0/350 000 Kč Podpořte nás trvalým příkazem na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Martin Profant

MP
Profese:
E-mail: martin.profant@seznam.cz

Když píši o Vašem poctivém a uvážlivém omylu, mám na mysli to, že při interpretaci papežových výroků v řečeném filmu uvádíte jako rozhodný Vámi vložený dopis.

To by platilo, kdyby registrované partnerství bylo totéž, co manželství a kdyby bylo manželství nezbytnou podmínkou, bez níž nemůže existovat žádná rodina.

Ani jedno se neříká ani v citovaném dopisu, ani ve filmu a přiznám se, nevím, že by se k tomu Jorge Mario Bergoglio, ať již jako kardinál či jako papež František, někde vyjádřil určitěji (a rád se nechám poučit, je-li tomu tak).

"Rozlišování neznamená diskriminování" a v tomto případě bych tu větu rád přijal ve smyslu: „Tím, že trvám na jeho odlišnosti od manželství, nijak registrované partnerství nediskriminuji."

Bohužel zkušenosti mých známých a veřejná svědectví mnoha dalších, kteří se rozhodli prostřednictvím registrovaného partnerství založit společný život,

svědčí o tom, že je příliš mnoho těch -- rozličných vyznání či bez vyznání, společná je jim jen potřebou se někoho vyvyšovat --, kteří k velkorysosti podobné té Františkově nedozráli.

Nevím, z čeho usuzujete, že režiser papežovy výroky zmanipuloval. Ten, kdo by na to mohl upozornit, si nikde nestěžoval -- a jiná dobrá forma, jak doložit manipulaci, mě jaksi nenapadá.

Jistě, těm větám, tak jako v každém interview, dává instruktivní kontext redaktor (či v případě filmu režisér) daného interview -- a tento kontext může být agresivní. Ale zrovna v tomto případě to tak nepůsobí.

Můžeme mít za to, že papež František vyslovil dvě sdělení:

a) Homosexuálové mají právo žít v rodině. Jsou to děti boží a mají na rodinu právo.

Pokud byste nedokázal brutální vystřižení kusu věty, pak papež neříká, zda mají právo na to být členy rodiny a být ji přijímáni nebo také právo žít rodinným životem spolu se svým druhem a případně dětmi, kterým poskytují domov, lásku, řád a bezpečí -- zkrátka rodinu.

Osobně myslím, že to zůstalo nevyřčeno zcela záměrně a papeže si vážím za tu odvahu nedoslovit a nechat na úvaze těch, ke kterým mluví. Ale to už je věc interpretace.

b) Požadavek na přijetí zákonů umožňujících registrované partnerství.

Pokud tomu rozumím, věta je s prvním výrokem spojena jen paratakticky a doměnka, že by měla představovat instrukci, jak dostát první větě, je právě jen doměnka, byť nikoli nepravděpodobná.

Manipulace se - a v tom souhlasím s Ivanem Štampachem -- dopouštějí ti, kdo vysvětlují, co papež určitě nechtěl říci a naznačují zneužití jeho výroků, namísto toho, aby o nich věcně uvažovali a diskutovali.

A teba se i věcně mylili jako ve své poctivé a uvážlivé reakci Jiří Nushart. Manželství není totéž, co rodina. V dopisu Justovi se sice praví, že manželství je základ rodiny, ale máme velké množství rodin bez tohoto základu. Ať již rozhodnutím osudu či těch, kteří je tvoří. Neúplné rodiny nejsou jen ty pozůstalé po rozvodu z vůle obou rodičů, ale také i vdovecké i ty rozpadlé bez vůle rodiče, který se o děti stará. Rodiny, ve kterých rodiče supluje prarodič či sourozenec starajícího se rodiče atd.

Vážím si Vašeho optimismu ... ale levicové koalice? Bylo to uvěřitelnější, kdyby tu nebyli Idealisté a Budoucnost, kdyby neměla samotná ČSSD posledních deset let obrovský problém fungovat alespoň jako koalice v rámci jedné strany. A kdyby se Vám ten slepenec maličkých neparlamentních stran podařilo dát dohromady, kdo by ho volil?

V krajských volbách, pokud bude takové uskupení mít buď výrazné místní osobnosti nebo bude v holportu s pravicovou parlamentní stranou a lokálním regionalismem, tak se možná dostane i solidní páté místo, ale na republikové úrovni?

Napřed potřebujete mít politickou stranu s veřejně čitelným profilem a ta si pak může dovolit dělat v konkrétní situaci koalice.

Nechci aby moje poslední výhrada vyzněla krutě. Ale proč mám věřit, že dokážou prosadit svoji politickou vizi lidé, kteří nedokázali ani udržet stranu, ze které utekli, v solidně zajetých ideových kolejích?

Nesdílím Vaše tolerantní čtení té nehoráznosti o Bělorusku. Ale co se Vaší otázky týče: Svoboda bez možnosti odstranit tyrana není svoboda (tedy svoboda občanská, jinak samozřejmě můžete být svobodný i v okovech). A tvrzení, že by se myšlenka občanské svobody omezovala jen na tuto nutnou, nikoli však postačující podmínku, není něco, s čím by souhlasil kterýkoli slušný liberál.

