Tak tedy - další výzva k resuscitaci (autentické) levice. Jedna z celé řady jiných, svým vyzněním velmi podobných. Co tedy k této nové výzvě dodat?

Je nepochybné, že autorka má v mnohém pravdu. Tu ovšem mají i všechny ty další zmíněné výzvy. Už samotné konstatování že levice je v hluboké krizi je samozřejmě pravdivé; pravdou je ovšem i to že by bylo zapotřebí vytvořit nějaký nový fundament pro obnovenou levicovou aktivitu. Sama autorka ovšem jen velmi málo přispívá k možnosti konkrétnějšího určení, z čeho by tento nový fundament měl vlastně sestávat. Provádět sociálnější politiku, stavět nové byty a tak dále? - To je sice klasická levicová agenda, ale fakticky to není ničím více nežli pouze oním bezduchým technokratismem, který ona připisuje vládám pravicovým. I když se v daném případě jedná o technokratismus levicový.

Je ovšem nutno uznat: v jednom aspektu Jana Michailidu přece jenom překračuje omezený horizont této ryze technokratické levicovosti. A to sice tam kde žádá osvobodit se z moci panujícího individualistického diskursu, a místo toho zřídit prostředí "společně sdílené odpovědnosti" občanů. Takovýto cíl by - pokud by byl úspěšně realizován - skutečně znamenal oproti současnému tristnímu stavu principiálně novou kvalitu.

Klíčovou otázkou ovšem zůstává, na jakém základě tuto radikální změnu diskursu, celého hodnotového nastavení společnosti provést. Autorka se sice v jednu chvíli odvolává na ideové dědictví reformního Pražského jara - v zásadě právem, ovšem nikoli ve správné souvislosti. Samotný poukaz, že se tehdy začínala obnovovat strana sociální demokracie, dnes už - za zcela jiných politických podmínek - nemá víceméně už žádnou relevanci.

Jistě, ona to zřejmě mínila poněkud jinak, jako obecný poukaz na to, že i za zdánlivě systémově ustrnulé situace je přece jenom možno ze země vydupat nějaký nový, aktivní element; nicméně i tak v tomto ohledu zůstává v příliš obecné, abstraktní rovině, nežli aby bylo možno z tohoto obecného faktu vyvodit nějaké konkrétní návody k jednání pro současnou levici.

Co u autorky zůstává nejasné (a to je zároveň zásadním problémem současné levice): zda je jejím cílem jenom a pouze obnova levice jakožto politického subjektu - anebo ale zcela zásadní transformace celé společnosti. Právě proto je současná levice natolik bezzubá, protože si nedokáže ujasnit ani tento zcela klíčový aspekt. Jinak řečeno: současná levice je rozpolcená na konzervativní, systémově konformní levici, jejíž ambice nesahají nikam dále nežli k onomu sociálnímu technokratismu - a na levici radikální, která se ale utápí ve svém ideovém fundamentalismu, a nehodlá se nijak zdržovat faktem, že reálný životní horizont naprosté většiny současné populace je definitivně někde jinde.

(Hnutí "Stačilo!" je pak jakýmsi podivným hybridem mezi tímto ideologickým fundamentalismem na straně jedné, a plochým sociálním technokratismem na straně druhé.)

Co tedy? Kde hledat onen případný nový akční fundament pro obnovenou levici? - Připomeňme znovu: poukaz Jany Michailidu na odkaz reformního Pražského jara byl v zásadě správný. Jenomže by bylo zapotřebí znovu od základu tematizovat ty systémové protiklady, s kterými museli bojovat tehdejší reformisté. Snad jediný Michael Hauser pochopil, že tehdejší dění je nutno pochopit jako dialektický protiklad; ovšem sám vzápětí od tohoto dialektického protikladu utekl (ve své knize "Pražské jaro"), respektive ho zploštil jenom na ryze politický vztah mezi vládou a lidem. Namísto aby ho dokázal uchopit v jeho vlastní, principiální rovině, jakožto dialektický protiklad mezi jednotlivcem a společností, celkem. Tak, jak tento klíčový protiklad svého času formuloval Hegel.

Dokud levice nebude schopna (respektive vůbec ochotna) vyřešit tyto zásadní teoretické otázky vztahu člověka/občana k jeho světu, k celé společnosti, do té doby nebude schopna zplodit nic více, nežli neustále dokola opakované výzvy k vlastnímu zmrtvýchvstání.

Zcela bez šance překročit pětiprocentní hranici jsou jen ty projekty, které kandidaturu vzdají předem. Celých 40 % voličů se rozhoduje na poslední chvíli — jestliže ti všichni dají hlas Levici, budeme sestavovat vládu.

Jak napsal soudruh Čech: Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malým ten, kdo zná jen malý cíl.