Nad výsledkem mimořádných parlamentních voleb si většinová Francie oddechla, nejhorší bylo zažehnáno, krajní pravice nezvítězila a nebude sestavovat vládu. Francie ještě na poslední chvíli vybrala zatáčku, ovšem jen díky tomu, že druhé kolo proběhlo ve znamení „všichni proti krajní pravici“.

Nicméně v prvním kole stranu Národní sdružení volilo deset miliónů Francouzů, a ti po volbách nikam nezmizí. Nezmizí ani 142 nových poslanců krajně pravicové strany; jejich počet se od posledních voleb před dvěma lety téměř zdvojnásobil. Nezmizí volební mapa Francie prvního kola, téměř celá hnědá (až na Bretaň a Paříž), která signalizuje, kdo se umístil jako první: Národní sdružení.

Jak se to mohlo stát, co je příčinou? Země, která dala jako první na světě za revoluce Židům stejná práva jako ostatním občanům, země, která byla od války vnímána jako ostrov demokracie, která zplodila tolik humanistických myšlenek, země, která po desetiletí přijímala pronásledované intelektuály a členy opozice, od republikánských Španělů přes Řeky, Chilany až třeba po Pavla Tigrida či Milana Kunderu? Země, kde je na každé škole a radnici napsáno Volnost, rovnost, bratrství?

Od Dreyfuse po Pétaina a Le Pena

Především Francie má jako každá velká země mnoho tváří a paralelních ideologií a myšlenkových pochodů. Souběžně s výrazně a masově levicovými tendencemi měla Francie po celou dobu i krajní pravici, ta není fenoménem posledních let.

Jako každá demokratická země i Francie znala a zná jak vznešenost a filantropii levicových a křesťanských myšlenek, tak i zaťatou nechuť ke společenské solidárnosti, ke všemu svobodomyslnému, levicovému, otevřenému světu a pokroku; nechuť, jež se snadno uchyluje k násilnostem. Obě tendence občas ustoupí do pozadí, a občas se naopak objeví na přední scéně.

Na povrch krajní pravici vynesla v posledních letech 19. století dreyfusiáda, nespravedlivé odsouzení důstojníka židovského původu Alfreda Dreyfuse, jež tehdy nechalo vybublat celou špínu antisemitských klišé a výroků. Rozdělila na dlouho francouzskou společnost a po desetiletí živila nejrůznější krajně pravicové ideologie a uskupení. Odmítavý vztah k židovství byl od té doby až dodnes rozeznávacím znamením krajní pravice.

Francie znala také fašizující až fašistické tendence koncem 30. let, jež se nevyhnuly ani části inteligence, pokus o násilný útok na parlament v roce 1934, různé „milice“ a „ligy“ a fašistické bojůvky, jež útočily na stoupence levice, a později se z velké části překlopily do kolaborace s Němci.

Na krajně pravicové ideologii stála i vláda maršála Pétaina v neokupované části Francie. Zrušil veškeré republikánské instituce, politické strany, odbory, dříve, než to po něm chtěli Němci, zavedl antižidovské zákony. Po válce byl za velezradu odsouzen k trestu smrti, de Gaulle mu ho změnil na doživotí.

Krajní pravice se projevila také v kontextu francouzské kolonizace Alžírska, kdy se postavila proti generálu de Gaullovi a jeho jednáním o nezávislost. Pokusila se o vzpouru, později o nezdařený atentát na de Gaulla, a jako OAS (Tajná ozbrojená organizace) se ještě nějakou dobu pokoušela atentáty a terorismem na francouzském území zvrátit běh dějin.

I když jde o minulost, dnešní krajní pravice se ke všem těmto obdobím jako symbolům stále vrací, dosud nevyčpěly. Někteří z jejích protagonistů vzývají Pétaina, někteří popírali existenci vyhlazovacích táborů, Jean-Marie Le Pen (otec Marine Le Penové) o nich mluvil jako o malé „epizodě“. Samozřejmostí jsou projevy nenávisti vůči všemu levicovému.

