Jana Maláčová byla na posledním sjezdu Sociální demokracie (SOCDEM) zvolena do jejího čela pod příslibem, že jí dostane do příští Poslanecké sněmovny, a to na základě vytvoření koalice levicových sil po vzoru francouzské Nové lidové fronty. Tento záměr se zdál rozumný, pokud by ale nová předsedkyně zároveň nedala jasně najevo, že základem této koalice by mělo být volební uskupení Stačilo! předsedkyně komunistů Kateřiny Konečné.

Maláčová tak svou stranu postavila před zásadní otázku: Jestliže existuje vysoká pravděpodobnost, že s uskupením Stačilo! (úspěšným v posledních evropských a krajských volbách) by se SOCDEM mohla dostat se do příští Sněmovny, nezaplatí za to příliš vysokou cenu — ztrátu své politické identity? Od začátku bylo totiž jasné, že SOCDEM má spolu se svými sesterskými evropskými organizacemi na řadu závažných společenských otázek odlišný názor než Stačilo!, především v oblasti zahraniční politiky.

Zatímco sociální demokraté podporují členství svých zemí v EU a NATO, Stačilo! jej odmítá a chce o něm vypsat referendum. Zatímco sociální demokracie usiluje o ukončení války mezi Ruskem a Ukrajinou na základě jasných bezpečnostních záruk, že Rusko bude napříště respektovat její hranice a právo na svobodný rozvoj, Stačilo! naopak navrhuje dohodu, ve které nejsou tyto záruky podmínkou, což budí oprávněné podezření, že vychází vstříc geopolitickým zájmům ruského agresora.

Obecně sociální demokracie patří s liberály a křesťanskými demokraty k systémovému politickému mainstreamu posilujícímu solidární integrační vazby v Evropě. Naopak Stačilo! je součástí antisystémových sil, které chtějí integrační proces zvrátit návratem k „suverénním“ národním státům, bez sdílení společné politické odpovědnosti, jak má být utvářen evropský a globální prostor.

O otázkách, které rozdělují postoje SOCDEM a Stačilo!, jsem tu ostatně opakovaně psal. Maláčová si vždy byla těchto rozdílů vědoma, nicméně byla přesvědčena, že je bude moci ve spojenectví se Stačilo! upozadit a soustředit se primárně na domácí sociálně ekonomické otázky, ve kterých se mohou obě uskupení převážně shodnout. Toto její přesvědčení však bylo od samého počátku dílem krátkozraké, dílem nezodpovědné, dílem naivní.

Krátkozraké proto, že podle Maláčové zahraničně politické otázky potenciální voliče její strany příliš nezajímají. To je do značné míry pravda, ale s tím se SOCDEM prostě nemůže smířit.

Přesto, že SOCDEM obecně vždy podporovala naše členství v EU, málokdy tak činila s nějakým důraznějším vysvětlováním jeho výhod. Jako by tyto výhody byly samozřejmostí, něčím nedůležitým, za co už není třeba se na domácím politickém bojišti prát a důsledně to hájit. To přitom neznamená být slepý k mnoha nedostatkům v EU…

Není proto divu, že naši sociální demokraté dlouhodobě ze všech typů voleb právě v eurovolbách dosahují nejslabších výsledků. Ukazuje se, že postoj mnoha potenciálních voličů SOCDEM k EU je dokonce horší než nezájem; mnozí přebírají populistické antievropské narativy, které naše členství v evropských a transatlantických strukturách otevřeně zpochybňují.

To pak voliče samozřejmě demotivuje, aby se těchto voleb účastnili, anebo naopak motivuje, aby volili strany, které tyto narativy otevřeně používají. Tím, že chce Maláčová otázky související s naším členstvím v EU upozaďovat, vlastně dává najevo, že v uvedené chybě hodlá pokračovat.

Nezodpovědný je tento Maláčové postoj potud, že v oblasti zahraniční politiky dnes přímo či nepřímo sehrává významnou roli komplexní otázka globalizace a nastavení mezinárodního řádu. Zatímco evropská sociální demokracie je proti depolitizované neoliberální hyperglobalizaci s dominantním postavením nadnárodních firem, a staví proti ní alterglobalizaci usilující o politickou regulaci globalizace prostřednictvím nadnárodních institucí (včetně EU),

Stačilo! vyznává koncept antiglobalizace na základě stažení politiky do výlučných vod národního státu — s logickým vyústěním v Czexitu.

