Oslovil mne nedávno v autobusu mladý muž, mohlo mu být maximálně pětadvacet. Chtěl mi říct, že mu mluvím z duše, že je nešťastný z toho, kam se — nejen — česká politika posunula, a že nemá koho volit, i když k urně na podzim jít chce. A pak dodal: „Hlavně mi tu chybí pořádná moderní levice.“ Nešlo si přitom nevzpomenout na sociologickou analýzu, podle níž je v České republice bezprizorních až dvacet procent voličů, jejichž srdce tluče nalevo, leč nesedí jim radikalizace a nacionalizace stávajících partají.

Měnící se poměry neprovází jen zmatek v hlavách mnoha lídrů a jejich stratégů, ale také vykořenění většiny stran. S tím, jak u nás mají málo členů, jde ruku v ruce jejich slabá schopnost zanechat výraznější odraz v komunální politice. Musí pracovat s materiálem, který je k dispozici. Někde ujde, někde škoda slov.

Od komunální politiky k senátorskému postu

Každopádně platí, že komunální politika je grunt. Spokojenost lidí s vlastním životem nezřídka souvisí se stavem obce, v níž žijí — jaká je tam dostupnost veřejných služeb, sociální pomoc, bezpečnost či příroda skýtající prostor pro relaxaci. Není náhoda, že ve stranách, jež se svými zástupci na radnicích aktivně pracují, se časem ti nejlepší z komunálu objevují i na samotné špičce a otevírají se jim dveře i do ústavních funkcí.

Osobnosti, které podobně vystoupaly do poslaneckých či senátorských pozic, bychom v minulosti našli i mezi sociálními demokraty. Leckdy se skutečně musely otáčet. Na levici bylo ještě dlouho po listopadu 1989 pohlíženo skrz prsty. Někoho k ní přitáhl Miloš Zeman, někoho Vladimír Špidla. Jisté je, že v druhé půlce devadesátých let získala předpoklady k dlouhodobému zakořenění napříč republikou. V dalších dvou dekádách se s ní muselo seriózně počítat. Oranžová tsunami byla nejpatrnějších v krajských a senátních volbách 2008.

Pak to ale se sociální demokracií začalo jít od desíti k pěti. Ukázalo se, že nízký počet členů s sebou nese i kostrbatou kvalitu. Známá značka vynesla nahoru různé typy i týpky, do popředí se začaly dostávat korupční a klientelistické kauzy. Vše završil nástup Andreje Babiše a jeho rétorika o nemehlech, která musí být vystřídána. Jakmile hnutí ANO dospělo do období, v němž koketovalo s levicovým programem, a jakmile vysálo ČSSD i KSČM, projevilo se to též v obcích.

Ty části země, které dosud vesměs následovaly sociální demokraty, šly najednou za Babišem. Voliči v něm ucítili větší „drajv“ a připisovali mu vůli měnit pořádky, jež se ani jim nelíbily. Po voličích začali k hnutí ANO přecházet i mnozí komunální politici, zpravidla ti, pro jejichž ambice už byla sociální demokracie příliš těsná či churavá. Nyní už jí zbývají poslední mohykáni — zejména na radnicích na Moravě, ve Slezsku a na východě Čech. Plus jeden osiřelý senátor.

Sotvakdy Petr Vícha čekal, že se stane nejvýraznějším reprezentantem své značky v celé zemi. Ostrými lokty ostatně nikdy nešermoval, jeho devizou vždy byla pracovitost a vytrvalost. Ale jak sám říká, jinak jde dílo od ruky, když je vám čtyřicet, a jinak v šedesáti. Proto také v únoru opustil starostenskou židli. Na rozloučenou si od jednoho z místních spolků odnesl třicet makových koláčů — za každý rok, který strávil na čele města Bohumína, jeden.

Je to skutečně k nevíře. V Senátu zasedá od roku 2006, loni dokonce zvítězil v prvním kole voleb. Ještě v roce 2022, kdy už ČSSD opustila Sněmovnu, získal Vícha se svými kolegy v Bohumíně patnáct z třiadvaceti komunálních mandátů. Druhé ANO za nimi zaostalo o více než dvacet procent. Jaké kouzlo za tím je?

Vzkvétající Bohumín

Byl jsem v Bohumíně naposledy loni před ničivými povodněmi, které město obrátily naruby. Kdo čekal ušmudlané město pasující k hornickému a průmyslovému Karvinsku, byl by zklamán. Bohumín, ač není architektonickým šperkem, působil vždy čistě a přívětivě. Zkrátka jako obec, jejíž správci berou své poslání vážně a ta předlouhá léta využili k jejímu systematickému rozvoji.

Skvělými starosty a primátory bývají zejména architekti, ovšem ani takový amatérský šachista není k zahození. Petr Vícha zužitkoval talent, který mu pomohl na černobílém hracím poli vyprášit kožich nejednomu soupeři, i k promyšleným rozhodnutím v kůži starosty. Na škodu mu určitě nebyl ani inženýrský titul z Vysoké školy báňské.

