Je léto a v hospůdce ve středočeských Osečanech usedám „na jedno“ s Matějem Stropnickým, někdejší intelektuální hvězdou části české levice. Zajímá mě, jaké plány mají s Janou Maláčovou — kterou obdivuji pro její rozhled, vzdělání i vyřídilku — pro obnovení Sociální demokracie, když vedení naší nejstarší demokratické strany prohrává jedno volební klání za druhým. I přes nasazení dobrovolníků, novou vizuální identitu a vehementní snahu uvést do Augiášova chléva stranické pokladny pořádek, se totiž výsledky stále nedostavují.

Byl by to herkulovský úkol — a Sociální demokracii dnes chybí opravdoví hrdinové. V tom však zazní: „Jsme domluveni s Kačkou, že to dáme dohromady a vytvoříme levicovou kandidátku po francouzském vzoru!“ Samozřejmost, s níž je vysloveno jméno hlavní tváře Stačilo! mi vyráží dech.

Marně namítám, že v pozadí francouzské Lidové fronty stojí předválečný kontext, étos boje proti fašismu a především silný odpor vůči ekonomickým elitám, jimž se, snad ze zdvořilosti, říká oligarchie. „A Vám nevadí, kdo za Stačilo! ekonomicky stojí?“ ptám se někoho, kdo historické i kulturní tradice sociální demokracie právě posílá k šípku s nonšalancí lstivého frajera.

Potenciální úspěch Stačilo!, sebejistota Matěje Stropnického i jeho argumentace mě málem vtáhly do halucinace, kterou bych sám rád snil. Jenže až příliš dobře znám kmotry, které Stropnický nechce znát. Velmi dobře vím, že jejich cílem není ochrana sociálních práv zaměstnanců, výdobytků sociálního státu ani samotné demokracie — té demokracie, která je výsledkem více než stoletého zápasu našich předků za volební právo, volební právo žen či sociální a zdravotní pojištění.

Jeho cílem je pomstít se liberální levici, získat peníze na své projekty a číst své jméno na ministerské vizitce. Mezi řečí ještě prohodí, že se vzhlíží v rétorice Sahry Wagenknechtové, která v sousedním Německu oslabila Levici, aby se nakonec ani její ego nedostalo do lavic Bundestagu, i když po sobě stranu pojmenovala.

S tím nechci mít nic společného. Za pár dní nabízím ve ztemnělé restauraci v Novém Městě na Moravě své služby předsedovi Michalu Šmardovi. Nechci dopustit, aby se tahle mravně pokleslá guerilla chopila moci ve straně, která pro mou rodinu i blízké tolik znamenala.

Sociální demokracie není jen slovní spojení

Sociální demokracie totiž není jen slovní spojení — je to životní program, naplnění idejí křesťanství a humanismu. Přesto někteří z jejích členů dělají z tohoto programu osobní výtah k moci, naplnění ega a způsob pomsty.

Těmto lidem nejde o lidi práce, jak se ukázalo při torpédování akce „5 000 000 práv — za důstojný zákoník práce“, chystané sociálními demokraty a členy Zelených, Budoucnosti, Levice a Idealistů. Jana Maláčová a její pátá kolona ve straně i v odborech spolu s chybami Michala Šmardy zajistili, že převážně pravicová média neměla moc práce — a akce si téměř nikdo nevšiml.

Stejně lajdácky jako při prezentaci petice si počínalo vedení Sociální demokracie i při hledání důstojného protikandidáta proti Janě Maláčové. Jedno jméno za druhým odpadalo. Martin Netolický se má na Pardubicku dobře, proč by si pálil prsty, Břetislavu Štefanovi se do ničeho nechce…

Krajské volby jsou za dveřmi a jejich výsledek dává opatrnosti regionálních politiků za pravdu: ze sedmatřiceti mandátů je najednou třináct, nepočítám výsledky v koalicích tak zakamuflovaných, že by za nimi Sociální demokracii nehledal ani protřelý paragán.

