Román Agathy Christie Poslední víkend začíná tím, že excentrická Lucy Angkatellová pozve na večeři proslulého lékaře Johna Christowa, jeho ženu Gerdu, členy své vlastní rozvětvené rodiny a svého souseda, detektiva Hercula Poirota. Nazítří ráno se Poirot stává svědkem scény, která se zdá být podivuhodně zinscenovaná: Gerda s pistolí v ruce stojí u Johnova ležícího těla, zatímco jeho krev pomalu stéká do bazénu. Opodál stojí také Lucy, její bratranec Edward a Johnova milenka Henrietta. John vydechne své poslední slovo: „Henrietto,“ a umírá.

Zdá se naprosto očividné, že vraždila Gerda. Henrietta k ní přistoupí, vytrhne jí revolver z ruky, náhle však zaškobrtne a upustí jej do bazénu, čímž zničí Gerdiny otisky na rukojeti. Poirot okamžitě pochopí, že poslední slovo umírajícího muže adresované jeho milence bylo žádostí, aby se postarala, že jeho žena nebude potrestána za jeho smrt.

Aniž by měli předem připravený plán, zapojují se všichni členové rodiny do společného komplotu a Poirota dokonale zmatou. Nemají žádné pochybnosti, že vraždila Gerda, ale snaží se zpětně naaranžovat místo činu: klam spočívá v tom, že se vše zdá být zinscenované. Pravda se skrývá za maskou fikce, takže narafičené skutečnosti se vlastně stávají „stopami“. Jak poznamenává jiná z proslulých detektivních hrdinů Agathy Christie, Jane Marplová, v románu Smysluplná vražda: „Nikdy nepodceňujte sílu zjevného.“

Pokud si místo Johnova těla představíme demokracii a místo Gerdy francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, snadno pochopíme politickou situaci po letních parlamentních volbách ve Francii. Poté, co v prvním kole zvítězilo krajně pravicové Národní sdružení, byl Macron přistižen s pistolí v ruce.

V následujících týdnech a měsících se mu však podařilo ochránit francouzskou demokracii tím, že ji částečně suspendoval. Upřel tak levicové koalici zvané Nová lidová fronta, vítězce druhého kola voleb, plody jejího vítězství.

Udržet pořádek a stabilitu

Francouzská ústava v současné podobě, jak ji prosadil Charles de Gaulle v roce 1958 při vzniku páté republiky, stanovuje, že prezident jmenuje premiéra, který sestavuje vládu, a ta může vládnout i v případě, že její členy neschválí Národní shromáždění. Právě kvůli této zvláštnosti považoval François Mitterand pátou republiku za nedemokratickou a v roce 1964 ji dokonce označil za „permanentní převrat“.

Dotyčný ústavní prvek byl zdůvodňován tím, že francouzský lid by si měl být schopen vybrat, a pokud by bylo jeho rozhodnutí nejednoznačné, má prezident pravomoc — ba povinnost — udržet pořádek a stabilitu. Červnové volby do Evropského parlamentu i parlamentní volby ukázaly, že francouzští voliči nebyli schopni či ochotni učinit jasnou volbu. Tím dali Macronovi příležitost odstavit krajní pravici i Novou lidovou frontu na vedlejší kolej a spojit svou vlastní koalici s gaullistickými Republikány.

Na Macrona se snesla silná kritika za to, že vyhlásil volby tak záhy poté, co Národní sdružení zvítězilo ve volbách do Evropského parlamentu. Národní sdružení však v parlamentních volbách nakonec skončilo třetí a ostatní strany Macronův postup de facto potvrdily, když hlasování o nedůvěře nově jmenovanému premiérovi Michelu Barnierovi nevyvolaly.

Něco podobného se událo ve Francii i během květnových protestů v roce 1968, jež málem skončily svržením de Gaulla a jeho vlády — nebo se aspoň zdálo, že se to může stát. De Gaulle se nakonec vrátil s nově zvoleným Národním shromážděním. Pozoruhodné přitom bylo, že protesty vypukly v době největšího rozkvětu francouzského sociálního státu, v čase, kdy životní úroveň byla vyšší než kdykoli předtím.

Viděno zpětně z toho plyne, že je možné najít pádné argumenty pro osvícenou diktaturu. Francie má to štěstí, že její ústava takové částečné pozastavení parlamentní demokracie, k němuž se Macron uchýlil, umožňuje. Jen si představme, co nastane v Německu, až nebude možné sestavit vládu bez účasti krajně pravicové Alternative für Deutschland.

Ačkoli s Macronovým politickým přístupem a jeho konkrétními kroky obecně nesouhlasím, jeho pohotovou reakci na zjevný vzestup krajní pravice letos v létě musím ocenit. Jeho rozhodnutí rozpustit parlament bylo nepochybně riskantní, ale vyplatilo se. Proti novému fašismu je třeba bojovat pohotově a rázně všude tam, kde se objeví.

I když Národní sdružení Marine Le Penové ve druhém kole parlamentních voleb nezvítězilo, výsledek popsala stanice CNN dobře: „Macronův hazard udržel krajní pravici mimo dosah moci, ale Francii uvrhl do chaosu.“

Vzhledem k tomu, že Macron a klíčová postava Nové lidové fronty Jean-Luc Mélenchon jsou si politicky propastně vzdáleni, nezdálo se, že by dohoda o vytvoření velké koalice byla vůbec možná. Vše nasvědčovalo tomu, že zemi čeká delší období nestability a protilevicových úskoků — špatná zpráva pro již tak podlomenou ekonomiku a pro úsilí odrazit krajní pravici v prezidentských volbách v roce 2027.

Stalo se však něco jiného. Francie do chaosu neupadla. Alespoň prozatím se zdá, že Macronova hazardní strategie vytvořila dojem, že je vše v normálu. Někteří si kladou otázku, zda může nevolená vláda pokračovat věčně, ale objevují se i tací, kteří říkají: „Proč ne?“. Vždyť je to lepší než zablokovaný parlament, vleklé politické nepokoje a sociální a ekonomický chaos.

Díky částečnému suspendování demokratických postupů Macron de facto udržel krajní pravici bez přístupu k moci a obnovil stabilitu. Za to si zaslouží uznání a podporu.

Vzhledem k tomu, že neofašismus je na vzestupu po celém světě, mohou se podobná opatření ukázat nezbytná i jinde. V tomto duchu konstatoval v roce 2020 filosof Jon Elster: „Tvrzení, že demokracie je ohrožena, můžeme obrátit a říci, že se demokracie, přinejmenším ve své populistické podobě, stala hrozbou.“

Z anglického originálu Saving Democracy from Itself publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ. Text v DR vychází v rámci spolupráce s Friedrich-Ebert-Stiftung Praha.