Z evropského sociálnědemokratického pohledu ovšem boj proti neoliberální hyperglobalizaci vedený z antiglobalizačních pozic ztrácí na účinnosti. Problémem totiž není sama globalizace, ale její politická regulace. Pokud chce Maláčová upozadit či zmenšit význam evropských či globálních témat v programové agendě své strany, protože ty zkrátka voliče její strany „nezajímají“, tak k této neúčinnosti jenom přispívá.

A konečně, snaha Maláčové při jednáních se Stačilo! upozadit zahraničně politická témata je i naivní. Bylo od počátku zřejmé, že především na těchto tématech — odmítání členství v EU a NATO, Zelené dohody a evropského solidárního přístupu k řešení migrace atd. — Stačilo! hodlá získávat přízeň voličů. A rozhodně od nich nebude chtít v letošních volbách do Sněmovny odvádět pozornost. Jinými slovy, na čem nechce SOCDEM tratit, na tom Stačilo! hodlá získávat. A to nejde dohromady.

Komplikované jednání SOCDEM a hnutí Stačilo!

Maláčová krátce před koncem minulého roku dala předsednictvu strany příslib, že v co nejkratší době přijde s konkrétní volební strategií, zda půjde SOCDEM do voleb v rámci koalice či na společné kandidátce s jinými stranami či hnutími. Přitom stále dávala najevo, že její prioritou je volební koalice se Stačilo! Tato volební koalice podle ní totiž umožňovala naplnit další její slib daný již na posledním sjezdu, že v příští Sněmovně bude mít SOCDEM samostatný poslanecký klub. V polovině ledna nového roku se v tomto směru ovšem situace zjevně zkomplikovala.

Kateřina Konečná mezitím nechala své volební uskupení Stačilo! zaregistrovat jako hnutí, které půjde do voleb s jednotnou kandidátkou, do níž mohou jiné strany navrhnout své kandidáty. 15. ledna se pak veřejnost dozvěděla, že na jednotné kandidátce hnutí Stačilo! budou kandidáti ze tří „vlasteneckých“ stran — komunistů, národních socialistů a „nezávislých demokratů“, tedy bez sociálních demokratů, a toť (údajně „zatím“) vše.

Zároveň hnutí zveřejnilo programové memorandum, v němž potvrdilo svůj závazek uspořádat referendum o členství v EU a NATO, plus další závazky, v nichž mezi Stačilo! a SOCDEM nepanuje příliš shoda, a které měly být podle Maláčové v případě volebního spojenectví obou politických subjektů upozaděny. Tyto skutečnosti naznačují, že jednání Maláčové s Konečnou o podobě jejich předvolebního spojenectví zjevně narazilo na vážné překážky.

Uzavření dohody mezi „vlasteneckými“ stranami v rámci hnutí Stačilo! doprovázela navíc poněkud komická epizoda, kdy vyšlo najevo, že národní socialisté znemožnili, aby na společné kandidátce byli zástupci ČSSD (Česká suverenita sociální demokracie), tedy jakési odštěpenecké „vlastenecké“ kvazi-sociální demokracie vedené Jiřím Paroubkem a podporované Milošem Zemanem. Paroubek o spojenectví se Stačilo! od začátku usiloval, protože to byla největší šance, jak se po patnácti letech neúspěšných a poněkud obskurních pokusů opět dostat do vrcholové politiky.

Důvody nikdo nesdělil, ale jako v podobných případech v minulosti Paroubek hnedle začal veřejně projevovat svoji rozmrzelost a zpochybňovat, zda paní Konečná bere projekt Stačilo! jako koalice levicových sil vážně. Tím se ale odhalila další možná překážka pro účast SOCDEM a dalších zájemců na společné kandidátce hnutí Stačilo!: obavy zástupců stran, kteří na společné kandidátce již jsou, z těch, kteří by tam ještě mohli potenciálně přijít. Je vysoce pravděpodobné, že kandidáti zvučnější SOCDEM by měli větší šanci být zvoleni než kandidáti stran, o kterých nikdo nic neví.

Maláčová se tak zjevně se svým slibem propasírovat SOCDEM do Sněmovny ve spojenectví s hnutím Stačilo! ocitá v úzkých. Zdá se, že Konečná si sebevědomě vyhodnotila, že se Stačilo! může do Sněmovny dostat i bez SOCDEM, a že by pro ni volební spojenectví s tímto hlavním konkurentem na levici mohlo být spíše na obtíž. Kdo však nyní vypadá poněkud hloupě, je předsedkyně SOCDEM.

