71 890/350 000 Kč Podpořte redakci Deníku Referendum na cestě k finanční stabilitě ♥︎ Daruji
×

Profil čtenáře:
Martin Profant

MP
Profese:
E-mail: martin.profant@seznam.cz

Ondřej Slačálek mezitím obětavě pročetl těch sedmset stran Novákova blábolu a napsal recenzi https://a2larm.cz/bio/ondrej-slacalek/.

Už jsem citoval pseudovoltaire, po přečtení toho, co z té knihy Ondřej vytahal -- krom toho, že mě přesvědčil, abych dbal svého vysokého tlaku a nebral ten škvár do ruky -- mi tane na myslí spíše richelieovská anekdota:

Předvedli před kardinála sestavovatele jakéhosi pamfletu a ten, jak se dostal ke slovu, vyhrkl:

"Vaše Eminence, napsal jsem svinstvo, ale žít se musí"

[V Novákově případě zřejmě: " Kdybych chtěl vydat seriózní publikaci o Kunderovi, jednak bych to neuměl, ale hlavně -- takové knihy se na českém knižním trhu bez dotace vydat nedají a pochopte, já potřebuji jméno a honorář."]

Kardinál pokýval hlavou a odvětil:

"Nevidím tu nutnost."

Novákovu knihu jsem nečetl --sice mám dojem, že už jsem ji zahlédl v nabídce, ale nějak nemám náladu --, nicméně pokud vím, předchozí podezření o Kunderově zapletení do Dvořáčkova případů byla vykonstruovaná na základě jiného pramene než estébácké svazky. Pramene slušně řečeno málo bonitního a zpracovaného pod psa.

Nicméně důkazů o pochybnosti estebáckých archivů je až příliš, tady si USTR může ušetřit práci. Ve svazcích například zůstala jména sítě informátorů z plzeňské Škodovky -- přestože ten, kdo je tam zapsal byl někdy v polovině osmdesátých let odsouzen za zpronevěru, protože si celou tu síť vymyslel, aby si přivydělal.

Pokud Novákova kniha odpovídá obrazu z Pospíšilova článku -- obávám se, že ano --, pak by Kunderovi zbývala jediná adekvátní reakce, ta která se v souvislosti s jakousi pomluvou připisuje Voltairovi:

" Nemohu po vás žádat satisfakci, protože nemáte čest. Leda bych Vás nechal zmlátit svými lokaji ... ale bylo by ode mne kruté je nutit, aby s špinili s někým takovým."

Respekt již urazil rozhodující část cesty k přerodu na bulvár pro polovzdělance. Proč moralizovat -- naskytla se nika na trhu a časopis se přizpůsobil, jíst se musí.

Díky kulturně-historické situaci se zdrojem vždy vděčného bulvárního lokajského pohledu na dějinnou osobnost nestál obvyklý sklon propíraného velikána k bizarním sexuálním praktikám, lakomství či alkoholismus, ale údajná politická provinění.

Takový bulvár je nejspíše nutnou součástí ekosystému svobodné kultury a pomoc je snadná -- nečíst to a nekomentovat, to věděl už Kazatel ("Nedopovídej bláznovi po bláznovství jeho...").

Horší je, co ukazuje Novákova kniha nepřímo. Nemáme v češtině, včetně překladů, solidní monografii o osobnosti Milana Kundery. Hrst sborníků hodně nevyrovnané kvality, asi pět knih o Kunderově literární tvorbě, z toho jednu dobrou, jednu zajímavou a dvě zoufalé.

O faktu, že nám chybí sborník esejí vydaných v exilu v češtině ani nemluvě (dobře, jsou dohledávat v exilových časopisech, ale to je už spíš pro odborné badatele). Před dvěma lety jsem potřeboval napsat v jednom článku dva až tři odstavce o polemice mezi Kunderou a Havlem. Strávil jsem pak nějakých čtrnáct dní udiveným dohledáváním alespoň jednoho odkazatelného textu, který by pojednával toto mnohokrát omílané téma a zohledňoval přitom kontext děl obou autorů anebo alespoň Havlovy pozdější reflexe polemiky z roku 1968 -- nenašel jsem.

