Výzva k vedení SOCDEM: Neuzavírejte dohodu se Stačilo!
Oto NovotnýNěkdejší šéfporadce předsedů ČSSD adresuje současnému vedení strany a svým bývalým kolegům Janě Maláčové a Lubomíru Zaorálkovi naléhavou výzvu, kterou vydáváme jako komentář.
Vážená Jano Maláčová, vážený Lubomíre Zaorálku,
to, co se nyní děje kolem SOCDEM, je od roku 1989, kdy byla tato nejstarší česká strana obnovena, skutečně něco přelomového. Já i Vy jsme se na jejím životě významně podíleli, já v jejím odborném zázemí, Vy ve vysokých politických funkcích. Často jsme spolu úzce spolupracovali jako ti, kteří mají velmi blízké představy o jejím hodnotovém a programovém směřování. Dnes s roztrpčením zjišťuji, jak se mé a Vaše představy radikálně rozcházejí. A věřím, že podobně jako já to vidí velmi mnoho sociálních demokratů.
Jsem si vědom, že česká sociální demokracie se již dlouho zmítá v krizi. Je ideově a programově zmatená, její špatně fungující vnitrostranické struktury podkopávají její akceschopnost, není schopná efektivně komunikovat s potenciálními voliči. Kořeny této krize sahají ke konci devadesátých let. V této době se strana stala velkou, volebně úspěšnou a veřejnost si začala uvědomovat, že zde může po pravici převzít otěže moci a řídit stát. Zdaleka to ale nebyla strana, která vyzrála ve funkční politický subjekt, který mohl takovou náročnou roli co nejlépe plnit.
Západní sociální demokracie potřebovaly vyzrávat desítky let na to, aby toho byly schopné. A byly to ony, které od dvacátých let minulého století a následně po druhé světové válce přispěly k tomu, že se liberálně demokratické společnosti měnily v demokratické sociální státy, což umožnilo jejich stabilizaci a přežití; a nakonec i k vítězství nad nedemokratickými silami zprava či zleva, aniž bychom ignorovali mnohočetnost historických faktorů, které to umožnily. K této zkušenosti se hlásila obnovená sociální demokracie.
Nadějný proces v tomto směru se začal komplikovat, když strana začala jednostranně zdůrazňovat úzce elektoralistické hledisko v úsilí dostat se k moci. Naprosto devastující dopady měla tzv. opoziční smlouva, kterou strana uzavřela se svým „úhlavním nepřítelem“. Tímto nešťastným krokem zrelativizovala tradiční konflikt mezi levicí a pravicí, popřela svůj levicový charakter a znetvořila pravidla liberální demokracie. A co bylo nejhorší, zapletla se do korupční sítě netransparentního spojení politiky a byznysu, často operujícího na hraně či za hranou zákona.
O tom svědčí bezpočet korupčních kauz, se kterými je sociální demokracie spojena. Všichni, kdo nemají krátkou paměť, si je pamatují. Ale i ti, kteří si již nevybavují detaily, cítí při vyslovení pojmu „sociální demokracie“ pachuť něčeho velmi nehezkého; a zvláště pokryteckého, protože to bylo překrýváno ušlechtilými volebními sliby, které nebyly naplněny. Nikoli z důvodu nutných kompromisů, které jsou v pluralitním vládnutí pochopitelné, ale často pod přímým korupčním tlakem aktérů jdoucích proti zájmům „lidí práce“, za které strana deklaratorně „bojovala“. Že se nechají korumpovat i jiné strany? Jistě, ale ty nechť si to vyřídí samy se sebou; nyní mluvíme o sociální demokracii!
Byly období, kdy se do čela strany dostaly osobnosti jako Vladimír Špidla nebo Bohuslav Sobotka, kteří byli příslibem, že se hodlají s korupčními tlaky a jejich devastujícími dopady na její politiku vypořádat. Zůstalo však jen u nesmělých pokusů, chyběla odvaha analyzovat tento problém do hloubky a přijímat zásadní opatření k nápravě; především ve směru posilování demokratických mechanismů fungování strany.
Vývoj české sociální demokracie k vyzrálé straně schopné fungovat na základě skutečných sociálně demokratických principů zamrzl, strana se ocitala v stále větší krizi a chyběla představivost, jak se z ní dostat. Jediné, co z ní zbylo, byla představa jakési zbytkové kvazi-sociální demokracie s vůlí k moci, soustřeďující se takřka výlučně na obhospodařování důchodů a sociálních dávek. Tedy za cenu rezignace na komplexní vizi sociálnědemokratické přeměny společnosti a hledání skutečných politických spojenců pro její realizaci v občanské a politické sféře. Nebylo divu, že takto strana nadále ztrácela podporu, až nakonec vypadla z Poslanecké sněmovny.