Špatné a dobré varianty

V tuto chvíli nemá Maláčová nadále jasno, jakou cestou svou stranu co nejspolehlivěji do Sněmovny dostat. Jasno by však už mít měla, neboť čas do voleb rychle utíká a ostatní volební uskupení jsou už víceméně zformována a rozjíždějí své volební kampaně. Maláčová naproti tomu navenek zachovává chladnou hlavu a tvrdí, že ji čas netlačí a rozhodnutí odkládá na další týdny, dokonce měsíce.

Jednou z příčin tohoto zdánlivého klidu může být přesvědčení, že se nakonec s Konečnou přece jen dohodne. Současné otálení může naznačovat, že obě dámy čekají, jak se budou v nejbližších měsících vyvíjet volební preference obou uskupení.

V tuto chvíli si ani jedno nemůže být návratem do Sněmovny jisto. Pokud preference hnutí Stačilo! v následujících měsících vzrostou výrazněji nad pět procent, zatímco preference SOCDEM se budou pohybovat stále hluboko pod touto hranicí, ochota Konečné přibrat do hnutí Stačilo! i SOCDEM, se bude spíše oslabovat. Pokud se nad pět procent dostanou i preference SOCDEM, Maláčová může nakonec rozhodnout, že její strana půjde do voleb samostatně. Tím by se mohla vyhnout riziku, že svou SOCDEM rozpustí v toxických vodách krajně konzervativní a nacionálně pravicové fronty.

Nedávno provedené úpravy usnesení zmocňující Maláčovou vyjednávat o předvolebních spojenectvích se stranami/hnutími, v koalici/na společné kandidátce, otevřely prostor dohodnout se případně na koalici s hnutím ANO. Toto by byla z čistě elektoralistického pohledu nejschůdnější cesta, jak dostat SOCDEM nejen do Sněmovny ale rovnou do vlády.

Byla by to ale cesta, kterou strana zvolila již v roce 2018, a to navzdory varování, že vládnutí po boku s Babišem ji poškodí a po následných volbách se octne mimo Sněmovnu. Což se také stalo. To, že Maláčová stále vnímá koalici SOCDEM s Babišem jako dobrou alternativu, naznačuje, že tuto trpkou zkušenost ještě kriticky nezpracovala.

Zda se nakonec pro tuto variantu Maláčová opět rozhodne, se ještě uvidí; zde jí čas netlačí. S Babišem po boku se do Sněmovny dostane na sto procent, a navíc nebude muset příliš utrácet za volební kampaň.

I tato alternativa by ale svědčila o tom, že SOCDEM definitivně rezignovala na svoji politickou identitu a je pro ni „výhodnější“ politicky příštipkařit a spokojit se postavením pobočky politické divize Babišova Agrofertu. Uhlířskou víru těch členů SOCDEM, že takto se k ní voliči, kteří kdysi utekli k hnutí ANO, vrátí, raději ponechme bez komentáře.

Jsou tu ale ještě dvě další varianty, jak vrátit SOCDEM do Sněmovny, aniž by se musela paktovat s Konečnou nebo s Babišem. Dávají sice menší záruku, že se SOCDEM vrátí do Sněmovny již v tomto roce, ale zachovávají její politickou identitu, která může být příslibem návratu v dlouhodobějším horizontu.

Žádný autentičtější zástupce evropské sociální demokracie než SOCDEM v České republice není a latentní voličská poptávka po subjektu této politické orientace rozhodně nezmizí. Naopak, lze předpokládat, že se bude v budoucnu zvyšovat, jak po negativních zkušenostech s dnešními vládnoucími neoliberály, tak s vládou pravicově konzervativních a nahnědlých patriotů pod vedením hnutí ANO v příštím volebním období.

První z těchto voleb je vytvoření koalice levicových sil, konkrétně SOCDEM, Budoucnosti a Levice, které k sobě mají blízko jak v socioekonomických, tak zahraničně politických a kulturních tématech. Souhlas s členstvím v EU je mezi nimi jednoznačný. Pokud jde o NATO, tam jednota úplná není. Levice v něm vidí „přežitek studené války“ a usiluje o vystoupení z NATO. Tento krok ale nepovažuje za aktuální, spíše je zamýšlen v dlouhodobém horizontu, až bude namísto členství v NATO existovat lepší bezpečnostní alternativa.

Spolupráce s Budoucností a Levicí by mohla být především z hodnotového a programového hlediska skutečným a neproblematickým naplněním analogie francouzské Nové lidové fronty, o které mluví Maláčová. Bylo by však vhodné přizvat do tohoto projektu i Stranu zelených, popřípadě levicové aktivisty z prostředí občanského sektoru a odboráře.

