Vítězství francouzské levice bude mít důsledky i pro českou politiku
Oto NovotnýZápadní demokraté výsledky francouzských voleb vítají, kdežto česká společnost, stále zaslepená laciným antikomunismem, se jich hrozí. V každém případě vývoj ve Francii silně ovlivní Babišovy evropské plány i budoucnost SOCDEM.
Zatímco vítězství levice v nedávných parlamentních volbách ve Velké Británii se dlouho očekávalo, její vítězství ve Francii bylo spíše překvapením. V prvním kole voleb vyhrálo Národní sdružení Marine Le Penové a předpokládalo se jeho vítězství i v druhém kole, byť — díky ochotě kandidátů středu a levice spojit se proti lepenistům — nejspíše nikoli většinové.
Obecně lze k výsledku francouzských voleb říci, že ve Francii zvítězily demokratické a republikánské síly a poraženi byli antisystémoví nacionalisté. Společný cíl levice, centristů a pravého středu byl dosažen. Vítězem byl i prezident Emmanuel Macron, který vypadal jako hazardér, když volby vyhlásil v předčasném termínu a v takový výsledek voleb doufal.
Ve většině západních zemí se demokraté z vítězství francouzské republikánské většiny upřímně radují. Francie — jeden z hlavních pilířů evropské demokracie a integrace — se nehroutí. Po úspěchu populistické pravice v nedávných evropských volbách, ohlašujících soumrak evropské demokracie, je to pro všechny evropské demokraty dobrá zpráva a příslib, že nemusí být tak zle.
Vyjednávání mezi levicí, centristy a pravým středem o nové francouzské vládě nebude jistě jednoduché. Tím spíše, že na všem se neshodnou ani levicová uskupení Nové lidové fronty. Pokud ale půjdou svorně do tohoto vyjednávání s těmi programovými cíli, na kterých se dohodnout dokázala, budou mít navrch a mohou dospět k vytvoření vlády, která Francii posune dopředu.
Rozdíly mezi levicí a středem nejsou nepřekonatelné
Někteří pravicoví komentátoři, poněkud vyvedení z míry vítězstvím levice, rozdíly mezi Novou lidovou frontou a středopravým protějškem dramatizují. I když jsou tyto rozdíly místy značné, nejsou nepřekonatelné, aby znemožňovaly sestavení funkční vlády. Každopádně to nepůjde bez rozumných kompromisů, ale tak už to v pluralitní demokracii chodí.
Zdá se, že Damoklův meč visí nad Macronovou důchodovou reformou, respektive již prosazeným posunem hranice odchodu do důchodu z 62 na 64 let. S tímto posunem ale nesouhlasilo ani Národní sdružení, takže zde dojde jistě k nějakým úpravám. Mimochodem, naše nynější pravicová vláda chce posunout v České republice tuto hranici nad 67 let. Ve Francii jsme však na rozdíl od naší země svědky pokročilé debaty o délce a kvalitě života v důchodovém věku, která není omezena na úzce ekonomická hlediska.
V každém případě by bylo záhodno si uvědomit, že okolnosti současných francouzských voleb byly příliš specifické, nežli aby bylo možno z nich činit nějaké dalekosáhlé závěry - a to i pro politiku francouzskou, natož pak českou.
Je nutno si uvědomit: tyto francouzské volby byly v prvé řadě volbami protestními, a to hned v dvojím smyslu. Na straně jedné proti Macronovi, na straně druhé proti Le Penové. A protože tradiční francouzská pravice se nachází ve stadiu rozkladu, pak voliči fakticky sotva měli vůbec nějakou jinou možnost nežli dávat své hlasy levici.
Zároveň je nutno korigovat tvrzení O. Novotného o tom, že "zvítězila levice a prohrála Le Penová". Tak je tomu sice opticky při pohledu na počet získaných mandátů; ale při pohledu na počet získaných hlasů (kterýžto ukazatel ovšem mnohem spíše odráží reálný poměr voličských preferencí) zvítězilo hnutí Rassemblement National, s třetinou získaných hlasů. A až na druhém místě - a to s dosti výrazným odstupem - se umístila spojená levice.
Přičemž - právě o tomto "spojení" v táboře levice je nutno mít zásadní pochybnosti. Ve skutečnosti se jedná o velice heterogenní svazek, vzniklý pouze ad hoc, jako společná hráz proti hrozícímu nástupu extrémní pravice. Je možno očekávat se značně vysokou pravděpodobností, že tato levicová fronta se velice rychle rozpadne v navzájem znesvářené frakce. Tím spíše až se budou rozdělovat vládní posty.
Ano, i takto nejednotná levice zřejmě dokáže prosadit určité tradiční levicové programy; ovšem za tu cenu že ještě více stoupne už tak velmi povážlivý francouzský státní deficit. Což je objektivní ekonomický faktor, který se časem nevyhnutelně vrátí jako bumerang. A pokud se vrátí někdy před příštími volbami, pak je možno se značně vysokou pravděpodobností predikovat, že v těchto volbách levice utrpí stejně drtivou porážku, jako se velkým zdá její současné volební vítězství.
Je tedy jen velice málo důvodů k tomu vkládat do tohoto volebního vítězství francouzské levice nějaké přehnané naděje. Stejně jako levice česká, ani ta francouzská nepřichází s žádnou ideou, která by mohla mít potenciál reanimovat levicové (respektive socialistické) hnutí jako takové, která by mohla vyřešit základní systémové problémy současné liberální demokracie pozdního kapitalismu. Respektive současné civilizace vůbec.