nenapsal jsem nic o pluralitě pravd. Neuměl bych si něco podobného ani představit. Existuje jistě rozlišení mezi faktickými pravdami a pravdami spekulativními, ale to je škálování, nikoliv pluralita. U těch spekulativních pravd platí ono, než každý sdělí to, co shledává jako pravdu -- nikoliv sdělí svou pravdu.
Existuje také to, čemu se říká dogmatické pravdy -- ale tady jde o metaforu, správně by mělo být dogmatická přesvědčení. U těch považuji za velmi rozumné trvat na uznání jejich plurality, to díky poučení lidskou historii. Protože sjednocení těchto pravd je možné jen násilnou elimacící těch, kteří věří jinak.
v praktické oblasti, tedy v onom hemžení a lopocení se lidském, jde spíše než o pravdu o to, dohadovat se, co je prospěšné, správné a dobré -- důraz je na slově "dohadovat se" -- a tak dospívat k rozhodnutím o společném jednání.
Samozřejmě, určitou roli při tom hrají faktické pravdy -- jako třeba, že lít vodu do kyseliny je blbost -- protože jejich zanedbávání má právě ty nezáměrné důsledky. Ale vždy je vhodné je používat podle soudnosti -- například sdělovat již delší dobu mladé dámě, která drží v ruce ostrý předmět, třeba špízovací jehlu, že ta o deset let méně dlouho mladá dáma měla pravdu, když poznamenala: "Ty jsi v poslední době trochu přibrala", (a dodávat pro zpřesnění, asi tak o deset kilo), může sice znamenat, že sdělujeme faktickou a vážením ověřitelnou pravdu, ale rozhodně to není to soudné.
A za svým přesvědčením, tedy tím, co jsem shledal jako pravdu, je sice třeba důsledně stát, ale zároveň v rozprávění s druhými respektovat, že oni mohou stát za něčím jiným.
P.s. Neumím dost dobře reagovat na Vaší metaforu. Nikdy jsem netoužil konzumovat ani žádnou pravdu, natož ženu -- a už určitě jsem nechtěl žádnou ženu docela mít, naopak, vždy jsem měl strach z žen, které měly potřebu "dávat se celé", nejen pro jejich hysterii, ale zvláště protože takové zcela se odevzdavší žena musí být neuvěřitelně nudná.
máte naprostou pravdu, i když já dávám přednost původní Lessingově neředěné variantě: "Nechť každý řekne, co shledává jako pravdu a ji samotnou přenechá Bohu".
Je v ní totiž zdůrazněná strašlivě důležitá věc -- přes veškerou netrpělivost bych měl přistupovat k tomu, co říkají druzí jako k jejich úsilí o to, říci to, co považují za pravdivě (a měl bych jejich mluvení, které toto úsilí zjevně jen předstírá -- jako výroky různých obhájců pravd jejich chlebodárce -- považovat za hřích proti duchu).
Jenomže v mé diskusi s panem Poláčkem jde o něco trošinku jiného. On se, doufám, nepovažuje za vlastníka pravdy, jen se snaží veškeré lidské lopocení, tvoření a obcování poměřovat lineálem nějaké objektivní - tedy na tom hemžení nezávislé -- pravdy.
A já si myslím, že poctivost, obecná prospěšnost jakožto i rozumnost politického a vůbec praktického jednání má kritérium v tom hemžení samotném -- v žitých normách a hodnotách, v nezajištěných pokusech o zlepšení lidských podmínek a odstranění útlaku a krutosti -- pokusech omylných, ale vždy podřízených požadavku co nejpoctivějšího promyšlení a zvážení možných nezamýšlených důsledků.
Když nadepsal jednu část svého textu „Školství a věda ve znamení opatrného pokroku“?
