Když se ohlédnu zpět, nevzpomenu si, kdy by sociální demokracie nebyla součástí mého života, v jejím prostředí jsem v podstatě vyrostla. Z řady spolustraníků se za patnáct let stali mí blízcí přátelé. A strana pro mne byla politickou rodinou. Bohužel i v nejlepších rodinách však může nadejít moment, kdy se hodnotové a ideové příkopy prohloubí do té míry, že nalézt společnou řeč již není možné. Obávám se, že taková situace pro mne nastala ve vztahu k SOCDEM. Proto jsem se rozhodla odejít.

Byla jsem a vždy budu sociální demokratkou, nyní již bez stranické příslušnosti. I nadále pro mě bude politika nástrojem boje za důstojnost člověka jakéhokoliv sociálního původu, vyznání, barvy pleti či sexuální orientace. Vždy se budu řídit tím, že každý z nás si zaslouží respekt. A vždy se budu ve své činnosti snažit pomáhat těm, kteří jsou slabší nebo systémem znevýhodnění. K těmto hodnotám i nadále bude směřovat střelka na mém politickém kompasu. Naneštěstí, s velkým smutkem a po bolestivé fázi popírání jsem ovšem došla k závěru, že podobné hodnoty již SOCDEM v mých očích nereprezentuje.

K tomuto zjištění mne vedly kroky nejvyššího vedení strany z posledních týdnů a měsíců. První šokující moment nastal, když jsem se dozvěděla o záměru předvolební spolupráce s nacionálně konzervativní pravicí Stačilo!. Následovaly ostudné výroky představitelů SOCDEM týkající se zahraniční politiky.

Nacházíme se v době bezprecedentní nejistoty a krachu dosavadního světového řádu. Lidé se bojí, protože svět, který znali, se mění a oni neví, zda v tom novém pro ně bude místo. Zažili sérii krizí, při kterých vždy něco ztratili: jistoty, pocit bezpečí i naději, že budoucnost jejich dětí bude lepší. Na straně jedné byly jejich obavy konzervativně liberální pravicí přehlíženy jako neopodstatněné, sobecké či dokonce jako znak nevděku. Na straně druhé byly zneužity populisty a oportunisty, kteří dopady ani příčiny krizí neřeší. Jejich strategií po celém světě je hasit požáry benzínem. Čím více frustrace a hněvu ve společnosti vzplane, tím lépe pro — slovy Roberta Misika — „falešné přátele obyčejných lidí“.

Dějiny nás mohly poučit v tom, že nejisté doby jsou vhodným momentem, kdy může sociální demokracie hrát svoji historickou roli. Prostřednictvím pevných zásad, pozitivního — mnohdy i radikálního — programu a hodnotového ukotvení. Tak jako nám to ukazovali sociální demokraté ve Výmarské republice nebo sociální demokraté bojující proti nacistům a posléze i komunistům u nás. Měli odvahu postavit se bezpráví i za cenu ohrožení vlastních životů. Pevně věřili v důstojnost člověka, v respekt a právo slabších na ochranu. A řídili se tím, co zakladatel rakouské sociální demokracie Victor Adler shrnul do prostého, leč silného výroku: „Musíte mít ty lidi rádi.“

Evropští sociální demokraté nenabízejí falešné cesty. SOCDEM ano

Láska a náklonnost k lidem politika nutně svazuje. Nutí ho naslouchat, ale nesnímá z něj břemeno odpovědnosti vést. I v těžkých dobách. Dánská sociálnědemokratická premiérka Frederiksenová ve své novoroční řeči přiznala vnitřní problémy země. Růst cen, obavy o budoucnost pracovních míst a výdobytků sociálního státu, ke kterému vzhlíží celý svět. „Když se sejdou dva Dánové, dají si pivo. Když se sejdou tři, založí asociaci.“

Její projev chtěl spojovat — nejen dánskou společnost, ale i Evropu, do které patří i Ruskem napadená Ukrajina. „Válka nikdy nebyla jen záležitostí Ukrajiny. Přestože si přeji mír víc než cokoliv jiného, musíme nadále stát pevně a bojovat za svobodu.“

Premiérčina slova se Dánům jistě neposlouchala s lehkostí. Frederiksenová se mohla vydat jednodušší cestou. Mobilizovat voliče za pomoci strachu a polarizujících emotivních sdělení. Mohla je vábit příslibem návratu slunných dob minulých. Neučinila tak — z respektu k nim.

