Když to půjde dobře, možná se nezabijeme
Radovan BartošekSociální demokracie chystá sjezd. Bude volit nové vedení. Její letitý pád se může zastavit. Záležet bude na tom, zda se konečně dokáže postavit čelem svým skutečným nepřátelům a otevřeně pojmenovat hrozby pro sociálně solidární demokracii.
Sociální demokracie je sice momentálně na úplném dně, přesto se na jejím vnitřním fungování, dynamice a omezeních vnitrostranické diskuse v podstatě nic nezměnilo. Je jedno, kolik členů straně zbývá, pokud budou na světě existovat alespoň dva sociální demokrati, budou ve straně existovat nejméně tři frakce, které proti sobě povedou nesmiřitelný boj o to, kdo za úpadek do bezvýznamnosti nese větší podíl.
Zdánlivá ostrost diskuse bude přitom jen špatně maskovat to, co je voličům na Sociální demokracii roky možná nejodpornější: zbabělost postavit se všem svým skutečným nepřátelům, zbabělost pojmenovat hrozby sociálně solidární demokratické společnosti a být ochotný riskovat v nerovném boji vše.
Protivníci a nepřátelé
Sociální demokracie má protivníky a nepřátele. Trvám na důsledném rozlišení obou pojmů: protivníkem je politická, ekonomická nebo sociální síla — nemusí to být zdaleka jen politická strana —, která hájí politické, sociální nebo ekonomické zájmy, jež jsou v konfliktu se zájmy dnes spíše potenciálního elektorátu Sociální demokracie. Protivníkem mohou být zaměstnavatelské svazy, v parlamentu třeba ODS nebo Kalouskovi pohrobci.
S protivníky svádí Sociální demokracie souboj o prosazení své agendy. Snaží se demaskovat motivy politiky svých protivníků, poukazuje na jejich nekompetentnost ve správě země a přesvědčuje voliče, že cesta solidární sociálně odpovědné demokracie je lepší alternativou ke stávajícímu systému.
Nepřítelem Sociální demokracie jsou politické, ekonomické a sociální síly, které se ji jako takovou snaží zničit. Silná solidární a hluboce demokratická společnost, která respektuje a rozvíjí politické i sociální svobody a je založena na silné, politicky aktivní střední třídě, je totiž hlavní překážkou v tom, aby si nepřátelé mohli v klidu rozdělit politickou a hlavně ekonomickou moc v zemi. V zájmu střední třídy samozřejmě nejednají, protože pracujícími lidmi někdy i celkem otevřeně pohrdají.
Zničit Sociální demokracii chtějí její nepřátelé tak, že ji připraví o voličskou podporu. Jednak nepřímo útoky na věrohodnost strany — co jiného byla kauza lithium —, jednak tím, že přeberou narativ sociálnědemokratické politiky, zploští ho, zbulvarizují, zbaví ho jakékoliv intelektuální hloubky a díky drtivé mediální převaze přeberou většinu levicových voličů.
Rození lídři
Plán nepřátel Sociální demokracie vychází. Do značné míry i díky tomu, že strana nenašla odvahu pojmenovat, kdo jsou její nepřátelé a začít s nimi bojovat. Místo toho je pořád paralyzovaná šokem ze svého pádu a znovu a znovu si nalhává, že voličská podpora se vrátí, až se dostatečně jasně vymezí vůči svým protivníkům. Boj s protivníky a popírání existence nepřátel je ale přesně to, co stranu provází nejpozději od druhé poloviny vlády Bohuslava Sobotky.
Proti ODS se vší rozhodností vystupoval Sobotka, Zaorálek, Hamáček, šmardovské vedení — a výsledky jsou takové, jaké jsou. Aby strana mohla porážet ODS, musí získat alespoň část voličů, které jí přebrali Babiš, Okamura, ale třeba i dnes zlořečení Piráti. A ty opravdu nezíská, když se bude tvářit, že Babiš neexistuje, SPD je vlastně taková radikálnější socialistická strana a vůči Pirátům a jejich voličům bude opakovat pitomá klišé a nálepky toho nejhoršího póvlu z pravice.
Ať se do vedení strany dostane kdokoliv, musí se k této otázce jasně a srozumitelně postavit. Buď začne Sociální demokracie se svými nepřáteli bojovat, nebo se jim definitivně podvolí. Odměnou ve druhém případě budou nižší jednotky míst na kandidátce ultrapravicového „STAČILO!“, možná jeden nebo dva poslanci a jeden zastrčený náměstek na nějakém ministerstvu — a to bude vše. Pak se nad Sociální demokracií hladina zavře, a to definitivně. Zbabělost se v politice zpravidla tvrdě a bez výjimky trestá. A Sociální demokracie se v posledních osmi letech prostě chová zbaběle.
