První říjnovou sobotu se koná volební sjezd SOCDEM, na kterém se má na dlouhou dobu rozhodnout, jakým směrem se bude ubírat, aby se vrátila do poslaneckých lavic a stala se opět relevantní stranou. O funkci jejího předsedy se ucházejí dvě významné stranické osobnosti — Jana Maláčová a Jiří Dienstbier. Maláčová byla ministryní práce a sociálních věcí ve vládě Andreje Babiše, Dienstbier dvě volební období senátorem, kandidátem ČSSD na funkci prezidenta a za vlády Bohuslava Sobotky ministrem pro lidská práva a vládní legislativu.

Maláčová bude navrhovat, aby SOCDEM usilovala o návrat do Sněmovny v koalici levicových stran včetně komunistů. Bude přitom argumentovat příkladem posledních volebních úspěchů koalice Stačilo! vedené předsedkyní komunistů Kateřinou Konečnou a zároveň příkladem sjednocené francouzské levice v rámci Nové lidové fronty, které se podařilo zvítězit v nedávných francouzských parlamentních volbách.

Dienstbier bude naopak prosazovat, aby SOCDEM šla do sněmovních voleb samostatně, anebo v koalici levicových nekomunistický stran. Tvrdí, že ačkoli se SOCDEM s komunisty vcelku shodne v socioekonomických otázkách, vážné rozpory mezi nimi přetrvávají v kulturních otázkách, včetně otázky geopolitické orientace České republiky, což společnou koalici vylučuje.

Maláčová spory SOCDEM s komunisty v kulturních tématech nepopírá, ale protože je považuje ve srovnání se socioekonomickými tématy za druhořadé, myslí si, že je mohou obě strany v zájmu dosažení akční jednoty upozadit či ignorovat.

Podle Dienstbiera to ale takto fungovat nebude. Obecně proto, že kulturní témata hýbou veřejností a strany na ně musí chtě nechtě reagovat. A už vůbec ne v případě komunistů, kteří svých posledních volebních úspěchů dosáhli primárně komunikací kulturních témat. Je tedy zjevné, že pokud chtějí být úspěšní i příštích sněmovních volbách, budou muset v jejich komunikaci jejich osobitým stylem pokračovat.

Z druhé strany je jasné, že pokud by SOCDEM šla do společné předvolební koalice s komunisty, musela by veřejně komunikované postoje komunistů v kulturních tématech tolerovat, což znamená mlčet o nich. (V opačném případě by koalice s komunisty, rozklížena na kulturních tématech, zásadně oslabovala své volební šance.) Takový oportunismus si však SOCDEM nemůže dovolit, nemá-li popřít svoji identitu a dostat se do rozporu s postoji evropských sociálnědemokratických stran.

Zásadní rozdíly v postojích ke kulturním tématům mezi sociálními demokraty a komunisty

Připomeňme si stručně na několika příkladech rozdílný přístup ke kulturním tématům mezi evropskou sociální demokracií, respektive evropskou demokratickou levicí na straně jedné a našich komunistů na straně druhé. Odkaz na evropskou demokratickou levici tu podtrhněme, neboť europoslankyně Kateřina Konečná po evropských volbách z evropské radikálně levicové frakce (Levice) kvůli tomuto rozdílnému přístupu odešla.

Zatímco evropská sociální demokracie a radikální levice podporují členství svých zemí v Evropské unii, komunisté jej všemožně zpochybňují; o členství v EU dokonce plánují uskutečnit referendum a agitovat za to, aby ji Česká republika opustila. Podobně rozdílné postoje se týkají členství v NATO, i když v tomto případě je radikální levice mnohem zdrženlivější.

Zatímco evropská sociální demokracie a radikální levice považuje „zelenou dohodu“ za soubor nutných prostředků, kterými mohou jednotlivé státy společně čelit globální klimatické změně, komunistka Konečná ji považuje za „poblázněnou ideologii“, od které je potřeba odstoupit, čímž efektivnost mezinárodního kolektivního úsilí čelit klimatické změně zásadním způsobem oslabuje.