Rodina Le Penových, monopol krajní pravice

Francouzským specifikem je, že na mnoho desetiletí monopolizovala krajně pravicovou sféru strana dlouho zvaná Národní fronta, vedená stále stejným mužem, Jean-Marie Le Penem, a od roku 2011 jeho dcerou Marine. Žádná další významnější strana tohoto typu nevznikla, je stále spojena s rodinou Le Penových — včetně Marion, neteře zakladatele, anebo partnera Marine.

Od velmi slabých začátků se po stále vzrůstající křivce propracovávala do pozice silné opoziční síly s ambicí na prezidentský úřad a letos i na většinu v parlamentu. Jak se to mohlo stát?

Příčin je několik, mnohé jsou staršího data a pomalu narůstaly, aniž by je politická scéna a mainstreamová média reálně zaznamenala. A mnohé jsou podobné i v jiných zemích, nejde o čistě francouzské specifikum. Příčina není v Emmanuelu Macronovi, i když jeho způsob vládnutí, kdy vyluxoval demokratickou levici i pravici, nárůstu pravicového extrému napomohl.

Z kdysi marginální strany, která vegetovala na okraji politické scény a o níž se volič styděl říci, že ji volil, se pomalu stala — spolu s radikální levicí — jednou ze dvou hlavních představitelek protestu proti zavedeným pořádkům, proti establishmentu. Jejím klasickým narativem je, že politické elity nerozumějí běžnému občanovi a otevírají zemi neřízené imigraci, a že ona jediná je hlasem „francouzského lidu“ a brání ho.

Klasický populismus, který staví proti sobě domnělé elity, bohaté a mocné, banky a finanční kapitál, a obyčejného člověka, který najde zastání jen u nich. Nejpřiléhavějším označením dnešní strany Le Penové by byl asi národní populismus. S tím, že dnes už nejde o stranu čistě protestní, kterou lidé volili jako vyjádření své nechuti, aniž by mysleli, že bude reálně vládnout, ale o stranu, s jejímiž postuláty souhlasí.

Zhoršilo se zdravotnictví, školství, bezpečnost

V posledních letech se ve Francii pro mnoho lidí zhoršila situace. Jak osobní, kdy vinou inflace a růstu cen má část Francouzů problém, jak vyjít koncem měsíce. Tak obecná, kdy se zhoršila úroveň veřejných škol, kvalita zdravotní péče, vlády ve jménu racionalizace zavřely mnoho menších nemocnic, v oblastech dál od větších měst je problém najít lékaře, zubaře.

V menších městech pošty omezují své služby na pár dní, zavírají obchody a malé řemeslnické firmy, protože nemohou najít pokračovatele, jelikož školství už léta vsadilo vše na maturitu a diplomy a manuální práci degradovalo na něco podřadného a zredukovalo učňovské instituce. Ze stejných důvodů rok od roku klesá počet zemědělských farem, protože majitelé vymírají a není, kdo by je nahradil, ani kdo by sklízel úrodu.

Lidé odnikud versus lidé odtud

Francie se za posledních dvacet let hodně změnila. Má na jednu stranu elity, které se vzdělávají ve špičkových institucích a jsou na světové úrovni, světu ukazují sílu a přitažlivost Francie, která je dnes v Evropě nejčastější destinací zahraničního kapitálu, a na straně druhé masy lidí, kteří mají sice v ruce nějaký diplom, ale ten jim nezajistí kvalifikaci ani práci.

Jako v mnoha jiných zemích Evropy se tu prohlubuje propast mezi těmi, kdo se cítí jako ryba ve vodě v globalizaci, mluví anglicky a nemají problém pracovat v cizině a jimž se začalo říkat „lidé odnikud“, a těmi, kdo mají pocit, že se na ně zapomnělo, kteří žijí buď na předměstích velkých měst nebo v oblastech vzdálených od těchto aglomerací, kam přestala jezdit veřejná doprava a život tam skomírá, jimž se říká „lidé odtud“. Připadá jim, že mají-li upomenout na svá práva, musí se bouřit. Tak vznikl protest takzvaných žlutých vest.

Politicky přestali věřit zavedeným stranám. Mají dojem, že poté, co dají o sobě hlasitě vědět, politici jim rychle něco naslibují, hodí pár drobků, udělají krásné projevy, ale po nějaké době z toho nic není, vše vyšumí a jede se stejně dál. Toto vyčítají hodně Macronovi.

