Stačilo Kateřiny Konečné není levicí, ale nebezpečím pro ni

Oto Novotný

Volební projekt Stačilo Kateřiny Konečné nestaví na sociálních, nýbrž na populistických tématech. Právě proto se nyní nespojuje s evropskou Levicí, ale s Babišovými a Orbánovými Patrioty. Pro českou levici je jen dalším nebezpečím.

Stačilo není levicová, ale ryze populistická strana. Foto FB Stačilo

Na nedávné diskusi o levici pořádané pod záštitou odborových svazů se zástupci různých levicových proudů víceméně shodovali, že levicové strany by se měly zbavit ideologického sektářství a vytvořit nějakou koaliční platformu, jejímž prostřednictvím by se dohodly na programových cílech a s nimi šly společně do volebního boje proti současné pravicové vládě.

Jak ale nakonec konstatovala sama moderátorka Jana Maláčová, diskuse nedopadla dobře. Zdá se, že tím hlavním problémem sjednocení levicových sil do nějaké funkční volební koalice není ani tak neschopnost dohodnout se na řešení sociálně-ekonomických otázek, ale neschopnost dohodnout se na řešení kulturních otázek.

Někteří účastníci diskuse z toho vyvodili závěr, že vytvoření levicové koalice je možné jen za předpokladu, že ve svém společném programu upozadí kulturní témata. Dále pak v diskusi zazníval názor, že základ této volební koalice by měly tvořit Stačilo a SOCDEM.

Tvrdím, že podmiňovat možnost levicové koalice upozaděním kulturních témat je nemožné a spatřovat takovou koalici ve spojení SOCDEM a Stačilo ještě nemožnější. Na podporu tohoto tvrzení rozvedu některé argumenty, které jsem uplatnil v minulém článku pro DR.

Ještě v nedávné době stačilo rozumět politickým stranám podle toho, jak se navzájem vymezovaly na socio-ekonomické ose v konfliktech mezi levicí a pravicí. Dnes to již zjevně nestačí. V posledních dekádách do popředí politických konfliktů vstoupila kulturní témata jako např. genderová rovnost, práva menšin, migrace nebo klimatická změna. Běžně se v souvislosti s těmito konflikty mluví o „kulturních válkách“.

Kulturní konflikty se týkají intimní sféry hodnot, které vyznávají jedinci a nejrůznější sociální skupiny a které určují vzorce jejich myšlení a jednání. Mnozí jejich aktéři jsou přitom v těchto konfliktech méně přístupní nějaké racionální diskusi, která by je dokázala zmírnit.

Jinými slovy, je v nich obtížnější zaujmout nějaký pragmatický přístup vyúsťující ve společně sdílený souhlas nebo alespoň kompromis. Lidé se dokáží více rozhádat na otázce uzavírání manželství mezi stejnopohlavními páry než na otázce, nakolik je nutné zavést progresivní model zdanění.

Nemyslím si, že levice má svoji politiku primárně soustředit na kulturní konflikty. Naopak primární by pro ni měly zůstat konflikty týkající se socioekonomického postavení jejich aktérů. Ke kulturním konfliktům ale nelze mlčet. Odráží reálné problémy ve společnosti a jsou to především populisté, kteří kolem nich jitří velké emoce a rozdělují veřejnost. Ta pak volí politické subjekty podle toho, na jaké straně v těchto konfliktech stojí.

Chce-li tedy u nás levice vytvořit koalici, která bude mít v příštích sněmovních volbách šanci na úspěch, nemůže kulturní konflikty ignorovat, musí odkrývat jejich souvislost se socioekonomickými konflikty a každopádně odmítat jejich populistická řešení, která jsou v křiklavém rozporu s levicovými hodnotami.

Stačilo a kulturní konflikty

×
Diskuse
JP
July 7, 2024 v 11.57
Levice - sociální nebo kulturní?

Oto Novotný deklaruje, že levice by se měla daleko spíše věnovat tématům socioekonomickým nežli kulturním - aby pak sám naprostou většinu svých úvah věnoval právě oněm tématům kulturním. Ovšem, bylo by možno říci - neměl na vybranou, určitá témata jsou v činnosti současné levice frekventována, a komentátor k nim tedy musí zaujmout takový či onaký postoj. Jenže - celá záležitost má ve skutečnosti ještě hlubší kořeny.