Proti natěšené Janě Maláčové tak na poslední chvíli vystupuje veterán Jiří Dienstbier, známý svým jménem a poctivostí, nikoliv však manažerskými dovednostmi. Výsledek je porážkou skutečné sociální demokracie.

Maláčová v čele SOCDEM

Co všichni měli proti šikovné Janě, matce samoživitelce s ministerskou zkušeností a vzděláním? Především tajný plán z Osečan, který — jak se na podzim 2025 ukáže — odmítnou hlavně sociálnědemokraticky orientovaní voliči: státní zaměstnanci a lidé se středním či vyšším vzděláním.

Pak je tu rétorika: Maláčová dokáže ve svých rozhovorech v českých, převážně pravicových médiích rozbít jakoukoliv iluzi, že by nabízela rozumná řešení zajímavá i pro politický střed. Nezastane se veřejnoprávních médií, jasně se nepřihlásí k EU a NATO, Green Deal pomlouvá tak, jako by nepocházel z dílny jejího nizozemského stranického kolegy. Tváří se tajemně jako sfinga a nevede rozhovory s přirozenými partnery Sociální demokracie: Zelenými, Piráty či menšími stranami — Budoucností, Levicí a Idealisty. („Menšími“? Sjezd 13. prosince ukáže, kdo je skutečně maličký.)

Lubomír Zaorálek od svého zvolení do čela Sociální demokracie působí dojmem, že svými výroky popírá všechno, co dříve v politice prosazoval a co dobrého pro naši zemi vykonal. Předsednictvo strany — označované kritiky jako triumvirát politických trosek — doplňuje Jiří Nedvěd jen proto, že byl ve správné chvíli na správném místě. Jeho váhavý postoj před sjezdem 2025, kdy se dlouho nedokázal vyjádřit k vlastní kandidatuře, je ukázkou neschopnosti převzít odpovědnost v situaci, kdy mu stranické zákulisí aktivně shání podporu.

V politických projevech stojí za to všímat si detailů — víme to už od Karla Havlíčka Borovského. Když Jana Maláčová po svém zvolení promluvila k delegátům, nezdůrazňovala potřebu bojovat za sociální práva, za lidi práce ani za stranu samotnou. Volala po tom, aby straníci v následujících měsících „bránili ji“.

V tomto směru byli překážkou především Mladí sociální demokraté, kterým sice uškodily mediální přešlapy jejich předsedy Lukáše Ulrycha, ale zůstávali důsledně proti jakémukoliv spojení s komunisty a programově se přibližovali spíš levicovému křídlu Pirátů nebo Zelených. A tak se objevila snaha dostat do vedení mládežnické organizace někoho „praktičtějšího“ a tvárnějšího — třeba Luďka Svobodu.

Už zběžný pohled na Wikipedii ukazuje, že v řadě sjezdů Mladých sociálních demokratů chybí pořadové číslo devatenáct. Dvacátý sjezd, svolaný patrně protiprávně, je dodnes předmětem soudního řízení. Přesto se z mládežnické organizace stává disciplinovaná úderka, jejíž rétorika straně dělá ostudu.

Z oficiálních webových i facebookových kanálů mizí jakákoli vnitrostranická kritika na adresu předsedkyně Maláčové a místopředsedů Zaorálka a Nedvěda. Na levicových diskusních fórech se pak objevují uživatelé, kteří neváhají ostře napadat všechny, kdo zastávají odlišný názor. A přísun apologetických komentářů posouvá hranice stranického humoru i vnitřního dialogu někam na hranici satiry a absurdity.

Uvnitř Lidového domu dnes chaosu brání jen poslední mohykáni, jimž osobní čest nedovolí roznést staroslavné a krví vybojované sídlo strany na kopytech. Současné vedení se přitom věnuje spíše rozptylování rezerv pracně našetřených předchozí garniturou — a činí tak důsledně.