Vít Klepárník ovšem mluví o dějinách a ty se vyznačují takovou maličkostí: tvrzení, která jsou jako faktická, musí mít oporu v pramenech a určitě by s prameny neměla být v příkrém rozporu. Podívejme se na věty, které citujete:

"Ruská liberální inteligence chápala demokracii v podobě ústavy, parlamentu a vlády práva. Dělníkům a další obyvatelům měst ale byla synonymem moci obyčejných lidí."

První z nich je pleonasmus -- pokud nějakou inteligenci označím jako liberální, pak ovšem říkám že chápe demokracii v podobě ústavy atd. Drobný problém je v tom, že ruská inteligence v roce 1917 jakožto společenská vrstva nebyla liberální. Liberalismus byl v ruských duchovních dějinách 19. století velmi křehká rostlinka, kdesi na pokraji a nekvetl nijak výrazně ani mezi západníky.

Druhá věta je ryzí spekulace. O tom, co si mysleli “dělníci” víme hodně málo, kategorie “další obyvatelé měst” je nicneříkající. Víme, že bolševici uspěli u mas s radikálním prosazováním splnění dvou slibů, které dala už Kerenského vláda -- uzavření míru a pozemková reforma, lze tedy dovozovat, že to odpovídalo tužbám petrohradského a moskevského lidu. Pokud viděl tehdejší situaci dobře Lenin, pak těch, kteří uvažovali nad tento horizont, navíc ve směru k socialistické demokracii, nebylo příliš; psal o “moři šovinistického velkoruského šmejdu”, ve kterém by se mohlo při chybné politice strany utopit “nepatrné procento sovětských a sovětizovaných dělníků … jako moucha v mléce” (1922). A Leninův koncept, který předpokládá státní kapitalismus pod diktaturou komunistické strany, jenž teprve měl umožnit vytvoření sovětského proletariátu jako společensky významné třídy -- zrychlené a podstatně méně bolestné, než v západních zemích --, také příliš nenasvědčuje tomu, že by mohl počítat s oporou v velkých skupinách obyvatel, pro které by byla demokracie “synonymem moci obyčejných lidí”.

A Klepárník navíc tyto věty uvádí v kontextu střípků demokratické účasti v komunistických režimech. A používá docela kluzkou frázi o “rané fázi” (k myšlenkové nepořádnosti autora patří, že tuto “ranou fázi” váže na “země východního bloku”, ale dovolím si extrapolaci a budu věřit, že měl na mysli ranou fázi komunistických režimů v těchto zemích) -- do kdy taková “raná fáze trvala”? Ale zůstaneme-li u Ruska, diktatura lidí zvláštního ražení (tedy nikoliv obyčejných lidí, ať už pod tím souslovím rozumí Klepárník cokoli), jejichž počet musím počítat v promilích, nikolich procentech, se programově ustanovila již v osmnáctém roce. Pomineme-li svědectví Rosy Luxemburgové, pak víme, že se spor mezi vládou sovětů a vládou komunistické strany s definitivní platností uzavřel na jaře 1921, kdy sovětská moc rozehnala stávkující petrohradské dělníky a krvavě potlačila kronštadtské povstání, jehož vůdci zaspali dobu a chtěli jako představitelé svých sovětů diskutovat o socialistické demokracii s bolševickým centrem.

K Vašemu odkazu na diskusi s Janem Rychlíkem. Já jsem s Klepárníkem nediskutoval o legitimitě československého režimu po roce 1948 a po roce 1969 -- jen jsem upozorňoval, že pokud tento autor používá slovo legitimita, pak sám neví, o čem vlastně mluví.

Zcela souhlasím s Rychlíkovou tezí o masivní podpoře komunistického převzetí moci (masivní, nikoliv majoritní). méně věřím těm jeho lhostejným masám, osobně si myslím, že byla spousta dělníků, kteří v roce 1949 četli noviny a trochu si vzpomínám na dělnické členy ČSSD, kteří odmítli násilné sloučení. Nebylo jich zase tak málo. Právě tak tehdy zřejmě existovala nezanedbatelná skupina nekomunistických intelektuálů, kteří sice nepodporovali nový nový režim a určitě ho nepovažovali za svůj, ale nejen mu neodporovali, ale uznávali, že socialistická změna musela přijít. Kapitál, který ovšem komunisté velmi záhy ztenčily a v roce 1969 zcela prošustrovali.

Nemá smysl vracet se k desetkrát ohrané diskusi o charakteru demokracie. Není prostě pojetí demokracie -- liberální, socialistické, masarykovské, adornovské (když už ho citujete), moje a pokud Vaším textům rozumím, ani Vaše -- , které by bylo smysluplně použitelné v Klepárníkově souvislosti.

