Současné vedení SOCDEM v čele s Janou Maláčovou a Lubomírem Zaorálkem se pokusilo dostat tuto stranu po čtyřech letech opět do Poslanecké sněmovny na kandidátce hnutí Stačilo! Rozhodnutí o tom se uskutečnilo nedemokratickým způsobem, za zády širšího vedení strany a členské základny; bez nadsázky lze říci, že šlo o vnitrostranický puč.

Nejhorší ale bylo, že SOCDEM se spojila se subjektem, jehož program v mnoha zásadních otázkách vnitřní a zahraniční politiky odporoval hodnotám a programu tradiční evropské sociální demokracie, ke které se čeští sociální demokraté od svého obnovení v roce 1989 hlásili. Detaily tohoto smutného příběhu jsem na stránkách DR opakovaně kriticky popisoval.

Volební neúspěch hnutí Stačilo!, respektive SOCDEM je tragickou koncovkou tohoto smutného příběhu. Mnozí političtí pozorovatelé poněkud zbrkle mluví o definitivním konci sociální demokracie v České republice. Myslím si opak. Jestliže spojením se Stačilo! klesla SOCDEM na úplné dno, může to být příležitost, jak se může zbavit veškerých falešných představ, které o sobě měla… — a od tohoto dna se odrazit.

Slepá cesta Svatopluku

Hnutí Stačilo! vzniklo jako součást projektu sjednocení národoveckých sil krajně konzervativní levice a pravice v myšlenkové dílně spolku Svatopluk. V jeho čele stojí profesor Petr Drulák a řada osobností vzývajících ideje českého národovectví a nacionalismu devatenáctého a dvacátého století.

Mezi členy Svatopluku lze dokonce slyšet i hlasy vyjadřující se pozitivně o levém fašismu či „socialistické“ frakci německého nacismu. Mnohé skutečně naznačuje, že Svatopluk se inspiroval v českém předválečném fašismu, a to nejen v symbolické rovině vyjádřené pověstnými Svatoplukovými pruty.

Politickými klony Svatopluku se staly Okamurova SPD (konzervativní krajní pravice) a Stačilo! předsedkyně komunistů Kateřiny Konečné a Daniela Sterzika (konzervativní krajní levice). Rozdíly mezi nimi nejsou striktní; konzervativní krajně levicovou a krajně pravicovou linii lze sledovat i uvnitř obou těchto uskupení. Spolek Svatopluk představuje jejich ideologickou záštitu, a na jeho akcích se potkává i řada jejich politiků.

Konstitutivní ideou spolku Svatopluk je zásadní změna pohledu na povahu politického konfliktu. Nemá to být už primárně konflikt mezi levicí a pravicí týkající se zásadních socioekonomických otázek (např. vlastnictví nebo daní), ale konflikt v kulturních otázkách odrážejících extrémní kontrapozici pojmů lokální vs globální, národní vs kosmopolitní. Představitelé Svatopluku a jeho politické klony stojí na straně prvního proti druhému.

Jelikož s preferencí druhého jsou spojováni lidé smýšlející spíše liberálně, ideoví mluvčí Svatopluku a lídři Stačilo! a SPD vykreslují současný politický konflikt primárně jako konflikt mezi konzervativismem a liberalismem. Je proto logické, že tyto politické formace mají ve svém programu jako dlouhodobý strategický cíl změnu politického režimu ze současné liberální na budoucí iliberální (ne-liberální) demokracii.

Ano, stále hovoří o demokracii, ale tou se zaštiťují i mnozí autoritáři. Fakt, že ve Svatopluku působí vedle pravicových nacionalistů i komunisté a socialisté s jejich tradicí internacionalismu a kosmopolitního humanismu, činí z tohoto spolku politickou grotesku.

Sami představitelé Svatopluku a všichni, kteří od nich přejímají tezi nutnosti změny politického režimu, nemají o její konkrétní povaze příliš jasno. Vědí, co nechtějí. Odmítají „zelenou dohodu“, činnost občanských organizací — „neziskovek“, evropský migrační pakt; relativizují roli Ruska jako agresora ve válce s Ukrajinou, zpochybňují vojenskou pomoc Ukrajině a sociální pomoc ukrajinským uprchlíkům; zpochybňují veřejnoprávní charakter mainstreamových médií; přejí si vystoupení České republiky z NATO a EU.

