Abych jen nekritizoval, uvedu řešení, které opravdu pomáhá potlačit víceletá gymnázia. Jmenuje se Svět vzdělání, funguje pod egidou Tomáše Blumensteina, krajského politika ODS. Na základní škole nabízí placené semináře z matematiky, angličtiny a tu a tam něčeho jiného. Školy ochotně rozdělují děti na ty, jejichž rodiče si mohou tuto placenou výuku dovolit a zřizují pro ně separátní třídy -- a ty ostatní, jejichž rodiče na to nemají.

Školní inspekce to shledala podle zákona -- i když nutno říci nenadšeně -- a pokud byste snad přirovnali ředitele/ku školy participující na takto kreativní edukační nabídce k samici hospodářského zvířete neprávem považovaného za bezcharakterní a ničeho se neštítící, nejspíše Vás bude žalovat.

a) Víceletá gymnázia vypovídají o krizi základního školství nejméně stejně jako o krizi školství středního, spíše více. Snaha dostat dítě na elitní školu (což mimochodem víceletá gymnázia jako celek nejsou, jen některá z nich) motivuje rodiče často méně než úsilí o to, uniknout hrozbě šikany a často opravdu nekvalitních výsledků výuky na druhém stupni ZŠ.

b) V reálném světě sice kraje pracují s omezenou kapacitou škol a rozpočtu, ale to není dobrý důvod pro rušení gymnázií-- ona jsou totiž docela levná v porovnání s přípravou na řemeslo, co má zlaté dno. A ani rozdíl mezi náklady na žáka druhém stupni základního vzdělání na základních školách a v prvních ročnících víceletých gymnázií nejsou nijak dramatické -- stačí se podívat na příslušné dokumenty MŠMT. A velmi pravděpodobně jsou ty více náklady podstatně nižší, než kolik by vyžadovalo dosažení odpovídající kvality výuky a školní atmosféry na základních školách přebírajících kapacitu nižších ročníků víceletých gymnázii (Ale tento rozdíl už z dokumentu MŠMT nevyčtete.)

Jsem zásadně proti třídění dětí v deseti nebo dvanácti letech. A jsem proti jejich třídění i v patnácti letech. V tom se s autorem článku shodnu. Jenomže toto přesvědčení mně kdysi postavilo před docela zásadní morální dilema: Mám nechat dceru na škole, které není schopna řešit šikanu a kde paní učitelka neovládá dobře počty pro sedmou třídu, ačkoliv je učí (To jest ona nejen špatně učí, ale navíc učí něco, co překvapivě neumí.) Jistě, mohu bojovat o zlepšení kvality školy, ale to dceři nepomůže a nemá smysl ji tam nechávat jako rukojmí. A když si mám vybrat, jestli utrpí soulad mého přesvědčení s mými činy nebo bude kvůli mému přesvědčení trpět moje dítě --, aniž by jedno či druhé řešení bezprostředně prospělo či uškodilo někomu třetímu --, je to sice morální dilema, ale nepřipadám si jako sobec, pokud dám přednost zájmu dcery. A co je podstatně důležitější, jednám v takovém případě podle rozšířené žité normy, řečeno sociologicky: Rodiče disponující vyšším sociálním a vzdělanostním kapitálem v takové situaci budou většinově volit dobře uvážený zájem svého dítěte před čistotou krásné duše (nikoliv před obecným zájmem, protože jejich rozhodnutí na existenci či neexistenci víceletých gymnázii v krátkodobém horizontu nic nezmění).

Rušením víceletých gymnázií si tak přidají radní -- kromě nepřátelství dotčených rodičů -- nanejvýš pořizují v e svém kraji jednu selekci navíc: Na víceletá gymnázia budou odcházet jen děti těch, kteří si mohou dovolit platit školné --,resp. těch, kteří se budou ochotní uskromnit a zadlužit, aby to dětem zaplatili (opět zkušenost rodiče, když se jiné mé dítě nedostalo na veřejné gymnázium, mělo na dobrém soukromém gymnáziu dost spolužáků, pro jejichž rodiče bylo školné hodně bolestivá položka rodinného rozpočtu, nikoliv záležitost toho, že si odřeknu dvě dražší dovolené a auto vyměním o dva roky později).

Řešení musí začít z opačné strany. Nepředstavují ho spektakulární gesta radních rušících víceletá gymnázia, ale tvrdá práce na záchraně druhého stupně základních škol a výhledově vytváření institučně propustného vzdělávání přibližně od sedmé třídy do maturity. To ovšem už není záležitost krajů, ale státní politiky -- a v reálném světě to znamená navýšení výdajů na školství (ovšem nejspíše by to navýšení nebylo vyšší než náklady současných spontánních předčasných ukončení vzdělávání ve středním odborném školství).

