0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Martin Profant

MP
Profese:
E-mail: martin.profant@seznam.cz

To je ultima ratio, kterému by bylo dobré předejít. Žaloba by byla zdlouhavější, ale přeci jen nechává alespoň o trochu pootevřenější vrátka k následnému zmírňování trhliny, která rozděluje českou společnost. Osobně si myslím, že při tak příznivém výsledku voleb, aby stačil na jednu nebo druhou z forem neutralizace Zemana by jak oligarcha tak hradní domácí nešly do tak přímé konfrontace jako je dlouhodobá vláda bez důvěry, spíše by čerty na zeď maloval s vládou ANO a odštěpených mocenských pragmatiků, čti kmotrů, s podporou SPD.

1) Opravdu dlouho? Nejdéle do prezidentských voleb.

To by mohlo mít i svou světlou stránku, ty volby by měly nějaký politicky věcný obsah.

2) Stodvacet poslanců? Ono to zase nemusí být tak moc.

A pokud se do Sněmovny nedostane ČSSD a nepokusí se pokračovat ve svém současném trendu -- tedy spolu s Okamurou podporovat Babiše, bylo by dost nepravděpodobné, že by to ty dva opoziční bloky nedaly dohromady. Nejde o koalici (tu podle mého nezvládnou), ale jen o jednorázové hlasování o žalobě

3) Pamatuji, jak parlament s drtivou komunistickou majoritou zvolil Havla prezidentem. A pamatuji, jak parlament proti součtům politických stran a jejich postojů -- a proti prezidentu Klausovi -- ustupoval v televizní krizi. Delegitimovat vládu a paralyzovat sněmovnu nemusí znamenat předat moc prezidentovi, spíše si ji vezme -- krátkodobě k dobru věci -- ulice.

Nějak jsem se nevšiml, že bych někde diktoval definice a pak je vynucoval. Ale budiž.

Negramotný člověk s absencí běžných forem společenské komunikace je už přibližně nějakých sto let v moderních společnostech typu té, ve které žijeme, docela dost znevýhodněn. A to obvykle dědičně -- jeho děti mají statisticky silně sníženou šanci na to, aby se ze situace vyloučení (a s ní spojovaného ponižování) dostaly.

Takový člověk se naučí žít v situaci, která je, a velmi často bývá hrdý, že dokáže ledacos, co neumí jeho gramotní spoluobčané. Z pochopitelné hrdosti dost často vysvětluje svým dětem, že jim škola k ničemu není.

A "lidé mého kmene" trpí představou, že je přesto třeba trvat na povinné školní docházce, hádat se s rodiči a pomáhat těm dětem, kterým neumí nebo nechce pomoci se školou jejich rodina. A nejen to, hádáme se o školu, na které má stejnou šanci získat základní vzdělání dítě z proletářské rodiny jako dítě těch, kteří díky svému vzdělání vidí, co škola má naučit a nenaučí a mají vůli a peníze starat se o doučování svých ratolestí.

Paradoxně proto, že odmítáme ty děti ze vzdělanostně méně podnětných rodin (brr, ohavný šamanský termín) považovat za příslušníky jiného kmene. Dokonce to považujeme za tak samozřejmé, že nemáme trpělivost s těmi, kteří z vlastní blbosti nebo za cizí peníze hýkají o tom, že rozvracíme přirozené prostředí těch dětí a přitom vůbec nevíme, zda naučí-li se číst a počítat, budou šťastnější.

Takže ano, stojím za svým přesvědčením o tom, co lidi osvobozuje a snažím se ho prosadit. Tak, jako jin stojí za svým přesvědčením a snaží se prosadit třeba odmítnutí úmluvy proti násilí na ženách.

Ale právě o to jde. Miss USA, aby vyhrála, musí mimo příslušný vzhled předvést také určité žvatlání, s očekávatelným obsahem a pečlivě tabuizovanými tématy. Ta tabu se posouvají, dnes by nejspíše už směla -- a možná podle očekávání porotců i měla -- mluvit o klimatické krizi. Nejlépe před billboardem sponzora, výrobce luxusních tryskáčů pro individuální přepravu.

Na jedné straně je to jeden z mnoha příkladů, jak si represivní společnost přivlastňuje vlastní radikální kritiku, komodifikuje ji a neutralizuje. Zároveň je to pokrytectví, které vzdává hold ctnosti -- ona ta miss velmoci, která v posledních sedmdesáti letech vedla bezkonkurenčně nejvíce krvavých intervencí, nejspíše mluví docela upřímně a z duše většiny Američanů, když chce mír; a šestnáctiletá mentální anorektička je vesměs rozpolcená mezi tím, jestli by chtěla být raději miss nebo Grétou T.

Proto se dá vůbec mluvit o osvobození lidských přání a potřeb -- prosvítají i ve zkomolené a zmrzačené podobě, v nevolnosti, kterou v nás provoz této společnosti vyvolává (abych si vypůjčil slova dalšího autentického marxisty, Herberta Marcuse).

Oproti tomu byla situace Havlova zelináře celkem nevinná. Dal něco do výlohy, kolemjdoucí to nečetli a nevnímali, on i oni věděli, že to tam dává jen proto, že by ho jinak udal ten vzteklý dědek z přízemí (nebo někdo ze zelinářské mafie, ono to bylo tvrdé a konkurenční prostředí v tehdejší ekonomice nedostatku) a příslušné úřady by to udání museli otráveně řešit. To heslo přitom nemluvilo z duše ani tomu vzteklému dědkovi (ten se zaplétal s režimem jen proto, že mu režim umožňoval realizovat stařecké nenávisti), natož úředníkům, kterým udával.

Na tom se nelámaly páteře a nešpinila duše dehtem, nejvýše limbus někdejšího režimu, první pekelný kruh začínal až o kus dál a zdaleka nebyl tak idylický.

nebudu mluvit o odcizení. To slovo je pro Vás zbytečně komplikované a mátlo by Vás. Ale na jasnou otázku Vám dám jasnou odpověď:

Ne, nemůžete nikoho osvobodit proti jeho vůli a dokonce ani tehdy, když se jen nechce o své osvobození sám zasazovat. Ale lze odbourávat represivní podmínky, které lidi v v té nepotřebě svobody udržují.

Strýček Tom, hrdý na to, že je "dobrý negr" a jeho bílí pánové si ho váží a adolescentka, která pohrdala svou novou paní, protože na ni neuměla vzít bič -- to jsou, bohužel, podle podle všeho nejrealističtější motivy slavní knihy Beecher-Stoweové. A vidíte, nejsou to ty "přirozené kořeny", ke kterým by se dnes hlásili Afro-Američané z Black lives matter.

A dokonce jsem slyšel, že i v zapadlých moravských víská se už ženy, které by bití považovaly za projev zájmu ze strany partnerů, vyskytují už jen sporadicky.