Komunikace je minimální. Okresní a krajské konference se konají jen tam, kde se ještě dokáže sejít hrstka pamětníků „zlatých časů Miloše Zemana“. Jak „zlaté“ ty doby skutečně byly, svědčí nejen vleklý spor s advokátem Altnerem a jeho potomky, ale i zanedbaná výchova k sociálnědemokratickým hodnotám, jimž se tehdy příliš nedařilo — místa v parlamentu či krajích se držela jinak.

Členové strany se z médií — nikoli od svých představitelů — dozvídají, kdo má být potenciálním partnerem strany. Jednou se mluví o ANO, v kuloárech dokonce kolují spekulace o údajných milionech, které může někdo za spojenectví získat. Jindy se strana tváří, že půjde do voleb samostatně; pak se zase objevují signály o jednání s Přísahou. Pokud jsou zmatení řadoví členové, jak se v tom má vyznat volič? Sociální demokracie je k smíchu.

Parlamentní volby 2025

Na konci června 2025 se odehrálo morální selhání, které politickou neschopnost Jany Maláčové a jejího vedení potvrdilo v nebývalém měřítku. Grémium naočkované odkazem Miloše Zemana a jeho spojenci ve straně, odsouhlasilo společnou kandidátku s uskupením Stačilo!

Nejde ani tak o přítomnost komunistů na společné listině; problematické je spíš to, že se k projektu připojují osoby s rozporuplnou pověstí — například Daniel Sterzik či politická stálice všemožných uskupení Jana Bobošíková. Předsednictvo strany uzavírá dohodu s hnutím Stačilo, která je proti dobrým mravům: aby mohli kandidovat, platí sociální demokraté nemalé sumy, v případě neúspěchu nebudou kasírovat ani peníze za procenta ve volbách utržená.

Předsednictvo uzavírá dohodu, které oslabí stranu před nacházejícími komunálními i senátními volbami do takové míry, že lze mluvit o politické sebevraždě — činu, který zanechá Sociální demokracii bez zdrojů, bez motivace a bez podpory pro ty, kdo v obcích roky odvádějí poctivou práci.

Volební kampaň, korunovaná spoty s figurkou Labubu, jen podtrhla celkovou nevyzrálost a komunikační neobratnost Jany Maláčové. Místo jasných sdělení dostala veřejnost změť symbolů a gest, které působily spíše jako snaha zaujmout za každou cenu než jako seriózní politická nabídka.

Triumvirát ve vedení strany svým vystupováním popřel skoro vše, co sociální demokracie po desetiletí představovala. A když následně vyšlo najevo, že hnutí Stačilo! plánuje prosazovat nadstandardy ve zdravotní péči, vzala za své i rétorika o obraně pracujících. Najednou se ukázalo, že sociální spravedlnost je spíše slogan než závazek. Jde o poslanecké mandáty, o vlastní ega, o ministerské vizitky — plán Matěje Stropnického, vzpomínáte?

K neúspěchu odsouzená kandidátka měla ještě další efekt: definitivně rozdělila stranu. Už před tím se vnitřní rozpolcenost projevovala klesajícími preferencemi — špidlovci a zemanovci se za vlezlého napovídání regionálních šíbrů rozkmotřili definitivně — jedni se odmítli podílet na očividné šaškárně, druzí v ní utopili zbytky sebeúcty.

Pravice se přitom směje, zatímco zaměstnanci budou brzy zažívat dopady vládních rozhodnutí ANO, SPD a Motoristů. Ostatně jejich kroky už předznamenala aliance ANO—SPD—ODS, která udělala díru do veřejných rozpočtů. Dopady postihnou zejména sociální stát a jeho výdobytky — a to v kontextu oslabené Sociální demokracie, která podle mnohých ztrácí svou roli strážce sociálních práv.

