„Dámy a pánové, máte moc svrhnout vládu, ale nemáte moc vymazat realitu. Realita zůstane neúprosná,“ prohlásil dosavadní francouzský premiér François Bayrou na zasedání Národního shromáždění v pondělí 8. září. Na závěr svého vystoupení poděkoval svému kabinetu, jejž dle jeho slov charakterizovala atmosféra „přátelství a solidarity“. Podle Bayroua v něm nepanovalo žádné napětí.

Následovalo hlasování o důvěře vládě, o jehož výsledcích si nepěstoval falešné naděje ani premiér. Pro pád vlády hlasovaly takřka dvě třetiny Národního shromáždění, konkrétně 364 poslanců. Bayroův kabinet podpořilo pouze 194 poslanců, zbylých patnáct se hlasování zdrželo. Ještě 9. září večer pak prezident Emmanuel Macron jmenoval premiérem někdejšího ministra obrany Sébastiena Lecornua ze svého středopravicového hnutí Obnova.

211 miliard eur korporacím

Když 25. srpna Bayrou oznámil, že jeho menšinová vláda požádá Národní shromáždění o důvěru, šokoval všechny včetně zástupců svého kabinetu. Krátce nato oznámilo krajně pravicové Národní sdružení a především pak Socialistická strana, že kabinet v souladu s očekáváním nepodpoří — a zářijový pád vlády se stal takřka nevyhnutelným.

Za Bayrouem nicméně nestála ani tradiční pravice: šéf poslaneckého klubu pravicových Republikánů Laurent Wauquiez se nechal slyšet, že pro důvěru „hlasoval bez nadšení“ a že republikánští poslanci mají při hlasování volné ruce. Proti vládě, jíž se sami účastnili, hlasovalo třináct z devětačtyřiceti přítomných republikánů, dalších devět se zdrželo.

Navzdory jistotě porážky se Bayrou až do osudného hlasování prezentoval jako nespravedlivě lynčovaný obhájce nepříjemné pravdy: Francie a její obyvatelstvo musejí „utáhnout kohoutky“ a ukočírovat státní dluh, jinak zemi postihne týž osud jako po roce 2009 Řecko. Tvrdil, že jedině jeho návrh státního rozpočtu s jeho čtyřletým plánem pro Francii mohou státní pokladnu zachránit.

„Utrácíme, ale nikdy nevracíme nic nazpátek. Stal se z toho reflex, co hůř, závislost! Zvykli jsme si financovat na dluh běžné výdaje země, výdaje na náš každodenní život, na veřejné služby, na důchody, na sociální zabezpečení. (…) Naše země pracuje, věří, že bohatne, ale přitom každý rok chudne. Dámy a pánové, poslanci, to je tiché, neviditelné, nesnesitelné krvácení,“ láteřil Bayrou na zasedání Národního shromáždění, které předcházelo jeho pádu.

Bayrou navrhoval zalátat státní dluh klasickou neoliberální politikou: tedy škrtat ve veřejných službách, zrušit dva státní svátky, zmrazit sociální dávky a státní platy či zdražit zdravotní pojištění. Kritiku, že platit mohou a měli by spíše bohatí, nikoliv běžný pracující lid, odbyl na zasedání tvrzením, že z oligarchů se staly „voodoo panenky, do jejichž peněženek se zapichují jehly“.

Choval se přitom, jako by nepatřil k macronistům a neplatil za důvěrníka prezidenta, který zemi vede už osm let. Jak připomíná Romaric Godin v komentáři pro deník Mediapart, právě Macron nese odpovědnost za současný stav veřejných financí — a od roku 2017 se je snaží „zvýšením konkurenceschopnosti země“ a „nakopnutím růstu“ ozdravit touž recepturou jakou nyní nabízí Bayrou.

Zatímco však práva a kupní síla pracujících slábla, korporace se jenom v roce 2023 formou dotací, daňových úlev či úlev na sociálním pojištění dočkaly podpory ve výši 211 miliard eur. Pro srovnání: Bayroův asociální rozpočet měl státní dluh snížit o 44 miliard eur. Ekonomický růst mezitím stagnuje — pokud vše dopadne v souladu s odhady Francouzské banky, vzroste letos francouzská ekonomika o pouhých 0,6 procenta.

