Nejstarší česká politická strana, Sociální demokracie, loni prošla dramatickým vývojem. Před letními prázdninami tehdejší vedení v čele s Janou Maláčovou oznámilo, že se strana do říjnových voleb zapojí jako součást uskupení Stačilo!, které krom KSČM a národních socialistů sdružovalo někdejší antirouškaře, influencery z konspirační scény a bývalé politiky z krajně pravicových uskupení jako SPD či PRO. Rozhodnutí přitom bylo v rozporu s dřívějšími vyjádřeními Maláčové.

Stačilo! ve volbách získalo 4,3  procenta hlasů a zůstalo pod pětiprocentní hranicí nutnou pro vstup do sněmovny. Maláčová pak rezignovala a na prosincovém sjezdu si SOCDEM zvolila Jiřího Nedvěda, který byl předtím místopředsedou a lídrem kandidátky Stačilo! v Karlovarském kraji. Nedvěd porazil zástupce kritiků spolupráce s nacionalisty Petra Pavlíka.

Spolupráce se Stačilo!, netransparentní způsob jejího schválení a Nedvědovo zvolení přiměly řadu významných členů SOCDEM opustit. Byli mezi nimi bývalý předseda strany a starosta Nového Města na Moravě Michal Šmarda, hejtman Pardubického kraje Martin Netolický, jediný sociálnědemokratický senátor Petr Vícha, bývalý ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier, primátor Karviné Jan Wolf, dlouholetý starosta Náchoda Jan Birke nebo bývalý europoslanec Libor Rouček.

Stranu opustil rovněž bývalý předseda a premiér Vladimír Špidla, který se však se stavem, kdy v tuzemsku chybí autentická sociálnědemokratická formace a levice ve sněmovně takřka nemá zastoupení, nesmířil. Pracuje na založení nové formace, pracovně nazvané Nová sociální demokracie. V polovině března se v pražském Kině Atlas konalo úvodní setkání zájemců o členství. Formálně má být strana zaregistrována do léta.

O vznikající formaci, o tom, jak se vyhnout pádu, jaký potkal Českou stranu sociálně demokratickou a o perspektivách české levice obecně jsme mluvili s Vladimírem Špidlou.

Před dvěma týdny se objevila zpráva o vašem záměru založit novou stranu, která bude autenticky navazovat na sociálnědemokratické myšlenky. Platí, že v červnu byste chtěli stranu založit?

Ano, platí. Pracujeme na tom, sbíráme podpisy nutné pro registraci na ministerstvu vnitra, symbolicky bychom však rádi odstartovali již na prvního máje, což je pro sociálnědemokratické dělnické hnutí zásadní datum. Rádi bychom tak dali najevo vztah k našim kořenům.

Proč jste se k takovému kroku rozhodl?

Základní úvaha byla taková, že v České republice je dnes levice velmi slabá. Sociální demokracie představuje svébytný proud, který je velmi široký — ale chybí tu nositel sociálnědemokratické ideje pokroku v její komplexitě. Bylo to nelehké, ale dospěli jsme k závěru, že SOCDEM již nepředstavuje sociální demokracii jako takovou a vlivem historické zátěže už toho v budoucnu ani nebude schopna. Proto jsme se rozhodli vytvořit nový domov pro sociální demokraty.

Můžete uvést, jaká známá jména se kromě vás a Jiřího Dienstbiera projektu účastní?

Žádná zvláštní jména nejsou. A to zejména proto, že zakládáme novou sociální demokracii, nehledáme příležitost pro staré a provařené sociální demokraty. Na druhou stranu věřím, že ty takzvané instinktivní sociální demokraty, ať už jsou dnes kdekoliv, přitáhneme a po poměrně dlouhé době a těžké práci se objeví autentičtější reprezentace sociálnědemokratických myšlenek. A také věřím, že nová „velká jména“ se u nás časem objeví.

Budete chtít dělat nové straně alespoň zpočátku předsedu?

Nebudu. Já už jsem příliš velká minulost. Jsem předsedou petičního výboru této nové strany, a pokud nově ustavená struktura bude mít zájem, abych zasedl ve vedení, tak to s potěšením přijmu a udělám, co budu umět. Ale předsedou už být nechci. Těch pětasedmdesát let, to je prostě už moc, nemáte už takovou páru a síly na tak těžký úkol.

