V neděli 7. července se ve Francii koná druhé kolo předčasných parlamentních voleb, které vyhlásil prezident Emmanuel Macron poté, co jeho centristickou stranu v evropských volbách drtivě porazilo krajně pravicové Národní sdružení. Jelikož voliči jen těžko změní své preference během týdnů, krajní pravice míří k vítězství i ve volbách parlamentních.

V prvním kole parlamentních voleb, které se konalo 30. června, Národní sdružení získalo rekordních třiatřicet procent hlasů a zvítězilo v 297 z 577 volebních obvodů, tedy v nadpoloviční většině. V sedmatřiceti obvodech pak dokonce kandidáti Národního sdružení získali nadpoloviční většinu hlasů, a byli tak zvolení už v prvním kole.

Hlavní otázkou před druhým kolem voleb tedy zůstává, zda krajní pravice získá většinu. Předseda Národního sdružení Jordan Bardella prohlašuje, že pokud většinu nezíská, premiérský post odmítne. V situaci, kdy podpora krajní pravice roste napříč Evropou, je namístě se ptát: z jakých příčin? Právě příklad Francie zřejmě nabízí řadu obecně platných odpovědí.

Národní sdružení vděčí za úspěch třídě pracujících

Příčiny úspěchu Národního sdružení jsou komplexní a mohou sloužit jako hrozivé — jakkoli zřejmě marné — varování pro ostatní liberální demokracie, které zatím krajní pravice neschvátila.

Ačkoliv Národní sdružení zvítězilo v nadpoloviční většině obvodů a slušný zisk si připsalo napříč demografickými skupinami, za svůj úspěch vděčí především příslušníkům pracující třídy či nezaměstnaným, lidem se vzděláním nižším než maturitním. Co se týče věku, nejvíce hlasů sklidilo ve skupině mezi padesáti a devětapadesáti lety. Zároveň se krajní pravici daří především na venkově a v malých či středních městech.

„Tedy v místech, kde dnes levice a odbory nejsou ani zdaleka tak aktivní jako dřív. V místech, kde nefunguje veřejná doprava a kde si obyvatelstvo zároveň nemůže dovolit koupi elektrického auta. A na jejich otázku ‚co budu dělat, pokud se zakážou spalovací motory‘, levice neodpovídá — zkrátka máme klimatickou krizi,“ poznamenává novinář Ivan du Roy, šéfredaktor internetového deníku Basta!, s nímž Deník Referendum spolupracuje.

Za jednoho z nejvčasnějších proroků budoucího nástupu krajní pravice ve Francii dlouho platí publicista a geograf Christophe Guilluy, který v roce 2014 vydal knihu Periferní Francie. V té poukazoval na to, že elitami opomenutá a asociální neoliberální politikou sužovaná francouzská pracující třída z venkova a maloměst zpravidla buď nevolí, anebo čím dál častěji podporuje krajní pravici.

„Kořeny nespokojenosti ‚periferní Francie‘ sahají až do osmdesátých let, kdy nastal politicko-kulturní obrat. Bohatství se tehdy začalo koncentrovat v metropolích, obývaných intelektuálními elitami, zatímco na venkově zavíraly továrny.

Pařížané dnes znají lépe newyorský Brooklyn než francouzský venkov, na pracující třídu ze středních měst jsme dočista zapomněli. Jako bychom žili na dvou odlišných planetách! Částečně za to nese zodpovědnost levice, která přestala dělat svou práci,“ analyzuje příčiny nástupu krajní pravice Guilly, když spolu za slunného podvečera sedíme v kavárně Bonaparte, v samém srdci Paříže, nad dvěma deci jablečného džusu za šest eur.

