Na nedávné diskusi o levici pořádané pod záštitou odborových svazů se zástupci různých levicových proudů víceméně shodovali, že levicové strany by se měly zbavit ideologického sektářství a vytvořit nějakou koaliční platformu, jejímž prostřednictvím by se dohodly na programových cílech a s nimi šly společně do volebního boje proti současné pravicové vládě.

Jak ale nakonec konstatovala sama moderátorka Jana Maláčová, diskuse nedopadla dobře. Zdá se, že tím hlavním problémem sjednocení levicových sil do nějaké funkční volební koalice není ani tak neschopnost dohodnout se na řešení sociálně-ekonomických otázek, ale neschopnost dohodnout se na řešení kulturních otázek.

Někteří účastníci diskuse z toho vyvodili závěr, že vytvoření levicové koalice je možné jen za předpokladu, že ve svém společném programu upozadí kulturní témata. Dále pak v diskusi zazníval názor, že základ této volební koalice by měly tvořit Stačilo a SOCDEM.

Tvrdím, že podmiňovat možnost levicové koalice upozaděním kulturních témat je nemožné a spatřovat takovou koalici ve spojení SOCDEM a Stačilo ještě nemožnější. Na podporu tohoto tvrzení rozvedu některé argumenty, které jsem uplatnil v minulém článku pro DR.

Ještě v nedávné době stačilo rozumět politickým stranám podle toho, jak se navzájem vymezovaly na socio-ekonomické ose v konfliktech mezi levicí a pravicí. Dnes to již zjevně nestačí. V posledních dekádách do popředí politických konfliktů vstoupila kulturní témata jako např. genderová rovnost, práva menšin, migrace nebo klimatická změna. Běžně se v souvislosti s těmito konflikty mluví o „kulturních válkách“.

Kulturní konflikty se týkají intimní sféry hodnot, které vyznávají jedinci a nejrůznější sociální skupiny a které určují vzorce jejich myšlení a jednání. Mnozí jejich aktéři jsou přitom v těchto konfliktech méně přístupní nějaké racionální diskusi, která by je dokázala zmírnit.

Jinými slovy, je v nich obtížnější zaujmout nějaký pragmatický přístup vyúsťující ve společně sdílený souhlas nebo alespoň kompromis. Lidé se dokáží více rozhádat na otázce uzavírání manželství mezi stejnopohlavními páry než na otázce, nakolik je nutné zavést progresivní model zdanění.

Nemyslím si, že levice má svoji politiku primárně soustředit na kulturní konflikty. Naopak primární by pro ni měly zůstat konflikty týkající se socioekonomického postavení jejich aktérů. Ke kulturním konfliktům ale nelze mlčet. Odráží reálné problémy ve společnosti a jsou to především populisté, kteří kolem nich jitří velké emoce a rozdělují veřejnost. Ta pak volí politické subjekty podle toho, na jaké straně v těchto konfliktech stojí.

Chce-li tedy u nás levice vytvořit koalici, která bude mít v příštích sněmovních volbách šanci na úspěch, nemůže kulturní konflikty ignorovat, musí odkrývat jejich souvislost se socioekonomickými konflikty a každopádně odmítat jejich populistická řešení, která jsou v křiklavém rozporu s levicovými hodnotami.

Stačilo a kulturní konflikty

Jestliže není možné, aby levice ignorovala kulturní konflikty, a už vůbec ne, aby souhlasila s jejich populistickým řešením, pak nemůže usilovat o nějakou levicovou koalici s uskupením Stačilo paní Konečné. Právě toto volební uskupení totiž v nedávných volbách do Evropského parlamentu patřilo k těm, pro které bylo populistické rámování kulturních konfliktů charakteristické.

Na zmíněné besedě se Matěj Stropnický — podporovatel koalice SOCDEM a Stačilo — přiznal, že je zastáncem „levicového populismu“, který zjevně spojuje s politickými postoji paní Konečné. Ponechme nyní stranou, že kolem konceptu „levicového populismu“ jako něčeho, co se má odlišovat od „pravicového populismu“, je mnoho teoretických nejasností. Nicméně když v politické praxi pozorujeme přístup tzv. levicových a pravicových populistů ke kulturním konfliktům, nemůžeme přehlédnout, že se silně překrývají.

V tomto smyslu může být pro leckoho překvapivé, že populismus Konečné je v dost velkém protikladu s politikou frakce Levice v Evropském parlamentu. Fakt, že Konečná je jejím členem, to může na první pohled zastírat. Frakce Levice patří v Evropském parlamentu k nejmenším, a jen málokdo tak věnuje podrobnější pozornost jejím skutečným postojům. Srovnejme proto, jak se k některým kulturním konfliktům staví evropská Levice a Konečná.