Před sjezdem, po sjezdu…

Byl podzimní sobotní večer a televizní obrazovky jasně ukazovaly, že Stačilo! zůstává jednoznačně mimo sněmovnu. Kdo by však nyní čekal ze strany vedení sebekritiku, mýlil by se — viníci jsou prý jinde: zlí liberálové, odpadlíci. Neschopnost převzít vlastní odpovědnost je znakem politické nedospělosti. Ze zahraničí zaznívalo udivení: jak je možné, že v české Sociální demokracii nikdo neodstupuje?

Nakonec je demise triumvirátu ohlášena. Do příštího sjezdu povládne dosavadní vedení, pak se uvidí. Obavy o urychlený prodej nemovitého majetku tlačí stranickou veřejnost, aby vyhlašovala ultimáta, kterými se daří nejhorší odvrátit. Uvnitř strany panuje nedůvěra a pomstychtivost — neúspěšné stranické buňky se zdráhají přijímat kritiky kontroverzních rozhodnutí, zatímco tam, kde sílí odpůrci Jany Maláčové, se připravují ostré střety a vyjasnění zodpovědnosti za volební neúspěch.

Olej do ohně přilévá svým impulzivním rozhodnutím někdejší předseda Vladimír Špidla, který opakuje chyby svých předchůdců. Místo hledání strategických spojenců si za spolukandidáta zvolil všeobecně neoblíbeného představitele pražských sociálních demokratů Petra Pavlíka.

Krajské a okresní buňky se tak ocitají před hotovou věcí, zatímco Jiří Nedvěd a jeho stranické skupiny využívají atmosféry nedůvěry k získávání hlasů delegátů. Krajské a okresní buňky jsou postaveny před hotovou věc, Nedvědovi a šíbrům se daří získat na úrodné půdě nedůvěřivosti hlasy delegátů. Sjezd se neodehrává jako stranické setkání, prý na něj nejsou peníze, ale on-line. Vrata spekulacím jsou otevřena dokořán, důvěryhodnost rozhodnutí pošlapána definitivně.

A do toho přišla i zpráva z posledních dnů, že Jana Maláčová a grémium SOCDEM zrušily obvodní konference ve dvou pražských obvodech, aby delegáti nemohli být zvoleni a šance pánů Jiřího Nedvěda a Radek Scherfera na vstup do předsednictva výrazně posílily. Pokud by uspěli, pak by už prodeji Lidového domu — a faktickému zániku celé Sociální demokracie — nic nestálo v cestě.

Strana je už dnes ekonomicky i organizačně na dně. Že zahraniční přátelé neakceptují volbu předsednictva, které by podpořilo odstředivé tendence Sociální demokracie k Ficovi nebo Babišovi, musí být všem jasné. Ne tak delegátům, kteří často dál řeší žabomyší války, místo aby se soustředili na budoucnost sociální demokracie, důstojnosti lidí práce a zachování sociálního státu. Sociální demokracie bude potřebovat pomoci zvenčí, jinak zahyne. Bude potřebovat mobilizaci svých členů, skutečnou obnovu.

Reforma strany, její program a cesta k voličům

Budoucí předsednictvo i členstvo Sociální demokracie bude mít poslední půlrok na záchranu poměrů ve straně — i vzhledem k veřejnosti a evropské levici jako takové. Do jaké míry bude tato snaha úspěšná, ukážou nejen nadcházející komunální a senátní volby, ale i celkové vnímání levice ve veřejném prostoru.

Aby strana mohla vstoupit do sebevědomého a konstruktivního dialogu s občanskou veřejností, odbory i dalšími politickými subjekty a médii, musí nejprve splnit několik zásadních domácích úkolů — vyjasnit vnitřní vedení, zlepšit komunikaci a obnovit důvěru mezi členy.

Strana musí převést své stanovy do reálií 21. století a vytvořit transparentní, pružný systém rozhodování, který posílí důvěru členstva ve vedení. To musí umět komunikovat jasně, výstižně a vyžadovat nosnou zpětnou vazbu. Aby byla strana důvěryhodná, měla by otevřeně vysvětlit své financování, zbavit se dluhů a hospodařit tak, aby se minimalizovalo plýtvání a maximalizovala efektivita.

