↗

Španělští záložníci Mikel Oyarzabal (na dresu s číslem 21) a Nico Williams (s číslem 17) se radují s útočníkem Laminem Yamalem, který právě vstřelil druhý gól svého týmu během finálového zápasu evropského šampionátu mezi Španělskem a Anglií v Berlíně. Yamal se narodil ve Španělsku africkým uprchlíkům a vyrůstal ve čtvrti, již by mnohá tuzemská média popsala jako no-go zónu. Uplynulo pár let a dnes hraje za jeden z nejlepších týmů světa. Foto Odd Andersen, AFP

Migrace, migrace, migrace. Není snad den, kdy by český mediální prostor nevěnoval tomuto tématu přehnanou pozornost. Jistě, máme za sebou volby do Evropského parlamentu a na podzim nás čekají volby krajské — a migrace jako politické téma minimálně od roku 2014 jednoduše táhne.

Přísahat na Korán

Debata o migraci je ovšem v České republice většinou omezená na nepatřičné zobecňování, neodůvodněný strach, latentní rasismus a islamofobii. Znovu se to ukázalo v předešlých týdnech, kdy se „islám opět vkrádal do našich obýváků.“

Lidovecký poslanec a předseda výboru pro evropské záležitosti Ondřej Benešík prohlásil, že se mu islám nezdá jako tolerantní náboženství a na sociální síti X vyzval britského velvyslance v České republice Matta Fielda, aby sdělil, co říká na video, na kterém nově zvolená britská poslankyně přísahá na Korán.

Benešík pak v rozhovoru pro Deník N několikrát zopakoval, že islám je netolerantní náboženství, kdežto on sám je tolerantní, ačkoli žádným způsobem nedovedl vysvětlit, co bohulibého měl na srdci zveřejněním zmíněného videa a otázkou na velvyslance.

Ve Velké Británii si od roku 1978 mohou nově nastupující poslanci vybrat text — ovšem také nemusí — Korán nevyjímaje, na který svým slibem přísahají. To, že si britská poslankyně zvolila Korán, samozřejmě neznamená, že bude v Británii prosazovat právo šaría.

Přísahat na Korán je ostatně velmi vážná věc, ale z opačných důvodů, než jaké si představují čeští islamofobové. Vím to velmi dobře, vyrůstala jsem v muslimské rodině. Moje obě babičky byly oddaně věřící muslimky, které, jak v muslimských zemí vyžaduje pobožnost, nevynechaly jedinou modlitbu. Vím, že pro obě znamenala přísaha na Korán až skutečně tu poslední možnost, jak druhého přesvědčit, že něco myslí upřímně a pravdivě.

Domnívám se, že možnost vybrat si náboženský text, na který přísaháte, je důkazem tolerance a respektu vůči ostatním věřícím a náboženstvím. V případě britské poslankyně šlo také o vzkaz voličům, že svůj závazek myslí opravdu vážně. Samozřejmě, otázkou zůstává, zda v sekulární zemi není lepší, stejně jako v České republice, nepřísahat na žádný náboženský text. Já v tom mám jasno: je to lepší. Nemám ale v potřebu poučovat Brity o tom, jak se mají zařídit u sebe doma.

Samozvaní kritici islámu

Problém, jehož se různí samozvaní kritici islámu dopouštějí, je dvojí. Zaprvé ignorují žitou realitu islámu, respektive jednotlivých muslimů. Je nesnesitelné, s jakou lehkostí vynášejí závěry o miliardě lidí na této planetě. Islám samotný neexistuje v jednotném čísle. Vypadá jinak v sunnitské větvi, jinak v šíitské, něco jiného je wahhábismus, jiný je súfismus. I v samotném sunnitském islámu existují různé právní školy.

Rovněž šaría je různými státy implementována různě, někde více, někde méně. O podobě rozhodují spíše mocenské zájmy vládnoucí třídy. Když na to dojde, i ten největší fundamentalista u moci rád poruší zásady islámu, které u jiných vynucuje.

A pak jsou tady jednotliví muslimové a muslimky. I ve svém okolí se setkávám s lidmi, kteří mají hodně odlišné názory na to, co je islám. Někdo je praktikující, někdo ne. Někdo je konzervativní tak, že by si více rozuměl s některými poslanci KDU-ČSL než se mnou. Nikdo z mých kamarádů a známých ale nezpochybňuje sekulární rámec českého státu. Někteří se ale vyslovují za možnost islamisty deportovat. Mám pro to trochu pochopení. Také naše rodina musela utéct před islamisty z Tálibánu, kteří plánovali mého otce zabít.

Druhý problém samozvaných kritiků islámu tkví v tom, že svou rigidní, od komplexní reality odtrženou fantazií o islámu zastiňují fakt, že také v rámci islámu existuje vnitřní kritika. Snad v každé islámské společnosti jsou lidé, kteří jsou pro své kritické názory perzekvování, a to včetně těch, kteří islám kritizují ze svých náboženských pozic. Viděli jsme to a stále vidíme v Íránu stejně jako v Afghánistánu nebo Pákistánu.

Souhlasím s těmi, kdo volají po vnitřní obrodě islámu. Mám ale vážné pochybnosti o tom, že mezi ně patří ti, kteří islám dnes často kritizují nejhlasitěji. Těm o islám nakonec vůbec nejde. Záleží jim na něm jen jako na strašidlu, kterým mohou manipulovat voliče.

Obrazem migranta se tak v důsledku selhání mnoha českých a evropských politiků a médií stal netolerantní náboženský fanatik — a ne například mladý talentovaný fotbalista. Ano, řeč je o španělských vítězích letošního evropského fotbalového šampionátu „Nico“ Williamsovi, jehož rodiče pocházejí z Ghany, a o jeho spoluhráči, sedmnáctiletém Lamine Yamalovi, jehož rodiče přišli z Maroka a Rovníkové Guineje. Yamal vyrůstal ve čtvrti, již by mnohá tuzemská média popisovala jako no-go zónu. Minulo pár let a dnes hraje za jeden z nejlepších týmů světa.

Yamal je díky svému výkonu na mistrovství Evropy právem považován za jednoho z nejlepších talentů současného evropského a světového fotbalu. Možná, kdybychom si do budoucna představili místo anonymního a nebezpečného migranta a muslima někoho, jako je Yamal, objevili bychom v sobě ducha tolerance a přestali se bezdůvodně obávat druhých — a koneckonců i přísahy na Korán.