Nějak mi to nesedí se základním školstvím na pokraji personálního kolapsu v situaci, kdy žáci deváté třídy, kteří nespočítají trojčlenku, přestávají být výjimkou a statisticky se nám jednoznačně projevuje vztah vzdělanostně-sociální situaci rodiny dítěte a jeho základních gramotností (trend zachytitelný od počátku tisíciletí, ale až posledních pět let jednoznačný -- vím, byl covid, ale vymlouvat se na něj by bylo jako vysvětlovat, že za bahno v metru můžou povodně z roku 2002). Univerzity a výzkum nakonec vždycky nějak přežijí (Slavný výrok prof. Starého:"Mladší kolegyně si koneckonců mohou přivydělat prostitucí a my, sexuálně neatraktivní, kondicemi“ nepozbyl platnost), ale základní školství je časovaná bomba.
Podobně mi uniká, v čem se zvýšila nezávislost veřejno-právních medií? V tom, že jim poslanci milostivě přiznali navýšení poplatků, které nejspíše ani nedorovnává inflaci od minula (vzhledem ke kulišerně o každém přístroji schopném přijímat.., to nejde dost dobře dopočítat) a ponechali si pravomoc, díky které při stávajícím inflačním výhledu budou muset za dva roky media žebrat poníženě o další navýšení?
Chápu, že text chtěl být objektivní, ale možná by bylo lepší toho dosahovat věcností, a ne hledáním neexistujících přínosů Fialovy vlády.
To už by bylo složitější povídání. Sociální demokracie vždycky měla od svého vzniku několik skupin voličů:
a) Ty, kteří chtěli občanskou emancipaci a věděli, že to bez té sociální nepůjde. A tihle voliči vytvářeli etos sociální demokracie, pospolitost, o které psal krásně (a utopicky) Erazim Kohák.
b) Ty, kteří chtěli větší podíl na rozdělování společenského koláče, chtěli si ho vybojovat a hledali k tomu spojence u jiných skupin.
Se skupinou a) vytvářeli tu část elektorátu, kterou sociální demokracie předváděli jako "naše voliče".
c) Lidi, u kterých převládal pocit existenčního ohrožení a chtěli to, čemu Paroubek na plakátech říkal "sociální jistoty" -- paradoxně z těchto jistot vypadlo všechno kromě vrchnostenských chudinských dávek.
Tato skupina voličů věrí v případě shodných slibů tomu, kdo působí jako silnější -- proto vandrovala k Babišovi.
d) Lidí právem či neprávem přesvědčených, že na tahle společnost z vysoka s.re. Tedy protestní voliči. TY ovšem má sociální demokracie jen tak dlouho, dokud se neprotestuje proti ní jakožto vládní straně.
ČSSD za Paroubka a Sobotky velmi málo čelila rozčarování té první skupiny -- možná si dneska už ani nevzpomenete, že byl nějaký sociálně demokratický ministr Chovanec, co razil tvrdě zásadu, že na "migranty, cikány a chudou svoloč musí bej přisnost."
U té druhé skupiny jak odbory, tak sociální demokracie ztrácely důvěru dlouho, až ta nespokojenost přetekla.
Proto šla ČSSD do voleb v roce 2017 s krajně oslabenou podporou té první skupiny - poprvé jsem ji tehdy nevolil, po Zaorálkově, Hamáčkově a Dolínkově triumvirátu jsem prostě nemohl, s nedůvěrou té druhé skupiny a bez schopnosti oslovit ty dvě poslední, protože tak bezostyšná jako SPD a ANO neumí být ani Maláčová (pročež to zkouší znova, "blbý, ale vytrvalý" psali podle socialistického vtipu v posudku o jednom policajtovi).
On by tuhle rozdělení určitě Oto Novotný dokázal zpochybnit s odkazy na čísla z různých průzkumů a měl by jistě v detailu pravdu -- ale já jaksi těm číslům neumím věřit.