Španělský premiér Pedro Sanchéz před pár dny na stranické konferenci PSOE jasně deklaroval podporu Ukrajině a dalším zemím. „Nás na rozdíl od pobaltských nebo skandinávských států Rusko fyzicky nenapadne. Potřebují ale naši solidaritu a závazek, že navýšíme obranné kapacity Evropy.“

Opět, přestože španělští občané zažívají dopady krizí, sociálnědemokratický lídr jim nenabízí falešné dilema: buď obrana, nebo levné potraviny. Ví, že jeho povinností je nabídnout řešení k zajištění jak sociálního smíru, tak bezpečnosti.

Ve výčtu představitelů evropské sociální demokracie, kteří nehledají politické zkratky k pochybnému a krátkodobému prospěchu, bych mohla pokračovat. Co ovšem nemohu, je na tento seznam přidat představitele vlastní politické strany.

Od nich se naopak dozvídám, že tyto hodnoty jsou přežitek, morální povýšenectví, protože důležitá jsou jen „chlebová témata“. Dozvídám se, že pomoc zemi, která bojuje o svoji budoucnost, je vlastně zbytečná snaha, která českému občanovi nic nepřináší.

Představitelé SOCDEM Ukrajincům vzkazují, kdo má být jejich prezidentem. O Evropské unii se vyjadřují s opovržením a NATO už pro jistotu uvádějí do stádia klinické smrti. Lidi staví před volbu mezi bezpečností a sociálním státem. Jakoby obojí nebylo nutnou podmínkou pro uchování lidské důstojnosti.

Je mi smutno a stydno z toho, že SOCDEM působí jako strana, která se snaží přiživit na oprávněném lidském strachu, místo aby dokázala nabídnout řešení. Pokud se dnes hovoří o navýšení výdajů na obranu bez větších rozporů ze strany jinak fiskálně striktních ekonomů, může být Sociální demokracie hlasem pro to, aby se se stejnou vážností přistupovalo k zajištění financí pro náš zdravotnický, vzdělávací a sociální systém. Protože ty se hroutí.

Po třiceti letech dominance neoliberálního narativu se konečně můžeme začít otevřeně bavit o zásadních změnách našeho daňového systému, který dnes snímá břemeno z ramenou oligarchů a nadnárodních firem v neprospěch běžných lidí.

Vedení české sociální demokracie se rozhodlo jít cestou „falešných přátel obyčejných lidí“. Statutární místopředseda využívá obavy z války, aby podporoval prokremelské narativy o „míru za každou cenu“. Další se posmívají přeřekům politických konkurentů nebo si falešnými inzeráty dělají dobrý den z lidí, kteří zoufale hledají dostupné bydlení.

Nehasí požár. Přilévají jen další benzín. Spálí tím veškeré zbytky humanismu, pospolitosti a vzájemné ohleduplnosti, na kterých mohla sociální demokracie — a celá naše země — stavět svoji budoucnost.

Nechtěla jsem veřejně kritizovat vedení strany z pozice její členky. Vzhledem k mému předchozímu angažmá v jejím vedení to nepovažuji za férové jednání. Zároveň už jsem ale nemohla jen nečinně přihlížet a mlčet. Odchod ze strany je nejčistším řešením. Odmítám se stát dalším falešným přítelem obyčejných lidí.