Svatopluk však nenabízí žádnou alespoň teoretickou představu, jak má alternativní politický režim nahrazující liberální demokracii institucionálně fungovat. Vše nasvědčuje, že jeho ideologové nejspíše vzhlížejí k deformované kvazi-liberální demokracii orbánovského nebo ficovského typu, anebo k autoritářským režimům putinovského a čínského modelu.

Argument Svatopluku a jeho politických klonů, že liberální demokracii má nahradit lepší demokracie opírající se o ústavně zakotvená lidová referenda, je zcela nevěrohodný. Zásadní pojistkou demokratické povahy režimu zůstává liberální systém reprezentativní vlády, ve kterém jsou referenda pouze komplementárním nástrojem vyjadřování lidové vůle. V neliberálním prostředí, ve kterém je funkce reprezentace potlačena, jsou referenda jen nástrojem na potvrzení autoritářské vůle oligarchické moci.

Žalostné výsledky SPD a naprostý propadák hnutí Stačilo! ukazují, že konzervativně levicová vize, hazardující s prozápadním směřováním České republiky a s její bezpečností, nemá mezi jejími občany významnější podporu. Ostatně nedávno stejná vize ztroskotala i u sousedů v Německu v případě hnutí Sahry Wagenknechtové. Naprostá většina politických subjektů před volbami, včetně vítězného hnutí ANO, odmítla přímé či nepřímé poklonkování východnímu despotovi, což vyjádřily ujištěním, že Česká republika zůstává integrální součástí euroatlantických struktur.

Pravděpodobný koaliční partner Babiše SPD už ohlásila, že referendum o vystoupení z NATO a EU nepřipadá minimálně v následujícím vládním období v úvahu. Jistě je třeba počítat s tím, že přítomnost takzvaných „vlasteneckých“ sil ve vládě — ANO, Motoristé a SPD — oslabí pozici České republiky jako výrazného podporovatele evropské integrace. Ostatně ani odstupující česká vláda jím nebyla; v krajním případě tak půjde o jakési orbánovské oslabování integračních vazeb EU zevnitř, i když lze doufat, že nový předseda vlády Babiš v tom bude opatrnější.

Jestliže ztroskotal projekt Svatopluku, potažmo SPD a hnutí Stačilo! zpochybňující „prozápadní“ zahraničně politickou orientaci České republiky, některé jeho dílčí záměry oslabující liberálně-demokratický charakter režimu zůstávají ve hře. Zde bude rozhodující, zda se ve vládním programu ocitnou tři antiliberální programové body — zestátnění České televize a rozhlasu, omezení činnosti občanských organizací a zrušení inkluze ve vzdělávacím systému.

Spolek Svatopluk bude mít jistě nyní dost času, aby příčiny ztroskotání jím nabízené antisystémové politické vize v letošních volbách důkladně analyzoval. Ve volební kampani představitelé Svatopluku, včetně představitelů jeho politických klonů, vydávali tuto vizi s obřím sebevědomím za „hlas umlčované většiny“. Z otřesu svého sebevědomí, který nyní zažívají, se budou dlouho vzpamatovávat.

Dosvědčují to jejich zmatené povolební reakce: česká společnost prý není zatím na požadovanou změnu režimu mentálně připravená, Češi se prý radikálnějších revolučních změn obávají; Babiš prý nabídl voličům jakousi přijatelnější soft variantu změny režimu, která neohrozí jejich současné jistoty; přílišné spojení s komunisty prý vytlačilo původní ne-komunistickou levicovou povahu projektu; volební výsledek hnutí Stačilo! prý poškodilo i jeho spojení se SOCDEM; Sterzikovo (Vidlákovo) vedení kampaně prý nespravedlivě rozdělovalo finanční podporu jednotlivým volebním obvodům… A tak podobně.

Tohle jsou ale pouhé symptomy, které nemíří k podstatě problému. Sebestřední vizionáři spolku Svatopluk nikdy nepřipustí, že podstatou jejich neúspěchu je jejich projekt změny režimu postavený na přerámování sociálního konfliktu z konfliktu mezi pravicí a levicí v konflikt mezi konzervativismem a liberalismem. Přerámování, které dovedlo Druláka a spol. ke groteskní myšlence strategického spojení konzervativní levice s konzervativní pravicí proti liberální demokracii, se začleněním proto-fašistických sil.