Strach šířený médii oligarchy Bollorého

Pocit, že migrantů žije ve Francii moc, že pobírají moc sociálních dávek, že kradou, ničí veřejný majetek a málo se přizpůsobují, je mezi francouzskou populací zvláště malých a středních měst, rozšířený. Podobné argumenty tu slýcháte ze všech stran. V zemi tak multietnické a multinárodnostní, jakou Francie už dávno je, jim vždy nutně předchází ujištění ve stylu „nejsem rasista, mnozí pracují a platí daně, mám alžírské kamarády, ale…“

„Kdybychom ilegálním migrantům neplatili sociální pojištění, mohl jsem jít zítra do důchodu!“ hřímal v kavárně na náměstí v Gagny, ospalém městečku na pařížském předměstí její zákazník Jean-Georges. „Kdo je pro Francii hrozba? No přece patnáctiletí fracci z Maghrebu, kteří se hned po vyhlášení výsledků jali ničit veřejné prostranství v Seine-Saint-Denis!“ pokračoval v rozhořčeném křiku.

Zprávy o povolebních nepokojích v Bobigny a jiných čtvrtích na předměstí byly přitom okamžitě vyvráceny jako falešné. Krajně pravicoví politici a influenceři je ale sdíleli tak jako tak.

„Když svého psa nezvládáš, tak ho dáš sakra na vodítko!” rozeřval se Jean-Georges, když mu potomek alžírských přistěhovalců Faysal pokuřující s ním u jednoho stolu namítl, že matky mladických výtržníků mohou být samoživitelkami, které sotva zvládají své děti uživit, natož vychovávat. Jean-Georges ho pak stále ještě zvýšeným hlasem ujišťoval, že proti němu jakožto proti Francouzovi s alžírskými kořeny nemá nic ani on, ani Bardella.

Realita je nicméně taková, že v rozporu s obsahem zpráv a politických projevů úroveň výtržnictví a kriminality páchaných mladistvými ve Francii nestoupá. Společnost je ovšem infikována strachem, který šíří především média oligarchy Vincenta Bollorého jako CNews nebo Europe 1, jež francouzská předměstí soustavně vykreslují jako krví prosáklé zóny bezpráví. Bollorého média s krajní pravicí otevřeně kolaborují.

„Bollorého média navozují dojem, že za všechny problémy můžou migranti. Když někoho napadne migrant, týden se o ničem jiném nemluví. Ale když se děje násilí v bílých rodinách, nestojí jim to ani za zmínku,“ glosuje způsob práce krajně pravicových médií novinář Ivan du Roy.

Rétorické obraty

Národní sdružení, které založil v roce 1978 usvědčený antisemita a rasista Jean-Marie Le Pen pod názvem Národní fronta, se přitom po většinu historie vyznačovalo velmi neoliberální a probyznysovou rétorikou. Okolo nultých let pro ně nicméně začalo ve větší míře hlasovat voličstvo z venkova, takže krajní pravice se začala ve své rétorice obracet k zemědělcům.

Další rétorický obrat, a to směrem k sociálním otázkám, nastal v dekádě po roce 2010, kdy Národní fronta začala sklízet voličskou podporu mezi pracující třídou ze středních měst. Právě tehdy ve straně přebírala od svého otce-zakladatele otěže Marine Le Penová.

A jak potvrzují průzkumy, dnešní francouzskou společnost trápí nejvíce pokles kupní síly, budoucnost sociálního systému a úpadek veřejných služeb, nikoli migrace nebo výtržnictví.

Je nutno zdůraznit, že spíše než o skutečný obrat se jedná jen o marketingovou kličku. V praxi poslanci Národního sdružení hlasovali proti zvýšení minimální mzdy, proti navázání valorizace platů na inflaci i proti zmrazení výše nájmů. Největší škodu ale napáchali tím, že začali dávat strádání francouzských pracujících do souvislosti s přítomností migrantů v zemi.

Jejich ústředním politickým slibem je tak dnes zavedení přednostního práva Francouzů na práci a bydlení či konec státní zdravotní péče pro osoby bez dokladů. Diskriminace migrantů přitom těžko zahojí ekonomické strádání „pravých Francouzů“, a to i ve světle jejich socio-ekonomického programu — například ke zvýšení mezd hodlá Národní sdružení podniky „povzbudit“ udílením výjimek z odvodů pro zaměstnavatele.

Nelze se nicméně divit, že na jejich slova slyší ponížení lidé spíš než na proslulý monolog prezidenta Macrona z roku 2018, v němž nezaměstnanému neváhal vysvětlit, že stačí přejít ulici a práci najde.