Evropská Levice jednoznačně podporuje hlavní cíl „zelené dohody“, kterým je celosvětové snížení emisí, a stejně tak hlavní cestu k jeho dosažení, jíž je transformace ekonomiky na nízkouhlíkovou (investice do nových ekologicky šetrných technologií a obnovitelných zdrojů). S tím se nevylučuje její požadavek, aby náklady na tuto transformaci byly sociálně únosné a pod kontrolou široké veřejnosti. Naproti tomu Konečná stejně jako ostatní populisté (u nás např. Babišovo hnutí ANO a Okamurova SPD) má „zelenou dohodu“ za projev „poblázněné ideologie“ nebo „šílenství“, a je tudíž třeba ji od základu odmítnout.

Evropská Levice vede neochvějný boj za práva LGBT+. Na jejich stránkách se můžeme např. dočíst: „Levicoví europoslanci se připojili k různorodým hlasům v rámci LGBT+ a vnesli do Evropského parlamentu zkušenosti leseb, transgenderových a nebinárních osob, barevných queer lidí a osob na pomezí různých marginalizovaných identit.“ Naproti tomu zde v České republice Konečná žádnou takovou jasnou podporu menšinám nikdy nevyjádřila. Pravda, někdy se tomuto tématu vyhýbá, ale když si myslí, že ji to přinese politické body, práva sexuálních menšin ironizuje v duchu nahnědlé konzervativní pravice.

Evropská Levice hledá účinný způsob, jak solidárně pomoci migrantům a oprávněným žadatelům o azyl. Někteří její zástupci se sice postavili proti přijetí migračního paktu, stejně jako Konečná, ale ze zcela opačného důvodu. Podle Levice je tento pakt založen na filozofii „pevnost Evropa“ a k migrantům málo solidární.

Citujme z jejího prohlášení: „EU nemůže ignorovat těžkou situaci těch, kteří hledají lepší život, budováním pevnosti, ani přehlížet nárůst nebezpečné rasistické a xenofobní rétoriky. Musí vybudovat humánní migrační systém.“

Nebo, jak říká představitelka Levice Estrella Galán Mep: „V současné době je více než 120 milionů lidí na celém světě nuceně vysídleno v důsledku pronásledování, konfliktů, násilí a porušování lidských práv. Neschopnost EU chránit práva na azyl, kterou ilustrují politiky, jako je Pakt o migraci a azylu, je v rozporu s proklamovanými hodnotami EU.“

Naproti tomu Konečná za Stačilo odmítla migrační pakt, protože údajně nedostatečně zohledňuje filozofii „pevnost Evropa“, a navíc lživě, stejně jako ostatní čeští populisté, tvrdila, že obsahuje skryté povinné kvóty. Nakonec zcela odmítla nutnost nějakých solidárních opatření na evropské úrovni s tím, že migrace má být záležitostí výlučně domácí politiky.

Evropská Levice se staví za dosažení míru na Ukrajině, nenechává však přitom nikoho na pochybách, že si dobře uvědomuje, kdo je v rusko-ukrajinské válce agresor a kdo oběť. Na jejích stránkách můžeme číst: „Dnes uplynulo 700 dní od Putinovy brutální invaze na Ukrajinu. Putinova agrese, při níž přišel o život nespočet lidí, byla splacena krví pracujících lidí na Ukrajině a v Rusku. Pro ně musíme ukončit násilí a ničení a hledat cesty k míru.“

Spolu s Orbánem

Výzva Levice k „hledání cesty k míru“ na Ukrajině je správná. Nesprávný je však postoj Kateřiny Konečné a našich populistických pacifistů. Ti všichni rozdíl mezi agresorem a obětí v této válce stírají a v zásadě usilují o dohodu mnichovské povahy spočívající v tom, že si Rusko ponechá dobytá ukrajinská území, Ukrajina zůstane jednostranně odzbrojena a ponechána v bezpečnostním vakuu.

Evropská Levice se jednoznačně postavila za obhajobu demokracie proti nástupu populistické krajní pravice. Ve svém prohlášení píše: „Vzestup krajní pravice v Evropě je hrozbou pro naše základní práva a svobody. Je to každodenní boj a my se nebojíme bojovat proti těm, kteří se nás snaží utlačovat. Vždy se jim postavíme — ať už na ulicích, nebo v institucích.“

Žádné podobné ohrazení proti nástupu fašizujících sil v celé Evropě nebo u nás jsme od Konečné ani nezaslechli. Její Spolu se naopak zapojuje do populistického opozičního bloku s krajně pravicovými, konzervativními a neofašistickými silami, jejichž společným cílem zdaleka není jen svrhnout současnou špatnou vládu. Jejich cílem je umožnit vznik budoucí neméně špatné vlády hnutí ANO a asistovat mu při podkopávání liberálních základů demokracie v naší zemi.