Prezident hluchý k vůli lidu

Nad osudem premiéra, kterého prezident Emmanuel Macron jmenoval teprve v prosinci 2024, se smrákalo už od února. Tehdy deník Mediapart zveřejnil investigaci, podle níž měl Bayrou už v devadesátých letech vědět o rozsáhlém sexuálním násilí na dětech na soukromé katolické škole Bétharram na jihovýchodě Francie. Přesto — ačkoli tam studovala i jeho dcera — jako veřejně činná osoba nezasáhl.

Bayrou je už druhým padlým premiérem, kterého prezident Macron jmenoval od posledních parlamentních voleb v červenci 2024. V nich sice jen těsně, ale k úlevě občanské společnosti přece jen zvítězila levicová koalice Nová lidová fronta. Macron však, tradičně hluchý k jejímu hlasu, po tříměsíčním bezvládí nejprve jmenoval pravicového republikána Michela Barniera a po jeho pádu sáhl po Bayrouovi ze středopravicového Demokratického hnutí, jež dosud vládlo v koalici s Macronovou stranou Obnova.

Mezi francouzskou populací se tak Bayrou těšil ještě nižší důvěře než mezi politickou třídou — podle dubnového průzkumu jej podporovalo pouhých devatenáct procent obyvatelstva. Jeho pád tak 8. září večer před radnicemi napříč zemí obyvatelstvo doslova oslavovalo.

Křehkost systému je naše šance

„Je skvělé, že se nás dnes večer sešlo tolik v celé zemi, abychom dali najevo svou nespokojenost! Nemyslím si, že pád vlády něco zásadně změní… Ale dává nám naději, že Macron konečně jmenuje premiéra z řad levice, která vloni vyhrála volby. Ačkoliv nevěřím, že tak učiní,“ vysvětlovala svou přítomnost ještě před jmenováním Macronova spolustraníka Lecornua Myrtille, brunetka s laskavým úsměvem, která se zrovna přestěhovala do Paříže, aby zde studovala marketing a komunikaci.

Potkávám ji 8. září večer před radnicí osmnáctého pařížského obvodu, pod nějž spadá proslule přeromantizovaný Montmartre či africké čtvrti Barbès a Goutte d'Or. Atmosféra před stanicí metra je hlučná a pestrá: pětice muzikantů rozverně vyhrává na klávesy, saxofon či lesní roh, jehož vnitřní část ozvučníku zdobí levicové samolepky. Žena s pláštěm z palestinské vlajky má k trupu přivázaný řetězec barevných balonků.

Ještě před tím, než bouchlo šampaňské, se však na náměstí především agitovalo. „Je třeba zapojit i obyvatele, kteří se stávají terčem rasismu, a náboženské menšiny. Jedině tak bude mobilizace naší třídy úspěšná,“ naléhala přes mikrofon na převážně bílé obyvatelstvo osmnáctého obvodu Ombre, třicátnice ve zvonových kalhotách. A ještě předtím, než náhodný šedesátník z davu ukončil shromáždění žoviálním zahlaholením: „A teď se napijeme!“, dav s radostným odhodláním za rytmického tleskání skandoval: „Všichni společně — generální stávka!“

O tom, že ve středu 10. září se francouzská občanská společnost pokusí „zablokovat celou zemi“ a vyjádřit tak nesouhlas s politickými pořádky, se rozhodlo už v květnu — tedy více než tři měsíce před pádem vlády. Hnutí, o němž se ve francouzských médiích píše jako o hnutí 10. září, vyzývá populaci, aby v rámci svých možností nepracovala, nic si nekupovala, nepoužívala kreditní karty a účastnila se plánovaných blokád dopravy a demonstrací.

Hnutí zároveň zdůrazňuje, že pád premiéra jakožto strůjce návrhu asociálního státního rozpočtu, tedy klíčové rozbušky současné mobilizace, na společenském odhodlání vzdorovat v ulicích nic nemění. Někteří aktivisté dokonce vnímají Bayrouvo překvapivé rozhodnutí požádat o důvěru jako politickou strategii k utišení občanského hněvu.

