Centrum Magdeburku působí spořádaným, pěstěným dojmem. Ulice jsou prostranné a čisté, budovy vypadají nově a udržovaně. Na čtvercové náměstí Starého trhu se snášejí masivní sněhové vločky. Snad právě kvůli malebnému, avšak mrazivému počasí se tudy trousí překvapivě málo lidí. Kdykoliv odbíjí celá hodina, tichem se rozlije melodie křesťanské písně, kterou vyluzuje zvonkohra umístěná ve Staré radnici.

Před Starou radnicí potkávám antifašistického aktivistu Olivera Wiebeho. „Tady všude stojí před Vánoci stánky. A tady se to stalo. Tady zemřelo pět lidí. Další později v nemocnici,“ ukazuje na ulici, která vede z rohu náměstí k radnici.

„Nikdo v Magdeburku nikdy nezapomene na moment, kdy se o tom, co se stalo, dozvěděl,“ zdůrazňuje radní Tobias Krull z Křesťanskodemokratické unie (CDU). On sám se zrovna procházel po menších vánočních trzích na druhém břehu Labe, zatímco mu začaly chodit zprávy, ať se od vánočních trhů před radnicí raději drží dál.

Dvacátého prosince večer vjelo do davu na vánočních trzích v Magdeburku auto. Řídil jej Taleb Al-Abdulmohsen, protiislámský aktivista saúdské národnosti, který žil v Německu od roku 2006 a který se na sítích mimo jiné hlásil k podpoře krajně pravicové strany Alternativa pro Německo (AfD). Zabil šest lidí, dalších téměř tři sta zranil.

„V našem městě převládá pocit: ,Mezi oběťmi jsme mohli být my.‘ Magdeburk s 240 tisíci obyvateli je možná malé velkoměsto — ale působí spíš jako velké město. Známe se. Dozvídáme se zprávy o něčích příbuzných, kterým se na vánočním trhu nic nestalo, o něčí matce, která byla zabita. Můj bratranec s kamarádem po útoku vozil raněné do nemocnice,“ popisuje ve svém textu pro Die Zeit novinářka a magdeburská rodačka Valerie Schönianová.

Schönianová, která žije v Berlíně, se do svého rodiště vydala v momentu, kdy se o útoku dozvěděla. Lidé ve vlaku rozrušeně sledovali telefony a šuškali si: „Migranti, zase migranti.“ Když pak pozdě večer dopsala text o atmosféře ve městě, šla si dát skleničku do hotelového baru. Zaměstnanec hotelu se na ni obrátil s až triumfálním úsměvem: „Ty jsi z médií? Takže jsi jedna z těch, kdo zítra napíše o tom, že šlo o jeden případ, nikoliv o obecný problém?“

Deportovat, deportovat, deportovat!

V sobotu 21. prosince v půl osmé ráno — pouhých dvanáct hodin po útoku — AfD na radnici zahájila tiskovou konferenci, na níž událost zasazovala do své xenofobní perspektivy a mimo jiné požadovala rezignaci ministra vnitra.

Téhož dne už pochodovaly Magdeburkem stovky neonacistů, kteří skandovali: „Probuď se, Německo!“ Tedy slogan, kteří používali němečtí nacisté za Hitlera a dnes za něj hrozí postih. Na shromáždění hovořil mimo jiné Thorsten Heise, usvědčený násilník, který se kdysi pokusil přejet uprchlíka autem.

V pondělí 23. prosince uspořádala Alternativa pro Německo v reakci na útok shromáždění, jímž de facto zahájila svou předvolební kampaň. Navzdory jeho islamofobním příspěvkům na sociálních sítích označila spolupředsedkyně AfD Alice Weidelová útočníka za „islamistu plného nenávisti“. Dle policejních odhadů se shromáždění zúčastnilo tři a půl tisíce lidí. Někteří skandovali: „Deportovat, deportovat, deportovat!“

„Na shromáždění někteří řečníci prohlašovali útočníkovu podporu AfD za totální pohádku s tím, že je všem jasné, že šlo o islamistu. Jiní poukazovali na to, že útočník zkrátka přivezl svůj vnitřní konflikt s Islámskou republikou do Německa. Výklady události se liší, ale krajní pravici na nich vlastně nezáleží, protože pro ně existuje jenom jedno řešení: tyhle lidi tady nechceme,“ shrnuje novinář a magdeburský rodák Thomas Vorreyer.