Nebyl byste zdaleka jediný sedmdesátník a potenciálně úspěšný levicový tribun k tomu. Vzpomeňme na Bernieho Sanderse a Jeana-Luca Mélenchona.

Oni kandidovali na prezidenta, což je něco jiného než být předsedou strany. To znamená mít odpovědnost a podávat enormní výkony, kterých i s ohledem na své rodinné poměry už nyní nebudu schopen.

Co bude náplní vaší práce v prvních měsících? Budete se účastnit už podzimních komunálních a senátních voleb, nebo chcete směřovat až k volbám za dva roky?

V odpovědi bych ocitoval Napoleona: Je třeba udělat první krok a pak se uvidí. Teď se vší vůlí a snahou odstartujeme, ale zda to bude stačit na to, abychom se hned na podzim účastnili komunálních voleb, to je věc otevřená. Nevylučuji, že na některých místech komunální kandidátka vznikne. Stejně tak možnost podpory některých osobností v senátních volbách, či dokonce přímo účast na koalicích kolem nich.

A krom možné přípravy na volby, co dalšího musí strana v následujících měsících dělat?

Vytvořit vlastní strukturu, vypracovat dobře naformulované stanovy. Ujasnit si základní programové otázky. Snažit se být krystalizačním bodem, v němž se bude sdružovat česká levice, a to skrze vyjednávání, hledání spojenců mezi stranami i organizacemi občanské společnosti. Budovat stranu coby jednu z forem širšího sociálnědemokratického hnutí.

Z jakých důvodů podle vás ČSSD, respektive SOCDEM, dospěla ke svému dnešnímu úpadku? Kde v polistopadovém vývoji vidíte hlavní příčiny jejího dnešního stavu?

Příčin byla řada. Sociálnědemokratická strana byla vždy pokrokovou složkou společenského života, zatímco my jsme se stali konzervativní součástí establishmentu. Politika je dost tvrdé řemeslo, a pokud ji máte provozovat dlouhodobě, potřebujete živoucí instituci.

Posedlost volebními zápasy ale vedla k tomu, že se politika stavěla stále více na marketingu a čím dál méně záleželo na členstvu. Stranická struktura pak začala degenerovat a slábnout — a jakmile nemáte stranu, nejste schopen provozovat skutečnou politiku. Nefunkční struktura pak nedokázala vytvářet nové kádry.

Poslední vedení SOCDEM v čele s Janou Maláčovou bylo politickým gamblerem — a tento přístup stranu přivedl do totální bezpáteřnosti a oportunismu, takže jsme zcela přestali být zajímaví. Souvisí to i s tím, že jsme pro samé volební kalkulování ztratili schopnost se za něco postavit, a obrázek našeho politického obsahu byl čím dál vybledlejší, až se stal úplně nerozeznatelným od ostatních.

Předtím, než ČSSD vypadla ze sněmovny, byla dvě volební období koaličním partnerem ANO. Nebylo to zásadní chybou?

Jasně, že to byla chyba, zejména v druhém volebním období v letech 2017 až 2021, když byla ČSSD menším partnerem. To nemohlo dopadnout dobře, nedalo se čekat, že dopadneme jinak než Zelení ve volbách 2010 poté, co vstoupili do vlády s ODS. To, co dávalo politický smysl v roce 2013, kdy jsme byli vítězi voleb a nejsilnější, nadto politicky zkušenou stranou, už nebylo obhajitelné o čtyři roky později. To už byla kronika ohlášené smrti.

Mezitím jsme totiž poskytli Andreji Babišovi masu politických idejí a dobrých kroků, které on obratně využil. Velmi dobře si ještě vzpomínám, jak byl ve vládě ostře proti zvýšení důchodové valorizace, a když ho ČSSD s lidovci přehlasovala, tak se k tomu obratem připojil a veřejně to propagoval jako svůj úspěch.

Jak chcete zabránit tomu, aby se podobné chyby nezopakovaly v novém projektu?

Chceme se o to pokusit. Poučeni tímto vývojem důkladně pracujeme na stanovách, kde se inspirujeme i v praxi různých aktivistických organizací a konzultujeme je s lidmi, kteří mají s prací v politických strukturách zkušenosti. Nechceme vytvořit stranu, která by se logikou svého fungování zase „zoligarchizovala“.

Jak lze takovou věc ve stanovách ošetřit?

Nemůžu jít do detailu, věc zdaleka není v této fázi, ale uvedu z mého pohledu zajímavé možnosti.

