Současné vedení SOCDEM v čele s Janou Maláčovou a Lubomírem Zaorálkem se pokusilo dostat tuto stranu po čtyřech letech opět do Poslanecké sněmovny na kandidátce hnutí Stačilo! Rozhodnutí o tom se uskutečnilo nedemokratickým způsobem, za zády širšího vedení strany a členské základny; bez nadsázky lze říci, že šlo o vnitrostranický puč.

Nejhorší ale bylo, že SOCDEM se spojila se subjektem, jehož program v mnoha zásadních otázkách vnitřní a zahraniční politiky odporoval hodnotám a programu tradiční evropské sociální demokracie, ke které se čeští sociální demokraté od svého obnovení v roce 1989 hlásili. Detaily tohoto smutného příběhu jsem na stránkách DR opakovaně kriticky popisoval.

Volební neúspěch hnutí Stačilo!, respektive SOCDEM je tragickou koncovkou tohoto smutného příběhu. Mnozí političtí pozorovatelé poněkud zbrkle mluví o definitivním konci sociální demokracie v České republice. Myslím si opak. Jestliže spojením se Stačilo! klesla SOCDEM na úplné dno, může to být příležitost, jak se může zbavit veškerých falešných představ, které o sobě měla… — a od tohoto dna se odrazit.

Slepá cesta Svatopluku

Hnutí Stačilo! vzniklo jako součást projektu sjednocení národoveckých sil krajně konzervativní levice a pravice v myšlenkové dílně spolku Svatopluk. V jeho čele stojí profesor Petr Drulák a řada osobností vzývajících ideje českého národovectví a nacionalismu devatenáctého a dvacátého století.

Mezi členy Svatopluku lze dokonce slyšet i hlasy vyjadřující se pozitivně o levém fašismu či „socialistické“ frakci německého nacismu. Mnohé skutečně naznačuje, že Svatopluk se inspiroval v českém předválečném fašismu, a to nejen v symbolické rovině vyjádřené pověstnými Svatoplukovými pruty.

Politickými klony Svatopluku se staly Okamurova SPD (konzervativní krajní pravice) a Stačilo! předsedkyně komunistů Kateřiny Konečné a Daniela Sterzika (konzervativní krajní levice). Rozdíly mezi nimi nejsou striktní; konzervativní krajně levicovou a krajně pravicovou linii lze sledovat i uvnitř obou těchto uskupení. Spolek Svatopluk představuje jejich ideologickou záštitu, a na jeho akcích se potkává i řada jejich politiků.

Konstitutivní ideou spolku Svatopluk je zásadní změna pohledu na povahu politického konfliktu. Nemá to být už primárně konflikt mezi levicí a pravicí týkající se zásadních socioekonomických otázek (např. vlastnictví nebo daní), ale konflikt v kulturních otázkách odrážejících extrémní kontrapozici pojmů lokální vs globální, národní vs kosmopolitní. Představitelé Svatopluku a jeho politické klony stojí na straně prvního proti druhému.

Jelikož s preferencí druhého jsou spojováni lidé smýšlející spíše liberálně, ideoví mluvčí Svatopluku a lídři Stačilo! a SPD vykreslují současný politický konflikt primárně jako konflikt mezi konzervativismem a liberalismem. Je proto logické, že tyto politické formace mají ve svém programu jako dlouhodobý strategický cíl změnu politického režimu ze současné liberální na budoucí iliberální (ne-liberální) demokracii.

Ano, stále hovoří o demokracii, ale tou se zaštiťují i mnozí autoritáři. Fakt, že ve Svatopluku působí vedle pravicových nacionalistů i komunisté a socialisté s jejich tradicí internacionalismu a kosmopolitního humanismu, činí z tohoto spolku politickou grotesku.

Sami představitelé Svatopluku a všichni, kteří od nich přejímají tezi nutnosti změny politického režimu, nemají o její konkrétní povaze příliš jasno. Vědí, co nechtějí. Odmítají „zelenou dohodu“, činnost občanských organizací — „neziskovek“, evropský migrační pakt; relativizují roli Ruska jako agresora ve válce s Ukrajinou, zpochybňují vojenskou pomoc Ukrajině a sociální pomoc ukrajinským uprchlíkům; zpochybňují veřejnoprávní charakter mainstreamových médií; přejí si vystoupení České republiky z NATO a EU.

