Jsem sociální demokratka. Ale SOCDEM už tyto hodnoty nereprezentuje
Daniela OstráNěkdejší místopředsedkyně Sociální demokracie vysvětluje důvody, které ji přiměly, aby ze strany vystoupila.
Když se ohlédnu zpět, nevzpomenu si, kdy by sociální demokracie nebyla součástí mého života, v jejím prostředí jsem v podstatě vyrostla. Z řady spolustraníků se za patnáct let stali mí blízcí přátelé. A strana pro mne byla politickou rodinou. Bohužel i v nejlepších rodinách však může nadejít moment, kdy se hodnotové a ideové příkopy prohloubí do té míry, že nalézt společnou řeč již není možné. Obávám se, že taková situace pro mne nastala ve vztahu k SOCDEM. Proto jsem se rozhodla odejít.
Byla jsem a vždy budu sociální demokratkou, nyní již bez stranické příslušnosti. I nadále pro mě bude politika nástrojem boje za důstojnost člověka jakéhokoliv sociálního původu, vyznání, barvy pleti či sexuální orientace. Vždy se budu řídit tím, že každý z nás si zaslouží respekt. A vždy se budu ve své činnosti snažit pomáhat těm, kteří jsou slabší nebo systémem znevýhodnění. K těmto hodnotám i nadále bude směřovat střelka na mém politickém kompasu. Naneštěstí, s velkým smutkem a po bolestivé fázi popírání jsem ovšem došla k závěru, že podobné hodnoty již SOCDEM v mých očích nereprezentuje.
K tomuto zjištění mne vedly kroky nejvyššího vedení strany z posledních týdnů a měsíců. První šokující moment nastal, když jsem se dozvěděla o záměru předvolební spolupráce s nacionálně konzervativní pravicí Stačilo!. Následovaly ostudné výroky představitelů SOCDEM týkající se zahraniční politiky.
Nacházíme se v době bezprecedentní nejistoty a krachu dosavadního světového řádu. Lidé se bojí, protože svět, který znali, se mění a oni neví, zda v tom novém pro ně bude místo. Zažili sérii krizí, při kterých vždy něco ztratili: jistoty, pocit bezpečí i naději, že budoucnost jejich dětí bude lepší. Na straně jedné byly jejich obavy konzervativně liberální pravicí přehlíženy jako neopodstatněné, sobecké či dokonce jako znak nevděku. Na straně druhé byly zneužity populisty a oportunisty, kteří dopady ani příčiny krizí neřeší. Jejich strategií po celém světě je hasit požáry benzínem. Čím více frustrace a hněvu ve společnosti vzplane, tím lépe pro — slovy Roberta Misika — „falešné přátele obyčejných lidí“.
Dějiny nás mohly poučit v tom, že nejisté doby jsou vhodným momentem, kdy může sociální demokracie hrát svoji historickou roli. Prostřednictvím pevných zásad, pozitivního — mnohdy i radikálního — programu a hodnotového ukotvení. Tak jako nám to ukazovali sociální demokraté ve Výmarské republice nebo sociální demokraté bojující proti nacistům a posléze i komunistům u nás. Měli odvahu postavit se bezpráví i za cenu ohrožení vlastních životů. Pevně věřili v důstojnost člověka, v respekt a právo slabších na ochranu. A řídili se tím, co zakladatel rakouské sociální demokracie Victor Adler shrnul do prostého, leč silného výroku: „Musíte mít ty lidi rádi.“
Evropští sociální demokraté nenabízejí falešné cesty. SOCDEM ano
Láska a náklonnost k lidem politika nutně svazuje. Nutí ho naslouchat, ale nesnímá z něj břemeno odpovědnosti vést. I v těžkých dobách. Dánská sociálnědemokratická premiérka Frederiksenová ve své novoroční řeči přiznala vnitřní problémy země. Růst cen, obavy o budoucnost pracovních míst a výdobytků sociálního státu, ke kterému vzhlíží celý svět. „Když se sejdou dva Dánové, dají si pivo. Když se sejdou tři, založí asociaci.“
Její projev chtěl spojovat — nejen dánskou společnost, ale i Evropu, do které patří i Ruskem napadená Ukrajina. „Válka nikdy nebyla jen záležitostí Ukrajiny. Přestože si přeji mír víc než cokoliv jiného, musíme nadále stát pevně a bojovat za svobodu.“
Premiérčina slova se Dánům jistě neposlouchala s lehkostí. Frederiksenová se mohla vydat jednodušší cestou. Mobilizovat voliče za pomoci strachu a polarizujících emotivních sdělení. Mohla je vábit příslibem návratu slunných dob minulých. Neučinila tak — z respektu k nim.
