Trochu mi text připomíná starou forbínu V+W, kdy W říká, že si musíme vzít příklad z historických osobností, třeba z Valdštejna a V se ptá, jestli, když Valdštejna zapíchli v Chebu, tak si má vzít příklad v tom, že nebude jezdit do Chebu anebo se nenechá zapíchnout nikde jinde než v Chebu.
Takže v čem si máme vzít z Reichinneková příklad?
V tom, že lživě rámcovala jedno společné hlasování s AfD, tedy situaci, které se od začátku ústavní krize snažily -- převážně úspěšně -- jak CDU, tak SPD zuby nehty vyhnout?
V tom, že dosáhla volební výsledek, který mohou Linke efektivně využít k prosazení jakéhokoliv politického cíle proti CDU+SPD (a vesměs plus Zelení) jen společnými hlasy s Afd?
Mimochodem, kdyby se mi pan Moravanský pokusil vysvětlit své tvrzení "Nic takového jako heslo ‚už nikdy‘ v české politické kultuře nemáme.",byl bych opravdu vděční. Píšu zrovna zrovna studii, ve které pracuji s bujením instrumentalizaci historických obrazu v současné politice a malé schopnosti historické vědy vytvářet jim korektiv -- a takovýto absurdních tvrzení je v českém prostředí i dnes pomálu (svou absurditou je téměř na úrovni adorace Pinocheta, který prý zachránil Chile pro svobodný svět).
"Woke" v tomto případě používám citačně podle Radka Kubaly.
Woke, resp. Woke Culture se rozvinulo z afroamerické strategií obrany proti rasovým předsudkům, původně vycházející z "bdělosti" vůči projevům, stereotypům, jednáním, oficiálním i neoficiálním zvykům a obyčejům, které mohou vědomě i nezáměrně podporovat nebo stabilizovat rasismus. Bdělost zde znamená také podezřívavost a přesvědčení, že cítí-li se příslušník menšiny něčím zraňován, pak je třeba brát jeho postoj jako fakt a nevysvětlovat jeho problematičnost: "Lidé v posluchárně nemohou rozhodovat o mých slzách", odmítla vysvětlení, že celé studentské auditorium pochopilo odlišný původ slova afroamerická studentka požadujíc potrestání profesora anglické literatury, jenž citoval Chaucera a podle jejího názoru rasisticky ji zranil slovem niggard[ly] (skoupý).
Woke si zachovalo formy aktivismu a menšinářskou mentalitu, proto rádo rozděluje společnost na probudilé a bdící my a na ty, kdo nejdou s námi a proto jsou proti nám. ve své jednoduchosti je tento postoj přitažlivý pro levicové snoby, protože nevyžaduje intelektuální námahu.
Jádro věcí, které woke prosazuje, je dobré (a ty věci je třeba prosazovat), ale tímto aktivismem podle mého názoru -- dáma promine, ale není vhodnějšího slova -- je to jádro silně pokurvené.
Nejsem si jist, že Trump ohledně woke něco sfoukl. Udeřil a a setkal se s výrazným konformismem tam, kde mohl přímo ublížit, tedy v oblastech s výrazným podílem zdrojů z federálního rozpočtu. Sotva ale otočily kormidlem ty velké korporace, které svou korporátní identitu spojily s woke, sotva otočí kormidlem demokratická vedení států a velkých měst v USA (ostatně, zdá se, že v tomhle pořád ještě přežívá i republikánský disent).
S Trump nezasáhl to, co je na woke špatně -- tedy inscenace místo prosazování dílčích zlepšení podepřených politickou prací, zabraňování kulturnímu přivlastňování na základě požadavků z hlediska příslušníků dotčené partikulární kultury zcela nereprezentativních skupinek či dokonce jednotlivých samozvaných mluvčích (vyřazování obrazu z galerií a požadavky na jejich zničení, likvidace vzácných paleolitických nálezů apod.), štvanice a ničení uměleckých a vědeckých kariér v rámci me too namísto soudů a změn zákonů.