Ještě dlouho před zmíněnými volbami by měla mít Sociální demokracie ve spolupráci s odbory a občanskou veřejností vytvářet síť občanských poraden, které lidem pomohou řešit jejich sociální problémy. Strana by měla stát na straně zaměstnanců v otázkách stávek a zároveň podporovat občanské a ekologické iniciativy při ochraně přírody a lokalit.

Důvěryhodnost, rozhodnost a spolehlivost vedení budou klíčové pro navazování spolupráce s osobnostmi, které mohou na společných kandidátkách se Zelenými, Budoucností, Levicí, Idealisty či Piráty otevřít dveře do městských zastupitelstev a k senátním křeslům.

Mezi další úkoly patří obnova Mladých sociálních demokratů jako platformy demokratického socialismu, progresivismu, evropské orientace a ekologické odpovědnosti. Sociální demokracie se může otevřít ostatním stranám a nabídnout jim roli frakcí v jednotném hnutí české levice, které by již od senátních voleb budovalo opozici vůči populistické vládě i pravicové opozici.

Do budoucna musí mít strana jasný proevropský, progresivní a promyšlený program, který osloví nižší střední a střední vrstvy a zároveň bude pevně stát na pozicích sociálního státu a ústavních hodnot.

Co by měl program Sociální demokracie nabídnout

1. Socioekonomická politika

• Nižší zdanění práce, vyšší zdanění kapitálu včetně sektorových daní
• Progresivní zdanění, od pokut až po daně z příjmů a nemovitostí (cílem jsou spekulanti, nikoli drobní vlastníci)
• Zvýšení minimální mzdy na evropskou úroveň
• Podpora rodinné politiky
• Reforma důchodového systému podle švédského modelu
• Stabilita pro státní zaměstnance, promyšlený boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení
• Podpora odborů a ochrana sociálního státu

2. Investice do veřejné infrastruktury

• Výstavba bytů, škol a dalších veřejných institucí
• Rozvoj železniční sítě a podpora veřejné dopravy

3. Reforma vzdělávání

• Školství jako priorita rozpočtu
• Maximální počet žáků ve třídě osmnáct
• Podpora sociální inkluze a dostupnosti vzdělání
• Povinné všeobecné vzdělání do 18 let pro všechny
• Gymnázia pouze šestiletá a dvojjazyčná

4. Boj proti korupci a oligarchii a zestátnění neprávem nabytého majetku

5. Správa státu

• Digitalizace a hospodárné nakládání s veřejnými prostředky
• Reformy ÚHOS a dalších kontrolních institucí

6. Více demokracie

• Reforma krajského zřízení — volby na úrovni okresů/senátních obvodů
• Obecní, krajská i celostátní referenda
• Podpora odborů jako povinné součásti podniků ucházejících se o veřejné zakázky a dotace
• Snížení věku aktivního i pasivního volebního práva
• Zapojení občanské veřejnosti do rozhodování

7. Ústavní priority

• Podpora veřejnoprávních médií a odpolitizovaný boj proti dezinformacím
• Ochrana před extremismem, podpora menšin a rovnost žen a mužů v platové sféře
• Ochrana životního prostředí a dosažení klimatických cílů jako součást ústavy

8. Zahraniční politika

• EU a NATO jako pilíře české zahraniční politiky
• Reforma EU směrem k demokratickému federálnímu státu bojujícímu proti oligarchii a za progresivní zdanění a ochranu klimatu
• Reforma NATO s větší nezávislostí na USA a důslednou lidskoprávní agendou
• Podpora Palestiny i existence Izraele a spolupráce s postkoloniálními zeměmi v otázkách vzdělávání, zdravotnictví a infrastruktury
• Podpora Ukrajiny na její cestě do EU a při budování demokratického a sociálně spravedlivého státu po válce