Už jen sama myšlenka takzvané konzervativní levice je oxymóron; avšak její spojení s konzervativní pravicí není nic než marketingově populistická snaha dostat na jednu hromadu všechny voliče, které spojuje pouhopouhý odpor k stávajícím mocenským elitám. A to s jediným cílem: zaujmout jejich místo.

Nejtragičtější aktéři — Maláčová a Zaorálek

Vraťme se ale k nejtragičtějším aktérům podivínského Drulákova projektu konzervativní levice — Janě Maláčové a Lubomíru Zaorálkovi. Nelze říci, že zavlečení SOCDEM do hnutí Stačilo! Maláčovou a Zaorálkem bylo od počátku motivováno jejich bezvýhradným souhlasem s ideologickou optikou spolku Svatopluk.

Byli to přece jen tradiční sociální demokraté, kteří věděli, že hlavní linie sociálního konfliktu nevede primárně mezi liberalismem a konzervativismem, ale mezi levicí a pravicí. Maláčová se to snažila zdůrazňovat akcentováním socioekonomických témat, která tvoří základ tohoto konfliktu.

Ignorovala ovšem fakt, že hnutí Stačilo! s komunisty a pod vedením Konečné a Sterzika se snažilo získávat voliče především na tématech zpochybňujících kulturně-politickou příslušnost České republiky k euroatlantickému Západu. To se ale začalo za současné nejisté mezinárodní bezpečností situace velké většině voličů jevit jako politický hazard.

Maláčová se Zaorálkem si mysleli, že toto téma nebudou sami osobně otevírat a spíše se mu chtěli vyhýbat. Protože ale dané téma hrálo ve volbách významnou roli, když s ním byli konfrontováni, působili nejistě a nedůvěryhodně.

U toho však zjevně nemohli zůstat, neboť tím šli proti základním akcentům, na kterých kampaň hnutí Stačilo! vedená Konečnou a Sterzikem stála. Jakkoli tedy Maláčová se Zaorálkem původně nesdíleli konzervativní iluzi, že konflikt mezi levicí a pravicí už netvoří podstatu sociálního konfliktu, začali si namlouvat, že uvedený konflikt je možné z taktických důvodů úspěšně vést jen jeho „vlasteneckým“ a nacionalistickým zarámováním. Jen tak lze nabrat voliče, které dají Stačilo! v součtu přes pět procent a vrátí SOCDEM do sněmovních lavic.

Kdo ale pozorně sledoval Maláčovou a Zaorálka ve volební kampani, mohl si všimnout v jejich rétorice dramatického posunu. Jestliže zpočátku zastávali svébytné sociálně demokratické postoje, postupně se začali do konzervativně nacionalistické, anti-evropské a anti-liberální rétoriky všemožně zaplétat, až je začala ovládat: pomineme-li posuny v jiných akcentech, jejich původně deklarovaný nesouhlas s referendem o vystoupení z NATO a EU se začal měnit v souhlas.

A i když Maláčová stále tvrdila, že by hlasovala proti vystoupení, sotva si uvědomovala, že už jen připuštění referenda o vystoupení by otevřelo Pandořinu skříňku té nejbrutálnější populistické rétoriky, jež dramaticky zvyšuje rizika, že by Česká republika z Evropské unie skutečně mohla vystoupit. Tohle přesně charakterizovalo Brexit; spousta jeho analýz přesvědčivě ukázala, že v něm primárně nešlo o členství Británie v EU, ale o potrestání a změnu tehdejší mimořádně nepopulární vlády Davida Camerona. Smutné je, že vrcholní sociálnědemokratičtí politici v osobě Maláčové a Zaorálka tuhle negativní britskou zkušenost nedokázali zpracovat.

Na Maláčové a Zaorálkovi se jasně ukázalo, jak taktický populismus za pochodu mění svůj charakter a přesvědčení politiků a pozvolna se z něj stává politická strategie. Zkrátka, byli jsme svědky obdoby toho, co se odehrálo na Slovensku, kdy sociální demokrat Fico s cílem získat voliče začal používat konzervativně nacionalistickou rétoriku, až se s jejím obsahem zcela ztotožnil a sám se stal konzervativcem a nacionalistou.