Falešní proroci nejsou budoucností levice
Daniela Ostrá
nenapsal jsem nic o pluralitě pravd. Neuměl bych si něco podobného ani představit. Existuje jistě rozlišení mezi faktickými pravdami a pravdami spekulativními, ale to je škálování, nikoliv pluralita. U těch spekulativních pravd platí ono, než každý sdělí to, co shledává jako pravdu -- nikoliv sdělí svou pravdu.
Existuje také to, čemu se říká dogmatické pravdy -- ale tady jde o metaforu, správně by mělo být dogmatická přesvědčení. U těch považuji za velmi rozumné trvat na uznání jejich plurality, to díky poučení lidskou historii. Protože sjednocení těchto pravd je možné jen násilnou elimacící těch, kteří věří jinak.
v praktické oblasti, tedy v onom hemžení a lopocení se lidském, jde spíše než o pravdu o to, dohadovat se, co je prospěšné, správné a dobré -- důraz je na slově "dohadovat se" -- a tak dospívat k rozhodnutím o společném jednání.
Samozřejmě, určitou roli při tom hrají faktické pravdy -- jako třeba, že lít vodu do kyseliny je blbost -- protože jejich zanedbávání má právě ty nezáměrné důsledky. Ale vždy je vhodné je používat podle soudnosti -- například sdělovat již delší dobu mladé dámě, která drží v ruce ostrý předmět, třeba špízovací jehlu, že ta o deset let méně dlouho mladá dáma měla pravdu, když poznamenala: "Ty jsi v poslední době trochu přibrala", (a dodávat pro zpřesnění, asi tak o deset kilo), může sice znamenat, že sdělujeme faktickou a vážením ověřitelnou pravdu, ale rozhodně to není to soudné.
A za svým přesvědčením, tedy tím, co jsem shledal jako pravdu, je sice třeba důsledně stát, ale zároveň v rozprávění s druhými respektovat, že oni mohou stát za něčím jiným.
P.s. Neumím dost dobře reagovat na Vaší metaforu. Nikdy jsem netoužil konzumovat ani žádnou pravdu, natož ženu -- a už určitě jsem nechtěl žádnou ženu docela mít, naopak, vždy jsem měl strach z žen, které měly potřebu "dávat se celé", nejen pro jejich hysterii, ale zvláště protože takové zcela se odevzdavší žena musí být neuvěřitelně nudná.
máte naprostou pravdu, i když já dávám přednost původní Lessingově neředěné variantě: "Nechť každý řekne, co shledává jako pravdu a ji samotnou přenechá Bohu".
Je v ní totiž zdůrazněná strašlivě důležitá věc -- přes veškerou netrpělivost bych měl přistupovat k tomu, co říkají druzí jako k jejich úsilí o to, říci to, co považují za pravdivě (a měl bych jejich mluvení, které toto úsilí zjevně jen předstírá -- jako výroky různých obhájců pravd jejich chlebodárce -- považovat za hřích proti duchu).
Jenomže v mé diskusi s panem Poláčkem jde o něco trošinku jiného. On se, doufám, nepovažuje za vlastníka pravdy, jen se snaží veškeré lidské lopocení, tvoření a obcování poměřovat lineálem nějaké objektivní - tedy na tom hemžení nezávislé -- pravdy.
A já si myslím, že poctivost, obecná prospěšnost jakožto i rozumnost politického a vůbec praktického jednání má kritérium v tom hemžení samotném -- v žitých normách a hodnotách, v nezajištěných pokusech o zlepšení lidských podmínek a odstranění útlaku a krutosti -- pokusech omylných, ale vždy podřízených požadavku co nejpoctivějšího promyšlení a zvážení možných nezamýšlených důsledků.
Škrty, korespondenční volba, veřejnoprávní poplatky. Co zbyde po Fialově vládě?
Vojtěch Petrů
Když nadepsal jednu část svého textu „Školství a věda ve znamení opatrného pokroku“?