Prostě, ono by nebylo tak snadné blít na Kunderu, kdybychom o něm měli literaturu odpovídající významu jednoho z našich dvou světových spisovatelů. A nemáme-li, pak to nevyčítejme Respektu a Novákovi.

Pokud lze věřit fotografiím, nikdo nepočmáral ani sochu Churchilla v Británii, ani odlitek sochy (tedy kopii bez auretického významu) na Churchillově náměstí v Praze.

Vždy se jednalo o smysluplný nápis na soklu sochy -- mimoto nápis historicky věcný. Churchill rasista byl, a to i v kontextu své doby.

Paradoxně se docela dost diskutovalo o etické problematice přímými vojenskými důvody neodůvodnitelného bombardování Drážďan nebo krvavém masakru námořníků francouzského křižníku u tuniských břehů na počátku války -- tedy Churchillově odpovědnosti za rozhodnutí, která stála desítky tisíc "bílých" životů. Oproti tomu velmi málo o rozhodnutí, které nechalo rozhořet indický hladomor do děsivých rozměrů a které stálo řádově víc "hnědých" životů.

To "bílé" a "hnědé" píšu z nouze -- nebyl jsem to já, kdo svými činy rozhodl o tom, že takové odporné rozlišení má v dané souvislosti neopomenutelný význam.

Možná není tak od věci, tohle pohodlné zapomínání protrhnout i za cenu toho, že odstranění nápisu ze soklu sochy bude stát téměř tolik jako jedna kancelářská židle.

Děkuji paní Aleně Zemančíkové za moudrý a pěkný článek, dovolím si ale jednu malichernou výhradu.

Historikové mohou rozborem dokázat, že určitá text je podvrh, který předstírá jinou dobu vzniku a jiného autora; tak jako ve slavném Vallově odhalení Konstantinovy donace. Nemohou ale rozborem dost dobře dokázat, že nějaký text není vlastně antisemitský.

Antisemitismus je totiž polemické slovo a jeho významové pole se vždy určuje situačně. Kdyby Peroutkův článek vydal někdo dnes - s ireálnou podmínkou, že by nebyl odhalen jako plagiátor --, byl by jistě právem považován naprostou většinou čtenářů za antisemitu.

„Každý organismus brání se otravě cizí látkou. Lze předpokládat, že roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus reagoval jako na otravu.“ -- Pokud si vzpomínám, tuto figuru parazita ve zdravém těle národním rozpoznali jako kvintesenci antisemitismu už diskutéři v berlínském sporu o antisemitismu (1879/81) a bylo potřeba hodně velkorysosti, aby tuto pasáž v Peroutkově textu historici při svém rozboru přehlédli.

S ohledem na tehdejší situaci českých židů (hnusná antisemitská opatření 2. republiky jsou snad dost známá a nezpochybňovaná) vyznívá ten Peroutkův článek ohavně. Dalo by se ovšem s oporou v dobrých argumentech tvrdit --nikoli dokázat --, že Peroutku k jeho napsaní nemotivoval antisemitismus, ale snaha, naivní až k pláči, nalézt půdu pro jakési modus vivendi českého národa ve změněných poměrech. Velkorysejší motivace než snaha o přežití Přítomnosti (o níž se v této souvislosti občas uvažuje), ale stejně obchod s ďáblem -- a při něm se vždy, bez ohledu na bohulibost pohnutek, platí duší, nebo alespoň ohavným šrámem na ni.

Osobně bych to formuloval: Peroutkův článek byl antisemitský, bezohledný a zbytečný. Autor za tento hřích na duchu jistě řádně zaplatil a sluší se proto ponechat tento ojedinělý omyl milosrdnému zubu času.