Ficův Směr tak byl po zásluze před týdnem definitivně vyloučen ze Strany evropských socialistů (PES). Tohle by zcela jistě postihlo i českou SOCDEM.

Myslím si, že nyní po sněmovních volbách je zbytečné se ptát, zda v sobě Maláčová se Zaorálkem znovu objeví ryzí sociálně demokratické přesvědčení a od projektu Svatopluku a hnutí Stačilo! se distancuje. Koneckonců ani náznak toho jsme u nich v týdnech po volbách nezaznamenali. Jisté je, že Maláčová a Zaorálek jsou spoluzodpovědní za volební neúspěch Stačilo! a primárně za volební neúspěch SOCDEM.

Jejich podpora pochybného Drulákova projektu konzervativní levice, jehož konečným cílem je zničení liberální demokracie, byla, jak se v podobných případech říká, více než zločin; byla to chyba. V politice šlo o ten druh chyby, která se neodpouští.

Jde, bez nadsázky, o ostudnou fierlingerovskou zradu vyplývající z fatálního politického a morálního selhání. Jejich politické jednání je neomluvitelné a řadí se k nejsmutnějším kapitolám dějin české sociální demokracie.

Připomeňme, že nejde o první politické selhání těchto politiků; Zaorálek je opakovaně neúspěšný volební lídr a Maláčová nese zodpovědnost za vypadnutí sociální demokracie ze sněmovny v roce 2021, když předtím vehementně podporovala koalici s hnutím ANO, ačkoli byla před takovým důsledkem opakovaně varována.

Smysl mimořádného sjezdu SOCDEM

Vladimír Špidla po volbách vyzval vedení SOCDEM, aby okamžitě odstoupilo a vyhlásilo konání mimořádného sjezdu, na kterém strana zvolí nové vedení a vykročí na cestu obnovy. Maláčová se Zaorálkem zareagovali špatně, chtějí se držet ve vedení strany až do sjezdu a až na něm odstoupit. Tím se prokazuje, jak těmto politikům nechybí sebevědomí, zato však elementární schopnost sebereflexe.

Zdá se, že Maláčová se Zaorálkem chtějí volební debakl strany vysedět a na sjezdu prosadit do nového vedení své ideové příznivce, kteří spojení se Stačilo! nadále podporují. Pokud ale členům SOCDEM stále záleží na samé existenci strany, tentokrát by už měli spojení se Stačilo! jednoznačně odmítnout.

Podle Konečné, Druláka a Sterzika si totiž úspěšné pokračování projektu Stačilo! vyžádá, aby se transformovalo z kvazi-koalice v standardní stranu. V takovém případě se ale pro SOCDEM stává její spojení se Stačilo! smrtelným nebezpečím. Zvláště, pokud by to mělo znamenat převod majetku SOCDEM na Stačilo! Tohle riziko je opravdu velké; hnutí Stačilo! je po neúspěšných volbách finančně vyhladovělé a jeho přetrvávající ambice si budou žádat přísun nových zdrojů.

Maláčová se Zaorálkem zapojením SOCDEM do konzervativního bloku pravicových a levicových populistů stranu veřejně zcela potupili. Na nastávajícím mimořádném sjezdu by tedy neměla nastat jen k výměně stávajícího vedení strany. Špidla vyzval, aby zvážili setrvání ve straně všichni, kteří se s konzervativním projektem Stačilo! nadále ztotožňují a v obnově strany nepřekáželi. Avšak pokud se to má opravdu stát, mimořádný sjezd musí vyhlásit radikálnější kroky.

Za prvé, sjezd se musí jednoznačně usnést, že konzervativní obrat SOCDEM vyúsťující v její zapojení do projektu Stačilo!, potažmo spolku Svatopluk, byl kardinální politickou chybou odporující sociálnědemokratické hodnotové tradici a riskující zánik sociální demokracie jako autonomní politické síly. Sjezd musí přijmout závazek, že tuto politickou chybu už strana nebude v budoucnu opakovat. Musí jít o závazek na způsob kdysi přijatého Bohumínského usnesení.

Za druhé, sjezd musí konstatovat, že rozhodnutí SOCDEM zapojit se do anti-systémové koalice tvořící hnutí Stačilo“ nastalo de facto stranickým pučem, za cenu porušení demokratických stanov strany. Maláčová se při své volbě na sjezdu před rokem zavázala, že SOCDEM půjde do voleb jako samostatný subjekt v rámci široké koalice demokratických levicových sil; místo toho manipulativně rozhodla, že půjde na kandidátce politického subjektu, o jehož demokratické a levicové povaze lze mít vážné pochybnosti.

