malý člověk" z ulice (respektive z provincie) musí žít s pocitem že se o něj nikdo nezajímá, že pro nikoho nemá význam.
Na tomto místě je ale nutno si se vší jasností uvědomit: zde už překračujeme hranice Francie, ryze francouzských politických konstelací. Tento pocit bezprizornosti, ztracenosti, naprostého nezájmu ze strany velké politiky - to je pocit který se v současné době stále více šíří víceméně celou Evropou. Je to právě tento pocit hluboké občanské frustrace, který stojí za vzestupem německé AfD, italské Fratelli d'Italia Giorgie Meloniové, ale i třeba přívrženců populistů typu Orbána a Fica.
A k tomu je ještě nutno si uvědomit: tento stav občanské frustrace není nijakou náhodou, nijakou momentální, přechodnou deformací jinak "dokonale demokratického" společenského a politického uspořádání. Nýbrž tento pocit občanské frustrace vyplývá ze zcela objektivního stavu, že toto politické uspořádání trvale (a systémově podmíněně) není schopno dostát svým vlastním slibům.
Liberální demokracie vždy přichází se slavnostně vyhlašovanými sliby o "vládě lidu", o "zcela svobodné občanské společnosti", která má prý plné právo řídit si své záležitosti podle vlastního uvážení.
Jenže v reálné praxi se ukáže brzy, že tyto slavnostní floskule jsou příliš abstraktní, nežli aby vůbec mohly mít potenciál postihovat všechny aspekty velice komplexního a mnohovrstevnatého života společnosti. Ukáže se, že tento způsob demokracie je reálně použitelný (a využitelný) jenom pro určité segmenty společnosti. V prvé řadě je zde klasický sociální faktor: model liberální demokracie může přinést nanejvýš rovnost ryze občanskou, tedy politicko-právní; ale nijakým způsobem neřeší nerovnost sociální.
Ale i ona občanská rovnost se ukazuje být namnoze pouze formální, nenaplněná odpovídajícím obsahem. Je velmi mnoho lidí, kteří se se svým životním pocitem, se svými životními očekáváními prostě "nevejdou" do žádné z politických partají, z nichž každá je ze své nejvlastnější podstaty omezená pouze na jednu určitou ideologii, pouze na jednu jediné politické nasměrování. V mnoha lidech narůstá pocit, že toto politické partajničení, tyto věčné tahanice o moc nemají s autentickým lidským životem už prakticky nic společného. (Dalo by se snad dokonce říci, že oni podvědomě touží po "politice s lidskou tváří".)
A protože se nenajde nikdo kdo by jim takovýto způsob politiky dokázal nabídnout, pak se jejich trvalá frustrace z politiky nakonec postupně přetaví v čirý negativismus. V naprostou nedůvěru vůči všemu, co nějak souvisí se světem "elit". A protože oni sami nejsou schopni nalézt nějaké pozitivní řešení, pak se začnou přiklánět k prvnímu schopnému demagogovi, kterým jim dokáže předstírat že právě on je tím, kdo se zajímá o zájmy a potřeby "malého člověka".
Ještě jednou tedy: ano, tato pravicově populistická hnutí jsou podle všech norem běžné morálky a slušnosti ve svém zaměření nepřijatelná, odporná a zavrženíhodná; ale zůstat stát u tohoto pouze mravního rozhořčení by bylo aktem příliš povrchním, a postojem příliš pohodlným. Je vždy nutno mít na paměti - abychom se vrátili do kulturního prostředí Francie - že "není kouře bez ohně", a že každý fenomén má své vlastní, objektivní příčiny. A dokud nebudeme ochotni řešit systémové deficity a deformace samotného politického modelu liberální demokracie, to jest jejího systémově imanentního odcizení od velkých segmentů společnosti, dotud budeme s tímto fenoménem pravicového (i levicového) populismu konfrontováni znovu a znovu.
P.S. Mimochodem, ten termín "lidé odnikud" je dokonale přesný. Jedinečným způsobem postihuje a vystihuje vykořeněnost současného "moderního" člověka, a zároveň odcizenost politiky od autentického lidského žití. Ten způsob politiky jak je praktikován v současnosti je jako udělaný pro ony "lidi odnikud" - jedince bez kořenů, bez vazeb a bez tváře, aktéry velkého byznysu, ať toho komerčního či politického.
"Lidé odtud" většinou volí "lidi odnikud". Třeba pánové jako Babiš, Okamura, nově Turek atp. se určitě nevyznačují sezením na rodné hroudě.
Slabí odedávna chtěli silného vládce, zatímco silní zpravidla slabého. Nic nového pod sluncem.
Stěží kdo označí za nejlepšího panovníka minulosti někoho, kdo vládl zemi krátce. Takový Tito měl šanci udržet si respekt, jeho nástupci, rotující po roce ve funkci, již nikoli.
Objeví-li se zdatný demokratický vůdce, zpravidla toho stejně moc nedokáže. Bývá na to jednak příliš spjat s elitami, dále mívá systémem svázané ruce a brzy je nucen vydávat počet ze svých výsledků. Mandát může zpravidla obhájit jen jednou. Vznikla tak samozřejmě (postupně, v důsledku třetí volby F. D. Roosevelta) důležitá inovace (mocenská pojistka), již ovšem země bez demokratické tradice, mají za nežádoucí až absurdní. Po 8, či 10 letech státník končí. (Autoritáři jich ovšem ve svých zemích politicky přežívají několik a není divu, když na ně mívají zkušenostmi). Na uvolněné místo je třeba najít novou osobnost, někde dost možná i založit stranu, zatímco usilovný vůdce opozice je na očích veřejnosti dlouhodobě, třeba i skoro celý dospělý život (ne-li i příslušníci rodiny ve dvou generacích). Opozičník potom může zkoušet to a ono a lidé se nakonec celkem nutně přestanou bát, nýbrž začnou být zvědaví.