Je smutné, že se z toho sociální demokracie nedokázala poučit a pod Vašim vedením opakuje stále tuto chybu. Dnes má však tato chyba mnohem hrozivější a odpudivější podobu. Pod falešnou hrozbou definitivního zániku nutíte stranu vrátit se do Poslanecké sněmovny po boku politického subjektu, který spojuje krajní „levici“ a pravici do konzervativně-nacionalistického bloku a otevřeně hlásá cíl, který je v rozporu se sociálnědemokratickými hodnotami: nahrazení liberální demokracie za projekt tzv. iliberální demokracie, která, jak ukazují příklady zemí, ve kterých se tento projekt realizuje, sklouzává k různým podobám autokracie nebo diktatury.
S tím souvisí další požadavky hnutí Stačilo!: vystoupení naší země z EU a NATO; „ukončení“ války na Ukrajině, aniž by bylo bráno v úvahu, kdo je v ní oběť a kdo agresor; rezignace na politiku lidských práv a univerzální humanismus; omezování působnosti občanských organizací zavedením zákona o zahraničních agentech; vypovězení národních závazků v rámci globálního boje proti environmentálním hrozbám; zavádění diskriminačních opatření vůči migrantům, přeměna mezinárodního řádu na nový „koncert velmocí“ apod.
Není toho málo, co hodnotově a programově principiálně rozděluje sociální demokracii a hnutí Stačilo! a nelze to zastírat zdůrazňováním (jistě důležitých) témat, na kterých se shodují. Pokud totiž volební dohoda se Stačilo! neobsahuje jasný závazek stvrzený podpisy všech představitelů v něm sdružených stran — že jak ve volební kampani, tak v období povolební sněmovní spolupráce nebude žádná z nich tato témata prosazovat.
Vážená paní Maláčová, vážený pane Zaorálku, pokud se nechcete zapsat do dějin české sociální demokracie černým písmem, nespojujte se s politickým subjektem, který není jejím přirozeným spojencem a chce ji zničit. Naopak, zapište se do dějin české sociální demokracie jako ti, kteří ji vyvedli z krize a v duchu její tradice a hodnot jí vrátili čest.
to je hrozně smutný psaní, cos napsal. Několik měsíců před volbami se neobracíš na demokratická grémia strany, aby ještě jednou zvážila riskantní a nejen z Tvého pohledu sebevražední rozhodnutí -- když už nemluvím o tom, že jde o rozhodnutí hnusné. Píšeš místo toho prosebnou supliku vrchnosti.
Znáš současnou situaci v SOCDEM, já ne. A vím, že jsi soudný člověk, takže předpokládám, že po zvážení možností volíš cestu, která zbývá. A že ten prosebný tón nemá nic společného s devótností, ale je výrazem Tvé osobní noblesy, se kterou se pro dobrou věc i pokoříš.
Ale potom to vypovídá jen o faktu, že SOCDEM nic nehrozí, protože se ji všechno stalo. Přestala jako politická strana fungovat a jako vrchnost Spolku pro vzájemnou podporu při draní se ke korytům dělají Maláčová a Zaorálek to nejprospěšnější pro řečený spolek.
Dokonce Ti ty dva ani nemohou vyhovět. Už se něčím zkompromitovali a případný obrat by jim důvěru těch, které odradili, nevrátil. Naopak by pozbyli podporu některých lidí z toho zbytkového spolku (o voličích nemluvím, ty nemají a mít nebudou, pokud se dostanou do Sněmovny, pak opravdu na zádech Stačilo!).
Na Šumavě je určitě krásně a spousta smysluplného, co dělat. A s pozdním podzimem přijde čas rozumně zvažovat, jak to svinstvo po Zaorálkovi&cons. uklidit a co dělat pro sociálně demokratickou myšlenku .Teď jim přenech to jediné co historicky dokážou: znemožnit se.
Jseš poradce a tak bych Ti neměl radit, ale na rozdíl od SOCDEM bys mi chyběl, kdyby Tě z rozčílení kleplo.
Matin
Politický komentátor Oto Novotný hodnotí příčiny současného rozkladného procesu české sociální demokracie - jak jinak - z čistě politického hlediska. Ale přitom - jako obvykle - zcela opomíjí faktory globální, systémově historické.