Předsedou na různých úrovních by třeba nemohlo být možné více jak dvě funkční období, aby nevznikala ve svých funkcích zabetonovaná garnitura, která se třicet let neobmění.

Další inspirativní model vidím v principu, že by místní organizace mohly vzniknout například až od několika desítek členů, řekněme třeba 150. Vznik místních organizací by tedy nebyl mechanicky vázán na kraje a okresy, ale na oblasti, kde se dokáže dát dohromady určité větší množství lidí. To má velký smysl v tom, že malé skupiny velmi snadno ovládne úzká skupina lidí, která se tam ve svých funkcích zabetonuje.

Katalog takových nabízejících se opatření je široký, a proto tomu chceme věnovat odpovídající pozornost.

Bude brán ohled i na hodnotovou a programovou koherenci?

Samozřejmě, to je ostatně jeden z důvodů, proč to celé děláme. Sepsali jsme krédo, jakýsi základní stranický program, a kdo s ním nebude souhlasit, toho nebudeme chtít. V politice je to vždy komplikovanější, protože musíte reagovat na situaci a řešit kompromisy, proto přes neoddiskutovatelný hodnotový základ čekám živé debaty v konkrétních tématech a v praxi. Cílem určitě není, aby členská základna v duchu demokratického centralismu poslouchala mechanicky své vedení.

Krom programu a stanov, máte ještě jiné nápady, jak oligarchizaci strany předejít?

Řešíme rovněž otázku financování. Chtěli bychom stranu stavět na relativně malých obnosech, neočekávat peníze od soucitného miliardáře, který nám poskytne prostředky, ať si hrajeme na sociálnědemokratickém písečku. Nechceme peníze od nikoho v takovém obnosu, aby to vytvářelo závislost.

Proč je potřeba zakládat novou stranu a nevyužít platformu některé z existujících, ať už jde o nově parlamentní Zelené, Budoucnost, Levici nebo Volt, který také přilákal některé bývalé sociální demokraty?

To je jednoduché. My chceme obnovit sociální demokracii hodnou toho jména, což žádná z vámi vyjmenovaných stran není. Když se nám povede stranu rozvinout, bude to znamenat, že se myšlenka sociální demokracie obrozuje, a že tudíž není na místě využívat nějakou nejistou zkratku. Což samozřejmě nevylučuje pozdější spojenectví, protože pro mě samotného je nejširší žádoucí politické směřování rudozelená fúze. Zelení by mi tedy nevadili, ale sociální demokraté to přece nejsou.

A můžeme si za současného stavu levice v České republice a za takové politické situace dovolit mít na levici jednu samostatnou zelenou stranu, jednu sociálnědemokratickou, jednu vyhraněněji socialistickou…?

Jasně, že můžeme. Představa, že si všichni společně připijeme na bratrství a pak ve volbách vyhrajeme, je mylná. Společnost je do té míry komplikovaná, že pokud už se bude vytvářet jednota, tak pouze ad hoc a v nějaké akci, nikoliv na slučovacích sjezdech. Nebylo by ostatně ani efektivní napnout veškerou energii do jednoho jediného projektu, který nemá sám o sobě žádnou jistotu úspěchu. Je třeba pracovat na tom, aby sjednocování na levici bylo možné, ale to je teď ještě daleko před námi.

Co byste řekl lidem, kteří mají za to, že masovým politickým stranám už odzvonilo, že budoucnost patří malým, ryze volebním projektům?

Pokud by byla pravda, že masové strany jsou minulostí, bylo by to neštěstím. Sám si ale myslím, že to pravda není a že má cenu se pokusit vytvořit stranu, která bude skutečnou stranou a jejíž politické postoje budou vyrůstat z vnitřní diskuse, pravděpodobně dosti divoké a zuřivé. Nikoliv na základě marketingových úvah a finančních částek vložených do kampaně. Marketingové strany, za nimiž stojí političtí podnikatelé nebo úzká skupina lidí, jsou v podstatě podvod.

Vzpomeňme si, jak vlastně vzniklo dělnické hnutí, odbory a sociální demokracie: proti organizované síle kapitálu se postavila organizovaná síla svobodné asociace lidí. To je moje inspirace a představa.

Může proti oněm penězům a marketingu politických podnikatelů organizovaná síla lidí dnes čelit?