„Doufám, že naše hnutí bude růst a růst, dokud nebude natolik silné, že politické elity odstaví od moci!“ odpovídá na otázku ohledně svých očekávání Ombre. Její kamarádka Elise, ležérně se opírající o bicykl, přitakává: „Jde nám o to, aby lidé nemuseli čekat na politická rozhodnutí státu, aby měli moc ve vlastních rukou. Aby se o politice rozhodovalo v ulicích, nikoliv v palácích!“

Současnou situaci, kterou „paláce“ váhavě označují za „politickou krizi“, zatímco už i obálky týdeníků hovoří spíše o „krizi režimu“, pak aktivisté vnímají jako příležitost. „Nejsme v roce 2019, kdy protestovalo hnutí žlutých vest, zatímco Macron měl pod palcem celé Národní shromáždění. Konečně se v krizi ocitá i politická třída, nikoliv pouze my! Je skvělé, že Bayrou padl, aniž by se během svého funkčního období na cokoliv zmohl — křehkost systému je naše šance!“ řeční nadšeně kudrnovlasý aktivista Paul.

Už nemáme demokracii

Do hlavní místnosti komunitního centra AERI na východopařížském předměstí Seine-Saint-Denis, která svým rozměrem připomíná spíše halu, se v pátek 5. září večer téměř nevejdeme. Sedíme v kruzích na kovových židlích s olupujícím se červeným polstrováním. Uprostřed místnosti stojí dřevěný stůl na kolečkách obtěžkaný bednami s ovocem, hrnci s čočkou a věžemi umělohmotných kelímků. Začíná občanské shromáždění čtvrti Montreuil.

Právě na pravidelných občanských shromážděních jednotlivých čtvrtí a měst a na telegramových kanálech se toto decentralizované hnutí bez lídra organizuje. Přítomní se plaše a zdvořile zdviženýma rukama hlásí o mikrofon, který jim předává aktivista v červené mikině ACAB — All Cats Are Beautiful. Jeho kolega mezitím zuřivě zapisuje poznámky na bílou omyvatelnou tabuli, témata jednotlivých pracovních skupin — strategie, právní pomoc, nebo třeba obstarání a příprava jídla pro aktivisty — od sebe rozlišuje za pomoci rozdílných odstínů fix. Lidé nepřestávají přicházet, židle nestačí.

„Je třeba blokovat systém! Symbolická blokáda, které se účastní padesát lidí, je pěkná věc, utužuje komunitu, ale nestačí to. Potřebujeme zasáhnout systém!“ naléhá vášnivě do mikrofonu sedmdesátník a sklízí bouřlivý potlesk.

Dvojice barevně oděných šedesátnic v brýlích se silnými mnohoúhelníkovými obroučkami, s nimiž se zapovídám před komunitním centrem pak potvrzuje, že francouzskou společnost pálí především pohrdání veřejným míněním ze strany vládnoucích elit.

„Ve Francii už nemáme demokracii! Co máme dělat, aby nás politici brali vážně? Vloni jsme měli volby, které dopadly nadějným vítězstvím levice — a jejich výsledky Macron zkrátka ignoruje!“ spustí jedna z nich, která se představuje jako Chris. Od budoucnosti nečeká nic než nástup diktatury: „Už nyní jsou takzvané protiteroristické zákony používány k potírání sociálních hnutí. A to se k moci zřejmě brzy dostane krajní pravice!“

Mobilizace vzdělané a angažované občanské levice

Volání po „zablokování celé Francie“ se paradoxně začalo nejprve ozývat z krajně pravicového telegramového kanálu Les Essentielsm — v překladu To podstatné. Následně jej podpořily osobnosti angažované v hnutí žlutých vest, které vzniklo v roce 2018 v reakci na asociální vládní reformy, jež se promítaly do stoupajících cen pohonných hmot a nákladů na bydlení.

V červenci, kdy Bayrou představil návrh státního rozpočtu, nicméně na Telegramu vznikl levicový kanál „Rozhořčeme se“, jehož rostoucí členské základně se podařilo hnutí převzít. Právě převažující politická orientace hnutí 10. září výrazně odlišuje od hnutí žlutých vest, s nímž je často srovnáváno.

„Mobilizace žlutých vest se levicové organizace spíš neúčastnily — s odkazem na tvrzení o silné přítomnosti krajní pravice a konspirátorů. Tentokrát jsme si však řekli: Vzpomínáte si na žluté vesty? Jak jsme o nich tvrdili, že jde o krajně pravicové hnutí? Frustrované lidi je třeba získat na naši stranu, nikoliv se jim vyhýbat,“ upozorňuje brýlatý dvacátník Andreas, odborář a aktivista z pařížského předměstí Saint Denis, který pracuje ve veřejných službách.

