A) Ano, co máte Vy na mysli, když hovoříte o formalismu lidských práv nepochopím, protože to protože pro to odmítám mít pochopení -- tak jako každý, kdo si vyzkoušel, jak tato pouze formální emancipace dokáže zcela reálně chybět.
B) Nikoliv, účast odborů v dozorčí radě má opravdu zcela jiné efekty než planovité řízení státem nebo státní vlastnictví podniku bez příslušného právního řádu -- které vede k podmínkám blízkým divokému kapitalismu : ČEZ, ČD a kdysi ikonický příklad vzorového prorůstání státu a mafie u státního budování italské infrastruktury.
Ono forma vlastnictví je opravdu formální, záleží na tom, jak jsou nastaveny podmínky výkonu vlastnických práv.
A) Samozřejmě, že přístup k uplatnění občanských práv je radikálně limitován, pokud je člověk v prekérním postavení ohledně práce nebo pod prahem relativní chudoby.
To neznamená, že občanská a lidská práva jsou v západních masových demokraciích pouze formalistická, ale znamená to, že jako každá jiné instituční řešení vyžadují neustálou pozornost demokratických občanů.
B) Dozorčí rady -- a o těch jste mluvili oba, leda byste nevěděl, co mluvíte -- jsou v Německu opravdu ohledně zastoupení zaměstnanců dotaženy k zákonnému komfortu -- jen s tou maličkostí, že podle německých sociologů fungují jen tam, kde není příliš vysoká fluktuace a podíl agenturní práce, nefungují pochopitelně v nových formách práce (jako jsou formálně samostatně výdělečně činné osoby v přesně určeném rytmu práce -- kurýrní služby, úklidové služby apod. -- ovládané internetovými platformami).
Postavení závodních rad je v Německu stejně jak v ČR z hlediska celkových podmínek zaměstnaností velmi málo významné.
C) Ani dozorčí, ani případné podnikové rady, nemají nic společného s řízením podniků státem. A samy o sobě nekolidují ani s konkurenční, ani alokační funkcí trhu. Mimochodem, to je zároveň jejich největší omezení.
a) chcete tím říct, že dnešní levice nemá bojovat za obnovení pozice „námezdních pracujících jakožto občanů“?
b) Nebo že ony někdy objektivně peníze jsou (v sedmdesátých letech) a jinde ne (od sedmdesátých let dále)? Že takové „maličkosti“, jako jsou miliardové pobídky firmám, které vesměs do deseti let vyhlásí bankrot, majetek zašantročí nebo prostě zase odejdou, jsou ekonomickou nezbytností, zatímco na školství, na přijatelné podmínky práce nebo dostupné zdravotnictví se se nemůže dávat, jen když zbude, protože bychom jinak ohrozili konkurenceschopnost země (nebo EU)?
C) A spoluúčast pracujících na vedení podniku prostřednictvím rad -- kde tam, proboha, vidíte omezení soukroměvlastnického charakteru obecné produkce? Ten by byl zachován, i kdyby byly podniky zcela samosprávné, nadále by v tržní hospodářství soutěžily zisk a nevím, jak jste přišel na řízení státem. Jak podle Vás státem řízeno DM?
Mimoto v Německu, tady Martin Pleva nereagoval šťastně, je sice pozice odborů v dozorčích radách ze zákona mimořádně silná --, ale za prvé, dozorčí rada není rada pracujících a za druhé, podnikové cíle, do kterých mohou zástupci odborů zasahovat, jsou přísně vymezené a určitě se nejedná o pozici odpovídající výkonu podstatné části vlastnických práv.