Obracejí se proto k těm, kdo jim slibují radikální změnu a kdo ještě u moci nebyl. A tou silou je v jejich očích stále víc Národní sdružení. „Proč to s nimi nezkusit, když všichni ostatní zklamali?“ je stále častěji slyšet. A také: „Ať všichni, co jsou stále u moci, vypadnou, už jich máme dost.“

Obránkyně sociálně slabších a odpůrkyně EU 

A v téhle chvíli je po ruce krajní pravice, Národní sdružení. Její dlouholeté šéfce Marine Le Penové se podařilo v očích mnoha Francouzů obrousit hrany své strany, která byla donedávna pro většinu nepřijatelná svou radikálností, násilnostmi a jednostrannou rasisticko-xenofobní rétorikou. Podařilo se jí také vytvořit si image hlavní odpůrkyně Evropské unie, které se klade za vinu zavírání firem ve Francii a vynucování mnohého, co lidem ztěžuje život.

Národní frontě se v 90. letech podařilo přitáhnout ty, kdo neviděli pro sebe nic pozitivního na otevřené společnosti a kdo chtěli návrat k národní preferenci ekonomiky, politiky, kulturního a společenského života.

Strana si zároveň vyrobila image obránkyně sociálně slabších, lidí s nízkým vzděláním a obavami o budoucnost. Podle statistik žije devět miliónů Francouzů pod hranicí chudoby. Výsledkem je, že dnes volilo Národní sdružení šedesát procent dělníků — a jen dvacet procent levici.

Strana se stala tím, čím bývali kdysi komunisté, jejichž strana po pádu sovětského bloku samozřejmě zeslábla. Dnes má v parlamentu jen devět poslanců z 577.

Obrousit hrany a vyhrát volby

Marine Le Penové se podařilo do značné míry zbavit stranu odéru násilnického rasismu a vnést ji do politického mainstreamu, takže dnes o ní mnoho lidí uvažuje jako o jakékoli jiné straně. Jak říká politolog Pascal Perrineau, „pokud nežijeme uzavřeni v jedné bublině, každý dnes máme ve svém okolí někoho, kdo volí Národní sdružení“.

Jak to Le Penová udělala? Na rozdíl od svého otce, který budoval čistě radikální protestní sílu bez šance, že by se kdy dostala k vládě, se chce ona dostat legálně k moci a vládnout. Jako by se inspirovala italskou Giorgiou Meloniovou.

Svého otce nechala ze strany pro jeho radikálnost vyloučit, změnila její název z Národní fronty na Národní sdružení, vyměnila část vedení a provedla generační obměnu. Do čela dosadila dnes devětadvacetiletého Jordana Bardellu, což mělo přitáhnout mladou generaci, která o minulosti a praktikách Národní fronty nic neví.

Což se mu skutečně do jisté míry podařilo, je velmi aktivní na Tik Toku, kde má asi půl druhého milionu sledovatelů a spousty fanynek. Volila ho taky třetina mladých voličů do čtyřiadvaceti let.

Na krajní pravici zároveň vyrostla řada třicátníků, kteří se dnes pohybují v politice, novinařině a byznysu, a které spojuje jedno: představa neměnné Francie, ohrožené manželstvím pro všechny, Evropskou unií a především islámem. Navzájem se znají, navštěvují stejná místa, restaurace, bary, sídlo Mládeže Národního sdružení.

Nemají už komplexy starší krajně pravicové generace, necítí se už na okraji. Jsou stále častěji vidět v médiích a jsou přesvědčeni, že zanedlouho přijde jejich hodina a budou u moci.

Po slušném výsledku ve volbách před dvěma lety, kdy se do parlamentu poprvé v poválečné historii dostala výrazná skupina krajní pravice, 89 poslanců, jim Marine Le Penová nakázala přísnou disciplínu, chovat se jako klasičtí politici, chodit v oblecích s kravatou, nekřičet, nedělat skandály, pracovat ve výborech a vůbec působit salonfähig. To bylo pro zavedené politiky velkým překvapením, všeobecně se soudilo, že krajní pravice bude vystupovat jako divoká opozice — a tím se znemožní.

