V SOCDEM se rozšířily ještě horší jevy než malost a nenávist
Libor RoučekLibor Rouček v otevřeném dopise vysvětluje důvody, které ho vedly k rozhodnutí opustit Sociální demokracii.
Věc: zrušení členství
Janě Maláčové a Lubomíru Zaorálkovi
Naše nejstarší politická strana — sociální demokracie — si dnes připomíná již 147. výročí svého založení. Za tuto dlouhou dobu přežila nejen všechny ostatní české politické strany, ale i totalitní režimy, které se snažily o její zničení: nacisty i komunisty.
To se nepodařilo žádné jiné politické straně, u nás ani v celé Evropě. Základ tohoto historicky ojedinělého a obdivuhodného úspěchu tkví v síle jejich základních myšlenek a hodnot, a v morální kvalitě a integritě lidí, kteří za ideály sociální demokracie doma i v exilu bojovali a nezřídka ve vězeních a na popravištích i umírali. Bez nich by nebylo SOCDEM ani Lidového domu, ve kterém dnes sedíte.
Sociální demokracie, jak již její název napovídá, byla od svých počátků vždy hnutím a stranou demokratickou. Původně liberální koncept lidských a občanských práv, svobod a právního státu 19. století postupně rozšířila o práva sociální a ideály společenské rovnosti, solidarity a soudržnosti. Není proto náhoda, že například skandinávské země či Rakousko, kde byl a je vliv sociální demokracie na utváření společnosti historicky nejsilnější, se již dlouhá desetiletí ocitají na nejvyšších příčkách hodnocení demokracie, ekonomické výkonnosti, životní úrovně a kvality lidského života na světě.
Já osobně jsem s českou sociální demokracií spjat 47 let, od dob mého exilu v Rakousku. Vedla mne k ní nejen rodinná tradice, kdy můj děda tisknul za 1. republiky v Lidovém domě v Praze sociálně demokratický deník „Právo lidu“, ale také vlastní osobní zkušenost. Bylo to totiž sociálně demokratické Rakousko pod vedením Bruna Kreiského, které mi coby nemajetnému uprchlíkovi umožnilo žít svůj životní sen: jít jako vůbec první Rouček z rodu na univerzitu, vystudovat politické vědy, něco se ve světě naučit a pracovat pro svobodu Československa i domácího obnovení sociální demokracie.
S panem Roučkem souhlasím v tom, že snaha SOCDEM o to být vlastně light-nacionální a light-antisystémová jí hlasy nepřinese, občané stejně zvolí originál populisty z ANO, SPD a STAČILO!. Rovněž druhé angažmá ve vládě ANO bylo jednoznačně strategickou, až fatální chybou.
Sebechvála ale panu Roučkovi příliš nesluší, neoháněl bych se "zradou" v tom smyslu, že nezůstal na kandidátce, to se v politice přece stává. Spíše bych reflektoval neúspěch v prvních eurovolbách, kdy byl pan Rouček lídrem, a to kvůli tristnímu výsledku v tehdejším kontextu (třicetiprocentní ČSSD nezískala ani 9%). Následoval pád asi nejlepší (Špidlovy) vlády v polistopadové historii. I když příčinou byla také zpackaná prezidentská volba a tanečky Zemana a kolem Zemana.
Výlevy sociálních demokratů, kteří buď drželi hubu nebo se vezli, když bylo potřeba bojovat s již jasnými metastázami. Občas by člověk řekl, že tu před Maláčovou a Zaorálkem nebyl žádný Chovanec -- pro ty, co si nevzpomínají, tak dost významný představitel ČSSD, který první přenesl hnědý nacionalismus na úroveň vládní politiky ČSSD.
Celý proces pokračujícího rozkladu sociální demokracie má ovšem ještě jednu, a to mnohem hlubší dimenzi. (A musím poznamenat že už mě také čím dál tím více unavuje stále dokola opakovat to samé.) Libor Rouček píše:
"Sociální demokracie, jak již její název napovídá, byla od svých počátků vždy hnutím a stranou demokratickou. Původně liberální koncept lidských a občanských práv, svobod a právního státu 19. století postupně rozšířila o práva sociální a ideály společenské rovnosti, solidarity a soudržnosti."