Existuje řada důvodů, proč se do sedmdesátých let nevracet --, ale Vy pozoruhodně uvádí ty, které to nejsou. Nejen levice, ale i odpovědní liberálové (rawlsovského typu, nikoliv ekonomičtí liberálové typu Klause a dalších chudých duchem), budou muset tvrdě bojovat o obnovení příjmů státu a veřejných korporací, o zdanění superbohatých a gig economy, o likvidaci práce rozdělená na tu ještě chráněnou a zdaněnou a na tu prekérní (u nás přibližně pětina z pracujících). Prostě těch klasických úkolů levice --byť v novém hávu --, které sdílí se sedmdesátými lety je dost.
A žvanit o neoliberálním řádu jako ekonomické nutnost v době, kdy se hroutí, je v lepším případě komické.
Co to tu tézi zkusit alespoňzačít promýšlet a nepsat jen na DR, že ji potřebujeme. A nezaplevelovat prostor velkými prázdnými slovy.
Například, co to dnes znamená důstojná práce? Tedy přesněji, jakou formu změn podmínek práce tak, aby byly příznivější k důstojnému životu bude levice politicky prosazovat? Jak daleko je ochotna zajít při nutných zásazích do žité zaběhané praxe, které -- pokud by měly být účinné, budou nutně bolet, například likvidace agenturní práce a švarcsystému, které by se týkala pracovních příležitost nějakého půl milionu lidí? A jak daleko se odváží zasáhnout do svobody podnikání?
-- početnost zemi, ekonomický výkon, velikost armád a v tomto případě jejich srovnatelná výzbroj, kvalita diplomatického zázemí obou zemí; nemluvě o pochybnosti o tom, zda má či by mělo Turecko podobný záměr;
Vaše ostatní téze jsou nediskutovatelné, jednoznačně vycházejí předrozumného rozhodnutí o bílé a černé v konfliktu (a ony tam navíc, v tom Petr Jedlička naprostou pravdu, právě tyhle dvě barvy chybí).
Inspiraci pro reformu levice hledejme v Rakousku 70. a 80. let
Martin Pleva
A) Ano, co máte Vy na mysli, když hovoříte o formalismu lidských práv nepochopím, protože to protože pro to odmítám mít pochopení -- tak jako každý, kdo si vyzkoušel, jak tato pouze formální emancipace dokáže zcela reálně chybět.
B) Nikoliv, účast odborů v dozorčí radě má opravdu zcela jiné efekty než planovité řízení státem nebo státní vlastnictví podniku bez příslušného právního řádu -- které vede k podmínkám blízkým divokému kapitalismu : ČEZ, ČD a kdysi ikonický příklad vzorového prorůstání státu a mafie u státního budování italské infrastruktury.
Ono forma vlastnictví je opravdu formální, záleží na tom, jak jsou nastaveny podmínky výkonu vlastnických práv.
A) Samozřejmě, že přístup k uplatnění občanských práv je radikálně limitován, pokud je člověk v prekérním postavení ohledně práce nebo pod prahem relativní chudoby.
To neznamená, že občanská a lidská práva jsou v západních masových demokraciích pouze formalistická, ale znamená to, že jako každá jiné instituční řešení vyžadují neustálou pozornost demokratických občanů.
B) Dozorčí rady -- a o těch jste mluvili oba, leda byste nevěděl, co mluvíte -- jsou v Německu opravdu ohledně zastoupení zaměstnanců dotaženy k zákonnému komfortu -- jen s tou maličkostí, že podle německých sociologů fungují jen tam, kde není příliš vysoká fluktuace a podíl agenturní práce, nefungují pochopitelně v nových formách práce (jako jsou formálně samostatně výdělečně činné osoby v přesně určeném rytmu práce -- kurýrní služby, úklidové služby apod. -- ovládané internetovými platformami).
Postavení závodních rad je v Německu stejně jak v ČR z hlediska celkových podmínek zaměstnaností velmi málo významné.
C) Ani dozorčí, ani případné podnikové rady, nemají nic společného s řízením podniků státem. A samy o sobě nekolidují ani s konkurenční, ani alokační funkcí trhu. Mimochodem, to je zároveň jejich největší omezení.