V tutéž dobu, kdy v centru města spílala migrantům AfD, někdo hodil Molotovův koktejl na projekt komunitního bydlení L!Z na jihu města. Někteří obyvatelé projektu se zrovna účastnili shromáždění iniciativy Nedejme nenávisti šanci, na němž tisíce lidí na Starém trhu vytvořily lidský řetěz, aby tak uctily památku obětí a vymezily se proti zneužívání tragédie krajní pravicí.

Policie před neonacistickým násilím zavírá oči

Napětí mezi krajní pravicí, antifašistickou levicí a migranty obchází ulicemi Magdeburku od sjednocení Německa. V debatách o historii neonacistického násilí ve východním Německu se na Magdeburk, hlavní město Saska-Anhaltska, často zapomíná. A to přesto, že v devadesátých letech a na počátku tisíciletí neonacisté v Magdeburku zavraždili nejméně čtyři lidi z řad migrantů či antifašistů.

V roce 1994 na Den Otců, který je v Německu státním svátkem, pochodovala centrem Magdeburku skupina neonacistů a napadala migranty. „Mnoho policistů mělo ten den volno — a pili. Trvalo několik hodin, než se jim podařilo sehnat dostatek policistů, kteří proti neonacistům zasáhli,“ popisuje se sarkastickým úsměvem aktivista Wiebe. Jeden člověk v důsledku útoku po několika měsících zemřel.

Wiebe, s nímž se před mrazem schovávám v secesní kavárně plné nábytku z lesklého dřeva a roztodivných dekorací s cirkusovými motivy, vnímá práci policistů v Sasku-Anhaltsku obecně dost skepticky. A má k tomu dobré důvody.

Neonacisté jej prý napadli dvakrát. Poprvé u obchodního centra v srdci města, podruhé v autobuse. Řidič autobusu mu později sdělil, že jej policisté ani nepřišli vyslechnout. „Spousta policistů před neonacistickým násilím zavírá oči. Je jedno, jestli máte fotku, nebo dokonce video útočníka, jestli jsou na místě kamery,“ tvrdí Wiebe.

Připomíná dosud nevyjasněnou smrt Ouryho Jalloha, žadatele o azyl ze Sierra Leone, kterého našli spoutaného a upáleného v cele pár hodin poté, co jej policie zatkla za údajné kšeftování s drogami a obtěžování žen ve městě Dessau, sedmdesát kilometrů od Magdeburku. Jeden z vysoce postavených magdeburských policistů Mario Lehmann mezi roky 2016 a 2021 zastupoval AfD v parlamentu Saska-Anhaltska. „A mezi místními policisty byl za totální hvězdu,“ podotýká Wiebe.

Když vidím policii, přejdu na druhou stranu ulice

„Kdykoliv vidím policii, radši přejdu na druhou stranu ulice. Často mě kontrolují, jestli u sebe nemám drogy nebo nůž,“ popisuje Mustafa, strojvedoucí a antifašistický aktivista, který se narodil německému otci a marocké matce na konci devadesátých let na magdeburském sídlišti Olvenstedt — kde se to prý v devadesátkách neonacisty jen hemžilo.

Jednou po cestě ze školy utíkal před mužem, který na ulici popíjel pivo a s úsměvem na rtech malému Mustafovi vyhrožoval podříznutím hrdla.

Všechny ostatní děti ve škole prý byly bílé — a rasistické. Mustafu oslovovali jako „negra“, „Afričana“, „kanake“, tedy hanlivým německým označením pro migranty obzvláště z Blízkého východu. „Učitelé se ke mně chovali přátelsky. Naléhali na mě ale, že jelikož jsou lidé okolo mě rasističtí, nezbývá mi než se snažit na sto deset procent, abych si vydobyl jejich respekt,“ vypráví.

Jako čtrnáctiletý se Mustafa účastnil úspěšné blokády neonacistické demonstrace, načež se zapojil do antifašistického aktivismu a konečně poznal lidi z jiných čtvrtí. „Do té doby jsem věřil, že každý Němec je rasista,“ vzpomíná. V roce 2015 pak do Magdeburku přišli Syřané. „Mám dojem, že to mnohé změnilo. Místní poznali Araby a viděli, že jsou v pohodě. Do města dorazila nová kultura, nové jídlo,“ líčí.

Až s podporou krajní pravice se východnímu Německu dostalo pozornosti

V tutéž dobu nicméně ve východním Německu začaly masové demonstrace proti migraci a islámu. V Magdeburku se zorganizovala MAGIDA, místní odnož protiislámského hnutí PEGIDA.