Prostě nadále budou existovat dvě formy tekutého hněvu, ustanovování nepřítele, odmítání dialogu a další svinstva, která stabilizují stávající útlak a vykořisťování.
A také lidi na obou stranách, o kterých by člověk řekl, že to myslí dobře -- kdyby je nepodezíral z toho, že sice platí to "dobře", ale ne to "myslí".
Potíž je, že ukrajinská válka představuje určitou inverzi.
Deeskalace by v tomto případě ideálně byla dohoda EU, Turecka, Číny a USA na stále bezpečnostní konferenci zajišťující dlouhodobé příměří, které demilitarizuje dnes okupované oblasti Ukrajiny a vytvoří pod mezinárodní správou podmínky pro a) návrat uprchlíků, za b) odchod osídlenců v době války (tedy za poslední tři roky), c) referendum o území za pět let.
Eskalace je dohoda o míru bez účasti Ukrajinců a Evropských zemí na západ od Ruska, a Ukrajiny, resp. dohoda o míru bez zohlednění zájmů těchto zemí. Protože to znamená jen přípravu na další válku.
* Vím, účast Číny mnohé provokuje, ale stejně jako pro EU je i pro Čínu situace Ruska z hlediska bezpečnosti klíčová.
Jen k té deeskalaci -- nejde jen o aktivisty, deeskalace je přece bytostná součást politiky osobností jako byl Willy Brandt.
Nedobíhá nás -- nás, kteří si myslíme, že další závody ve zbrojení jsou cesta do pekla jaderné zimy -- údajná minulost páté kolony komunismu, ale česká zastydlá antikomunistická kolonizace historie druhé polovviny 20. století, podle které jsou Pinochet a McCarthy příkladné osobnosti.
Lekce Die Linke pro českou společnost
Matěj Moravanský
Trochu mi text připomíná starou forbínu V+W, kdy W říká, že si musíme vzít příklad z historických osobností, třeba z Valdštejna a V se ptá, jestli, když Valdštejna zapíchli v Chebu, tak si má vzít příklad v tom, že nebude jezdit do Chebu anebo se nenechá zapíchnout nikde jinde než v Chebu.
Takže v čem si máme vzít z Reichinneková příklad?
V tom, že lživě rámcovala jedno společné hlasování s AfD, tedy situaci, které se od začátku ústavní krize snažily -- převážně úspěšně -- jak CDU, tak SPD zuby nehty vyhnout?
V tom, že dosáhla volební výsledek, který mohou Linke efektivně využít k prosazení jakéhokoliv politického cíle proti CDU+SPD (a vesměs plus Zelení) jen společnými hlasy s Afd?
Mimochodem, kdyby se mi pan Moravanský pokusil vysvětlit své tvrzení "Nic takového jako heslo ‚už nikdy‘ v české politické kultuře nemáme.",byl bych opravdu vděční. Píšu zrovna zrovna studii, ve které pracuji s bujením instrumentalizaci historických obrazu v současné politice a malé schopnosti historické vědy vytvářet jim korektiv -- a takovýto absurdních tvrzení je v českém prostředí i dnes pomálu (svou absurditou je téměř na úrovni adorace Pinocheta, který prý zachránil Chile pro svobodný svět).
Woke kapitalismus selhal. Je namístě se poučit
Radek Kubala
"Woke" v tomto případě používám citačně podle Radka Kubaly.