Španělský premiér Pedro Sanchéz před pár dny na stranické konferenci PSOE jasně deklaroval podporu Ukrajině a dalším zemím. „Nás na rozdíl od pobaltských nebo skandinávských států Rusko fyzicky nenapadne. Potřebují ale naši solidaritu a závazek, že navýšíme obranné kapacity Evropy.“
Opět, přestože španělští občané zažívají dopady krizí, sociálnědemokratický lídr jim nenabízí falešné dilema: buď obrana, nebo levné potraviny. Ví, že jeho povinností je nabídnout řešení k zajištění jak sociálního smíru, tak bezpečnosti.
Ve výčtu představitelů evropské sociální demokracie, kteří nehledají politické zkratky k pochybnému a krátkodobému prospěchu, bych mohla pokračovat. Co ovšem nemohu, je na tento seznam přidat představitele vlastní politické strany.
Od nich se naopak dozvídám, že tyto hodnoty jsou přežitek, morální povýšenectví, protože důležitá jsou jen „chlebová témata“. Dozvídám se, že pomoc zemi, která bojuje o svoji budoucnost, je vlastně zbytečná snaha, která českému občanovi nic nepřináší.
Představitelé SOCDEM Ukrajincům vzkazují, kdo má být jejich prezidentem. O Evropské unii se vyjadřují s opovržením a NATO už pro jistotu uvádějí do stádia klinické smrti. Lidi staví před volbu mezi bezpečností a sociálním státem. Jakoby obojí nebylo nutnou podmínkou pro uchování lidské důstojnosti.
Je mi smutno a stydno z toho, že SOCDEM působí jako strana, která se snaží přiživit na oprávněném lidském strachu, místo aby dokázala nabídnout řešení. Pokud se dnes hovoří o navýšení výdajů na obranu bez větších rozporů ze strany jinak fiskálně striktních ekonomů, může být Sociální demokracie hlasem pro to, aby se se stejnou vážností přistupovalo k zajištění financí pro náš zdravotnický, vzdělávací a sociální systém. Protože ty se hroutí.
Komentář●Ondřej Holub
Růže má zelené trny. Odkaz Günthera Nenninga a proměny české sociální demokracie
Po třiceti letech dominance neoliberálního narativu se konečně můžeme začít otevřeně bavit o zásadních změnách našeho daňového systému, který dnes snímá břemeno z ramenou oligarchů a nadnárodních firem v neprospěch běžných lidí.
Vedení české sociální demokracie se rozhodlo jít cestou „falešných přátel obyčejných lidí“. Statutární místopředseda využívá obavy z války, aby podporoval prokremelské narativy o „míru za každou cenu“. Další se posmívají přeřekům politických konkurentů nebo si falešnými inzeráty dělají dobrý den z lidí, kteří zoufale hledají dostupné bydlení.
Nehasí požár. Přilévají jen další benzín. Spálí tím veškeré zbytky humanismu, pospolitosti a vzájemné ohleduplnosti, na kterých mohla sociální demokracie — a celá naše země — stavět svoji budoucnost.
Nechtěla jsem veřejně kritizovat vedení strany z pozice její členky. Vzhledem k mému předchozímu angažmá v jejím vedení to nepovažuji za férové jednání. Zároveň už jsem ale nemohla jen nečinně přihlížet a mlčet. Odchod ze strany je nejčistším řešením. Odmítám se stát dalším falešným přítelem obyčejných lidí.