Nějak mi to nesedí se základním školstvím na pokraji personálního kolapsu v situaci, kdy žáci deváté třídy, kteří nespočítají trojčlenku, přestávají být výjimkou a statisticky se nám jednoznačně projevuje vztah vzdělanostně-sociální situaci rodiny dítěte a jeho základních gramotností (trend zachytitelný od počátku tisíciletí, ale až posledních pět let jednoznačný -- vím, byl covid, ale vymlouvat se na něj by bylo jako vysvětlovat, že za bahno v metru můžou povodně z roku 2002). Univerzity a výzkum nakonec vždycky nějak přežijí (Slavný výrok prof. Starého:"Mladší kolegyně si koneckonců mohou přivydělat prostitucí a my, sexuálně neatraktivní, kondicemi“ nepozbyl platnost), ale základní školství je časovaná bomba.
Podobně mi uniká, v čem se zvýšila nezávislost veřejno-právních medií? V tom, že jim poslanci milostivě přiznali navýšení poplatků, které nejspíše ani nedorovnává inflaci od minula (vzhledem ke kulišerně o každém přístroji schopném přijímat.., to nejde dost dobře dopočítat) a ponechali si pravomoc, díky které při stávajícím inflačním výhledu budou muset za dva roky media žebrat poníženě o další navýšení?
Chápu, že text chtěl být objektivní, ale možná by bylo lepší toho dosahovat věcností, a ne hledáním neexistujících přínosů Fialovy vlády.
Výzva k vedení SOCDEM: Neuzavírejte dohodu se Stačilo!
Oto Novotný
To už by bylo složitější povídání. Sociální demokracie vždycky měla od svého vzniku několik skupin voličů:
a) Ty, kteří chtěli občanskou emancipaci a věděli, že to bez té sociální nepůjde. A tihle voliči vytvářeli etos sociální demokracie, pospolitost, o které psal krásně (a utopicky) Erazim Kohák.
b) Ty, kteří chtěli větší podíl na rozdělování společenského koláče, chtěli si ho vybojovat a hledali k tomu spojence u jiných skupin.
Se skupinou a) vytvářeli tu část elektorátu, kterou sociální demokracie předváděli jako "naše voliče".
c) Lidi, u kterých převládal pocit existenčního ohrožení a chtěli to, čemu Paroubek na plakátech říkal "sociální jistoty" -- paradoxně z těchto jistot vypadlo všechno kromě vrchnostenských chudinských dávek.
Tato skupina voličů věrí v případě shodných slibů tomu, kdo působí jako silnější -- proto vandrovala k Babišovi.
d) Lidí právem či neprávem přesvědčených, že na tahle společnost z vysoka s.re. Tedy protestní voliči. TY ovšem má sociální demokracie jen tak dlouho, dokud se neprotestuje proti ní jakožto vládní straně.
ČSSD za Paroubka a Sobotky velmi málo čelila rozčarování té první skupiny -- možná si dneska už ani nevzpomenete, že byl nějaký sociálně demokratický ministr Chovanec, co razil tvrdě zásadu, že na "migranty, cikány a chudou svoloč musí bej přisnost."
U té druhé skupiny jak odbory, tak sociální demokracie ztrácely důvěru dlouho, až ta nespokojenost přetekla.
Proto šla ČSSD do voleb v roce 2017 s krajně oslabenou podporou té první skupiny - poprvé jsem ji tehdy nevolil, po Zaorálkově, Hamáčkově a Dolínkově triumvirátu jsem prostě nemohl, s nedůvěrou té druhé skupiny a bez schopnosti oslovit ty dvě poslední, protože tak bezostyšná jako SPD a ANO neumí být ani Maláčová (pročež to zkouší znova, "blbý, ale vytrvalý" psali podle socialistického vtipu v posudku o jednom policajtovi).
On by tuhle rozdělení určitě Oto Novotný dokázal zpochybnit s odkazy na čísla z různých průzkumů a měl by jistě v detailu pravdu -- ale já jaksi těm číslům neumím věřit.