Když před dvěma lety Emmanuel Macron v neprozíravém hnutí mysli rozpustil parlament a vypsal předčasné volby, přivedl zemi do politického chaosu. Od té doby se tam vystřídali čtyři premiéři, někteří z nich padli po vyjádření nedůvěry parlamentem a Macronův tábor přišel o možnost prosadit jakékoli hlubší reformy.

Snad nejviditelnějším fenoménem těch voleb byl nárůst nacionalistického krajně pravicového Národního sdružení. Jeho kandidáti dostali téměř devět miliónů hlasů a s více než sto dvaceti poslanci se stalo nejsilnější parlamentní stranou, což je v novodobé historii země unikum. Zároveň nesmírně oslabili do té doby vládní socialisté a centropravicoví Republikáni i Macronův střed. A na levici zmohutněl nový fenomén, radikální Nepoddajná Francie Jean-Luca Mélenchona.

V minulosti marginální Národní sdružení se stalo etablovanou stranou, citovanou běžně médii a stále přijatelnější pro milióny voličů. Vážně se uvažuje o tom, že by jeho zakladatelka Marine Le Penová nebo její mladý předseda Jordan Bardella mohli za rok vyhrát prezidentské volby.

Úspěch centristů

V tomto kontextu se s napětím čekalo, nakolik se nová síla krajní pravice promítne do místních voleb, jejichž druhé kolo se konalo minulou neděli. Měly být lakmusovým papírkem toho, nakolik se strana Le Penové už zabydlela v myslích Francouzů a očekávalo se, že zaznamená velký úspěch.

Opak se ale ukázal pravdou, krajní pravice na místní úrovni pohořela. A naopak jasný úspěch zaznamenaly klasické strany politického středu, které v parlamentních volbách tak oslabily. Mapa výsledků místních voleb vypadá úplně jinak než mapa výsledků voleb parlamentních. A přináší velkou otázku, jak se to projeví za rok při volbě prezidenta.

Krajní pravice nedobyla jediné velké město kromě Nice, klasickým republikánům převzala čtrnáct menších lokalit (Carcassonne, Tarascon, Agde…), většinou na jihu a severovýchodě země, kde je už léta silně implantována, a levici přebrala čtyři. Zároveň si udržela svých devět bašt na jihu (Bézier, Fréjus, Orange, Beaucaire…). Nic víc.

Většinu měst drží socialisté a republikáni

Naopak všechna velká a střední města si ve své většině udržely bývalé vládní strany, které tak ukázaly svoji životaschopnost a popřely názory některých, že jsou už na odpis. Důvodů je víc, jedním z hlavních bude, že mají silné místní zakotvení, tradici a zaručují kompetenci ve správě měst. Tohle stále krajní pravici chybí. A tím víc to chybí radikální levici, pro Nepoddajnou Francii to byly teprve druhé místní volby.

V obcích nad 3500 obyvatel mají jasnou převahu pravicoví starostové (přes 1200), zatímco levice jich získala zhruba 800 starostů a střed necelých 600. Krajní pravice zůstává na zhruba šesti desítkách a Mélenchonova LFI na sedmi úspěšných kandidátech. Ještě výraznější je to u větších měst nad 35 000 obyvatel, kde převažují starostové pravice a levice, zatímco krajní pravice zde zůstává okrajová.

Rozdíl oproti výsledkům parlamentních voleb v roce 2024 je markantní i v počtu hlasů, které voliči komu dali. Účast nebyla nijak slavná, klesá s každými místními volbami, teď byla v průměru 57%. Nejvíc hlasů obdržela levice, 9,2 miliónu, pravice 8,2 miliónu, centristé 3,8 miliónu, krajní pravice 2,5 miliónu a radikální levice 1,2 miliónu.

Paříž, Lyon, Marseille drží levice

Největší pozornost byla samozřejmě upřena na tři největší města, Paříž, Lyon a Marseille, kde dosud vládli socialisté nebo zelení. Tato levice všechna tři města udržela, novým pařížským starostou bude socialista Emmanuel Grégoire, doposud náměstek starostky Anne Hidalgové, která město výrazně proměnila ve prospěch cyklistů a zeleně.

Vyhrál výrazně nad kandidátkou pravicových Republikánů Rachidou Datiovou (dostala 41 %), což ukázalo, že Pařížanům zelená proměna města vyhovuje. Nový starosta také přijel na druhý den do práce na kole.

Pohořela kandidátka krajní pravice Sarah Knafová, dlouholetá pravá ruka hlasatele úpadku tradiční Francie a nebezpečí islámu Erica Zemmoura, v prvním kole dostala jen 10 procent hlasů. S dvanácti procenty ji přeskočila i kandidátka Nepoddajné Francie Sophia Chikirouová.