Podle průzkumu sociologa Antoina Bristiella mezi 1089 účastníky, založeného na dotaznících šířených prostřednictvím telegramových kanálů, tvoří hnutí 10. září především vzdělaní a dlouhodobě angažovaní levicoví aktivisté a aktivistky.

Osmdesát procent z nich volilo v prvním kole prezidentských voleb v roce 2022 levicové kandidáty či kandidátku, jednadevadesát procent volá po spravedlivém přerozdělení ekonomických zdrojů, nadpoloviční většinu z nich nejvíce ze všeho trápí rostoucí sociální nerovnosti — a jednasedmdesát procent z nich se hlásí k velmi silnému zájmu o politiku.

V žádném případě však neplatí, že by na vládnoucí elitu bylo nahněvané pouze levicové voličstvo — dle srpnového průzkumu vyjadřuje hnutí 10. září podporu třiašedesát procent francouzské populace. Stejný podíl obyvatelstva věří, že veškerá politická reprezentace je zkorumpovaná, celých osmasedmdesát procent pak tvrdí, že francouzský politický systém nefunguje a že se politickou třídou cítí nevyslyšeno.

Strach o ekonomické i fyzické bezpečí

Morální podpora však dopravu ani ekonomiku nezablokuje. Středeční stávku navíc podpořila pouze menšina odborů, konkrétně CGT, Solidaire či SUD Rail, takže většina pracujících by si v zájmu stávky musela vzít dovolenou, případně obětovat den placené práce. „Mně zaměstnavatel platí ubytování, takže do práce musím. Ale začínám až v devět, takže brzo ráno vstanu a půjdu se projít po městě, abych viděla, co se děje,“ připouští Laure, datová analytička s platinově blonďatým přelivem, kterou rovněž potkávám 8. září večer před radnicí na Montmartru.

„Slyšela jsi o květnu 1968? Tehdy se konala masová stávka, která měla skutečný politický dopad. Francouzská společnost tehdy byla jednotná. Jenže od té doby do nás politici hustí, že musíme pracovat, aby ekonomika rostla. A s platy, které máme, nám nic jiného než každé ráno vstát a jít do práce nezbývá. Den stávky? To nezmění nic, potřebovali bychom aspoň měsíc!“ lamentuje Steve, číšník s hipsterskými brýlemi a zrzavým plnovousem v kavárně na severu Paříže, v níž píši tento text.

Mnoho dalších pak od účasti na blokádách a demonstracích odrazují starosti o bezpečí nejenom ekonomické, ale i fyzické. „Jsem ráda, že se něco děje. Ale upřímně řečeno, moje oči mi za ten risk nestojí,“ shrnuje sarkasticky Regina, sedmdesátnice v rozevláté sukni až na zem, kterou potkávám na víkendovém workshopu sevillského tance. Naráží na děsivou skutečnost, že během protestů žlutých vest v roce 2019 připravily gumové projektily policie přinejmenším čtyřiadvacet lidí o oko.

Není to navíc ani zdaleka poprvé, co se rozhněvaná francouzská společnost organizuje. „První velké stávky jsem se účastnila v roce 2003. Od té doby jsme nedosáhli jediného vítězství. Ani žluté vesty ničeho nedosáhly, přestože se mobilizovaly tak dlouho a přitáhly tolik pozornosti,“ povzdechne si padesátiletá odborářka v olivovém manšestrovém sáčku, kterou potkávám na sobotní oslavě narozenin.

Desátým zářím nicméně současná mobilizace zdaleka nekončí. Další stávka, na jejímž datu se na rozdíl od té nejbližší shodly největší odborové organizace, následuje 18. září a 11. října. Hnutí napříč celou zemí mezitím plánuje na příští týden další občanská shromáždění.

Ve světle čerstvého jmenování dalšího premiéra z řad Macronova tábora, jemuž již v zemi nevěří takřka nikdo, lze navíc očekávat, že celospolečenské rozhořčení spíš nabobtná než vyšumí. Předsedkyně francouzských zelených Marine Tondelierová shrnula Macronovo rozhodnutí v předvečer stávky takto: „To je taková provokace! (…) Naprostá neúcta k Francouzům na úrovni sociální, ekologické i demokratické, již potřetí za rok! (…) To nemůže skončit dobře! Budu mít další důvod se zítra přidat k demonstrantům.“