Na této variantě už pracovalo minulé vedení SOCDEM v čele s Michalem Šmardou, která však byla s nástupem nového vedení poněkud zbrkle opuštěna ve prospěch pochybné varianty spojenectví s uskupením Stačilo!. Maláčová ujišťuje, že tato varianta je stále ve hře a že ji v rozhovorech s představiteli ostatních stran demokratické levice ohledává. Přejme tomu úspěch.

Nakonec je tady varianta, že Maláčová povede SOCDEM do voleb jako samostatnou stranu. Z čistě elektoralistického hlediska je to zřejmě nejrizikovější varianta, protože při nynějších preferencích dává straně pro návrat do Sněmovny nejmenší šanci. Na druhé straně jí dává šanci chovat se v prezentaci všech volebních témat naprosto autonomně.

Tato varianta vůbec nebrání, aby strana kladla primární důraz na socioekonomická témata, a pokud dojde na zahraničně politická a kulturní témata, aby v nich zaujala svůj osobitý postoj bez oportunistického přizpůsobování se konzervativně nacionalistické rétorice. A pokud by se strana takto nakonec přece jen do Sněmovny dostala, mohla by vytvořit vlastní poslanecký klub, což je podmínka, aby v příštím volebním období mohla zvyšovat svůj vliv.

Samozřejmě opět jedině tehdy, pokud opět nevleze do Babišova chomoutu. V takovém případě by nemělo smysl jít do voleb samostatně, ale v koalici s hnutím ANO.

Pokud by se Maláčové nepodařilo samostatně kandidující SOCDEM na podzim do Sněmovny vrátit, jistě by přišly pokusy se jí v čele strany zbavit. Na druhé straně si sotva lze představit, že by se do vedení SOCDEM mohla dostat nějaká výraznější osobnost. Maláčová je zapálená sociální demokratka, inteligentní, odborně způsobilá, razantní, a pokud by se vystříhala ve své radikální kritice politických oponentů místy pavlačového stylu, těžko se najde někdo, kdo by jí i po neúspěšných volbách mohl v čele strany lépe nahradit.

Jinými slovy, Maláčová si zaslouží za těchto okolností SOCDEM vést, i když se jí nepodaří stranu vrátit do Sněmovny, ať už bude kandidovat samostatně nebo v rámci levicové koalice. Nikdo by se neměl dopouštět laciné kritiky, že za případný volební neúspěch nese hlavní zodpovědnost. Současná krize české sociální demokracie je komplexním problémem s evropským přesahem, jenom s ostřejšími konturami s ohledem na zdejší kulturně-politický kontext.

V liberálních demokraciích na západ od našich hranic zakořenila sociální demokracie mnohem hlouběji do jejich institucionálních struktur, a i když celkově oslabila, nehrozí jí (alespoň zatím) ztráta postavení jedné z mainstreamových politických sil. Tato evropská sociální demokracie má stále silné odborné zázemí, ve kterém se kriticky a tvořivým způsobem diskutuje, jak její stávající „krizi“ překonat, jinými slovy, jak ji transformovat v souladu s naléhavými tématy doby.

Otázka, zda se to podaří, zůstává jistě otevřená. Ale jakékoli zbrklé soudy v tomto směru, zvláště pak katastrofické scénáře, nejsou na místě.

V našich českých podmínkách představuje analogická transformace sociální demokracie bezesporu obtížnější úkol. Střízlivější odhady po neúspěšných volbách v roce 2021 mluvily o jejím návratu do sněmovních lavic v horizontu dvou volebních období.

Není zdaleka vyloučené, že nahnědlá konzervativní vlna, která v posledních letech zaplavila liberální demokracie, a která nyní ještě zesílí s volbou Donalda Trumpa, nakonec přece jen opadne. Pokud evropská sociální demokracie nebude ztrácet nervy, nebude se této konzervativní vlně oportunisticky přizpůsobovat, nejen že přežije, ale může se stát opět dominující silou demokratické rekonstrukce našich euroatlantických společností.

Česká SOCDEM by u toho neměla chybět. Neměla by opakovat fatální neprozíravost slovenských „sociálních demokratů“ Ficova Smeru. Ten se z čistě oportunních důvodů tak dlouho uchyloval k rétorice pravicově konzervativních nacionalistů, až nakonec skončil v jejich táboře. Dnes na Slovensku tak tento tábor nereprezentují marginální politické subjekty, ale mainstreamový Smer.

