Zatímco vítězství levice v nedávných parlamentních volbách ve Velké Británii se dlouho očekávalo, její vítězství ve Francii bylo spíše překvapením. V prvním kole voleb vyhrálo Národní sdružení Marine Le Penové a předpokládalo se jeho vítězství i v druhém kole, byť — díky ochotě kandidátů středu a levice spojit se proti lepenistům — nejspíše nikoli většinové.

Obecně lze k výsledku francouzských voleb říci, že ve Francii zvítězily demokratické a republikánské síly a poraženi byli antisystémoví nacionalisté. Společný cíl levice, centristů a pravého středu byl dosažen. Vítězem byl i prezident Emmanuel Macron, který vypadal jako hazardér, když volby vyhlásil v předčasném termínu a v takový výsledek voleb doufal.

Ve většině západních zemí se demokraté z vítězství francouzské republikánské většiny upřímně radují. Francie — jeden z hlavních pilířů evropské demokracie a integrace — se nehroutí. Po úspěchu populistické pravice v nedávných evropských volbách, ohlašujících soumrak evropské demokracie, je to pro všechny evropské demokraty dobrá zpráva a příslib, že nemusí být tak zle.

Vyjednávání mezi levicí, centristy a pravým středem o nové francouzské vládě nebude jistě jednoduché. Tím spíše, že na všem se neshodnou ani levicová uskupení Nové lidové fronty. Pokud ale půjdou svorně do tohoto vyjednávání s těmi programovými cíli, na kterých se dohodnout dokázala, budou mít navrch a mohou dospět k vytvoření vlády, která Francii posune dopředu.

Rozdíly mezi levicí a středem nejsou nepřekonatelné

Někteří pravicoví komentátoři, poněkud vyvedení z míry vítězstvím levice, rozdíly mezi Novou lidovou frontou a středopravým protějškem dramatizují. I když jsou tyto rozdíly místy značné, nejsou nepřekonatelné, aby znemožňovaly sestavení funkční vlády. Každopádně to nepůjde bez rozumných kompromisů, ale tak už to v pluralitní demokracii chodí.

Zdá se, že Damoklův meč visí nad Macronovou důchodovou reformou, respektive již prosazeným posunem hranice odchodu do důchodu z 62 na 64 let. S tímto posunem ale nesouhlasilo ani Národní sdružení, takže zde dojde jistě k nějakým úpravám. Mimochodem, naše nynější pravicová vláda chce posunout v České republice tuto hranici nad 67 let. Ve Francii jsme však na rozdíl od naší země svědky pokročilé debaty o délce a kvalitě života v důchodovém věku, která není omezena na úzce ekonomická hlediska.

Zcela jistě rovněž bude zvýšena daňová progrese u nejbohatších firem a budou navýšeny průměrné mzdy a platy; otázkou bude o kolik s ohledem na očekávané příjmy z vyšších daní. Toto jsou ale tradiční levicové požadavky, na které se jen pozapomnělo po dlouhé nadvládě neoliberální politiky austerity a nízkých daní v posledních dekádách.

Levice chce rovněž prosadit klimatickou neutralitu do roku 2050. Možná se tento termín posune, nicméně země půjde navzdory všem populistickým škarohlídům cestou zelené tranzice. Předmětem vyjednávání bude optimální nastavení energetického mixu s dominujícím podílem jádra a zvyšováním podílu obnovitelných zdrojů. Také nic nového, jen nově stvrzený klimatický závazek Pařížské dohody z roku 2016.

V migrační politice Francie nepůjde cestou „pevnost Evropa“, kterou prosazovalo Národní sdružení, ale cestou regulované solidární pomoci imigrantům s důrazem na jejich efektivnější sociálně-ekonomické a kulturní začleňování do francouzské společnosti. Francie je „tkanivem migrace“, stálo na transparentech vítězné levice, a tak tomu bude i v příštím období.

Ani v zahraniční politice nejsou mezi levicí a pravým středem nepřekonatelné neshody. Oba tábory podporují spíše hlubší podobu evropské integrace a pomoc Ukrajině ve válce s Ruskem, včetně vojenské pomoci. Levicovější vláda bude chtít hrát zásadnější roli v tlaku na mírová jednání, aniž by zapomínala, kdo je v konfliktu agresorem a kdo obětí.

Jediný skutečně velký rozdíl mezi radikálnějšími proudy levice a pravicovým středem se ukazuje v otázce vzniku samostatného palestinského státu. Nicméně oba proudy se na jeho vzniku shodují a liší se jen v názorech, jak a kdy k němu dospět. Jednak aby byly naplněny oprávněné nároky Palestinců i Izraelců, jednak aby tento akt přispěl k větší bezpečnosti v celé oblasti Blízkého Východu. Jde o vizi „dvojstátí“, kterou už dnes podporuje kdekdo, včetně Spojených států amerických v čele s prezidentem Bidenem.

