Oslovil mne nedávno v autobusu mladý muž, mohlo mu být maximálně pětadvacet. Chtěl mi říct, že mu mluvím z duše, že je nešťastný z toho, kam se — nejen — česká politika posunula, a že nemá koho volit, i když k urně na podzim jít chce. A pak dodal: „Hlavně mi tu chybí pořádná moderní levice.“ Nešlo si přitom nevzpomenout na sociologickou analýzu, podle níž je v České republice bezprizorních až dvacet procent voličů, jejichž srdce tluče nalevo, leč nesedí jim radikalizace a nacionalizace stávajících partají.

Měnící se poměry neprovází jen zmatek v hlavách mnoha lídrů a jejich stratégů, ale také vykořenění většiny stran. S tím, jak u nás mají málo členů, jde ruku v ruce jejich slabá schopnost zanechat výraznější odraz v komunální politice. Musí pracovat s materiálem, který je k dispozici. Někde ujde, někde škoda slov.

Od komunální politiky k senátorskému postu

Každopádně platí, že komunální politika je grunt. Spokojenost lidí s vlastním životem nezřídka souvisí se stavem obce, v níž žijí — jaká je tam dostupnost veřejných služeb, sociální pomoc, bezpečnost či příroda skýtající prostor pro relaxaci. Není náhoda, že ve stranách, jež se svými zástupci na radnicích aktivně pracují, se časem ti nejlepší z komunálu objevují i na samotné špičce a otevírají se jim dveře i do ústavních funkcí.

Osobnosti, které podobně vystoupaly do poslaneckých či senátorských pozic, bychom v minulosti našli i mezi sociálními demokraty. Leckdy se skutečně musely otáčet. Na levici bylo ještě dlouho po listopadu 1989 pohlíženo skrz prsty. Někoho k ní přitáhl Miloš Zeman, někoho Vladimír Špidla. Jisté je, že v druhé půlce devadesátých let získala předpoklady k dlouhodobému zakořenění napříč republikou. V dalších dvou dekádách se s ní muselo seriózně počítat. Oranžová tsunami byla nejpatrnějších v krajských a senátních volbách 2008.

Pak to ale se sociální demokracií začalo jít od desíti k pěti. Ukázalo se, že nízký počet členů s sebou nese i kostrbatou kvalitu. Známá značka vynesla nahoru různé typy i týpky, do popředí se začaly dostávat korupční a klientelistické kauzy. Vše završil nástup Andreje Babiše a jeho rétorika o nemehlech, která musí být vystřídána. Jakmile hnutí ANO dospělo do období, v němž koketovalo s levicovým programem, a jakmile vysálo ČSSD i KSČM, projevilo se to též v obcích.