Ideologické pozadí

Před několika lety začali kolem české sociální demokracie a jejího odborného zázemí kroužit různí „levicoví“ vzdělanci v čele s profesorem Drulákem, kteří ji doporučovali, aby se podle rad francouzského provinčního filozofa J.-C. Michei, falšujícího dějiny socialistického hnutí, vydala na cestu tzv. „konzervativního socialismu“.

Mezi těmito vzdělanci nebyl jediný, který by byl někdy nositelem členského průkazu sociální demokracie nebo alespoň sociálním demokratem z osobního přesvědčení; za to si však všichni byli jisti, že právě tímto konzervativním obratem lze uvadající sociální demokracii spasit.

Poté, co sociálnědemokratický think-tank Masarykova demokratická akademie rady profesora Druláka a spol. odmítla, přesunuli se tito vzdělanci napravo do krajně konzervativního a nacionalistického tábora. V tomto prostředí začali otevřeně obhajovat spojení radikální — komunistické — levice a radikální pravice ignorováním historických a ideologických rozdílů mezi nimi.

Můžeme zde dokonce zaslechnout, že v původním fašismu či nacismu nemusíme vidět jen totalitární antidemokratické a antihumánní excesy, ale i úctyhodné revoluční úsilí nahradit kapitalismus socialismem a v tomto směru shodu s původním levicovým revolučním hnutím. A že dnes přichází doba, aby si radikální pravice a radikální levice tuto souvislost uvědomila a v boji proti liberálnímu kapitalismu nestála proti sobě, ale naopak spojila v něm své síly.

Profesor Drulák a další konzervativci z krajní levice a nahnědlé pravice sdružení ve spolku Svatopluk se stali integrální součástí tohoto tábora. A dnes hnutí Stačilo! dodávají ideologický obsah.

V poslední době zde ale zaznamenáváme zajímavé myšlenkové pohyby, které zjevně ovlivňují i proces vyjednávání mezi Stačilo! a SOCDEM o volebním spojenectví. Profesor Drulák už nepovažuje spojení Stačilo! a SOCDEM za perspektivní. Podle něj je SOCDEM z podstaty „liberální“ a tedy „buržoazní“ stranou“, která není konzervativní převýchovy schopná. Tím lze částečně vysvětlit, proč Stačilo! ztrácí ochotu odstraňovat některé programové překážky, které zatím SOCDEM v uzavření spojenectví brání.

Každopádně se zdá, že v drulákovském konzervativním táboře, který dodává hnutí Stačilo! ideologickou legitimitu, nad SOCDEM definitivně mávli rukou. Ne všichni z Drulákovy skupiny to ale vzdávají. Matěj Stropnický, poradce Jany Maláčové, je stále přesvědčen, že „konzervativní socialismus“ představuje ideologický rámec, který může pomoci překonat historické rozpory mezi sociálními demokraty a komunisty a umožnit jejich opětovné spojení (jakýsi „návrat“ před rok 1921).

Stropnický si sice uvědomuje, na rozdíl od profesora Druláka, nebezpečí rozmělňování rozdílů mezi radikální levicí a radikální pravicí, nadále ale trpí micheovským revizionistickým předsudkem: levice — sociálnědemokratická a komunistická — má historicky společné konzervativní kořeny. A prý pouze návratem k těmto kořenům může překonat vnitřní rozkol a znovu vytvořit akční jednotu.

Stropnickému stále nedochází, že tento konzervativní obrat levice není návratem ke jejím kořenům, ale jejich radikální historickou a ideologickou revizí. Nedochází mu, že Drulákovo sklouznutí k představě o potřebě spojení radikální levice a radikální pravice na konzervativně-nacionalistickém ideovém půdorysu, bylo logické až od momentu, kdy začal podle Micheova scénáře spojovat konzervativismus s levicí, resp. se socialismem.

Maláčová by tedy měla důvody, proč se s hnutím Stačilo! nespojovat, promyslet pečlivěji. Toto hnutí nepoužívá konzervativní nacionalistickou rétoriku jako formu komunikace jen čistě z elektoralistických důvodů, tedy jako komunikační nástroj, který má přilákat voliče krajní pravice k autonomnímu (!) levicovému programu.

Toto hnutí ji používá naprosto přirozeně, protože je s krajní pravicí organicky spojeno společným pohledem na řadu důležitých zahraničněpolitických a kulturních témat. Tohle se ale, jak by si Maláčová přála, v zájmu volebního spojenectví SOCDEM a Stačilo! opravdu upozadit nedá. Maláčová by si to měla konečně uvědomit a přestat o takovém spojenectví uvažovat. Držme jí v tom pěsti.