Evropská Levice je jistě „euroskeptická“, pokud jde o naplňování cílů EU. Neopouští však vizi EU jako svobodných národů integrovaných na bázi sociální spravedlnosti a solidarity a nezdráhá se poukazovat na pozitivní příklady. To dokazuje například její stanovisko k přijetí nového „zákona EU o náležité péči podniků“: „Dnešní hlasování Evropského parlamentu o náležité péči podniků v oblasti udržitelnosti přinese dlouho očekávanou spravedlnost obětem zločinů nadnárodních společností a je vítězstvím v boji za ukončení beztrestnosti podniků.“

Ano, podle Levice lze na půdě EU dosahovat cenných vítězství, a proto je třeba EU jako platformu pro spojování progresivních sil podporovat.

Naproti tomu Konečná spolu s ostatními populisty bojuje proti EU coby „diktátu Bruselu“, který omezuje suverenitu národních států a nutí je přijímat „nesmyslná“ nebo „protinárodní“ opatření. V zásadě stejně jako krajně konzervativní a „vlastenecká“ pravice podkopává význam evropské integrace a hlásá nutnost reorientace na suverénní národní státy.

Kdo zná dějiny před evropskou integrací, ví, k jak strašlivým důsledkům vedl v Evropě (a potažmo v celém světě) mezinárodní systém založený primárně (!) na dogmatickém lpění na tzv. národní suverenitě — k prosazování sobeckých národních zájmů, uzavírání a vypovídání účelových dohod jedněch zemí proti druhým a k válečným konfliktům mezi nimi.

V příkladech potvrzujících, že Konečná a její Stačilo má velmi málo společného s evropskou Levicí, bychom mohli pokračovat. Zdá se ostatně, že si to uvědomuje i ona sama, když dnes koketuje s myšlenkou přestupu z frakce (zjevně příliš „progresivistické“) Levice do nově vznikající frakce Patrioti pro Evropu po boku Orbánova FIDESZu, Babišova hnutí ANO a rakouských Svobodných (FPÖ). Možná oprávněně cítí, že by tam se svými politickými postoji lépe zapadla, a mohla tak přestat hrát pokryteckou dvojí roli „levičačky“ v EU a populistky v ČR.

SOCDEM v nebezpečí

Vytvoření koalice s jinými levicovými subjekty je pro SOCDEM bezesporu výzva. Skutečnou demokratickou levici u nás však rozhodně nereprezentuje Stačilo komunistické předsedkyně Konečné, ale strany, jako jsou Budoucnost, Levice, Zelení nebo „liberálové“ v KSČM kolem Jiřího Dolejše. S nimi by se mohla SOCDEM začít dohadovat na případné volební koalici, neboť jejich hodnotové a programové ukotvení se významně překrývá nejen v socioekonomických, ale nakonec i v kulturních tématech.

Možná je pravda, že s uskupením Stačilo by se SOCDEM rychleji dostala do příští sněmovny. Ale pouze za cenu, že by zabředla do populistického bahna, a zcela tak ztratila svou levicovou identitu.

Ti, kteří horují pro koalici SOCDEM a Stačilo, budou nazývat neochotu k ní ze strany sociálních demokratů „sektářstvím“. Půjde o průhlednou argumentační lest ignorující hodnotovou a programovou odlišnost tradiční demokratické levice a populismu. Lest, která se snaží SOCDEM vnutit populistickou taktiku, jež ji má dostat co nejrychleji a za každou cenu do vlivných mocenských struktur.

Na vzpomenuté besedě o Levici zároveň zaznělo, že vytvoření levicové koalice SOCDEM a Stačilo by se usnadnilo, pokud by v čele SOCDEM byla Jana Maláčová s Lubomírem Zaorálkem. Oba byli přítomní, ale ani jeden se k takové perspektivě nevyjádřil. Z útrob jejich strany však slyšíme souhlasné hlasy.

Pokud by vytvoření takové koalice Maláčová a Zaorálek podpořili, byl by to zjevně důkaz definitivního ideového úpadku naší nejstarší strany s tragickými následky. Vzpomeňme, že právě samoúčelná touha po moci menšiny v sociální demokracii způsobila její zánik a přispěla zároveň k potlačení demokracie v této zemi na dlouhá desetiletí.