Za třetí, sjezd musí vyzvat hlavní protagonisty a zastánce zapojení SOCDEM do hnutí Stačilo! k odchodu ze strany. Nejde jen o Maláčovou a Zaorálka, ale i o řadu „názorových vůdců“ konzervativního kurzu strany, kteří jí dlouhodobě nutí přidat se do tábora pravicového a levicového populismu. A především o ty členy strany, kteří jsou nadále propojeni s aktivitami Miloše Zemana.

Za čtvrté, mimořádný sjezd musí zvolit přechodné krizové vedení složené z ideově a hodnotově přesvědčených zastánců proevropského a progresivního směřování strany, kteří ji organizačně stabilizují a v komunikaci s členskou základnou provedou komplexní analýzu příčin kritického stavu, ve kterém se strana nachází. Toto vedení by mělo na dalším mimořádném sjezdu v roce 2026 předložit výsledky této analýzy spolu s návrhem na komplexní reformu strany. Tento sjezd by pak měl také zvolit nové vedení se závazkem uvedenou reformu důsledně realizovat a připravit stranu na příští sněmovní volby.

Je samozřejmě otázkou, zda se mimořádný sjezd odehraje v této režii. V posledním půl roce stranu opustilo na protest proti jejímu spojení s hnutím Stačilo! zhruba patnáct set členů a není jasné, zda se z těch, kteří ve v ní ještě zůstali, rekrutuje dostatečný počet delegátů ochotných její návrat k tradičním hodnotám podpořit. Špidlova výzva k tomuto obratu ale rozhodně neuspěje, pokud nebude prosazována co nejradikálnějším způsobem a bude devalvována opatrnickým taktizováním.

Předpoklady reformy SOCDEM

Podstatou reformy SOCDEM musí být její zásadní vnitřní demokratizace, vůle prosazovat demokratický levicový program a proevropské směřování země. To si vyžádá splnění následujících předpokladů, bez kterých úspěšná reforma strany nebude myslitelná.

Za prvé, strana se musí vrátit k opuštěnému komplexnímu projektu modernizace z let 2007-2008, snahám o programovou modernizaci ze Sobotkovy éry z let 2010-2011 a o její demokratizaci bezprostředně po takzvaném „lánském puči“ v roce 2013.

Za druhé, strana se musí konečně radikálně distancovat od korupčních praktik takzvané opoziční smlouvy z let 1998-2002, a z dob Paroubkovy ČSSD v letech 2006-2010. Právě tehdejší praktiky vyvolaly bezpočet korupčních skandálů spojených s významnými představiteli strany, poškozovaly její morální kredit a vedly k soustavnému úbytku jejích voličů.

Za třetí, strana se musí především radikálně distancovat od politiky bývalého předsedy Miloše Zemana, který po roce 2003 soustavně útočil na každé její vedení s cílem oslabit jeho legitimitu, vnášet do strany rozvrat a celkově oslabovat její akceschopnost. Strana musí otevřeně pojmenovat ty členy strany, kteří za tímto účelem Zemanovi přímo či nepřímo slouží a vyzvat je, aby i oni stranu opustili a zvážili své členství v politických subjektech, kde je vliv Zemana tolerovaný nebo vítaný (hnutí ANO, Stačilo!, SPD).

Důkazů o nepřátelském chování Zemana vůči sociální demokracii po roce 2003 je bezpočet a uvnitř strany se nezodpovědně zlehčovaly či zcela ignorovaly. Jestliže se v roce 2013 nevyvodily důsledky z takzvaného „lánského puče“, kterým chtěl Zeman za pomocí své vnitrostranické falangy zbavit Sobotku předsednictví strany, dnes již není možné nevyvodit důsledky z faktu, že Zeman se významně podílel na zapojení SOCDEM do hnutí Stačilo! a tomuto uskupení ve volbách vyjádřil otevřenou podporu.