V Lyonu si post starosty udržel těsnou většinou ekolog Grégory Doucet, mimo jiné díky podpoře Nepoddajné Francie. A to i přes nedávné zabití mladého pravicového aktivisty Quentina Deranqua příslušníky radikální levice, které se hodně propíralo v médiích a radikální levici uškodilo. Celkově ale zelení ztratili starosty v několika velkých městech, v Bordeaux a Štrasburku, kde překvapivě vyhráli v minulých volbách.

Jestliže krajní pravice i radikální levice odcházejí z těchto voleb víceméně s prázdnou, utěšují se, že mají přeci jen více radních než dosud a že ti jsou důležití nejen v místě, ale i při volbě senátorů. Senát se ve Francii nevolí přímo, volí ho sbor lokálních představitelů, především starostové a radní. Sbor ale čítá sto šedesát tisíc osob a obě krajní strany nezískaly tolik radních, aby toto číslo dramaticky ovlivnili.

Barometr volby prezidenta

Uplynulé místní volby mají ještě jeden, a to závažný, dopad. Už za rok se bude volit prezident, a i když se voliči v místních volbách chovají jinak než v parlamentních a prezidentských, přeci jen se na ně mnoho lidí dívalo jako na jakýsi barometr, který může předznamenat volbu hlavy státu. Řada politiků kandidujících minulou neděli se ani netajila tím, že pro ně bude místní hlasování odrazovým můstkem.

Takovým příkladem je centrista, v letech 2017—2020 premiér Édouard Philippe. Výrazně teď uspěl v přístavním městě Le Havre, které je jeho baštou, a teď se hodlá pokusit o Elysejský palác. Naopak François Bayrou, harcovník francouzské politické scény a loni po dobu devíti měsíců také krátce premiér, který už několikrát kandidoval na úřad prezidenta a umístil se většinou jako třetí, teď překvapivě prohrál ve svém pyrenejském městě Pau, a tím přišel o základní předpoklad, aby se prezidentské volby mohl účastnit.

Místní hlasování bylo pro stranické aparáty jakýmsi testem, jakou strategii použít pro volby za rok. Krajní pravice má už dnes jasno v tom, kdo bude jejím kandidátem.

Buď Marine Le Penová, a pokud odvolací soud potvrdí její nevolitelnost, k níž byla odsouzena, bude to mladý předseda její strany a europoslanec Jordan Bardella. Mezi sympatizanty má stejnou, ne-li už větší popularitu než zakladatelka strany.

Centrum i levice dosud hledají jednoho kandidáta

Jiná situace je ale na levici, u klasické pravice Republikáni i u politického středu kolem Macronovy strany Obnova (Renaissance). Žádný výrazný kandidát se tam ještě nevygeneroval, potenciálních uchazečů je mnoho a času už málo. Všem je ale jasné, že aby bylo lze porazit kandidáta nebo kandidátku krajní pravice, musí se objevit jasná a výrazná tvář. Ta by se měla začít profilovat hned teď.

Pro levici je velkým problémem radikální rétor Jean-Luc Mélenchon, šéf Nepoddajné Francie. Má sice velkou zásluhu na tom, že se levicové strany (socialisté, zelení, komunisté plus jeho strana) pod jeho tlakem v minulosti spojily a v jednom bloku dostaly v parlamentních volbách nejvíc hlasů. Pro mnohé se z něj časem ale stala toxická postava, arogantní, diktátorská, provokatérská.

Pro středového voliče je nepřijatelný, ten se ho bojí možná víc než dnes Le Penové, která se naučila mluvit v kulatých slovech. Mélenchon se jistě bude o prezidentský post ucházet, jako to udělal už několikrát, zbytek levice ale bude chtít mít svého kandidáta.

V místních volbách se ukázalo, že často tam, kde se spojila s Nepoddajnou Francií, tato taktika nevyšla. Podle analytiků to nebylo ani tak proto, že by odradila umírněné levicové voliče, jako spíš, že mobilizovala pravicové a krajně pravicové voliče, kteří šli postavit Mélenchonově straně hráz.

Jinde, jako třeba v Lyonu, ale tato taktika vyšla. Naopak v Paříži se Emmanuel Grégoire s Nepoddajnou Francií spojit odmítl, a byl stejně zvolen. I přes osm procent hlasů pro kandidátku Nepoddajné Francie ve druhém kole.

Podobné přemýšlení bude u pravicových Republikánů ohledně Národního sdružení. V místních volbách se od něj většinou distancovali, stavěli své kandidáty a tato taktika se jim osvědčila. Je možné, že se pokusí zorganizovat primárky na pravici.

Prezidentský střed kolem mladého Gabriela Attala a jeho strany Obnova se dnes jeví jako slabý na to, aby dobyl prezidentský úřad. Důležité ale pro něj je, že místní volby potvrdily váhu politického středu, který ve Francii nezmizel a zjevně se hlásí o slovo.

Pondělkem tak ve Francii začala přiznaná či skrytá prezidentská kampaň, trvat bude rok a mnoho kandidátů bude jistě argumentovat svým úspěchem v místních volbách. A my víme, že její výsledek ovlivní celou Evropu.