A) Ano, co máte Vy na mysli, když hovoříte o formalismu lidských práv nepochopím, protože to protože pro to odmítám mít pochopení -- tak jako každý, kdo si vyzkoušel, jak tato pouze formální emancipace dokáže zcela reálně chybět.

B) Nikoliv, účast odborů v dozorčí radě má opravdu zcela jiné efekty než planovité řízení státem nebo státní vlastnictví podniku bez příslušného právního řádu -- které vede k podmínkám blízkým divokému kapitalismu : ČEZ, ČD a kdysi ikonický příklad vzorového prorůstání státu a mafie u státního budování italské infrastruktury.

Ono forma vlastnictví je opravdu formální, záleží na tom, jak jsou nastaveny podmínky výkonu vlastnických práv.

A) Samozřejmě, že přístup k uplatnění občanských práv je radikálně limitován, pokud je člověk v prekérním postavení ohledně práce nebo pod prahem relativní chudoby.

To neznamená, že občanská a lidská práva jsou v západních masových demokraciích pouze formalistická, ale znamená to, že jako každá jiné instituční řešení vyžadují neustálou pozornost demokratických občanů.

B) Dozorčí rady -- a o těch jste mluvili oba, leda byste nevěděl, co mluvíte -- jsou v Německu opravdu ohledně zastoupení zaměstnanců dotaženy k zákonnému komfortu -- jen s tou maličkostí, že podle německých sociologů fungují jen tam, kde není příliš vysoká fluktuace a podíl agenturní práce, nefungují pochopitelně v nových formách práce (jako jsou formálně samostatně výdělečně činné osoby v přesně určeném rytmu práce -- kurýrní služby, úklidové služby apod. -- ovládané internetovými platformami).

Postavení závodních rad je v Německu stejně jak v ČR z hlediska celkových podmínek zaměstnaností velmi málo významné.

C) Ani dozorčí, ani případné podnikové rady, nemají nic společného s řízením podniků státem. A samy o sobě nekolidují ani s konkurenční, ani alokační funkcí trhu. Mimochodem, to je zároveň jejich největší omezení.

S pocitem zbytečnosti pár otázek:

a) chcete tím říct, že dnešní levice nemá bojovat za obnovení pozice „námezdních pracujících jakožto občanů“?

b) Nebo že ony někdy objektivně peníze jsou (v sedmdesátých letech) a jinde ne (od sedmdesátých let dále)? Že takové „maličkosti“, jako jsou miliardové pobídky firmám, které vesměs do deseti let vyhlásí bankrot, majetek zašantročí nebo prostě zase odejdou, jsou ekonomickou nezbytností, zatímco na školství, na přijatelné podmínky práce nebo dostupné zdravotnictví se se nemůže dávat, jen když zbude, protože bychom jinak ohrozili konkurenceschopnost země (nebo EU)?

C) A spoluúčast pracujících na vedení podniku prostřednictvím rad -- kde tam, proboha, vidíte omezení soukroměvlastnického charakteru obecné produkce? Ten by byl zachován, i kdyby byly podniky zcela samosprávné, nadále by v tržní hospodářství soutěžily zisk a nevím, jak jste přišel na řízení státem. Jak podle Vás státem řízeno DM?

Mimoto v Německu, tady Martin Pleva nereagoval šťastně, je sice pozice odborů v dozorčích radách ze zákona mimořádně silná --, ale za prvé, dozorčí rada není rada pracujících a za druhé, podnikové cíle, do kterých mohou zástupci odborů zasahovat, jsou přísně vymezené a určitě se nejedná o pozici odpovídající výkonu podstatné části vlastnických práv.

Existuje řada důvodů, proč se do sedmdesátých let nevracet --, ale Vy pozoruhodně uvádí ty, které to nejsou. Nejen levice, ale i odpovědní liberálové (rawlsovského typu, nikoliv ekonomičtí liberálové typu Klause a dalších chudých duchem), budou muset tvrdě bojovat o obnovení příjmů státu a veřejných korporací, o zdanění superbohatých a gig economy, o likvidaci práce rozdělená na tu ještě chráněnou a zdaněnou a na tu prekérní (u nás přibližně pětina z pracujících). Prostě těch klasických úkolů levice --byť v novém hávu --, které sdílí se sedmdesátými lety je dost.

A žvanit o neoliberálním řádu jako ekonomické nutnost v době, kdy se hroutí, je v lepším případě komické.