Upřímné a sympatické vyznání autorky, spontánně není možno jinak nežli vůči němu (i jí osobně) vyjádřit souhlas a respekt. Nicméně - při bližším pohledu se zde přece jenom vynořuje určitý problém.
Autorka tedy vyjadřuje kritiku toho, že současná SOCDEM svou agendu zkracuje jenom a pouze na "chlebová témata", tedy na ryze sociální otázku, bez ohledu na všechno ostatní. Jinak řečeno: že současné vedení SOCDEM pro sociální blaho vlastních občanů hází přes palubu všechny ostatní aspekty mezilidské solidarity, ať ve vlastní populaci nebo v mezinárodním měřítku. Oproti tomu Daniela Ostrá deklaruje své vlastní sociálně demokratické krédo: "I nadále pro mě bude politika nástrojem boje za důstojnost člověka jakéhokoliv sociálního původu, vyznání, barvy pleti či sexuální orientace. Vždy se budu řídit tím, že každý z nás si zaslouží respekt."
Je nepochybné, že takto formulovaný hodnotový horizont má mnohem univerzálnější humanistický obsah nežli ona redukce na pouhá "chlebová témata", tím spíše pokud tato podezřele zavánějí nacionalismem, tedy zahleděnosti pouze na materiální prospěch svých vlastních, národních prekarizovaných vrstev. Nicméně - je nutno položit otázku, zda i tento šířeji pojatý humanismus D. Ostré skutečně spočívá na zásadně jiném ideovém či programovém fundamentu, nežli onen sociální redukcionismus Jany Maláčové.
Bylo by nezbytné položit si otázku, co se vlastně vůbec má rozumět pod oním termínem "humanismus", a to sice jmenovitě v podání sociální demokracie. Před léty se nad tímto tématem v Deníku Referendum zamyslel už Karel Hrubý: https://denikreferendum.cz/clanek/32158-pohrebni-nalada
Jaké otazníky jsou spojeny s tímto vztahem sociální demokracie k humanismu jsem už tehdy vyjádřil v mém komentáři k úvaze K. Hrubého, nemělo by tedy smyslu je zde znovu opakovat. Proto zde budiž jenom ještě jednou zdůrazněno, pro tentokrát už "natvrdo":
Sociální demokracie - to se nedá nic dělat - má za svůj základní ideový fundament právě ona "chlebová témata". Ano, bývaly doby kdy sociální demokracie měla ještě dále jdoucí, kulturně-humanistický program a impuls, kdy cílila za omezený horizont měšťácké společnosti. Ale tento impuls se už dávno vyčerpal, a marně Karel Hrubý volal po jeho obnovení. Sociální demokracie (jako ostatně mainstreamová levice vůbec) sama změšťáčtěla, pasivně se smířila s životním způsobem víceméně redukovaným na osobní konzum, či jiné v zásadě pouze osobní zájmy a potřeby. Sociální demokracie se sice do jisté míry poctivě snaží o to aby tyto zájmy a potřeby mohly být uskutečňovány pokud možno rovnostářsky; ale pokud a dokud nedokáže překonat tento omezený horizont osobních zájmů, pak se nijak nevymaní z logiky systému, tedy z logiky fungování komerčně-konzumní společnosti.
Ještě jinak řečeno: pokud má být znovu obnoven - ne pouze sociálně demokratický, nýbrž vůbec obecně levicový - projekt humanismu, pokud se takovýto levicový projekt má opět stát inspirující společenskou silou, pak pro tento projekt bude nutno nalézt radikálně nový fundament, nežli pouze ve svém principu pouze pasivní charakter mající obranu "lidských práv". A to i v tom případě, když boj za tato "lidská práva" je míněn upřímně a univerzalisticky, ne pouze "chlebově-nacionálně".