Ve Francii se tak nekoná žádná „revoluce“, ve kterou doufaly některé horké hlavy na radikální levici, ani „kontrarevoluce“, jak o ní snili lepenovští populisté. Spíše byla odvrácena kontrarevoluce a uhájena liberálně-republikánská demokracie, ve které má levice, střed a pravý střed tradičně silné postavení. Tentokrát se kyvadlo vychýlí více doleva, což bude pro demokracii — a nejen ve Francii — dobře.

Selektivní slepota české „demokratické pravice“

Matěj Moravanský velmi přesně popsal, jakou paniku vyvolalo vítězství levice ve francouzských volbách v českých pravicových kruzích. Musel jsem se hanbou červenat, když jsem poslouchal, jak moderátorka veřejnoprávní ČT, komentující výsledky voleb hned po jejich zveřejnění, propadala hysterii, jako by toto vítězství bylo pro Francii větší pohromou než vítězství Národního sdružení. Padala silná slova o „marxistické revoluci, kterou jsme tu už zažili“, „ohrožení demokracie“, „uvržení Francie do vleklého politického chaosu“ a podobné nesmysly.

Hosté přizvaní do pořadu — vesměs pravicoví komentátoři a zástupci ODS a hnutí ANO — paní moderátorce v její hysterii zdatně sekundovali. Oceňuji na ČT její schopnost stavět informační hráz proti antidemokratickému populismu v zemi. Ale nejen v tomto případě se ukazuje, jak je tato hráz děravá, když je postavena výlučně na základech mainstreamového pravého středu a letitém kýčovitém antikomunismu.

Zdá se tedy, že ČT, stejně jako česká „demokratická pravice“, jejíž je hlásnou troubou, vůbec nechápe, proč ve Francii a v Evropě výsledky voleb slaví jako velké vítězství nejen levičáci, ale i centristé a republikáni pravého středu.

Za pozornost stojí, jaký dopad budou mít výsledky francouzských voleb na české populisty. Stejně jako jejich partneři v Evropě i oni doufali ve vítězství Marine Le Penové s tím, že se tím posílí jejich domácí postavení. To se nestalo a mezi našimi populisty zřejmě zavládne hluboké roztrpčení. Vždyť tolik na šéfku Národního sdružení sázeli!

Francouzské volby ovlivní budoucnost ANO i SOCDEM

Zajímavé bude sledovat dopady francouzských voleb především na hnutí ANO. Tato politická divize Babišova Agrofertu prokazuje stále cyničtější tvář. Hnutí ANO začínalo jako „liberální“ hnutí. Následně se ve vládě se sociálními demokraty účelově posouvalo doleva, aby vykrádalo jejich program a voliče. Nakonec se v opozici vůči současné vládní pravici začalo posouvat na extrémní pravici, tentokrát ve snaze vykrádat program a voliče nacionálně-konzervativních stran a stát se jejich lídrem.

Babiš zjevně doufal, že po vítězství Národního sdružení v parlamentních volbách se vlna populismu v Evropě ještě více zvedne a on se nechá vynést po boku Orbána a Le Penové na její vrchol. Za tímto účelem v Evropském parlamentu výrazně asistoval při založení nové populistické frakce Patrioti pro Evropu.

Po boku „vítězné“ Le Penové se Babiš mohl v domácí politice cítit v komfortnější situaci při vysvětlování, proč se otevřeně s extrémní pravicí spojuje. Této možnosti se mu však zřejmě nedostane. Le Penová volby ve Francii nevyhrála, skončila až třetí, takže Babiš ve frakci Patriotů nebude spoluozářen jejím vítězstvím, ale spíše spoluzastíněn její prohrou. A doma se jako její otevřený spojenec stane snadnějším terčem.

Babišovo hnutí ANO je tím nejodpudivějším projevem uplatňování populistické metody „vše dovoleno“, pokud jej úspěšně přivádí k moci. Dnes je možné Babišovo hnutí ANO otevřeně a bez zábran označovat za lídra extrémně konzervativní a nacionalistické pravice v České republice a jednu z hlavních opor tohoto proudu v evropském rozměru. Jak ale ukazuje příklad Národního sdružení Marine Le Penové, co se zpočátku může jevit jako velká výhoda, nakonec se může ukázat jako zásadní slabina.

Rovněž bude zajímavé sledovat dopady francouzských voleb na českou levici. Ta se nachází v hluboké krizi a hledá cesty jak z ní ven. Nejvíce se to týká Sociální demokracie. Kolem ní se vyskytuje mnoho politických podnikatelů, kteří si myslí, že se z krize dostane, když bude kopírovat populistickou politiku; tu v podobě hnutí ANO, tu v podobě Okamurovy SPD, tu v podobě Stačilo komunistické předsedkyně Konečné nebo jiných populistů.

Tím, co se zde ale míní souslovím „dostat se z krize“, neznamená nic jiného než dostat se k moci, a to za každou cenu — a nejlépe opět v koalici s Babišem. Lze jen doufat, že nyní, za situace, kdy se hnutí ANO otevřeně postavilo na stranu nejreakčnějších evropských proudů, nenechá se členská základna SOCDEM hlasy těchto politických podnikatelů opět zblbnout.