„Dámy a pánové, máte moc svrhnout vládu, ale nemáte moc vymazat realitu. Realita zůstane neúprosná,“ prohlásil dosavadní francouzský premiér François Bayrou na zasedání Národního shromáždění v pondělí 8. září. Na závěr svého vystoupení poděkoval svému kabinetu, jejž dle jeho slov charakterizovala atmosféra „přátelství a solidarity“. Podle Bayroua v něm nepanovalo žádné napětí.

Následovalo hlasování o důvěře vládě, o jehož výsledcích si nepěstoval falešné naděje ani premiér. Pro pád vlády hlasovaly takřka dvě třetiny Národního shromáždění, konkrétně 364 poslanců. Bayroův kabinet podpořilo pouze 194 poslanců, zbylých patnáct se hlasování zdrželo. Ještě 9. září večer pak prezident Emmanuel Macron jmenoval premiérem někdejšího ministra obrany Sébastiena Lecornua ze svého středopravicového hnutí Obnova.

211 miliard eur korporacím

Když 25. srpna Bayrou oznámil, že jeho menšinová vláda požádá Národní shromáždění o důvěru, šokoval všechny včetně zástupců svého kabinetu. Krátce nato oznámilo krajně pravicové Národní sdružení a především pak Socialistická strana, že kabinet v souladu s očekáváním nepodpoří — a zářijový pád vlády se stal takřka nevyhnutelným.

Za Bayrouem nicméně nestála ani tradiční pravice: šéf poslaneckého klubu pravicových Republikánů Laurent Wauquiez se nechal slyšet, že pro důvěru „hlasoval bez nadšení“ a že republikánští poslanci mají při hlasování volné ruce. Proti vládě, jíž se sami účastnili, hlasovalo třináct z devětačtyřiceti přítomných republikánů, dalších devět se zdrželo.

Navzdory jistotě porážky se Bayrou až do osudného hlasování prezentoval jako nespravedlivě lynčovaný obhájce nepříjemné pravdy: Francie a její obyvatelstvo musejí „utáhnout kohoutky“ a ukočírovat státní dluh, jinak zemi postihne týž osud jako po roce 2009 Řecko. Tvrdil, že jedině jeho návrh státního rozpočtu s jeho čtyřletým plánem pro Francii mohou státní pokladnu zachránit.

„Utrácíme, ale nikdy nevracíme nic nazpátek. Stal se z toho reflex, co hůř, závislost! Zvykli jsme si financovat na dluh běžné výdaje země, výdaje na náš každodenní život, na veřejné služby, na důchody, na sociální zabezpečení. (…) Naše země pracuje, věří, že bohatne, ale přitom každý rok chudne. Dámy a pánové, poslanci, to je tiché, neviditelné, nesnesitelné krvácení,“ láteřil Bayrou na zasedání Národního shromáždění, které předcházelo jeho pádu.

Bayrou navrhoval zalátat státní dluh klasickou neoliberální politikou: tedy škrtat ve veřejných službách, zrušit dva státní svátky, zmrazit sociální dávky a státní platy či zdražit zdravotní pojištění. Kritiku, že platit mohou a měli by spíše bohatí, nikoliv běžný pracující lid, odbyl na zasedání tvrzením, že z oligarchů se staly „voodoo panenky, do jejichž peněženek se zapichují jehly“.

Choval se přitom, jako by nepatřil k macronistům a neplatil za důvěrníka prezidenta, který zemi vede už osm let. Jak připomíná Romaric Godin v komentáři pro deník Mediapart, právě Macron nese odpovědnost za současný stav veřejných financí — a od roku 2017 se je snaží „zvýšením konkurenceschopnosti země“ a „nakopnutím růstu“ ozdravit touž recepturou jakou nyní nabízí Bayrou.

Zatímco však práva a kupní síla pracujících slábla, korporace se jenom v roce 2023 formou dotací, daňových úlev či úlev na sociálním pojištění dočkaly podpory ve výši 211 miliard eur. Pro srovnání: Bayroův asociální rozpočet měl státní dluh snížit o 44 miliard eur. Ekonomický růst mezitím stagnuje — pokud vše dopadne v souladu s odhady Francouzské banky, vzroste letos francouzská ekonomika o pouhých 0,6 procenta.

Prezident hluchý k vůli lidu

Nad osudem premiéra, kterého prezident Emmanuel Macron jmenoval teprve v prosinci 2024, se smrákalo už od února. Tehdy deník Mediapart zveřejnil investigaci, podle níž měl Bayrou už v devadesátých letech vědět o rozsáhlém sexuálním násilí na dětech na soukromé katolické škole Bétharram na jihovýchodě Francie. Přesto — ačkoli tam studovala i jeho dcera — jako veřejně činná osoba nezasáhl.

Bayrou je už druhým padlým premiérem, kterého prezident Macron jmenoval od posledních parlamentních voleb v červenci 2024. V nich sice jen těsně, ale k úlevě občanské společnosti přece jen zvítězila levicová koalice Nová lidová fronta. Macron však, tradičně hluchý k jejímu hlasu, po tříměsíčním bezvládí nejprve jmenoval pravicového republikána Michela Barniera a po jeho pádu sáhl po Bayrouovi ze středopravicového Demokratického hnutí, jež dosud vládlo v koalici s Macronovou stranou Obnova.