Výstavní skříň krajně pravicového úspěchu

Nejvyšší podpoře se Národní sdružení dlouhodobě těší v jednom z nejchudších francouzských regionů, severním Hauts-de-France — někdejší komunistické baště. To tady se zavíraly uhelné doly a fabriky, když se výroba přesouvala do zemí s nižší minimální mzdou. Minulou neděli tu krajní pravice získala hned osmnáct ze sedmatřiceti mandátů, které si připsala už v prvním kole parlamentních voleb.

O Macronově nikým nepochopeném rozhodnutí vyhlásit předčasné volby v době rekordní podpory krajní pravice se traduje, že možná zamýšlí nechat krajní pravici zvítězit, vládnout, a konečně tak obnažit její nekompetentnost. Totéž si ale před deseti lety říkali socialisté v šestadvacetitisícovém městě Hénin-Beaumont na samém severu Hauts-de-France. Tedy poté, co byl bývalý socialistický starosta města Gerárd Dalongeville odsouzen ke třem letům vězení za rozkrádání veřejných peněz.

Členové strany, která se tehdy ještě jmenovala Národní fronta, mezitím obíhali sousedské grilovačky a občanům pomáhali získat třeba příspěvek na bydlení. V roce 2014 krajní pravice vyhrála městské volby s více než padesáti procenty hlasů a jejich kandidát Steeve Briois se stal starostou.

„Socialisté spoléhali na to, že vláda Národní fronty bude naprostá katastrofa — tak jako v Toulonu, který vedl starosta Národní fronty mezi lety 1995 a 2001. Mysleli si, že za šest let se vrátí do křesel,“ vysvětluje Octave Nitkowski, právník a rodák z Hénin-Beaumont, odkud psal jako tehdy sedmnáctiletý ostře sledovaný blog Ve stínu hald strusky. Očekávání se ale nenaplnila. Namísto toho byl starosta Briois v roce 2020 znovuzvolen s čtyřiasedmdesáti procenty hlasů.

„Briois totálně odideologizoval místní politiku. Město spravuje bez excesů, jako dobrý táta od rodiny. Všechno jakž takž funguje, opravují se silnice. Jeho politická orientace se projevuje především v útočném způsobu, jímž jedná s novináři, opozicí či s odbory — ale to běžní občané nevidí,“ vysvětluje Nitkowski. Briois prý dokonce do své kanceláře umístil bustu Jeana Jaurèse — důležitého socialistického politika z přelomu osmnáctého a devatenáctého století.

Národnímu sdružení se podařilo z Hénin-Beaumont učinit výstavní skříň svého úspěchu. Dnes odtud do parlamentních voleb kandiduje sama Le Penová. V souladu s očekáváními tu byla s pětaosmdesáti procenty hlasů zvolená hned v prvním kole voleb. Právě odsud svým voličům ve volební večer 30. června děkovala za podporu.

Čisté město, které „nevolí pro ideologii“

Hénin-Beaumont působí jako poklidné a pěstěné městečko. Ulice lemují cihlové domky, náměstí dominují béžové kopule kostela svatého Martina, veřejný prostor je osázen pestrobarevnými květinami. „Město je čisté a dobře spravované, tak uvidíme, jak si vláda Národního sdružení povede na celostátní úrovni,“ odpovídá mi bělovlasý senior, aniž by zpomalil svůj krok — je to první člověk, s nímž ve městě mluvím.

Za pochodu a úsečně mi tu ale odpovídá takřka každý, koho se na ulici pokouším zastavit. „Nestudovali jsme Science Po, v politice se nevyznáme, ale žije se tu dobře!“ odpovídá sarkasticky starší Romka v leopardí mikině.

„O politice si nic nemyslím, volby nic nezmění, to nejsme my, kdo rozhoduje. Ale tady se žije dobře — to totiž nezáleží na tom, kdo je zrovna králem,“ konstatuje rezignovaně padesátník s asijskými rysy, který vysedává před svým obchodem se smíšeným zbožím a náruživě hází holubům kusy vícezrnné housky. Starší bohém s dobráckýma očima mi pak konečně poradí: „Běž si radši sednout támhle do hospody, tam ti všechno vysvětlí.“

V hospodě se nejprve zapovídám s brýlatým mužem, který mi s veselou odevzdaností vysvětluje, že volil naposledy v osmdesátých letech. „Tehdy jsem pochopil, že politika obyčejné lidi beztak obchází, že politici jsou jen figurky v kravatách, kterým se nechce pracovat, šašci z teleshoppingu!“ rozohňuje se nad sklenkou aperitivu.

