Centrum Magdeburku působí spořádaným, pěstěným dojmem. Ulice jsou prostranné a čisté, budovy vypadají nově a udržovaně. Na čtvercové náměstí Starého trhu se snášejí masivní sněhové vločky. Snad právě kvůli malebnému, avšak mrazivému počasí se tudy trousí překvapivě málo lidí. Kdykoliv odbíjí celá hodina, tichem se rozlije melodie křesťanské písně, kterou vyluzuje zvonkohra umístěná ve Staré radnici.

Před Starou radnicí potkávám antifašistického aktivistu Olivera Wiebeho. „Tady všude stojí před Vánoci stánky. A tady se to stalo. Tady zemřelo pět lidí. Další později v nemocnici,“ ukazuje na ulici, která vede z rohu náměstí k radnici.

„Nikdo v Magdeburku nikdy nezapomene na moment, kdy se o tom, co se stalo, dozvěděl,“ zdůrazňuje radní Tobias Krull z Křesťanskodemokratické unie (CDU). On sám se zrovna procházel po menších vánočních trzích na druhém břehu Labe, zatímco mu začaly chodit zprávy, ať se od vánočních trhů před radnicí raději drží dál.

Dvacátého prosince večer vjelo do davu na vánočních trzích v Magdeburku auto. Řídil jej Taleb Al-Abdulmohsen, protiislámský aktivista saúdské národnosti, který žil v Německu od roku 2006 a který se na sítích mimo jiné hlásil k podpoře krajně pravicové strany Alternativa pro Německo (AfD). Zabil šest lidí, dalších téměř tři sta zranil.

„V našem městě převládá pocit: ,Mezi oběťmi jsme mohli být my.‘ Magdeburk s 240 tisíci obyvateli je možná malé velkoměsto — ale působí spíš jako velké město. Známe se. Dozvídáme se zprávy o něčích příbuzných, kterým se na vánočním trhu nic nestalo, o něčí matce, která byla zabita. Můj bratranec s kamarádem po útoku vozil raněné do nemocnice,“ popisuje ve svém textu pro Die Zeit novinářka a magdeburská rodačka Valerie Schönianová.

Schönianová, která žije v Berlíně, se do svého rodiště vydala v momentu, kdy se o útoku dozvěděla. Lidé ve vlaku rozrušeně sledovali telefony a šuškali si: „Migranti, zase migranti.“ Když pak pozdě večer dopsala text o atmosféře ve městě, šla si dát skleničku do hotelového baru. Zaměstnanec hotelu se na ni obrátil s až triumfálním úsměvem: „Ty jsi z médií? Takže jsi jedna z těch, kdo zítra napíše o tom, že šlo o jeden případ, nikoliv o obecný problém?“

Deportovat, deportovat, deportovat!

V sobotu 21. prosince v půl osmé ráno — pouhých dvanáct hodin po útoku — AfD na radnici zahájila tiskovou konferenci, na níž událost zasazovala do své xenofobní perspektivy a mimo jiné požadovala rezignaci ministra vnitra.

Téhož dne už pochodovaly Magdeburkem stovky neonacistů, kteří skandovali: „Probuď se, Německo!“ Tedy slogan, kteří používali němečtí nacisté za Hitlera a dnes za něj hrozí postih. Na shromáždění hovořil mimo jiné Thorsten Heise, usvědčený násilník, který se kdysi pokusil přejet uprchlíka autem.

V pondělí 23. prosince uspořádala Alternativa pro Německo v reakci na útok shromáždění, jímž de facto zahájila svou předvolební kampaň. Navzdory jeho islamofobním příspěvkům na sociálních sítích označila spolupředsedkyně AfD Alice Weidelová útočníka za „islamistu plného nenávisti“. Dle policejních odhadů se shromáždění zúčastnilo tři a půl tisíce lidí. Někteří skandovali: „Deportovat, deportovat, deportovat!“

„Na shromáždění někteří řečníci prohlašovali útočníkovu podporu AfD za totální pohádku s tím, že je všem jasné, že šlo o islamistu. Jiní poukazovali na to, že útočník zkrátka přivezl svůj vnitřní konflikt s Islámskou republikou do Německa. Výklady události se liší, ale krajní pravici na nich vlastně nezáleží, protože pro ně existuje jenom jedno řešení: tyhle lidi tady nechceme,“ shrnuje novinář a magdeburský rodák Thomas Vorreyer.