Svatopluk však nenabízí žádnou alespoň teoretickou představu, jak má alternativní politický režim nahrazující liberální demokracii institucionálně fungovat. Vše nasvědčuje, že jeho ideologové nejspíše vzhlížejí k deformované kvazi-liberální demokracii orbánovského nebo ficovského typu, anebo k autoritářským režimům putinovského a čínského modelu.

Argument Svatopluku a jeho politických klonů, že liberální demokracii má nahradit lepší demokracie opírající se o ústavně zakotvená lidová referenda, je zcela nevěrohodný. Zásadní pojistkou demokratické povahy režimu zůstává liberální systém reprezentativní vlády, ve kterém jsou referenda pouze komplementárním nástrojem vyjadřování lidové vůle. V neliberálním prostředí, ve kterém je funkce reprezentace potlačena, jsou referenda jen nástrojem na potvrzení autoritářské vůle oligarchické moci.

Žalostné výsledky SPD a naprostý propadák hnutí Stačilo! ukazují, že konzervativně levicová vize, hazardující s prozápadním směřováním České republiky a s její bezpečností, nemá mezi jejími občany významnější podporu. Ostatně nedávno stejná vize ztroskotala i u sousedů v Německu v případě hnutí Sahry Wagenknechtové. Naprostá většina politických subjektů před volbami, včetně vítězného hnutí ANO, odmítla přímé či nepřímé poklonkování východnímu despotovi, což vyjádřily ujištěním, že Česká republika zůstává integrální součástí euroatlantických struktur.

Pravděpodobný koaliční partner Babiše SPD už ohlásila, že referendum o vystoupení z NATO a EU nepřipadá minimálně v následujícím vládním období v úvahu. Jistě je třeba počítat s tím, že přítomnost takzvaných „vlasteneckých“ sil ve vládě — ANO, Motoristé a SPD — oslabí pozici České republiky jako výrazného podporovatele evropské integrace. Ostatně ani odstupující česká vláda jím nebyla; v krajním případě tak půjde o jakési orbánovské oslabování integračních vazeb EU zevnitř, i když lze doufat, že nový předseda vlády Babiš v tom bude opatrnější.

Jestliže ztroskotal projekt Svatopluku, potažmo SPD a hnutí Stačilo! zpochybňující „prozápadní“ zahraničně politickou orientaci České republiky, některé jeho dílčí záměry oslabující liberálně-demokratický charakter režimu zůstávají ve hře. Zde bude rozhodující, zda se ve vládním programu ocitnou tři antiliberální programové body — zestátnění České televize a rozhlasu, omezení činnosti občanských organizací a zrušení inkluze ve vzdělávacím systému.

Spolek Svatopluk bude mít jistě nyní dost času, aby příčiny ztroskotání jím nabízené antisystémové politické vize v letošních volbách důkladně analyzoval. Ve volební kampani představitelé Svatopluku, včetně představitelů jeho politických klonů, vydávali tuto vizi s obřím sebevědomím za „hlas umlčované většiny“. Z otřesu svého sebevědomí, který nyní zažívají, se budou dlouho vzpamatovávat.

Dosvědčují to jejich zmatené povolební reakce: česká společnost prý není zatím na požadovanou změnu režimu mentálně připravená, Češi se prý radikálnějších revolučních změn obávají; Babiš prý nabídl voličům jakousi přijatelnější soft variantu změny režimu, která neohrozí jejich současné jistoty; přílišné spojení s komunisty prý vytlačilo původní ne-komunistickou levicovou povahu projektu; volební výsledek hnutí Stačilo! prý poškodilo i jeho spojení se SOCDEM; Sterzikovo (Vidlákovo) vedení kampaně prý nespravedlivě rozdělovalo finanční podporu jednotlivým volebním obvodům… A tak podobně.

Tohle jsou ale pouhé symptomy, které nemíří k podstatě problému. Sebestřední vizionáři spolku Svatopluk nikdy nepřipustí, že podstatou jejich neúspěchu je jejich projekt změny režimu postavený na přerámování sociálního konfliktu z konfliktu mezi pravicí a levicí v konflikt mezi konzervativismem a liberalismem. Přerámování, které dovedlo Druláka a spol. ke groteskní myšlence strategického spojení konzervativní levice s konzervativní pravicí proti liberální demokracii, se začleněním proto-fašistických sil.