Když tu do místnosti vkročí drobná seniorka v kostkovaném saku. „Madam Arlette!“ vykřiknou radostně ostatní štamgasti a spěchají příchozí pozdravit. „S tou si musíš promluvit, Arlette je šestaosmdesát let, je moudrá!“ tvrdí jeden ze štamgastů a ihned mě Arlette představuje.

Usazuji se proto u stolu s Arlette a jejím kamarádem Dinem. V souladu s francouzským klišé mají oba na hlavě bekovky. Dino si nicméně utahuje z jiného stereotypu, který na pověsti obyvatelstva Hénin-Beaumont ulpívá. „To víš, tady všichni nosíme hnědé košile, pásky s hákači a těžké boty!“ chichotá se z pod vousů.

Arlette ho nicméně přeruší: „Chci zdůraznit, že místní lidé jsou strašně dobří a chovají se k sobě ohleduplně. O své rodiče se starají a nedávají je do domova důchodců. A máme tu i spoustu imigrantů, s nimiž vycházíme dobře.“ V televizi za jejími zády se mezitím začaly vysílat Chaplinovy humoresky. Můj předchozí brýlatý respondent ukáže na obrazovku a zahaleká: „Koukej! Přesně takhle vypadá francouzská politika!“

„Tady nevolíme pro ideologii. Volíme pro člověka. A zatímco socialisté nás zradili a rozkradli, co mohli, starosta z Národního sdružení toho udělal hodně pro důchodce a ve městě toho spoustu opravil,“ pokračuje za Arlettina přikyvování Dino.

I Dinovi vadí, že Bardella chce zastavit dodávky zbraní na Ukrajinu, nesouhlasí ani s jeho bezpodmínečnou podporou Izraele, který už tři čtvrtě roku masakruje palestinské civilisty v Gaze. Nelze přitom přehlédnout, že jejich politické preference nejsou zcela očištěné od zášti vůči migrantům.

„Dříve sem migranti jezdili za prací, dnes sem jezdí za sociálními dávkami. Nejlépe vycházíme s Turky, Kurdy, či Albánci, ti jsou méně nábožní než přistěhovalci z Maghrebu. Za kolonizaci Alžírska budeme platit ještě dvě, tři staletí, potomci Alžířanů se dnes mstí za své dědy,“ mudruje zpola vážně Dino. Oba dva se ale vzápětí rozněžní nad místním kurdským číšníkem Alim, který Arlette vodí po městě za rámě a který mě pozval na svůj účet na kafe.

Volba pro neoliberalismus

Tak jako ve zbytku Francie i v Hénin-Beaumont však platí, co mi zopakoval každý, s kým jsem se o příčinách úspěchu Národního sdružení mluvila. Hlas pro krajní pravici představuje především způsob, jak projevit své rozhořčení nad odcizenou stranickou politikou a sociálními nerovnostmi rostoucími v důsledku provozu neoliberální ekonomiky. Volba Národního sdružení je způsobem, jakým, slovy publicisty Christopha Guilluyho, dává zanikající střední třída a třída pracujících elitám zkrátka najevo, že pořád ještě existují.

I příklad Hénin-Beaumont ostatně navzdory všeobecné relativní spokojenosti místních prokazuje, že Národní sdružení na občanské strasti odpovědi nenabízí. „V Hénin-Beaumont je nadále vysoká nezaměstnanost, lidé zůstávají frustrovaní. Jejich životní podmínky se za vlády Národního sdružení nezlepšily — jen se nijak dále nezhoršily,“ upozorňuje Nitkowski, že v kontrastu s předešlou otřesnou samosprávou socialistů stačí místním voličům málo.