V tutéž dobu, kdy v centru města spílala migrantům AfD, někdo hodil Molotovův koktejl na projekt komunitního bydlení L!Z na jihu města. Někteří obyvatelé projektu se zrovna účastnili shromáždění iniciativy Nedejme nenávisti šanci, na němž tisíce lidí na Starém trhu vytvořily lidský řetěz, aby tak uctily památku obětí a vymezily se proti zneužívání tragédie krajní pravicí.

Policie před neonacistickým násilím zavírá oči

Napětí mezi krajní pravicí, antifašistickou levicí a migranty obchází ulicemi Magdeburku od sjednocení Německa. V debatách o historii neonacistického násilí ve východním Německu se na Magdeburk, hlavní město Saska-Anhaltska, často zapomíná. A to přesto, že v devadesátých letech a na počátku tisíciletí neonacisté v Magdeburku zavraždili nejméně čtyři lidi z řad migrantů či antifašistů.

V roce 1994 na Den Otců, který je v Německu státním svátkem, pochodovala centrem Magdeburku skupina neonacistů a napadala migranty. „Mnoho policistů mělo ten den volno — a pili. Trvalo několik hodin, než se jim podařilo sehnat dostatek policistů, kteří proti neonacistům zasáhli,“ popisuje se sarkastickým úsměvem aktivista Wiebe. Jeden člověk v důsledku útoku po několika měsících zemřel.

Wiebe, s nímž se před mrazem schovávám v secesní kavárně plné nábytku z lesklého dřeva a roztodivných dekorací s cirkusovými motivy, vnímá práci policistů v Sasku-Anhaltsku obecně dost skepticky. A má k tomu dobré důvody.

Neonacisté jej prý napadli dvakrát. Poprvé u obchodního centra v srdci města, podruhé v autobuse. Řidič autobusu mu později sdělil, že jej policisté ani nepřišli vyslechnout. „Spousta policistů před neonacistickým násilím zavírá oči. Je jedno, jestli máte fotku, nebo dokonce video útočníka, jestli jsou na místě kamery,“ tvrdí Wiebe.

Připomíná dosud nevyjasněnou smrt Ouryho Jalloha, žadatele o azyl ze Sierra Leone, kterého našli spoutaného a upáleného v cele pár hodin poté, co jej policie zatkla za údajné kšeftování s drogami a obtěžování žen ve městě Dessau, sedmdesát kilometrů od Magdeburku. Jeden z vysoce postavených magdeburských policistů Mario Lehmann mezi roky 2016 a 2021 zastupoval AfD v parlamentu Saska-Anhaltska. „A mezi místními policisty byl za totální hvězdu,“ podotýká Wiebe.

Když vidím policii, přejdu na druhou stranu ulice

„Kdykoliv vidím policii, radši přejdu na druhou stranu ulice. Často mě kontrolují, jestli u sebe nemám drogy nebo nůž,“ popisuje Mustafa, strojvedoucí a antifašistický aktivista, který se narodil německému otci a marocké matce na konci devadesátých let na magdeburském sídlišti Olvenstedt — kde se to prý v devadesátkách neonacisty jen hemžilo.

Jednou po cestě ze školy utíkal před mužem, který na ulici popíjel pivo a s úsměvem na rtech malému Mustafovi vyhrožoval podříznutím hrdla.

Všechny ostatní děti ve škole prý byly bílé — a rasistické. Mustafu oslovovali jako „negra“, „Afričana“, „kanake“, tedy hanlivým německým označením pro migranty obzvláště z Blízkého východu. „Učitelé se ke mně chovali přátelsky. Naléhali na mě ale, že jelikož jsou lidé okolo mě rasističtí, nezbývá mi než se snažit na sto deset procent, abych si vydobyl jejich respekt,“ vypráví.

Jako čtrnáctiletý se Mustafa účastnil úspěšné blokády neonacistické demonstrace, načež se zapojil do antifašistického aktivismu a konečně poznal lidi z jiných čtvrtí. „Do té doby jsem věřil, že každý Němec je rasista,“ vzpomíná. V roce 2015 pak do Magdeburku přišli Syřané. „Mám dojem, že to mnohé změnilo. Místní poznali Araby a viděli, že jsou v pohodě. Do města dorazila nová kultura, nové jídlo,“ líčí.

Až s podporou krajní pravice se východnímu Německu dostalo pozornosti

V tutéž dobu nicméně ve východním Německu začaly masové demonstrace proti migraci a islámu. V Magdeburku se zorganizovala MAGIDA, místní odnož protiislámského hnutí PEGIDA.

