Věc: zrušení členství

Janě Maláčové a Lubomíru Zaorálkovi

Naše nejstarší politická strana — sociální demokracie — si dnes připomíná již 147. výročí svého založení. Za tuto dlouhou dobu přežila nejen všechny ostatní české politické strany, ale i totalitní režimy, které se snažily o její zničení: nacisty i komunisty.

To se nepodařilo žádné jiné politické straně, u nás ani v celé Evropě. Základ tohoto historicky ojedinělého a obdivuhodného úspěchu tkví v síle jejich základních myšlenek a hodnot, a v morální kvalitě a integritě lidí, kteří za ideály sociální demokracie doma i v exilu bojovali a nezřídka ve vězeních a na popravištích i umírali. Bez nich by nebylo SOCDEM ani Lidového domu, ve kterém dnes sedíte.

Sociální demokracie, jak již její název napovídá, byla od svých počátků vždy hnutím a stranou demokratickou. Původně liberální koncept lidských a občanských práv, svobod a právního státu 19. století postupně rozšířila o práva sociální a ideály společenské rovnosti, solidarity a soudržnosti. Není proto náhoda, že například skandinávské země či Rakousko, kde byl a je vliv sociální demokracie na utváření společnosti historicky nejsilnější, se již dlouhá desetiletí ocitají na nejvyšších příčkách hodnocení demokracie, ekonomické výkonnosti, životní úrovně a kvality lidského života na světě.

Já osobně jsem s českou sociální demokracií spjat 47 let, od dob mého exilu v Rakousku. Vedla mne k ní nejen rodinná tradice, kdy můj děda tisknul za 1. republiky v Lidovém domě v Praze sociálně demokratický deník „Právo lidu“, ale také vlastní osobní zkušenost. Bylo to totiž sociálně demokratické Rakousko pod vedením Bruna Kreiského, které mi coby nemajetnému uprchlíkovi umožnilo žít svůj životní sen: jít jako vůbec první Rouček z rodu na univerzitu, vystudovat politické vědy, něco se ve světě naučit a pracovat pro svobodu Československa i domácího obnovení sociální demokracie.

Nebyla proto náhoda, že když k tomuto obnovení 19. listopadu 1989 došlo, byl jsem to já, kdo jako vůbec první odvysílal z Washingtonu hned ten večer v hlavním zpravodajství Hlasu Ameriky její obnovovací prohlášení, které z Prahy poslal přes exilové sociální demokraty jeho autor Slávek Klaban.

V obnovené sociální demokracii jsem se po návratu z exilu v roce 1997 stal postupně jejím mluvčím, mluvčím vlády ČR, poslancem parlamentu českého i evropského. V Evropském parlamentu ve mně měla ČSSD zástupce jako málokterá jiná strana. Byl jsem postupně 1. místopředsedou zahraničního výboru, místopředsedou Evropského parlamentu i místopředsedou frakce evropských sociálních demokratů. Měl jsem na starosti tvorbu politiky a vztahy s USA, Čínou i Ruskem; stal jsem se zpravodajem EP pro Rusko. Po volbách 2014 byla velká šance, aby v mé osobě ČSSD získala předsedu evropských Socdem.

Ve volbách do EP v roce 2014 mne však ČSSD zařadila na své kandidátce na nevolitelné deváté místo. Strana se tak sama vzdala možnosti ovlivňovat dění v Evropě, a jak se ukázalo, bohužel natrvalo. Byl jsi to Ty, Luboši, kdo jako tehdejší místopředseda ČSSD, který měl kandidátku do EP na starosti, nesl na tomto rozhodnutí největší podíl. Podrazil jsi mne i vlastní stranu. Vše, co jsem v EP pro ČSSD deset let budoval, přišlo vniveč. V životě mne nikdo takto nepodrazil.

I přes tento podraz jsem však ve straně zůstal. Zůstal jsem jejím řadovým členem, i když jsem z politiky natrvalo odešel. Hodnoty a ideály sociální demokracie pro mne byly důležitější než provinčnost, malost a závist jejího českého vedení.

V ČSSD se však bohužel rozšířily ještě horší jevy a vlastnosti než jen malost či závist: kariérismus, kmotrovství, klientelismus, korupce. Strana, která byla dvacet let na politickém výsluní, zpychla a zdegenerovala mocí. Ve snaze se u této moci při upadajících volebních preferencích za každou cenu udržet, se ČSSD postupně vzdala svých základních hodnot i principů, a stala ochotnou vstoupit do nedůstojných a ponižujících koalic v podstatě s kýmkoli.

