Česká politika se nachází v hluboké krizi reprezentace. Ve sněmovně chybí moderní levicový hlas, veřejná debata je sevřená mezi pravicovým technokratismem a národoveckým populismem. Mnoho lidí má oprávněný pocit, že nemají koho volit a že jejich zájmy a hodnoty nejsou nikým zastupovány. V posledních sněmovních volbách propadlo více než 300 tisíc levicových hlasů.

Spojení části SOCDEM s hnutím STAČILO! je bezpochyby důležitým milníkem. Jde o další projev hluboké dezorientace české levice, která pomalu ale jistě ztratila svou sílu, jazyk i směr. Pokud má tento krok sloužit něčemu užitečnému, pak snad pouze jako memento: takto vypadá konec sociálnědemokratické tradice.

Sociální demokracie bývala nositelkou modernizačního, emancipačního a solidárního étosu. Dnes se část jejího vedení rozhodla svěřit svou budoucnost uskupení, jehož strategie spočívá v emocionálním mobilizování strachu a nespokojenosti, přičemž jediným motivem je zde získat pár mediálních záseků a šanci na poslanecký mandát.

Z hlediska dlouhodobé politické perspektivy jde o chybnou taktiku, která zároveň otevírá otázky etického charakteru. Zelení se rozhodli jít do voleb na kandidátkách Pirátů s velmi nejistou možností zisku mandátu. Je možné pochopit jejich personální a kapacitní důvody, ale ve světle zkušeností tohoto volebního období, kdy Piráti ve vládě nebyli s to hájit ani základní principy sociálního státu, je těžké očekávat, že by se tentokrát situace zásadně změnila.

Samé špatné volby

V zemi, kde se sněmovna smrskla na pravý střed až krajní pravici, to pro voliče znamená: buď podpořit „středovou“ stranu, která levici buď performativně imituje či rovnou roztleskává asociální kroky pravice, anebo vsadit na projekty, které nemají šanci překonat pětiprocentní hranici. Jinými slovy: jen špatné volby.

Současná krize reprezentace však není jen problémem levicových značek, ale hlubším systémovým selháním. Fragmentovaná společnost, rozpad třídních identit, všeobjímající projekty bez jasného ideového ukotvení a kulturní atomizace vedly k tomu, že se lidé přestali poznávat v klasických stranických strukturách.

Volby se z nástroje kolektivního vyjádření proměnily ve strategickou loterii. Jak upozorňuje politoložka Kateřina Smejkalová, současný antisystémový sentiment není nutně znakem extremismu, ale voláním po jiném způsobu dělání politiky. Po takovém, který lidi skutečně bere vážně. Tam, kde se lidé stávají součástí procesu, znovu získávají důvěru v jeho smysl.

V posledních měsících znovu sílí volání po vzniku širší levicové platformy. Rovnost, solidarita, sdílená odpovědnost i demokratická kontrola moci nejsou přežitkem minulosti, ale klíčovým předpokladem pro budoucnost, která nebude založená na individualismu a soutěži všech proti všem.

Odkaz pražského jara

Historická zkušenost říká, že levicové projekty dokáží vzniknout i v prostředí silného politického monopolu, pokud mají odvahu vystoupit z jeho stínu. Například pokus o obnovu sociální demokracie v roce 1968 byl výrazem silné občanské touhy po pluralitě a eticky ukotvené politice. Právě tehdy se ukázalo, že levicová síla může vzniknout i mimo formální struktury, pokud má oporu ve společnosti, jasný hodnotový rámec a vědomí historické kontinuity.

Dnes čelíme jiné hegemonii, konkrétně hegemonii neoliberalismu, která v českém prostředí zcela vytěsnila představu o možnosti systémové změny. Právě proto stojí za připomenutí, že i tehdy, ve zdánlivě nedobytném systému jedné strany, vznikla spontánní snaha obnovit sociální demokracii, vytvořit občanskou alternativu skrze KAN (Klub angažovaných nestraníků) nebo deklarovat požadavek historické spravedlnosti ve sdružení bývalých politických vězňů K 231.

Tyto iniciativy vznikly jako reakce na politickou vlažnost a neschopnost komunistické strany artikulovat skutečnou pluralitu. V tomto světle je i dnešní situace méně bezvýchodná, než se může zdát, za předpokladu, že se najde dostatek odvahy a představivosti opustit rámec možného, jak je nám dennodenně předkládán.

Důsledky postkomunistické transformace jsou u nás patrné nejen v ekonomické nerovnosti, ale i v tom, jak lidé vnímají sami sebe: jako individuální projekty na volném trhu, nikoli jako občany sdílející společnou odpovědnost. Tento narativ přežil dekády a stal se tak samozřejmým, že jej často nevědomky přejímala i levice.

Obrodě levice nestačí jen „spojení značek“

Právě proto je dnes klíčové znovu vybudovat levicový projekt, který nebude nabízet nostalgický návrat do minulosti, ale přesvědčivou vizi budoucnosti, kde důstojná práce, přístup ke kvalitnímu bydlení a dostupná péče nejsou luxusem, ale samozřejmostí. Kde ochrana klimatu neznamená individuální odpovědnost chudých, ale spravedlivou transformaci, která dává lidem jistotu, že změna je možná, aniž by ztratili střechu nad hlavou.

Jedním z pilířů budoucího levicového projektu tudíž musí zůstat důraz na ekonomickou spravedlnost. I přes kulturní proměny a rozpad třídních struktur zůstává otázka majetkových nerovností klíčovým bodem, na kterém se dokáže shodnout široké spektrum voličů.

Levicové hodnoty jako dostupné bydlení, důstojné pracovní podmínky nebo silné veřejné služby mají stále silnou společenskou podporu. Problém není v jejich obsahu, ale v tom, že chybí důvěryhodný subjekt, který dokáže tyto hodnoty věrohodně zastupovat a zformulovat způsobem, který odpovídá každodenní zkušenosti lidí. Úspěch tedy spočívá ve schopnosti znovu ukotvit tato témata jako legitimní součást veřejné debaty.

Jak upozorňuje publikace Remembering the Neoliberal Turn, změna takto zakořeněného rámce začíná u toho, jak o společnosti mluvíme, co si z minulosti vybavujeme a jaké alternativy považujeme za myslitelné.

Pokud se lidé mají vymanit z pozice atomizovaných jednotlivců a znovu se stát občany, potřebují nejprve slyšet, že jiný svět je možný a že jejich zkušenost je legitimní součástí společenského příběhu. Právě skrze přerámování kolektivní paměti, jazykových struktur a veřejné imaginace může levice otevřít prostor pro srozumitelnou alternativu.

Nový projekt levice nemůže být jen „spojením značek“. Musí nabídnout jasné hodnotové ukotvení, programovou vizi a dlouhodobou strategii. Parlamentní volby 2029 jsou první milník, ale dlouhodobým cílem musí být skutečná resuscitace české levice jako síly, která má kořeny ve veřejném zájmu a budoucnost v alianci mezi stranami, hnutími, odbory i občanskými iniciativami.

Pokud má levice obnovit svou společenskou relevanci, musí také vytvářet nové nástroje, skrze které se lidé mohou stát jejich spolutvůrci. Je nutné prosazovat dlouhodobé procesy zapojování zejména těch, kdo byli dosud z politického dění vytlačeni. Přemýšlet o politice jako o veřejné infrastruktuře, nikoli jako o soutěži značek, je jedním z nejdůležitějších kroků k obnovení důvěry.