Jak upozorňuje novinářka Schönianová, ještě předtím v roce 2004 probíhaly ve východním Německu masové levicové demonstrace proti Hartzovým reformám, které za účelem „zefektivnění politiky trhu práce“ mimo jiné zpřísnily podmínky pobírání státní podpory. Magdeburk poznamenaný úpadkem ocelárenského průmyslu platil za jedno z center těchto demonstrací.

„Tyto demonstrace byly víceméně ignorovány. Vyšlo pár článků o tom, že lidé z východního Německa ještě nedorostli do kapitalismu, že pořád ještě nepochopili, že je třeba se snažit, aby si udrželi práci. Teprve, když začaly demonstrace PEGIDy a zesílila krajní pravice, začalo západní Německo věnovat východnímu Německu víc pozornosti. A to je trpké zjištění,“ podotýká Schönianová.

V roce 2016 se Sasko-Anhaltsko stalo prvním spolkovým státem, kde se AfD umístila ve volbách druhá s téměř pětadvaceti procenty hlasů. O dva roky později se se ziskem šestnácti procent AfD umístila druhá i v městských volbách v Magdeburku.

„Od té doby musíme vynakládat mnoho času a energie, abychom se popasovali s agendou a fake news, kterou na jednání přináší AfD. Debata se vyostřila, je těžší prosazovat potřebná opatření,“ popisuje lidovecký radní Krull, jak silné zastoupení AfD změnilo lokální politiku.

V roce 2020 pak svět schvátila koronavirová pandemie a s ní spojená opatření. Veřejný život utichl, podniky se potácely na pokraji bankrotu, nedůvěra části společnosti vůči státu zesílila.

„Všichni se tu osobně známe. Ale od covidu mám pocit, jako by se Magdeburk stal chladnějším. Domnívám se, že příčiny některých našich současných problémů bychom měli hledat právě v tomto období. Lidé začali pociťovat víc strachů a nejistot — ohledně své práce, příjmu, politického směřování,“ popisuje magdeburský novinář Lars Frohmüller.

Obav z budoucnosti tehdy využila právě AfD, která spoluorganizovala demonstrace proti proticovidovým opatřením. V Magdeburku se jich účastnily tisíce lidí.

Mustafa sledoval, jak se světonázor mladých lidí — třeba jeho spoluhráčů z fotbalu — stáčel čím dál víc doprava. Atmosféra zhoustla natolik, že se v roce 2022 rozhodl přestěhovat do Berlína. „Potřeboval jsem vydechnout. Žít normálně, beze strachu z toho, že mi někdo řekne něco hnusnýho, kdykoliv jdu ven. A usoudil jsem, že tady je to bohužel čím dál horší,“ vysvětluje.

Rasismus zažívají takřka denně

Do Magdeburku se Mustafa vrátil před dvěma měsíci kvůli nemoci své matky.

Den po prosincovém útoku šla Mustafova matka na nákup. Když kvůli uzavření tratě dlouho nejela tramvaj, zeptala se ženy na zastávce, proč tramvaj nejede. Dotyčná jí plivla na nohy a odešla.

„V barech, v tramvajích slyším lidi říkat rasistické věci: že by nás měli všechny naložit do letadla a poslat pryč. Přes den se na ulicích nebojím, ale jakmile se setmí, necítím se venku bezpečně. Bojím se chodit na demonstrace, protože staří náckové z devadesátek posílili a začali napadat migranty,“ vykresluje Mustafa.

Organizace pracující s migranty v Magdeburku zaznamenaly několikanásobný nárůst nahlášených útoků proti lidem jiné než bílé barvy pleti. Třináctiletého syrského chlapce chytil pod krkem ve výtahu jeho soused — se slovy, že „útoky se dějí kvůli lidem, jako je on“. Jiný migrant skončil po útoku v nemocnici s vyraženými zuby.

„Lidé, kteří jsou kvůli svému vzhledu vnímáni jako migranti, jsou napadáni fyzicky: na ulici, v tramvaji, ve vlaku, v nákupních centrech. Kromě toho jsou uráženi i verbálně, je jim ničen majetek, auto, schránka, zvonek. Někteří dokonce dostávají výhružné dopisy a rasistické urážky do schránek jen proto, že jejich jméno nezní německy. Rasismus zažívají takřka denně,“ popisuje Aras Badr z organizace LAMSA, která sdružuje migrantské organizace v Sasku-Anhaltsku.

Zpřísnění migrační politiky jako hlavní téma voleb