Souhlasím s tím, co napsal pan Poláček. Sociální demokracie ve světě zažila dvě velká období růstu, z nichž jedno jsme kvůli bývalému režimu propásli. Vždycky ale šlo o ona materiální témata. V první fázi o sociální jistoty a zlepšení podmínek dělnické třídy v raném a rozvíjejícím se kapitalismu. Podobná krize jako dnes nastala mezi válkami, kdy její témata převzaly fašistické a komunistické strany. Po 2. světové válce v Západní Evropě se onen narativ zase změnil na to, aby lidé měli sociální stát, který by zabránil vítězství stalinských komunistických stran, jako se tomu stalo na Východě. V 90. letech na Západě rostla opět soc. dem. v reakci na neoliberalismus, v Británii na thatcherismus. Ale byla to již tzv. Třetí cesta, protože proletariát mezitím vymizel. U nás šlo o revizionismus klausovského liberalismu 90. let a reakci na krizi z něj, obnovení nadějí na splnění ideálů po Sametové revoluci. Vše postupně vyvanulo a v západním kontextu soc. dem. a levici podtrhl nohy právě důraz na kulturní témata bez zřetele na ta materiálně-ekonomická.
Dnešní konkurenti jsou nacionální populisté, kteří lidem jednoduše slibují iluzi návratu starého světa. Sociální demokracie by si měla vytyčit delší cíl než jen jedny volby a návrat do parlamentu. Když nás v lese zastihne bouřka, také se nesnažíme sbírat houby nebo borůvky, nelezeme na posed a nečekáme na zvěř... Prostě se schováme a snažíme se na bezpečném místě a v bezpečné poloze bouřku přečkat bez úhony.
Pamatuji si, jak mi Jaroslav Šabata svého času říkal, bylo to už po odchodu Miloše Zemana ze soc. dem., že stranu zanechal v zuboženém stavu a ona ještě neprošla katarzí, kterou bude muset zákonitě projít. Vzpomínám na ta slova a říkám si, zda už ta katarze není nebo jak dlouho bude muset trvat.
Každopádně dnešní postoje nového vedení soc. dem. jsou reakcí na to vedení předchozí, které nedokázalo ona materiální témata zvednout a být konstruktivním, ale nekompromisním kritikem současné vlády a zároveň alternativou k populismu a nacionalismu. Alespoň pro takových 7-10% voličů.
Zároveň nelze opomenout, že od dob starého Rakouska (a politiků jako byl třeba Bohumír Šmeral, byť později odešel do radikálnější KSČ), naše soc. dem. měla vždy určitou významnou nacionálně-laděnou část. Toto zde bylo za 1. republiky, po válce i po Listopadu. Na jedné z debat v 90. letech to podtrhl Ivo Karel Feierabend. Souviselo to se vznikem Československa a také tím, že tu tradičně už od počátku minulého století byl nacionálně-socialistický konkurent, v zemi, kde spojení dvou ideologií - nacionalismu a socialismu v důsledku vymezovacího obrození vzniklo jako první na světě. Sem patřil i tradiční benešovský panslavismus a rusofilství. Je výstižnou ilustrací, kdy v tzv. nové "levicové" koalici mají své místo pohrobci nacionálních socialistů. Vždyť i autorkou kritizovaný statutární místopředseda přišel do soc. dem. z ČSNS, nelze nezmínit další jména bývalých členů s národně-socialistickou minulostí v čele s J. Paroubkem, J. Vyvadilem (mimochodem předsedou spolku Přátelé Ruska v ČR) až po zesnulou H. Orgoníkovou. V dnešní zahraničně-politické rétorice se objevuje právě ona česká nacionální tvář soc. dem, která se staví především proti solidaritě v mezinárodním kontextu, jak to popsal J. Poláček.
Byla by škoda, kdyby tu významnější soc. dem. hnutí (a třeba v jiném organizačním kabátě) nezůstalo do té doby, než se ona nacionalisticko-populistická bouřka přežene. Věřím, že tomu tak nebude.