Už v samotném počátku jeho úvah se proto skrývá zcela zásadní vada v úsudku. On se odvolává na západní sociální demokracie, na to že ony měly zapotřebí/měly možnost budovat se a vyzrávat po celá desetiletí. Zatímco u české sociální demokracie - ani třicet pět let od listopadového převratu - takovýto dostatečný časový horizont zřejmě nevidí.
Ale především co v této souvislosti naprosto přehlíží: že totiž ony "vyzrálé" západní demokracie se nacházejí v zásadě na té samé linii sestupu, jako jejich česká příbuzná. Jediný rozdíl spočívá v tom, že - v tomto ohledu má Oto Novotný pravdu - že díky zmíněné "vyzrálosti" je jejich odchod jak z politické, tak ale i z historické scény poněkud povlovnější, a většinou není doprovázen až takovými nechutnostmi a morálními kotrmelci, jako je to u české - vlastně ani už ryze formálně nikoli sociální demokracie, nýbrž pouze zbytkové a zkratkovité SOCDEM.
Samozřejmě, česká sociální demokracie oněch politických, či spíše ideově-programových chyb a faulů učinila celou řadu, a politický analytik je tedy může dosytosti znovu a znovu vypočítávat. Ale - to všechno nic nemění na tom, že sociální demokracie v současné době zcela všeobecně ztrácí půdu pod nohama, a sotva už tomu bude jinak.
Je jediný moment, kde se O. Novotný dotýká principiálnějších témat, nežli je víceméně běžná politická taktika; totiž tam kde hovoří o "komplexní vizi sociálnědemokratické přeměny společnosti". Hovoří o ni v té souvislosti, že podle jeho - dozajista správného - soudu současná sociální demokracie na takovouto vizi už naprosto rezignovala.
Ovšem, zde není možno nepoložit otázku: a kdy sociální demokracie takovouto vizi komplexní přeměny společnosti vlastně měla? U nás nanejvýš snad ještě někdy za První republiky. Ale od té doby co se sociální demokracie (a to zdaleka ne pouze ta česká) plně a nekriticky aranžovala s nevázanou, živelnou, a tedy konzumní tržní ekonomikou, potažmo kapitalismem, od té doby už ze samé podstaty věci od ní žádné nové vize komplexní přestavby společnosti nelze očekávat. Je to tedy naprosto marné volání, a vlastně neoprávněná výtka vůči současnému vedení. Kde se pevně stojí na půdě starého, tam sotva může být reálné prostředí pro vznik něčeho nového.
Socdem ale skutečně nic dalšího nehrozí, z nulového zastoupení v parlamentu už není dál klesat kam.
Každá analýza, proč k tomu došlo a proč zo trvá, se musí vypořádat s následující otázkou. Jak to, že voliči opustili socdem k ANO (jakožto náhražce levice, jak je to komentátory popisováno, dokonce že Babiš sociálním programem voliče uplácí), když socdem v každém okamžiku, co do sociálna, nabízela víc.
Nikoliv nabízela důvěryhodně víc, slibovala víc.
To je ale dlouhodobější hřích, který začal už za Paroubka a zvláště za Sobotky.
Ten se jaksi opožděně vyrovnával s výsměchem, kterým neprávem zahrnuli Špidlu za výrok "zdroje jsou".
"My bychom to rádi udělali a myslíme to upřimně (a opravdu mysleli), ale musíme brát ohled na stav veřejných financi." (A na to, že v globální ekonomice nesmíme ohrozit konkurenceschopnost malé, na export odkázané země zvyšováním daní -- jakoby dodnes Slávka slyšel.)
Programová priorita 130% pro učitele (to je tvrdé sociálno, protože se nám bez toho rozpadá integračně-sociální funkce škol) měla například ČSSD ve volebních programech už od roku 1998, v roce 2002 byla dokonce mezi vládními prioritami -- jenomže přes snahu premiéra a ministryně školství se s pomocí koaliční US tehdy prosadil blokační názor ministra financí (jakéhosi Bohuslava Sobotky), že na to nejsou zdroje.
O problému posledního kvartilu v případě důchodů za Škromacha a Maláčové (totiž o jejich pojetí, že to vlastně není problém) ani nemluvě.
Tahle kolaborace s kontrarevolucí bohatých z programových rozpaků není ovšem české specifikum, to postihlo od devadesátých let většinu evropských sociálních demokracií.
To zní plauzibilně.
Jenže ponechá nevysvětlen ten fakt, že voliči chtějící sociálno odvandrovali k Babišovi - jehož sliby na sociálno jsou důvěryhodné ještě míň.