Zeman je tak jedním ze strůjců fatálního neúspěchu SOCDEM v posledních sněmovních volbách, stejně jako ve volbách v roce 2021, kdy o tři roky předtím veřejně doporučoval tehdejšímu vedení strany vstoupit do Babišovy vlády. Bez kritické reflexe Zemanova dlouhodobého působení proti sociální demokracii nemůže tato strana úspěšně vykročit na cestu obnovy.

Údajný zásadní vliv Zemana na volební úspěchy polistopadové sociální demokracie je falešný příběh. Se sociální demokracií vyhrál Zeman jako její předseda pouze sněmovní volby roce 1998.

O čtyři roky později je strana vyhrála opět, a to díky tomu, že se tehdejší její nový předseda Špidla od politiky Miloše Zemana uskutečňované v korupčním prostředí opoziční smlouvy jednoznačně distancoval. Dvoje prezidentské volby pak Zeman vyhrál způsoby, o kterých lze mít ze sociálnědemokratického hodnotového hlediska vážné pochybnosti.

Za čtvrté, strana musí odmítnout představu obnovy podle měřítek politiky hnutí ANO. Tato představa vychází z předpokladu, že jestliže ANO odebralo SOCDEM velkou část voličů, lze je získat zpět jen tak, že se politice ANO co nejvíce přizpůsobí. Hnutí oligarchy Andreje Babiše je ale svou podstatou pravicové, které svým voličům populisticky nabízí skromné sociální jistoty.

Představa, že by SOCDEM měla obnovovat svou důvěru napodobováním této kvazi-sociálnědemokratické politiky, je rezignací na sociálnědemokratické hodnoty ve stejné míře jako v případě kolaborace s hnutím Stačilo! Pokud se mají v této zemi pro pracující zlepšovat poměry, musí zde opět působit plnohodnotná sociální demokracie, a nikoli jen její populistická náhražka.

Za páté, obnova sociální demokracie v této zemi se musí odehrávat s přihlédnutím k existenci dalších uskupení demokratické levice a ve snaze vytvořit s nimi širokou levicovou frontu. Jde o všechny levicové síly, které se hlásí k zásadním reformám — ekonomickým, sociálním, politickým a kulturním — ve směru posilování sociálního státu a prohlubování jeho demokratické povahy.

Takovou politiku nelze zároveň provádět bez součinnosti s demokratickou levicí napříč Evropou. Takováto součinnost musí v tomto směru měnit i institucionální fungování Evropské unie.

Internacionální spolupráce levice je klíčem k efektivnější evropské integraci, která odpovídá nejlépe národním zájmům a lidu členských zemí Evropské unie, neboť zvyšuje jejich prosperitu, sociální jistoty a bezpečnost. V globálním světě nelze obhajobu národních zájmů zakládat na programu sobeckého konzervativního národovectví a nacionalismu, jež mění demokracie na autokracie, destabilizuje mezinárodní právní řád a zvyšují riziko mezinárodních konfliktů.

Za šesté, SOCDEM se musí obrnit maximální trpělivostí a vědomím, že krize, do které se dostala, je hluboká a obnova, která je předpokladem jejího překonání, si vyžádá poměrně dlouhý čas. Snaha o obnovu strany by neměla být paralyzována výroky politických protivníků o „konci sociální demokracie v České republice“, pro které nelze vznést žádné relevantní důvody.

Česká republika je integrální součástí evropského politického prostoru, ve kterém má sociálnědemokratické hnutí stále silné postavení; v Evropském parlamentu představují sociální demokraté druhý nejsilnější klub. SOCDEM může přímo čerpat z jejich zkušeností a opřít se o jejich pomoc.

Výzkumy ukazují, že i v České republice je velká poptávka po sociálnědemokratických řešeních společenských problémů; chybí zde jen strana s odpovídajícím morálně-politickým kreditem, která by je nabídla. Tato poptávka se bude v následujícím volebním období zvyšovat, neboť Babišova krajně pravicová vláda s pravděpodobnou účastí SPD a Motoristů nenaplní očekávání frustrovaných voličů.

Pokud zde v příštích volbách nebude připravena svést boj o moc věrohodná sociální demokracie, moc se nakonec vrátí do rukou neoliberální pravice, v horším případě otevřeně fašistických sil. Už nastávající mimořádný sjezd SOCDEM by měl být prvním krokem, v němž dá strana nezpochybnitelně najevo, že má k obnovení svého kreditu vůli a ve veřejnosti je schopná v tomto směru vyvolat realistické naděje.