Takovou roli na sebe zato vzala výrazně radikální levice Jeana-Luca Mélenchona, poslanci jeho Nepoddajné Francie křičí, přerušují řečníky, proti parlamentním pravidlům mávají cizími vlajkami — palestinskou. Výsledkem je, že pro běžného Francouze se Národní sdružení jeví stále víc jako přijatelná strana se seriózní tváří, na hony vzdálená kdysi odsuzované Národní frontě.

Tři faktory úspěchu Národního sdružení

Za jejím úspěchem jsou dnes tři faktory: pro občana představuje zároveň rozměr sociální a identitární. Sociální jsme už zmínili, identitárním se ve francouzštině myslí obava, že se Francie etnicky a kulturně vinou imigrace z jiných světadílů mění a že je třeba se tomu postavit.

Je to odmítání imigrace a strach z ní, obavy z islámu, živené mimo jiné násilnickými nepokoji vyvolanými mládeží třetí či čtvrté generace, žijící na předměstích, či vraždami a násilím s islamistickou motivací. Podle politologa Aquilino Morrela, bývalého poradce socialistického prezidenta Françoise Hollanda, dělá levice velkou chybu, když tuto identitární otázku odsuzuje šmahem jako fašistickou, protože identitou Francie jsou taky veřejné služby, školy, zdravotnictví nebo sekulárnost, a samozřejmě bezpečí v každodenním životě, nikoli jen nostalgie po zašlé slávě.

Říkat takovým lidem fašisté nevede podle něj k ničemu jinému než k tomu, že se zatvrdí, a tím spíše budou volit stranu Le Penové.

Třetím faktorem je schopnost Národního sdružení přitáhnout všechny, kdo nejsou spokojeni s dnešní politikou. A kdo už vůči ní nejsou jen lhostejní, ale politiky přímo nenávidí. Národnímu sdružení se podařilo tuto nechuť a toto odmítání politiků zpolitizovat, a jestliže se dříve projevovaly neúčastí u voleb, teď se staly politickou silou, která našla v Národním sdružení svůj výraz.

Zřejmě nejpočetnější opozice

Po nedávných volbách je jasné, že Národní sdružení se ve Francii stalo velkou silou s deseti milióny hlasů v zádech, o níž se teď neví, jak se bude chovat. Lze předpokládat, že když v nedávných evropských volbách vyhrálo v 93 procentech všech obcí a měst, v sedmnácti z osmnácti regionů, že bude vůči jakékoli vládě, která se ustaví, vystupovat jako hlavní a tvrdá opozice, a tím si získávat další voliče.

Čtyři strany levice spojené do voleb se teď každým dnem stále víc hádají, nejsou schopny se dohodnout na jménu kandidáta na premiéra. A vedle nich působí Národní sdružení jako homogenní síla s jasným programem a lídrem.

Otázkou je, zda teď budou ostatní strany vůči němu nadál praktikovat „sanitární kordon“ a v příštích dnech při hlasování o vedoucích postech v novém parlamentu ho nikam nepřipustí nebo zda tato strana poprvé získá předsedu nějakého výboru či místopředsedu parlamentu a tím i punc přijatelnosti. De Gaulle ani Jacques Chirac by to nikdy nedovolili, jenže doba a s ní i vnímání Národního sdružení ve společnosti se mění.

To, že Národnímu sdružení tentokrát o vlásek unikla většina a vláda, neznamená nic jiného, než že se bude snažit ji získat v příštích volbách a že Marine Le Penová bude za tři roky znovu usilovat o prezidentský post, s tím, že její šance velmi vzrostly. Hlava státu má ve Francii velké pravomoci, a pokud by se jí Le Penová stala, bude ve Francii i v Evropě všechno jinak.

Macron se jistě bude snažit využít ty tři roky, které mu zbývají, ke snížení popularity té nacionalisticko-populistické strany a vůbec obou extrémů, včetně levicové Nepoddajné Francie, která také dostala několik miliónů hlasů. Dnes nelze ale vůbec říci, zda to bude umět a jakou má šanci.