Oslovil jsem přímo Maláčovou a Zaorálka, abych zdůraznil jejich primární zodpovědnost za toto rozhodnutí, aby se neschovávali za nějaké předsednictvo. Ti lidé v předsednictvu jsou úplně zmatení a ve vleku demagogických argumentů, které jim ti dva servírují. Samozřejmě si nedělám vůbec žádné iluze o svědomí Jany a Luboše... Udělal jsem vše, co jsem mohl a tohle bylo to poslední. Do pátku bude zřejmě rozhodnuto. Vůbec jsem nechtěl působit devótně, pokud to na Tebe takto působí, tak jsem to napsal blbě.....
A jak už jsem Ti řekl: Asi by mne spíše kleplo, pokud bych to nenapsal.....
Teda, ne že bych věděl, co je to marioneta... Ale když se na význam toho slova podívám do slovníku, tak o marionetách Miloše Zemana moc nevím, marionety Aspen institutu bych myslím identifikovat dokázal a třeba o marionetách z Progresivního analytického centra bych taky něco věděl :-)
Hele a taky máme kroužkování a tak, takže buď Lubomíra Zaorálka a Janu Maláčovou občané demokraticky zvolí a nebo prostě ne.
Já bych teda toho Zaorálka volil už jen kvůli jeho názorům na zahraniční politiku. Je vidět, že mu na trpících celého světa opravdu záleží.
nejde o to, zda ten text působí devótně. Zdůrazňoval jsem, že poskytuje jen dvě možnosti:
a) Ti lidé v předsednictvu a výboru (nevím po všech změnách stanov a jmen, jak se ten orgán v SOCDEM jmenuje) souhlasí s vládnoucí dvojicí. Pak není co zachraňovat, lhostejno, zda souhlasí z přesvědčen, pitomosti, jsou zastrašení nebo z prospěchu.
b) Nebo by ta Tvá výzva měla mít jiného adresáta.
A protože vím, že se v adrese nepleteš, považuji Tvůj text za potvrzení toho smutného a).
To už by bylo složitější povídání. Sociální demokracie vždycky měla od svého vzniku několik skupin voličů:
a) Ty, kteří chtěli občanskou emancipaci a věděli, že to bez té sociální nepůjde. A tihle voliči vytvářeli etos sociální demokracie, pospolitost, o které psal krásně (a utopicky) Erazim Kohák.
b) Ty, kteří chtěli větší podíl na rozdělování společenského koláče, chtěli si ho vybojovat a hledali k tomu spojence u jiných skupin.
Se skupinou a) vytvářeli tu část elektorátu, kterou sociální demokracie předváděli jako "naše voliče".
c) Lidi, u kterých převládal pocit existenčního ohrožení a chtěli to, čemu Paroubek na plakátech říkal "sociální jistoty" -- paradoxně z těchto jistot vypadlo všechno kromě vrchnostenských chudinských dávek.
Tato skupina voličů věrí v případě shodných slibů tomu, kdo působí jako silnější -- proto vandrovala k Babišovi.
d) Lidí právem či neprávem přesvědčených, že na tahle společnost z vysoka s.re. Tedy protestní voliči. TY ovšem má sociální demokracie jen tak dlouho, dokud se neprotestuje proti ní jakožto vládní straně.
ČSSD za Paroubka a Sobotky velmi málo čelila rozčarování té první skupiny -- možná si dneska už ani nevzpomenete, že byl nějaký sociálně demokratický ministr Chovanec, co razil tvrdě zásadu, že na "migranty, cikány a chudou svoloč musí bej přisnost."
U té druhé skupiny jak odbory, tak sociální demokracie ztrácely důvěru dlouho, až ta nespokojenost přetekla.
Proto šla ČSSD do voleb v roce 2017 s krajně oslabenou podporou té první skupiny - poprvé jsem ji tehdy nevolil, po Zaorálkově, Hamáčkově a Dolínkově triumvirátu jsem prostě nemohl, s nedůvěrou té druhé skupiny a bez schopnosti oslovit ty dvě poslední, protože tak bezostyšná jako SPD a ANO neumí být ani Maláčová (pročež to zkouší znova, "blbý, ale vytrvalý" psali podle socialistického vtipu v posudku o jednom policajtovi).
On by tuhle rozdělení určitě Oto Novotný dokázal zpochybnit s odkazy na čísla z různých průzkumů a měl by jistě v detailu pravdu -- ale já jaksi těm číslům neumím věřit.