Napohled zcela nevinná větička, není-liž pravda? Sociální demokracie původně liberální koncept lidských práv "rozšířila" o práva sociální. A nikdo se ani na chvilku nezamyslí nad tím, jak je vůbec možno původní liberální, tedy v zásadě individualistický, a tedy přinejmenším ve své tendenci pravicový koncept prostě a jednoduše "rozšířit" o koncept zcela protichůdný, totiž sociální, čili levicový!
V této jediné antinomii se skrývá celá programová bída, ale i neodvratný osud sociální demokracie vůbec. Sociální demokracie je od samotného svého počátku hybridem, který se snaží sjednotit nesjednotitelné, aniž by si nad tímto protimluvem vůbec nějak lámala hlavu. A tak po celou dobu své existence se sociální demokracie slepě zmítá mezi třídním bojem a třídním smírem, mezi bojem proti kapitálu a zároveň plného aranžování se s kapitalismem, mezi radikalismem a pasivním smířením se s panujícími poměry. Mezi ideovým příklonem k pracující třídě a mezi praktikovaným maloměšťáctvím. Sociální demokracie chce být humánnější nežli pouhý liberalismus; ale nikdy si nedala práci ani s tím aby pochopila Marxovy hloubkové analýzy kapitalismu, z kterých jasně vyplývá že v rámci kapitalistického uspořádání humanismus hodný toho slova principiálně vůbec možný není . Ani pro pracující vrstvy, ale ani pro člověka jako takového.
Sociální demokracie tedy po celou dobu vedla jakýsi podivný hybridní způsob existence, ani ryba ani rak, či spíše obojí zároveň, jakýsi podivný kočkopes, a sugerovala si že s takto schizofrenním postojem ke světu si vystačí až do skonání věků. Ovšem - čas sám nakonec oponou trhnul, a sociální demokracie je čím dál tím nepřehlédnutelněji konfrontována s faktem, že vlak do třetího tisíciletí jí ujel. Že má - s tímto svým hybridním nastavením - čím dál tím menší schopnost oslovit člověka moderní doby. Sociální demokracie především sklízí důsledky toho, jak pasivně, jak bezmyšlenkovitě se smířila s novodobým principem liberalismu, tedy individualismu. Člověk současné doby je mnohem více individualistický nežli dříve; a sociální demokracie se svým programovým kolektivismem čím dál tím více ztrácí schopnost toto individuum oslovit v jeho životním pocitu jeho vlastního já. A co se jejího kolektivistického cítění týče, tak to jí s lehkostí pro sebe uzmou schopní populisté.
Libor Rouček, zhrzený poměry v české SOCDEM, v závěru svých nářků oznamuje že svou útěchu bude nadále hledat u sociální demokracie německé respektive sudetoněmecké. Nejsem blíže seznámen s poměry v sociální demokracii sudetoněmecké; ale ta celoněmecká se nachází prakticky v tom samém procesu úpadku do politické (a především ideové) bezvýznamnosti, jako její česká obdoba. Jedině díky tomu že německá sociální demokracie vycházela z pevnějšího fundamentu nežli polistopadová česká sociální demokracie ta německá ještě nestačila spadnout tak zcela hluboko. Ale bude-li pokračovat současný trend (a pohled na věkové složení jejího elektorátu by tomu velmi napovídal), pak už do poloviny století by se i ona mohla ocitnout někde pod pěti procenty obdržených voličských hlasů. Tedy na hranici naprosté bezvýznamnosti.
A je možno pouze konstatovat: tento svůj tristní konec si sociální demokracie způsobila sama. Není možno beztrestně donekonečna uhýbat zcela zásadním problémům a nedořešeným otázkám (kapitalistického) společenského uspořádání, jakož i pozice člověka v tomto světě.