„Není to tak, že by byl Briois dobrý starosta. Je to normální starosta — dobrý je v porovnání s předchozí radnicí, která se nestarala o veřejná prostranství, neřešila sousedské konflikty,“ doplňuje jeho postřehy tamní opoziční zastupitel za komunisty Gianni Rannieri.

Nesouhlasí s tím, že by politika Národního sdružení v Hénin-Beaumont byla oproštěna od ideologie. „Potvrzuje se tady, že volba Národního sdružení je volbou pro neoliberalismus. Privatizovali městské jesle, krematorium i bazén, v němž od té doby stoupla cena vstupenky o šedesát procent,“ argumentuje Rannieri.

Bardella-mánie vyrostlá ze selhání tradiční politiky

Roli v úspěchu Národního sdružení samozřejmě hrají další dílčí faktory. Marine Le Penová ze strany vyloučila svého otce, změnila název, obrousila hrany stranické rétoriky. Strana, jejíž zakladatel kdysi označil holocaust za „drobný detail“, se dnes bezostyšně pasovala do role obhájkyně francouzských židů, a dnes dokonce dojí politické body z antisemitských činů, jejichž četnost bohužel během genocidy páchané Izraelem v Gaze násobně vzrostla.

Svou desetiletou práci na takzvaném „oddémonizování“ (francouzsky dédiabolisation) partaje Le Penová završila v roce 2022 jmenováním tehdy šestadvacetiletého Bardelly předsedou. Na rozdíl od svých starších politických soků to Bardella umí se sociálními sítěmi. Pro natáčení momentů ze svého každodenního života si dokonce najal fotografa a střihače.

Videa, na nichž třebas jí v McDonaldu, sledují miliony uživatelů. Jeho hladce oholená mladá tvář mezi mladými dívkami rozpoutala takzvanou „Bardella-mánii“. Na předvolebních shromážděních sklízí ovace jako nějaká popová hvězda.

Ze všech stran člověk ale slyší, že Národní sdružení by neuspělo, kdyby...:

• kdyby měli lidé pocit, že se jim naslouchá,
• kdyby tradiční politika od pravice přes takzvaný střed po levici nepřipomínala od reality většiny Francie odcizené divadélko,
• kdyby se lidé nestrachovali, že v kontextu inflace a individuální zodpovědnosti za svou socio-ekonomickou situaci přijdou o to málo, co ještě mají,
• kdyby nekolabovaly podfinancované veřejné služby.

Zavedené politické strany přitom francouzskou společnost, jejíž většina si vládu Národního sdružení nepřeje, znovu zklamaly před nadcházejícím druhým kolem voleb. Zda Národní sdružení získá parlamentní většinu, totiž částečně záviselo na nich. Ale na společném postupu proti němu se dokázaly domluvit jen v omezené míře.

Ve francouzském volebním systému do druhého kola postupují všichni kandidáti, kteří v daném obvodě získají alespoň 12,5 procenta odevzdaných hlasů. Do druhého kola se tak dostali tři, či dokonce čtyři kandidáti v 311 z 577 obvodů. V přibližně polovině z nich zvítězilo Národní sdružení. Kdyby v nich kandidáti, kteří skončili na třetím či čtvrtém místě, z druhého kola odstoupili, šanci na porážku krajně pravicového kandidáta by tak podstatně zvýšili.

Stalo se tak nicméně pouze v 218 obvodech. Zatímco levicoví kandidáti, kteří se umístili třetí, odstoupili téměř všude (ve 131 obvodech), kandidáti pravicových republikánů a Macronovy koalice Spolu tak v mnoha obvodech neučinili s poukazem na „krajně levicovou hrozbu“, kterou má představovat účast strany Nepoddajná Francie v levicové koalici. Jde přitom o třiadevadesát obvodů, a tedy potenciální desítky křesel pro Národní sdružení — a to v situaci, kdy levicová vláda ve Francii vskutku nehrozí.

Jako všude jinde tak zkrátka platí, že za nástup krajní pravice nenese zodpovědnost „nevzdělaný fašizující venkov“, ale především spektakulární, mnohočetná a dlouhodobě opakovaná selhání zavedených politických stran. A také pěstování předsudků vůči důsledně levicovým politickým alternativám.