Aby bylo jasno, neopěvuji ráj na zemi. Hovoříme o drsném severovýchodě země. I Vícha k sobě kdysi přitáhl kritiku kvůli přístupu k vyloučeným lokalitám a jejich obyvatelům. Proto když mne kdysi můj známý, Rom, pozval na návštěvu domů do předměstského paneláku, vstupoval jsem tam se zakořeněnými předsudky.

Narazil jsem však na stmelenou komunitu, která dbala o čistotu a pořádek nejen v domě, ale i jeho okolí. Podobný typ patriotismu je koneckonců cítit i na dalších místech Bohumína. Jako by si tamní lidé řekli: Když už máme žít v kraji, kde je Nohavicovými slovy „pámbů vysoko a Praha daleko“, tak dělejme vše pro to, ať toho nelitujeme.

Ještě v roce 1994, kdy poprvé usedl do kanceláře starosty, se Vícha stal finalistou ankety Ropák roku, v níž se hledal největší faul proti životnímu prostředí. Nominován byl za podporu výstavby průmyslové oblasti Dolní Lutyně na úkor biotopu vzácných ptáků Heřmanský stav-Odra-Poolzí. V regionu, z něhož i já pocházím, je to vleklý spor: příroda, nebo práce pro lidi? Opakuje se i na pozadí současných tahanic o lutyňskou gigafactory a velmi těžko se soudí.

V posledních letech ale sklízel Petr Vícha na poli ekologie značné úspěchy. Patřil k těm, kteří s ohledem na svoji obec jednoznačně odmítli megalomanský kanál Dunaj-Odra-Labe prosazovaný Milošem Zemanem. Bohumín byl loni vyhlášen druhým nejlépe třídícím městem v Moravskoslezském kraji. Ottův park, původně ladem ležící brownfield přeměněný na klidovou zónu se stromy, hřišti, stezkami a vodními prvky, zase uspěl v celostátní soutěži Komunální projekt roku. Hlavně však loni Bohumín skončil na druhém místě v soutěži Zelená obec roku ČR.

Výčet Víchových úspěšných zářezů by byl dlouhý — od boje s hazardem přes záchranu městské nemocnice až po rozumné hospodaření s bytovým fondem, díky němuž Bohumín s jednadvaceti tisíci obyvatel vlastní 4300 nájemních bytů. Zkrátka příběhy o starostech, kteří léta pečují o obec jako o svoji zahrádku, se nemusejí odehrávat jen na malebném rakouském či bavorském venkově.

Ve městech, kde se střídají vládnoucí strany jako na orloji a starostové občas odcházejí i s pouty na rukou, mohou stabilitu a úspěšný rozvoj Bohumínu jen závidět. Díky tomu mají Víchovi nástupci, které si tak trochu sám vychoval, šanci táhnout svěřenou káru dál. On jim v tom nyní pomáhá jako neuvolněný místostarosta.

ANO a SOCDEM

Vraťme se ovšem ještě k příběhu sociální demokracie. Vícha zůstává jejím jediným senátorem i proto, že byl posledně společným kandidátem SOCDEM a ANO. Babišovým snem nepochybně je pokračovat v odlákávání sociálnědemokratických voličů. Má stejnou metodu jako v byznysu: nejprve spolupráce a pak převzetí firmy nebo aspoň její agendy.

Takto by se mu ale nedařilo, kdyby nemohl těžit z chyb sociálních demokratů, k nimiž patří i lehkomyslné opuštění kót v komunálu, tedy tam, kde vzniká nejpevnější vazba mezi občany a politiky. Když se vytratil samostatný senátorský klub ČSSD, stal se Vícha součástí společného klubu s ANO. Mezi babišovci sedí dodnes, i když konsensuální šéf frakce Miroslav Adámek mandát ztratil a byl nahrazen často neomalenou Janou Mračkovou Vildumetzovou.

Je to paradox: poslední přiživší sociální demokrat obklopený svými hrobaři. Víchovi to však za vinu dávat nemůžeme, on pro úspěch značky dělal, co mohl, jako starosta, jako senátor a po nějaký čas i jako místopředseda ČSSD se zaměřením na komunální politiku. Když už není s kým realizovat velké celostátní plány, soustředí se aspoň na svůj obvod a jeho zájmy, což lidé na Karvinsku dobře vědí. Beztak mu mnozí, kteří o něj nemíní přijít, radí, aby i on změnil dres…

SOCDEM absolvovala nedávno svoji programovou konferenci. Je sice poněkud vykolejená dynamikou světového dění a oslabená nezodpovědnými námluvami s hnutím Stačilo!, ale priority typu dostupného bydlení či důstojných mezd ji dál šlechtí. Jak je ale hodlá prosazovat, když ubývají voliči i členové, a ti co zbyli, připomínají kakofonický sbor?

Zbývá už jen Petra Víchu naložit do lihu, octa nebo aspoň odlít voskovou figurínu — a vystavovat coby muzejní exponát, aby bylo vidět, jak vypadá autentický sociální demokrat korespondující s pověstí svého pokrokového hnutí i tím, že nikdy nebyl za hvězdu, ale vždy za poctivého pracanta. Pak je tu ještě jedna cesta: nechat se jím inspirovat. Jen jestli už není pozdě. Politická šachovnice, na níž dosud hrál, se mění k nepoznání a gentlemani ctící pravidla si na ní škrtnou již jen s vypětím všech sil.