Jak upozorňuje novinářka Schönianová, ještě předtím v roce 2004 probíhaly ve východním Německu masové levicové demonstrace proti Hartzovým reformám, které za účelem „zefektivnění politiky trhu práce“ mimo jiné zpřísnily podmínky pobírání státní podpory. Magdeburk poznamenaný úpadkem ocelárenského průmyslu platil za jedno z center těchto demonstrací.

„Tyto demonstrace byly víceméně ignorovány. Vyšlo pár článků o tom, že lidé z východního Německa ještě nedorostli do kapitalismu, že pořád ještě nepochopili, že je třeba se snažit, aby si udrželi práci. Teprve, když začaly demonstrace PEGIDy a zesílila krajní pravice, začalo západní Německo věnovat východnímu Německu víc pozornosti. A to je trpké zjištění,“ podotýká Schönianová.

V roce 2016 se Sasko-Anhaltsko stalo prvním spolkovým státem, kde se AfD umístila ve volbách druhá s téměř pětadvaceti procenty hlasů. O dva roky později se se ziskem šestnácti procent AfD umístila druhá i v městských volbách v Magdeburku.

„Od té doby musíme vynakládat mnoho času a energie, abychom se popasovali s agendou a fake news, kterou na jednání přináší AfD. Debata se vyostřila, je těžší prosazovat potřebná opatření,“ popisuje lidovecký radní Krull, jak silné zastoupení AfD změnilo lokální politiku.

V roce 2020 pak svět schvátila koronavirová pandemie a s ní spojená opatření. Veřejný život utichl, podniky se potácely na pokraji bankrotu, nedůvěra části společnosti vůči státu zesílila.

„Všichni se tu osobně známe. Ale od covidu mám pocit, jako by se Magdeburk stal chladnějším. Domnívám se, že příčiny některých našich současných problémů bychom měli hledat právě v tomto období. Lidé začali pociťovat víc strachů a nejistot — ohledně své práce, příjmu, politického směřování,“ popisuje magdeburský novinář Lars Frohmüller.

Obav z budoucnosti tehdy využila právě AfD, která spoluorganizovala demonstrace proti proticovidovým opatřením. V Magdeburku se jich účastnily tisíce lidí.

Mustafa sledoval, jak se světonázor mladých lidí — třeba jeho spoluhráčů z fotbalu — stáčel čím dál víc doprava. Atmosféra zhoustla natolik, že se v roce 2022 rozhodl přestěhovat do Berlína. „Potřeboval jsem vydechnout. Žít normálně, beze strachu z toho, že mi někdo řekne něco hnusnýho, kdykoliv jdu ven. A usoudil jsem, že tady je to bohužel čím dál horší,“ vysvětluje.

Rasismus zažívají takřka denně

Do Magdeburku se Mustafa vrátil před dvěma měsíci kvůli nemoci své matky.

Den po prosincovém útoku šla Mustafova matka na nákup. Když kvůli uzavření tratě dlouho nejela tramvaj, zeptala se ženy na zastávce, proč tramvaj nejede. Dotyčná jí plivla na nohy a odešla.

„V barech, v tramvajích slyším lidi říkat rasistické věci: že by nás měli všechny naložit do letadla a poslat pryč. Přes den se na ulicích nebojím, ale jakmile se setmí, necítím se venku bezpečně. Bojím se chodit na demonstrace, protože staří náckové z devadesátek posílili a začali napadat migranty,“ vykresluje Mustafa.

Organizace pracující s migranty v Magdeburku zaznamenaly několikanásobný nárůst nahlášených útoků proti lidem jiné než bílé barvy pleti. Třináctiletého syrského chlapce chytil pod krkem ve výtahu jeho soused — se slovy, že „útoky se dějí kvůli lidem, jako je on“. Jiný migrant skončil po útoku v nemocnici s vyraženými zuby.

„Lidé, kteří jsou kvůli svému vzhledu vnímáni jako migranti, jsou napadáni fyzicky: na ulici, v tramvaji, ve vlaku, v nákupních centrech. Kromě toho jsou uráženi i verbálně, je jim ničen majetek, auto, schránka, zvonek. Někteří dokonce dostávají výhružné dopisy a rasistické urážky do schránek jen proto, že jejich jméno nezní německy. Rasismus zažívají takřka denně,“ popisuje Aras Badr z organizace LAMSA, která sdružuje migrantské organizace v Sasku-Anhaltsku.