Dopadne to dobře?
V nepravděpodobném případě, kdy se strana zmůže k odporu, to bohužel také nemusí dopadnout dobře, nebo ne hned. Protože mít pravdu a zvítězit jsou dva někdy hodně protichůdné stavy. Je zřejmé, že značka Sociální demokracie je dnes příliš slabá na to, aby dokázala sama o sobě vést efektivní odpor, nemluvě o tom, aby měl nějaký výsledek v podobě volebního úspěchu. Šmarda je teď za fackovacího panáka. Faktem je, že práci předsedy nedělal úplně špatně. Jenže to nestačilo.
Od momentu zrušení voleb Ústavním soudem v roce 2009 a schválením přímé volby prezidenta se všemi jejími důsledky se naše demokracie nachází ve fázi úpadku parlamentarismu a tradičního stranického sytému.
Ať už to byly nebo jsou Věci Veřejné, ANO, Úsvit, SPD, ale i Piráti, Přísaha, STAN, SPOLU nebo STAČILO!, jde zpravidla o politické projekty, které se alespoň svým narativem, nebo i organizační strukturou nějak vymezují proti tradičnímu stranickému systému. Jsou to vlastně takové „vzdorostrany“, do kterých se klasické strany třeba schovaly, ale volič na to zjevně slyší.
Je tedy třeba začít budovat koalici s občanskou společností, dalšími subjekty na demokratické levici, ale třeba i s fragmenty Pirátské strany, které se jsou schopny identifikovat s programem a hodnotami levice. Jinak řečeno, hledat spojence, nikoli nastavovat krk nepřátelům a doufat v jejich soucit, kterého mají přesně nula gramů.
Důležitá je personální otevřenost a odvaha otevírat témata, kterých se ostatní bojí — a na nich vybudovat svou vlastní demokratickou, ale protisystémovou značku a identitu. Je třeba mít ujasněny základní hodnoty a postoje, ze kterých se neustupuje, ani kdyby vám zamini nabízeli. Je potřeba být trpělivý a připravit se na přívaly hnoje, které přiletí tak jako tak. A je třeba stát nohama na zemi a umět myslet za horizont jednoho volebního období. I když se výše jmenované podaří naplnit, nečekají Sociální demokracii lehké časy.
Radovan Bartošek tedy rozlišuje mezi "protivníky" a mezi "nepřáteli" sociální demokracie. No budiž. Za skutečně ohrožující nebezpečí považuje ony "nepřátele". Zopakujme si jeho diagnózu: "Zničit Sociální demokracii chtějí její nepřátelé tak, že ji připraví o voličskou podporu (...) tím, že přeberou narativ sociálnědemokratické politiky, zploští ho, zbulvarizují, zbaví ho jakékoliv intelektuální hloubky a díky drtivé mediální převaze přeberou většinu levicových voličů".
Především by bylo záhodno zvěstovat národu, v čem autor článku spatřuje "intelektuální hloubku" pravé a autentické sociální demokracie. Bylo by skutečně zajímavé se v tomto směru dozvědět něco podrobnějšího. Jakou pak "intelektuální hloubkou" se může vyznačovat strana, která svou agendu už dávno omezila jenom a pouze na sociální otázku? Jakkoli je boj za sociální práva dozajista potřebný a uznání hodný - sotva v něm lze možno nalézt jakýkoli fundament, inspiraci pro nějaké mimořádné intelektuální výkony. Tento boj má čistě politickou, nikoli intelektuální dimenzi.
A ona "drtivá mediální převaha", která prý je příčinou zlanaření "většiny levicových voličů"? Bezpochyby, tato "drtivá mediální převaha" zde reálně existuje; ale není neustálé poukazování na ni pouze velmi lacinou výmluvou? Dejme tomu němečtí Zelení: svého času měli prakticky naprosto nulovou mediální přítomnost na své straně - ale měli svou vizi, svou inspiraci, a do jejich prosazování se pustili s plnou energií, s plnou vervou. Která si nakonec sama o sobě získala odpovídající mediální pozornost.
A tady se dostáváme ke zřejmě pravé příčině sestupu, ne-li strmého pádu sociální demokracie; té příčině, která nakonec dost možná bude ne pouze jejím nepřítelem, ale vysloveně hrobařem. A to sice - nezájem.
Nezájem široké veřejnosti, která se necítí už nijak přitahována ke straně, která se stále snaží žít ze své minulosti, a která si - svou vlastní vinou - nechala ujet vlak dějin.
A takto zmeškaný vlak se už jen velice těžko dohání.
Je více než otázkou, zda má smysl jakkoli reagovat na člověka, který prohlásí, že koalice Stačilo je krajně pravicová, ta jako autor díla výše.