Nesdílím Vaše tolerantní čtení té nehoráznosti o Bělorusku. Ale co se Vaší otázky týče: Svoboda bez možnosti odstranit tyrana není svoboda (tedy svoboda občanská, jinak samozřejmě můžete být svobodný i v okovech). A tvrzení, že by se myšlenka občanské svobody omezovala jen na tuto nutnou, nikoli však postačující podmínku, není něco, s čím by souhlasil kterýkoli slušný liberál.

Vít Klepárník ovšem mluví o dějinách a ty se vyznačují takovou maličkostí: tvrzení, která jsou jako faktická, musí mít oporu v pramenech a určitě by s prameny neměla být v příkrém rozporu. Podívejme se na věty, které citujete:

"Ruská liberální inteligence chápala demokracii v podobě ústavy, parlamentu a vlády práva. Dělníkům a další obyvatelům měst ale byla synonymem moci obyčejných lidí."

První z nich je pleonasmus -- pokud nějakou inteligenci označím jako liberální, pak ovšem říkám že chápe demokracii v podobě ústavy atd. Drobný problém je v tom, že ruská inteligence v roce 1917 jakožto společenská vrstva nebyla liberální. Liberalismus byl v ruských duchovních dějinách 19. století velmi křehká rostlinka, kdesi na pokraji a nekvetl nijak výrazně ani mezi západníky.

Druhá věta je ryzí spekulace. O tom, co si mysleli “dělníci” víme hodně málo, kategorie “další obyvatelé měst” je nicneříkající. Víme, že bolševici uspěli u mas s radikálním prosazováním splnění dvou slibů, které dala už Kerenského vláda -- uzavření míru a pozemková reforma, lze tedy dovozovat, že to odpovídalo tužbám petrohradského a moskevského lidu. Pokud viděl tehdejší situaci dobře Lenin, pak těch, kteří uvažovali nad tento horizont, navíc ve směru k socialistické demokracii, nebylo příliš; psal o “moři šovinistického velkoruského šmejdu”, ve kterém by se mohlo při chybné politice strany utopit “nepatrné procento sovětských a sovětizovaných dělníků … jako moucha v mléce” (1922). A Leninův koncept, který předpokládá státní kapitalismus pod diktaturou komunistické strany, jenž teprve měl umožnit vytvoření sovětského proletariátu jako společensky významné třídy -- zrychlené a podstatně méně bolestné, než v západních zemích --, také příliš nenasvědčuje tomu, že by mohl počítat s oporou v velkých skupinách obyvatel, pro které by byla demokracie “synonymem moci obyčejných lidí”.

A Klepárník navíc tyto věty uvádí v kontextu střípků demokratické účasti v komunistických režimech. A používá docela kluzkou frázi o “rané fázi” (k myšlenkové nepořádnosti autora patří, že tuto “ranou fázi” váže na “země východního bloku”, ale dovolím si extrapolaci a budu věřit, že měl na mysli ranou fázi komunistických režimů v těchto zemích) -- do kdy taková “raná fáze trvala”? Ale zůstaneme-li u Ruska, diktatura lidí zvláštního ražení (tedy nikoliv obyčejných lidí, ať už pod tím souslovím rozumí Klepárník cokoli), jejichž počet musím počítat v promilích, nikolich procentech, se programově ustanovila již v osmnáctém roce. Pomineme-li svědectví Rosy Luxemburgové, pak víme, že se spor mezi vládou sovětů a vládou komunistické strany s definitivní platností uzavřel na jaře 1921, kdy sovětská moc rozehnala stávkující petrohradské dělníky a krvavě potlačila kronštadtské povstání, jehož vůdci zaspali dobu a chtěli jako představitelé svých sovětů diskutovat o socialistické demokracii s bolševickým centrem.

K Vašemu odkazu na diskusi s Janem Rychlíkem. Já jsem s Klepárníkem nediskutoval o legitimitě československého režimu po roce 1948 a po roce 1969 -- jen jsem upozorňoval, že pokud tento autor používá slovo legitimita, pak sám neví, o čem vlastně mluví.

Zcela souhlasím s Rychlíkovou tezí o masivní podpoře komunistického převzetí moci (masivní, nikoliv majoritní). méně věřím těm jeho lhostejným masám, osobně si myslím, že byla spousta dělníků, kteří v roce 1949 četli noviny a trochu si vzpomínám na dělnické členy ČSSD, kteří odmítli násilné sloučení. Nebylo jich zase tak málo. Právě tak tehdy zřejmě existovala nezanedbatelná skupina nekomunistických intelektuálů, kteří sice nepodporovali nový nový režim a určitě ho nepovažovali za svůj, ale nejen mu neodporovali, ale uznávali, že socialistická změna musela přijít. Kapitál, který ovšem komunisté velmi záhy ztenčily a v roce 1969 zcela prošustrovali.

Nemá smysl vracet se k desetkrát ohrané diskusi o charakteru demokracie. Není prostě pojetí demokracie -- liberální, socialistické, masarykovské, adornovské (když už ho citujete), moje a pokud Vaším textům rozumím, ani Vaše -- , které by bylo smysluplně použitelné v Klepárníkově souvislosti.