Zpřísnění migrační politiky jako hlavní téma voleb

„O těchto obviněních víme. Nejsou pravdivá. Že jsou migranti napadáni a mají strach, je levicová propaganda. Mysleme na šest Němců, které útočník zabil, na šestaosmdesát těžce raněných,“ reaguje magdeburský radní za AfD Ronny Kumpf a podává mi předvolební noviny své strany. Na jejich zadní straně stojí výčet zločinů, kterých se měli za uplynulý rok a půl v Magdeburku dopustit migranti.

Jakožto „levicové“ Kumpf zavrhuje leccos — dokonce i radního Krulla z CDU, tedy strany, která na konci ledna s pomocí Alternativy pro Německo na spolkové úrovni prosadila rezoluci volající po přísnější migrační politice. Část společnosti to vnímá jako prolomení tabu spolupráce s AfD — jen v Berlíně na protest proti tomu vyšlo do ulic asi sto padesát tisíc lidí.

„Hlasování s AfD se nerovná spolupráci s AfD. Žádná koalice s nacionalisty, kteří chtějí opustit Evropskou unii, nebude. Většina společnosti oceňuje, že téma migrace řešíme — jen jsou méně hlasití než protesty, které se konají v rozjitřené předvolební atmosféře,“ dušuje se Krull. Kumpf nicméně nepochybuje o tom, „že nepotrvá dlouho a CDU nezbyde než AfD přizvat k jednacímu stolu“.

Podobně jako Alternativa pro Německo koneckonců Křesťanskodemokratická unie voličstvu slibuje deportaci migrantů, kteří spáchali zločin nebo kteří v zemi pobývají bez legálního povolení. AfD pak chce ze země deportovat i ty příchozí, kteří Kumpfovými slovy „nedávají nic ekonomice“. Z příslibů zpřísnění migrační politiky se stalo hlavní téma nadcházejících německých voleb, které se konají třiadvacátého února.

„Vůči migrantům dnes společnost zaujímá velmi polarizované názory. Tomu samozřejmě musíme v celém Německu vzdorovat poukazováním na pozitivní přínos příchozích,“ připouští lidovec Krull. Jako příklad uvádí iniciativu magdeburské kliniky, kde přeživší útoku ošetřoval personál různorodého původu. Klinika po útoku v reakci na vzedmutí rasismu zveřejnila na sítích dvě fotky: na první je kompletní nemocniční personál, na druhý je nemocniční personál bez lidí s migrantskými kořeny. Druhý snímek zeje prázdnotou.

Jak podotýká novinář Frohmüller, stěžejní problém Saska-Anhaltska představuje právě především stav veřejných služeb: „Máme obrovský problém se vzdělávacím a zdravotním sektorem. Školám chybí učitelé. Moje matka není spokojená se svým doktorem, ale nedaří se jí najít jiného — a to hledá dva roky.“

Krull by rád, aby se hovořilo víc o obětech než o útočníkovi. Pro rodiny obětí a přeživší by město rádo organizovalo veřejná setkání, kde by mohli společně vzpomínat a truchlit. „Je ale otázka, zda dokážeme slavit svátky veřejně tak jako předtím. Nemůžeme z městských oslav Velikonoc učinit pevnost. Ale stejně tak nemůžeme obyvatelstvu zaručit absolutní bezpečí. Zní to možná brutálně, ale tak to zkrátka je,“ doplňuje se smutným váháním v očích.

Nesouhlasím s nimi ve všem, ale mám strach

Sběr voličských názorů zahajuji v doner bistru na Starém trhu. Jako první žádám o názor potetovanou rodinu, která večeří hranolky a pizzu. Na polici nad stolem leží úd, strunný arabský hudební nástroj s tělem ve tvaru slzy, z něhož spadá modrobílá šála s logem magdeburského fotbalového klubu. Jaký to symbol integrace, pomyslím si s úsměvem.

Muž s růžovým přelivem v mikině s motivem vánočního rozverného kostlivce jak z Burtonova filmu mi přes překladač na telefonu vysvětluje, že s manželkou se dosud voleb neúčastnili. Tentokrát volit budou — a to AfD, kvůli prosincovému útoku na vánoční trh a útokům nožem v jiných městech. „Je tu příliš mnoho uprchlíků, kteří mají svou zem. A pokud je v jejich zemi válka, je třeba ji ukončit,“ píše do telefonu, zatímco manželka s přelivem v totožné barvě mu nahlíží přes rameno.