Přičemž netvrdím, že definice politického kurzu KSČM je jednoduchá. Je to strana euroskeptická, dejme tomu euroatlantickoskeptická, zřejmě nijak radikálně levicová (i když její levicovou radikalitou, někdy až jakýmsi stalinismem je ale někdy mainstreamem strašeno) na jejíž kandidátce se v poslední době příliš neobjevují chudí proletáři, ale spíše příslušníci střední třídy či dokonce "agrobaron". KSČM je i stranou s populistickými rysy, jelikož za ni kandidují i proticovidoví ezoterici. Jenže to bychom mohli za populistickou a ezoterickou označit i třeba KDU-ČSL, jejíž členové věří na boha nebo ODS, jejíž členové pro změnu věří na trh, který nás má všechny spasit (a nejen já mám pocit, že se tak neděje) :-)
Diskutovat o tom, jakou podobu by měla mít autentická levice, by se jistě dalo donekonečna.
Jistě ale podle mne není autentickou levicí ta levice či snad "levice", jejíž hlavním cílem by mělo být fanatické hájení zájmů USA a Bruselu, to jest bohatého centra EU v čele s Německem, jak se nám to podle všeho snaží namluvit "zachránci" sociální demokracie píšící v poslední době komentáře pro DR - pánové Veleman, Bartošek, Novotný a spol.
Ovšem má smysl se bavit o něčem, co podle výsledků krajských voleb téměř neexistuje?
Zda koalice "Stačilo!" je či není krajně pravicová, o tom by se ovšem také dalo diskutovat donekonečna, pane Krupičko.
Nedávno jsme zde hovořili o tom, zda Hitler byl či nebyl socialista. V dané souvislosti bylo konstatováno, že mezi krajní levicí a krajní pravicí mnohdy skutečně existuje celá řada styčných bodů. A že napohled silný antikapitalistický akcent naprosto může být obsažen i v ideovém arzenálu pravicově-populistických hnutí.
Rozhodujícím kritériem pro zařazení daného subjektu na krajní pravici či na krajní pravici tedy bude něco jiného: v prvé řadě to, zda se daný subjekt respektive hnutí definuje jako hodnotově univerzalistický, tedy s příklonem k mezinárodní solidaritě - anebo zda se naopak konstituuje jako subjekt nacionalistický, hledící především na vlastní šovinistické zájmy.
A nedá se nic dělat, v tomto směru se hnutí "Stačilo!" projevuje naprosto jednoznačné v onom druhém způsobu, tedy s vyhraněným nacionalismem, respektive vyloženým šovinismem. Kdy to jediné co je předmětem zájmu je údajné "blaho" vlastního národa či státu, zatímco osudy (mnohdy tragické) jiných národů jsou zde zcela lhostejné.
Jestliže tedy J. Pehe (pseudo)komunistické hnutí "Stačilo!" označuje za krajně pravicové, pak k této klasifikaci skutečně existují alespoň určité zcela reálné důvody.
Nicméně je nutno uznat, pane Krupičko, že Vaše poznámka "má smysl se bavit o něčem, co podle výsledků krajských voleb téměř neexistuje?" je velice případná.
Bylo by ovšem zároveň zapotřebí vyjasnit otázku, zda tato - podle výsledků voleb už téměř neexistující - politická entita skutečně je "autentickou levicí", anebo pouze jejím skomírajícím pohrobkem.
Vzhledem k tomu, co se děje např. na Blízkém východě, kde počty nepřímých obětí izraelských agresí podle některých odhadů stoupají již do stovek tisíc a vzhledem k tomu jak se k tomu staví či to podporují různé západní vlády či vlády k Západu loajální (ČR např.) a vezme-li do úvahy všechno to vykořisťování periferie Evropy či světa (Třetí svět), tak bych spíše řekl, že krajně pravicový je na Západě kde kdo, vyjma např. KSČM.
Krom toho "podle skutků poznáte je" a z tohoto hlediska KSČM ještě nedostala příležitost se kompromisy reálné politiky řádně ušpinit.
KSČM chce zkrátka většinou přiměřeně hájit národní zájmy a to je v pořádku. Co si o tom myslí proamerický a probruselský aktivista Pehe je mi zcela lhostejné.
Lhostejné je to zřejmě i zbytkům Socdem, která si zachovala alespoň nějaké zbytky pudu sebezáchovy a zvolila si za svou předsedkyni Janu Maláčovou. Tedy ne že bych od ní něco nějak zvlášť levicového čekal. Nečekám od ní a Socdem už prakticky nic.
Sociální otázka že v sobě nemá intelektuální dimenzi?
To je vtip?
Co že to řešil jistý Marx?