To co zde autor úvahy opomíjí je holý fakt, že současná levice (to jest: její nemalá část) se ke kulturním tématům přesunula právě proto, že světová levice dramaticky ztratila svou dřívější kompetenci v otázkách socioekonomických. Především mladší, radikálnější část levice je nevyhnutelně frustrována z toho, že v socioekonomické oblasti levice ztratila prakticky jakoukoli invenci, jakoukoli iniciativu, a vzmůže se sotva na něco více nežli na věčné nářky nad "neoliberalismem". Aniž by si dokázala uvědomit alespoň tu základní skutečnost, že tento tzv. "neoliberalismus" je jedním z nosných sloupů volné tržní ekonomiky (jinak řečeno: kapitalismu), a žádat zachování tržní ekonomiky bez tohoto "neoliberalismu" je asi totéž jako chtít automobil bez motoru, a ještě se těšit jak takto odlehčený povoz krásně pojede.

Klasická levice tedy ztratila svou dřívější aktivitu, iniciativu v oblasti socioekonomické; a je bylo tedy pouze zákonitým důsledkem že radikální části levice se přesunuly na sociokulturní frontu, kde ještě mohou zakoušet uspokojivý pocit z "třídního boje", nebo alespoň z jeho náhražky.

Ovšem - ani tato radikální "kulturní levice" si nedokáže uvědomit že svým fixováním se na ta či ona skupinová práva zcela ztratila původní, univerzální emancipační impuls klasické levice - ale navíc, že tím fakticky přejala rétoriku a životní postoje svého ideového protivníka, totiž (liberální) buržoazie!

Připomeňme si zde něco, co kdysi bylo samozřejmou součástí ideového arzenálu světové levice, ale co dnes už upadlo víceméně do naprostého zapomnění. Bylo už řečeno, že byly doby, kdy si světová levice činila nárok na univerzální, všestrannou emancipaci ne pouze pracujících tříd, a ne pouze tak či onak znevýhodněných vrstev či skupin, nýbrž člověka samotného. Světová revoluce měla přinést ne pouze osvobození od ekonomického útlaku, nýbrž měla otevřít stavidla pro všestranné uplatnění všech lidských humánních a kreativních potenciálů. A ještě v polovině minulého století bylo přítomno přesvědčení, že strana práce svým bojem proti kapitálu vytváří podmínky pro všeobecný sociální a kulturní rozvoj celé společnosti.

Současná levice ale už naprosto ztratila schopnost vytyčit takto univerzálně humánní cíle; a tak se místo toho omezuje pouze na právě těch či oněch skupin. Tento skupinový aktivismus je sice na jedné straně (alespoň) určitou náhražkou za onen původní, všelidsky univerzální impuls a cíl; ale na straně druhé tato "kulturní" levice tím fakticky přejímá ideový postoj libertinistické buržoazie, totiž že primárním subjektem všeho dění je jedinec. Neboť pokud se bojuje pouze ta či ona "práva", pak subjektem práv a svobod nakonec nemůže být nikdo jiný nežli to či ono konkrétní individuum. Tento fatální přesun v pozicích levice tedy spočívá v tom, že na místo oněch původně univerzálně humánních obsahů a cílů nastupují už pouze cíle ve své podstatě individualistické; a za druhé a ještě hůře, na místo dřívějších obsahů konkrétně-pozitivních nastupují už pouze požadavky a nároky formulované v zásadě negativně. To jest: hlavním tématem už není takový či onaký program celospolečenské změny - nýbrž už pouze negace, to jest odstranění těch či oněch (zcela zjevných) nespravedlností. Opět se zde fakticky projevuje způsob myšlení libertinistické buržoazie: "svoboda" je chápána pouze jako individuální autonomie, tedy absence jakéhokoliv bezprostředního vnějšího omezení. Ještě jednou: v takovémto pohledu zcela chybí nějaký skutečně pozitivní obsah a náboj týkající se člověka v celém horizontu jeho životní existence, člověka jakožto bytosti nejen individuální, ale zároveň i všestranně společenské, pospolité.

Všechny tyto ideové zmatky současné levice pak mají svůj prvotní kořen v tom, že tato levice ztratila jakoukoli schopnost vůbec nějakým způsobem pojmout samotného člověka, jakožto jedinečnou bytost na rozhraní její individuální, společenské a dějinné existence. A pokud tato levice nebude schopna si takovýto obraz či pojetí člověka jakožto univerzální bytosti znovu vytvořit, bude nadále odsouzena k tomu potácet se zmateně sem a tam, od témat sociálních k tématům "kulturním" a zase zpět.