V neděli 7. července se ve Francii koná druhé kolo předčasných parlamentních voleb, které vyhlásil prezident Emmanuel Macron poté, co jeho centristickou stranu v evropských volbách drtivě porazilo krajně pravicové Národní sdružení. Jelikož voliči jen těžko změní své preference během týdnů, krajní pravice míří k vítězství i ve volbách parlamentních.

V prvním kole parlamentních voleb, které se konalo 30. června, Národní sdružení získalo rekordních třiatřicet procent hlasů a zvítězilo v 297 z 577 volebních obvodů, tedy v nadpoloviční většině. V sedmatřiceti obvodech pak dokonce kandidáti Národního sdružení získali nadpoloviční většinu hlasů, a byli tak zvolení už v prvním kole.

Hlavní otázkou před druhým kolem voleb tedy zůstává, zda krajní pravice získá většinu. Předseda Národního sdružení Jordan Bardella prohlašuje, že pokud většinu nezíská, premiérský post odmítne. V situaci, kdy podpora krajní pravice roste napříč Evropou, je namístě se ptát: z jakých příčin? Právě příklad Francie zřejmě nabízí řadu obecně platných odpovědí.

Národní sdružení vděčí za úspěch třídě pracujících

Příčiny úspěchu Národního sdružení jsou komplexní a mohou sloužit jako hrozivé — jakkoli zřejmě marné — varování pro ostatní liberální demokracie, které zatím krajní pravice neschvátila.

Ačkoliv Národní sdružení zvítězilo v nadpoloviční většině obvodů a slušný zisk si připsalo napříč demografickými skupinami, za svůj úspěch vděčí především příslušníkům pracující třídy či nezaměstnaným, lidem se vzděláním nižším než maturitním. Co se týče věku, nejvíce hlasů sklidilo ve skupině mezi padesáti a devětapadesáti lety. Zároveň se krajní pravici daří především na venkově a v malých či středních městech.

„Tedy v místech, kde dnes levice a odbory nejsou ani zdaleka tak aktivní jako dřív. V místech, kde nefunguje veřejná doprava a kde si obyvatelstvo zároveň nemůže dovolit koupi elektrického auta. A na jejich otázku ‚co budu dělat, pokud se zakážou spalovací motory‘, levice neodpovídá — zkrátka máme klimatickou krizi,“ poznamenává novinář Ivan du Roy, šéfredaktor internetového deníku Basta!, s nímž Deník Referendum spolupracuje.

Za jednoho z nejvčasnějších proroků budoucího nástupu krajní pravice ve Francii dlouho platí publicista a geograf Christophe Guilluy, který v roce 2014 vydal knihu Periferní Francie. V té poukazoval na to, že elitami opomenutá a asociální neoliberální politikou sužovaná francouzská pracující třída z venkova a maloměst zpravidla buď nevolí, anebo čím dál častěji podporuje krajní pravici.

„Kořeny nespokojenosti ‚periferní Francie‘ sahají až do osmdesátých let, kdy nastal politicko-kulturní obrat. Bohatství se tehdy začalo koncentrovat v metropolích, obývaných intelektuálními elitami, zatímco na venkově zavíraly továrny.

Pařížané dnes znají lépe newyorský Brooklyn než francouzský venkov, na pracující třídu ze středních měst jsme dočista zapomněli. Jako bychom žili na dvou odlišných planetách! Částečně za to nese zodpovědnost levice, která přestala dělat svou práci,“ analyzuje příčiny nástupu krajní pravice Guilly, když spolu za slunného podvečera sedíme v kavárně Bonaparte, v samém srdci Paříže, nad dvěma deci jablečného džusu za šest eur.

Strach šířený médii oligarchy Bollorého

Pocit, že migrantů žije ve Francii moc, že pobírají moc sociálních dávek, že kradou, ničí veřejný majetek a málo se přizpůsobují, je mezi francouzskou populací zvláště malých a středních měst, rozšířený. Podobné argumenty tu slýcháte ze všech stran. V zemi tak multietnické a multinárodnostní, jakou Francie už dávno je, jim vždy nutně předchází ujištění ve stylu „nejsem rasista, mnozí pracují a platí daně, mám alžírské kamarády, ale…“

„Kdybychom ilegálním migrantům neplatili sociální pojištění, mohl jsem jít zítra do důchodu!“ hřímal v kavárně na náměstí v Gagny, ospalém městečku na pařížském předměstí její zákazník Jean-Georges. „Kdo je pro Francii hrozba? No přece patnáctiletí fracci z Maghrebu, kteří se hned po vyhlášení výsledků jali ničit veřejné prostranství v Seine-Saint-Denis!“ pokračoval v rozhořčeném křiku.

Zprávy o povolebních nepokojích v Bobigny a jiných čtvrtích na předměstí byly přitom okamžitě vyvráceny jako falešné. Krajně pravicoví politici a influenceři je ale sdíleli tak jako tak.

„Když svého psa nezvládáš, tak ho dáš sakra na vodítko!” rozeřval se Jean-Georges, když mu potomek alžírských přistěhovalců Faysal pokuřující s ním u jednoho stolu namítl, že matky mladických výtržníků mohou být samoživitelkami, které sotva zvládají své děti uživit, natož vychovávat. Jean-Georges ho pak stále ještě zvýšeným hlasem ujišťoval, že proti němu jakožto proti Francouzovi s alžírskými kořeny nemá nic ani on, ani Bardella.

Realita je nicméně taková, že v rozporu s obsahem zpráv a politických projevů úroveň výtržnictví a kriminality páchaných mladistvými ve Francii nestoupá. Společnost je ovšem infikována strachem, který šíří především média oligarchy Vincenta Bollorého jako CNews nebo Europe 1, jež francouzská předměstí soustavně vykreslují jako krví prosáklé zóny bezpráví. Bollorého média s krajní pravicí otevřeně kolaborují.

„Bollorého média navozují dojem, že za všechny problémy můžou migranti. Když někoho napadne migrant, týden se o ničem jiném nemluví. Ale když se děje násilí v bílých rodinách, nestojí jim to ani za zmínku,“ glosuje způsob práce krajně pravicových médií novinář Ivan du Roy.

Rétorické obraty