To uvidíme. Důležité nyní je, aby bylo vidět, že tu je skupina lidí připravených se pro danou myšlenku nasadit. To je základní předpoklad, abychom potenciální podporovatele vůbec mohli přitáhnout.

Musíme nyní každopádně zahodit jakékoliv úvahy o volební kalkulaci. To vás okamžitě zaslepí a vede do prázdna. Nemáme se voleb určitě štítit. Volební hlasy jsou moc a moc je v politice nástrojem prosazování programu.

Ale hlavně musíme lidem dávat najevo, že je reálně zajímáme, a to i tehdy, když z toho nebudeme mít jediný hlas. Například budeme-li se zabývat závažným problémem bezdomovectví, těžko na tom nasbíráme hodně hlasů, i kdybychom to sebelépe marketingově uchopili — ale to neznamená, že to dělat nemáme.

V české poslanecké sněmovně nelze nyní snad vyjma dvou zelených poslankyň hovořit o přítomnosti levice. Prakticky všechny sněmovní strany se hlásí buď k pravici, nebo ke středu, jakkoliv politiku sociálních benefitů si z části osvojilo nejsilnější hnutí ANO. Jak jsme se do této situace podle vás dostali?

Sociální demokracie prohrála zápas o vědomí, že chudoba má strukturální příčiny a že není důsledkem osobního selhání a neschopnosti najít si práci. Pokud je na Ostravsku dvakrát větší nezaměstnanost než jinde, tak to patrně nebude znamenat, že Ostraváci se méně snaží najít práci než ostatní. Podlehli jsme pravicové hegemonii, onomu šílenému diskurzu o tom, že všechno má být zásluhové, přestali jsme akcentovat solidaritu.

I když, jak jste říkal, si ANO osvojilo třeba boj proti zvyšování věku odchodu do důchodu, nedá se čekat, že se nad rámec toho bude Babišovo hnutí důsledněji zabývat právy pracujících v širokém slova smyslu, včetně drobných živnostníků, spoluúčasti zaměstnanců na řízení podniků, progresivní daňovou politikou nebo čelit privatizaci zdravotní péče.

Jak se z hlediska obsahu politiky v České republice projevuje, že tu už druhým volebním obdobím chybí ve sněmovně strana s koherentně levicovým programem?

Prohlubuje se to, o čem jsem právě hovořil — tedy představa, že chudoba je selhání chudých. Vytváří se třeba úplně šílené vědomí, že zneužívání sociálních dávek je nějaký skutečný národohospodářský problém, přitom reálný podíl tohoto problému na HDP je tak malý, že ho skoro ani nedokážeme čísly vykázat.

Mezitím nikoho nezajímá zjevná nespravedlnost současného uspořádání: nelítostná daňová optimalizace, přesouvání firem do daňových rájů, předražené zakázky. Základní socioekonomické otázky jsou odsunuté na okraj, ironizované, pohrdané, ačkoliv jsou klíčové pro společnost, v níž se lidem důstojně žije.

Není podobným zástupným tématem, jako je zneužívání sociálních dávek, třeba aktuálně diskutovaná údajná netransparentnost financování organizací občanské společnosti?

Ano, za těmito organizacemi je nějaká práce, mají svoje výroční výkazy. A pokud se kritizuje politické pozadí těchto občanských organizací, tak to zavání ideálem z doby před rokem 1989. Tehdy totiž věru žádné „politické neziskovky“ nebyly. To jsme měli jenom zahrádkáře a myslivce.

Vaše působení v čele ČSSD v letech 2001 až 2004 a volební úspěch z roku 2002 do jisté míry narušuje tezi, že „třicetiprocentní“ levicová strana potřebuje nutně lidového lídra vyznávajícího politiku pevné ruky, jako byli Miloš Zeman či Jiří Paroubek. Máte z té doby nějaký poznatek, jak úspěchu docílit?

Byli jsme zkrátka poctiví a důvěryhodní, nedělali jsme politiku jako faleš s cílem někoho oblbnout. Měli jsme zázemí fungující živé strany, vše jsme také dost analyzovali a pečlivě připravovali.

Nevěřím prostě stranám založeným na lídrovském principu. Když na to přijde řeč, vzpomenu si na Plechanova, který počátkem minulého století psal o vlivu osobnosti v dějinách. I ten největší lídr je bezvýznamný jako jednotlivec, musí mít za sebou hnutí a stranu.

VOJTĚCH PETRŮ