Ačkoli ve volbách 2017 slíbila voličům ústy svého tehdejšího volebního lídra Luboše Zaorálka že „s Babišem již nikdy“, neuplynulo ani několik měsíců a ČSSD byla v Babišově vládě za účasti Jana Hamáčka, Jany Maláčové a Luboše Zaorálka zpátky. Výsledkem byla ještě větší ztráta důvěryhodnosti a pád pod pětiprocentní volební hranici v roce 2021.

Za dlouhé roky v politice jsem poznal celou řadu lidí, kteří onemocněli mocí. U pomíjivé moci a zdánlivé slávy se jim zalíbilo natolik, že byli schopni udělat cokoli, aby se u ní udrželi. Vy dva jste onemocněli hned dvakrát. Mocí i bezmocí. Abyste se k moci opět dostali, rozhodli jste se použít jakékoli, i zcela nedemokratické prostředky.

Na loňském sjezdu, na kterém jste byli zvoleni, jste neumožnili jakoukoli diskusi či přijímání sjezdových rezolucí. Poté jste si bez vědomí členů a jejich možnosti vyjádřit se odhlasovali v úzkém kruhu „etický kodex“, který v podstatě zakazuje pod hrozbou vyloučení vyjadřovat odlišné názory, než má grémium strany. V rozporu se stanovami strany a sjezdovými usneseními o zákazu spolupráce s KSČM jste začali s komunisty vyjednávat o volební koalici v rámci jejich uskupení Stačilo!.

S těmi komunisty, kteří nebyli ani za pětatřicet let od listopadu 1989 schopni se reformovat, kterých se v Evropském parlamentu štítí i samotní evropští komunisté a kteří úzce spolupracují s krajně pravicovými stranami, s nimiž společně sbírají podpisy za odchod naší země z NATO a EU — z organizací, které garantují naši svobodu a suverenitu a jejichž členy jsme se stali za vlád ČSSD.

Vaše jednání poškodilo pověst a důvěryhodnost SOCDEM v očích veřejnosti natolik, že se strana dokonce již úplně přestala objevovat v některých žebříčcích průzkumů volebních preferencí. Ztratila další členy, sympatizanty i potenciální voliče.

Po tomto fiasku jste se uchýlili k dalšímu nedůstojnému, ponižujícímu a nedemokratickému kroku. Začali jste bez vědomí a dotazování členů zákulisně vyjednávat o možnosti umístění vás dvou a několika dalších funkcionářů na volební kandidátku Babišova hnutí ANO. Pro mne, ačkoli nejsem a nikdy jsem nebyl žádný ideologický levičák, je volební spolupráce s Andrejem Babišem nepřijatelná.

Miliardář Babiš, pominu-li jeho spolupráci s StB před více než třiceti pěti lety, je největší oligarcha v zemi s masivním konfliktem zájmů. V Evropě je jeho politicko-podnikatelský projekt ANO členem krajně pravicového uskupení „Patrioti pro Evropu“, společně s Marine Le Penovou, Viktorem Orbánem, rakouskou postfašistickou FPÖ a dalšími krajně pravicovými stranami. Se sociální demokracií to nemá nic společného.

V demokracii jsou politické strany dobrovolná společenství lidí, které pojí společné zájmy a společný pohled na svět. Česká SOCDEM přestala být pod vaším vedením sociální demokracií. Navzdory skutečnosti, že v oblasti zdravotnictví, bydlení, školství, důchodů či pracovního práva má program dobrý a plně se s ním ztotožňuji. Kde strana vykolejila, je otázka demokracie včetně její ochrany a obrany.

Zatímco všechny sociálně demokratické strany Evropy (bez ohledu, zda jsou ze zemí velkých či malých, u vlády nebo v opozici) uznávají, že pod vlivem ruské agrese na Ukrajině a změněného geopolitického prostředí po nástupu prezidenta Trumpa je nutno věnovat více prostředků na naši společnou obranu, vy tuto potřebu neuznáváte a odmítáte. A protože SOCDEM se pod vaším vedením vydala směrem, se kterým zásadně nesouhlasím, své členství v ní dnešním dnem ruším.

Sociálním demokratem tělem i duší samozřejmě zůstávám i nadále. A to i organizovaným v řadách sudetoněmeckých sociálních demokratů Seligerovy obce, pod křídly německé SPD.