Ale socialisté samozřejmě neuvažují o utopické beztřídní společnosti a krvavé cestě k ní. Chtějí ovšem takovou společnost, ve které neexistuje přílišná sociální diferencovanost, natož nesouměřitelnost. Taková společnost sice není dokonalá a proletáři v ní po dobrovolné směně nečtou po večerech Platóna v originále ........... ale má své klady, jistě intelektuálně uchopitelné.
V dnešní době, která se vyznačuje gradací majetkové nerovnost -- a covid byl zářný příklad, když inflace sežehla příjmy pracující třídy a drobné úspory zodpovědných, aby bohatí vydělávali atronomicky -- vidíme všechny typické příznaky, růstem násilí ve společnosti počínaje...
Tady je to mrtvé. Doporučuji Humanistické dialogy pana Poláčka! Jsou moderované a zcela zdarma. Non stop diskuze o čemkoli! Bez cenzury! Slušní ale vášniví diskutéři! Široký ideologický záběr!
Mohl bych k tomu říci mnohé, ale povím jedině na Humanistických dialozích pana Poláčka!
Ať žije společenský dialog!
Ať žije vlastenecká levice! Hanba progresivistům z Deníku Referendum, kteří vedou třídní boj proti chudým a slouží Bruselu!
Čtěte Argument!
Hanba okupaci Guantanáma!
Staňte se členy Společnosti česko-kubánského přátelství!
Pomáhejte chudám a utlačovaným, služte společnosti, ne panákům z horních vrstev! Hanba Deníku Referendum!
Anarchie!
Čtěme Kropotkina!
Čteme Lenina a Chomského!
Čtěme Lenina, Hausera, Proudhona, Badioua!
Nečtěme Bartoška a Jakuba Patočku!
Čtěme Druláka, Švihlíkovou, Chmelára, Blahu, Castra!
Pane Morbicere, vzhledem k tomu že jsem po deset dní měl zablokovaný přístup k diskusím na DR, mohu Vám odpovědět až s odpovídajícím zpožděním.
Napřed tedy k Marxovi: ano, jistě, marxistická teorie v sobě obsahuje velice intenzivní intelektuální náboj. Jenže - a to je naprosto rozhodující - Marx se (na rozdíl od současných socialistů respektive sociálních demokratů) naprosto a v žádném případě neomezil jenom a pouze na otázku sociální. Bylo by hrubým neporozuměním, kdybychom celou marxistickou teorii omezili pouze na toto.
Marx se naopak zabýval emancipací člověka v celé šíři jeho existence. Tedy emancipací člověka jakožto bytosti kreativní, bytosti společenské (v původním aristotelském smyslu zóon politikon), bytosti kulturní, bytosti dějinně tvůrčí. Tedy - souhrnně řečeno - bytosti realizující všechny své humánní potenciály.
Takovéto pojetí emancipace člověka je ovšem bezprostředně velkou intelektuální výzvou; neboť nutí k přemýšlení, k rozvažování o tom co tedy člověk vlastně vůbec je jako takováto bytost dějinná, kulturní, humánní a kreativní.
Zatímco současní socialisté, respektive sociální demokracie? Kde je zde - poté co se veškerá aktivita redukuje už jenom na otázku sociální - kde je zde vůbec nějaký prostor pro "intelektuální dimenzi"? Když dokonce i ve sféře ryze politické sám Oto Novotný zcela nedávno konstatoval, že uvnitř sociální demokracie "už celá léta neexistuje programová diskuse"?...
Píšete, že "ale socialisté samozřejmě neuvažují o utopické beztřídní společnosti a krvavé cestě k ní. Chtějí ovšem takovou společnost, ve které neexistuje přílišná sociální diferencovanost, natož nesouměřitelnost. Taková společnost sice není dokonalá a proletáři v ní po dobrovolné směně nečtou po večerech Platóna v originále ........... ale má své klady, jistě intelektuálně uchopitelné."
Což o to, společnost kde neexistuje přílišná sociální diferencovanost požadovali už právě Platón a Aristoteles; ovšem tento jejich sociální požadavek byl ukotven v mnohem širším rámci hledání onoho bytostného určení člověka. O takovémto hledání není u současných socialistů ani stopy.
A za druhé: tyto antické představy o sociálně homogenní společnosti byly už dávno převálcovány novodobým, zcela ordinérním kapitalismem. Jenže současní socialisté jako by se stále oddávali oné antické víře, že tuto sociálně homogenní společnost je možno vytvořit pouhým vlastním rozhodnutím, respektive morálním apelem. Případně zavedením vyšší míry přerozdělování. A tito socialisté nedokáží vstřebat ani Marxovy ekonomické analýzy, podle kterých je takováto sociální homogenizace společnosti neslučitelná s podstatou kapitálu respektive kapitalismu.
Kdyby, pane Morbicere, současní socialisté skutečně disponovali nějakou výraznou intelektuální dimenzí, pak by stávající diskuse vypadaly podstatně jinak.