S pocitem zbytečnosti pár otázek:
a) chcete tím říct, že dnešní levice nemá bojovat za obnovení pozice „námezdních pracujících jakožto občanů“?
b) Nebo že ony někdy objektivně peníze jsou (v sedmdesátých letech) a jinde ne (od sedmdesátých let dále)? Že takové „maličkosti“, jako jsou miliardové pobídky firmám, které vesměs do deseti let vyhlásí bankrot, majetek zašantročí nebo prostě zase odejdou, jsou ekonomickou nezbytností, zatímco na školství, na přijatelné podmínky práce nebo dostupné zdravotnictví se se nemůže dávat, jen když zbude, protože bychom jinak ohrozili konkurenceschopnost země (nebo EU)?
C) A spoluúčast pracujících na vedení podniku prostřednictvím rad -- kde tam, proboha, vidíte omezení soukroměvlastnického charakteru obecné produkce? Ten by byl zachován, i kdyby byly podniky zcela samosprávné, nadále by v tržní hospodářství soutěžily zisk a nevím, jak jste přišel na řízení státem. Jak podle Vás státem řízeno DM?
Mimoto v Německu, tady Martin Pleva nereagoval šťastně, je sice pozice odborů v dozorčích radách ze zákona mimořádně silná --, ale za prvé, dozorčí rada není rada pracujících a za druhé, podnikové cíle, do kterých mohou zástupci odborů zasahovat, jsou přísně vymezené a určitě se nejedná o pozici odpovídající výkonu podstatné části vlastnických práv.
Existuje řada důvodů, proč se do sedmdesátých let nevracet --, ale Vy pozoruhodně uvádí ty, které to nejsou. Nejen levice, ale i odpovědní liberálové (rawlsovského typu, nikoliv ekonomičtí liberálové typu Klause a dalších chudých duchem), budou muset tvrdě bojovat o obnovení příjmů státu a veřejných korporací, o zdanění superbohatých a gig economy, o likvidaci práce rozdělená na tu ještě chráněnou a zdaněnou a na tu prekérní (u nás přibližně pětina z pracujících). Prostě těch klasických úkolů levice --byť v novém hávu --, které sdílí se sedmdesátými lety je dost.
A žvanit o neoliberálním řádu jako ekonomické nutnost v době, kdy se hroutí, je v lepším případě komické.
Česká levice není v bezvýchodné situaci. Musí ale občanům představit jasnou vizi
Jana Michailidu
Co to tu tézi zkusit alespoňzačít promýšlet a nepsat jen na DR, že ji potřebujeme. A nezaplevelovat prostor velkými prázdnými slovy.
Například, co to dnes znamená důstojná práce? Tedy přesněji, jakou formu změn podmínek práce tak, aby byly příznivější k důstojnému životu bude levice politicky prosazovat? Jak daleko je ochotna zajít při nutných zásazích do žité zaběhané praxe, které -- pokud by měly být účinné, budou nutně bolet, například likvidace agenturní práce a švarcsystému, které by se týkala pracovních příležitost nějakého půl milionu lidí? A jak daleko se odváží zasáhnout do svobody podnikání?
Prostě důvěryhodná vize se nepořizuje frázemi.
Gaza: Šest tezí, o nichž už debatovat netřeba
Petr Jedlička
Izrael drží na uzdě Turecko?
To přece nemyslíte vážně
-- početnost zemi, ekonomický výkon, velikost armád a v tomto případě jejich srovnatelná výzbroj, kvalita diplomatického zázemí obou zemí; nemluvě o pochybnosti o tom, zda má či by mělo Turecko podobný záměr;
Vaše ostatní téze jsou nediskutovatelné, jednoznačně vycházejí předrozumného rozhodnutí o bílé a černé v konfliktu (a ony tam navíc, v tom Petr Jedlička naprostou pravdu, právě tyhle dvě barvy chybí).