Jako další oslovuji blondýnu ve středním věku u vedlejšího stolu, která se představuje jako Viki. Podívá se stranou, její obličej zrůžoví rozrušením. „Víš, co se dnes stalo v Mnichově, viď?“ Přikývnu. V Mnichově dnes, 13. února, najel žadatel o azyl afghánské národnosti autem do odborářské demonstrace. Zranil třicet lidí.

Viki ještě chvíli s pohledem stranou viditelně zadržuje slzy, načež to nevydrží a rozpláče se. „Co se to děje? Kdyby šlo jen o mě. Ale mám dítě! Chci pryč, chci Německo a jeho problémy opustit. Když jdu se svým synem po ulici, bojím se, že zezadu přijde muž s nožem. Omlouvám se, ale mám takový strach!“ utírá spěšně své slzy.

„Jsem svobodomyslná. Nevadí mi žádná zem. Všichni jsme lidé. Mám přátele odevšad. Ale fakt, že vláda před deseti lety otevřela zemi, aniž by měla plán, co se všemi těmi lidmi dělat, vnímám jako problém,“ vysvětluje a po tváři se jí konečně rozlévá sympatický úsměv. „Takže budu volit AfD. Nesouhlasím s nimi ve všem, ale tohle je teď můj hlavní problém a potřebuji ho vyřešit,“ pokračuje.

Mezitím přichází její přítel a syn s umělohmotným mečem v ruce a nadšeně usedá k porci nuget s kečupem. „Kdyby mi někdo před deseti lety řekl, co se dnes bude dít, nevěřila bych mu. Všechno je drahé, všechno je tak drahé, podniky zavírají, protože nedokážou zaplatit elektřinu,” spráskne rukama s růžovými gelovými nehty. „Ale když to chceme řešit, označí nás za nacisty,“ přidává se její přítel.

Budu muset odejít do jiného města

„Zima, co?“ usmívá se na mě tmavovlasý mladík v brýlích s úzkými obroučkami, když se na tramvajové zastávce choulím do kapuce. Když se jej ptám na názor, jeho úsměv rychle zvadne: „Pocházím z Egypta. Ani před útokem to nebylo ideální… Ale mám tu dobrou práci, žiju ve fajn bytě. Jenže teď slyším každou chvíli rasistické poznámky. Přestal jsem se tu cítit bezpečně. Budu se muset přestěhovat do jiného města.“

Těsně předtím než Magdeburk opouštím, zaslechnu skandování „Antifa, antifa!“ Asi dvě stě mladých lidí kráčí ulicemi v rámci páteční demonstrace Fridays for Future. „Pryč s AfD, pryč s fašismem!“ volají s transparenty požadujícími ekologickou spravedlnost nad hlavou.

„Jako klimatické hnutí nemůžeme zůstat stranou, musíme se proti fašismu vymezit,“ zdůrazňuje jednadvacetiletá Tesa, zrzavá studentka se stříbrnými očními linkami, která se do Magdeburku přestěhovala z Bádenska-Württemberska za studiem filosofie a neurovědy. Než se sem přestěhovala, o síle krajní pravice a rasismu v Magdeburku nic netušila.

„Hodně mě to zpolitizovalo. Kdybych studovala třeba v Lipsku, dost možná bych nedělala nic, ale tady mám pocit, že je třeba každý, kdo se do antifašistického aktivismu může zapojit — však vidíš, kolik nás tu je. Na jednu stranu to je sladký, jak se všichni navzájem podporujeme. Na druhou stranu je to děsivý - mnoho lidí teď uvažuje, že město opustí,“ popisuje.

Chvíli pochodujeme podél tramvaje, která dnes veze především do modrobílých šál zahalené fotbalové fanoušky: Magdeburk dnes hraje proti Lipsku. Několik mužů směrem k demonstrantům přes tramvajové okno šermuje svými prostředníčky. Demonstranti jim oplácejí stejným gestem. O pár minut později vylézá demonstrace z tunelu a několik šálami ověnčených mužů na mostě nad tunelem začne na demonstranty pokřikovat.

Oslovuji dívku ve fialové vestě organizátorky, která se s jedním z mužů chvíli dohadovala. Představuje se jako Leo, v Magdeburku se narodila. „Řekl mi, že v Německu žádní nacisté nejsou, že jediní fašisti v zemi jsme my,“ popisuje Leo. „Je to šílené, ještě nikdy jsem nezažila, že by tu takhle napadali demonstraci Fridays for Future — což je demonstrace spíše liberální než antifašistická. Tak napjaté jako dnes to tu ještě nikdy nebylo.“