Woke, resp. Woke Culture se rozvinulo z afroamerické strategií obrany proti rasovým předsudkům, původně vycházející z "bdělosti" vůči projevům, stereotypům, jednáním, oficiálním i neoficiálním zvykům a obyčejům, které mohou vědomě i nezáměrně podporovat nebo stabilizovat rasismus. Bdělost zde znamená také podezřívavost a přesvědčení, že cítí-li se příslušník menšiny něčím zraňován, pak je třeba brát jeho postoj jako fakt a nevysvětlovat jeho problematičnost: "Lidé v posluchárně nemohou rozhodovat o mých slzách", odmítla vysvětlení, že celé studentské auditorium pochopilo odlišný původ slova afroamerická studentka požadujíc potrestání profesora anglické literatury, jenž citoval Chaucera a podle jejího názoru rasisticky ji zranil slovem niggard[ly] (skoupý).
Woke si zachovalo formy aktivismu a menšinářskou mentalitu, proto rádo rozděluje společnost na probudilé a bdící my a na ty, kdo nejdou s námi a proto jsou proti nám. ve své jednoduchosti je tento postoj přitažlivý pro levicové snoby, protože nevyžaduje intelektuální námahu.
Jádro věcí, které woke prosazuje, je dobré (a ty věci je třeba prosazovat), ale tímto aktivismem podle mého názoru -- dáma promine, ale není vhodnějšího slova -- je to jádro silně pokurvené.
Nejsem si jist, že Trump ohledně woke něco sfoukl. Udeřil a a setkal se s výrazným konformismem tam, kde mohl přímo ublížit, tedy v oblastech s výrazným podílem zdrojů z federálního rozpočtu. Sotva ale otočily kormidlem ty velké korporace, které svou korporátní identitu spojily s woke, sotva otočí kormidlem demokratická vedení států a velkých měst v USA (ostatně, zdá se, že v tomhle pořád ještě přežívá i republikánský disent).
S Trump nezasáhl to, co je na woke špatně -- tedy inscenace místo prosazování dílčích zlepšení podepřených politickou prací, zabraňování kulturnímu přivlastňování na základě požadavků z hlediska příslušníků dotčené partikulární kultury zcela nereprezentativních skupinek či dokonce jednotlivých samozvaných mluvčích (vyřazování obrazu z galerií a požadavky na jejich zničení, likvidace vzácných paleolitických nálezů apod.), štvanice a ničení uměleckých a vědeckých kariér v rámci me too namísto soudů a změn zákonů.
Prostě nadále budou existovat dvě formy tekutého hněvu, ustanovování nepřítele, odmítání dialogu a další svinstva, která stabilizují stávající útlak a vykořisťování.
A také lidi na obou stranách, o kterých by člověk řekl, že to myslí dobře -- kdyby je nepodezíral z toho, že sice platí to "dobře", ale ne to "myslí".
Technofeudalismus je služebníkem války
Janis Varufakis
Potíž je, že ukrajinská válka představuje určitou inverzi.
Deeskalace by v tomto případě ideálně byla dohoda EU, Turecka, Číny a USA na stále bezpečnostní konferenci zajišťující dlouhodobé příměří, které demilitarizuje dnes okupované oblasti Ukrajiny a vytvoří pod mezinárodní správou podmínky pro a) návrat uprchlíků, za b) odchod osídlenců v době války (tedy za poslední tři roky), c) referendum o území za pět let.
Eskalace je dohoda o míru bez účasti Ukrajinců a Evropských zemí na západ od Ruska, a Ukrajiny, resp. dohoda o míru bez zohlednění zájmů těchto zemí. Protože to znamená jen přípravu na další válku.
* Vím, účast Číny mnohé provokuje, ale stejně jako pro EU je i pro Čínu situace Ruska z hlediska bezpečnosti klíčová.
ten poslední příspěvek měl jiného adresáta.
Jen k té deeskalaci -- nejde jen o aktivisty, deeskalace je přece bytostná součást politiky osobností jako byl Willy Brandt.
Nedobíhá nás -- nás, kteří si myslíme, že další závody ve zbrojení jsou cesta do pekla jaderné zimy -- údajná minulost páté kolony komunismu, ale česká zastydlá antikomunistická kolonizace historie druhé polovviny 20. století, podle které jsou Pinochet a McCarthy příkladné osobnosti.