Zatímco evropská sociální demokracie podporuje společný solidární přístup v řešení migrace, včetně významné humanitární a rozvojové pomoci zemím, odkud migranti přicházejí, komunisté takový přístup odmítají a žádají, aby migrační politika spadala do výlučné pravomoci jednotlivých států a v celounijním rámci se redukovala pouze na projekt „pevnost Evropa“, tedy opevňování vnějších hranic Schengenu.

Zatímco evropská sociální demokracie a radikální levice podporují Ukrajinu v jejím spravedlivém boji proti ruskému agresorovi, komunistka Konečná mluví jazykem kremelské propagandy, že vpádem na Ukrajinu Rusko předešlo jeho napadení vojsky NATO. Zatímco evropská sociální demokracie tvrdí, že dosažení spravedlivého míru na Ukrajině musí primárně zohledňovat zájmy oběti, tedy Ukrajiny, komunistka Konečná fantazíruje o míru, v němž mají být na roveň postaveny imperiální zájmy agresora.

A tak bychom mohli pokračovat. Je zjevné, že uvedená témata a rozdílné přístupy k nim, kterými se strany vůči sobě vymezují, budou nadále žhavými tématy politického předvolebního diskurzu a nebude možné se jim vyhnout.

Progresivní, nebo konzervativní levice?

Dienstbier je přesvědčen, že strategie volebního spojení SOCDEM s komunisty, vycházející z ignorance jejich zásadně rozdílných pohledů na uvedená kulturní témata, není jen nějakou nedomyšleností. Maláčová je velmi inteligentní politička. Dienstbier v této strategii vcelku správně vidí počátek snah převést SOCDEM do tábora populistických stran konzervativně-nacionální orientace, které se s postoji komunistů k uvedeným kulturním tématům shodují.

Dienstbier chce delegátům sjezdu připomenout, že tradiční hodnotová orientace sociální demokracie navazuje konstruktivně na evropskou liberálně-demokratickou tradici, takže tato případná její konzervativní reorientace by znamenala tuto tradici de facto zradit. V konečném důsledku by se tak SOCDEM zařadila mezi krajně pravicové a konzervativní politické subjekty, které dnes usilují o takzvanou „konzervativní kontrarevoluci“; jinými slovy, o přeměnu liberální demokracie v „iliberální“, vyznačující se omezenou demokracií s krajně konzervativní kulturou a autokratickými rysy.

Konkrétní představu o takové „demokracii“ dostaneme, když pozorně sledujeme chování vládnoucích elit v Orbánově Maďarsku nebo na Ficově Slovensku. Zjednodušeně tak můžeme říct, že ve sporu Dienstbiera a Maláčové jde o rozpor mezi budoucím progresivním, respektive konzervativním směřováním sociální demokracie v České republice.

Maláčová se bude vykrucovat, že konzervativní reorientaci SOCDEM uzavřením předvolební koalice s komunisty nezamýšlí, že chce pouze touto cestou vrátit SOCDEM co nejrychleji do Sněmovny. Povede zastírací řeči, že spor o progresivní — liberální — versus konzervativní orientaci SOCDEM je umělý, ve skutečnosti neexistuje a je to dílo pravice, která chce vrazit mezi levicové strany klín.

To ale nebude znít z jejích úst přesvědčivě. Již dávno si vrabci cvrlikají o jejím propojení na odborné kruhy kolem Matěje Stropnického a Petra Druláka, kteří v České republice koncept „konzervativní levice“ tvrdošíjně prosazují.

V tomto kontextu pak nevyznívá přesvědčivě ani uzavření koalice SOCDEM a komunistů po vzoru francouzské Nové lidové fronty. V tomto koaličním uskupení se spojila francouzská levice, která je hodnotově jasně progresivní a jež takto usilovala nejen o vítězství nad pravým středem, ale primárně o vítězství nad konzervativní krajní pravicí Marie Le Pen.

Šance Maláčové

Když přihlédneme k současnému chaotickému stavu mysli mnoha řadových členů SOCDEM, znervóznělých dlouhým pobytem jejich strany v mimoparlamentní opozici a pocity nejistoty z jejích volebních vyhlídek, nelze si příliš dělat iluze, že budou na sjezdu alternativy volební strategie nabízené Maláčovou a Dienstbierem hlouběji zvažovat a podle toho hlasovat. Hledisko, které nejspíše u většiny z nich převáží, bude čistě elektoralistické.

Stačilo! komunistky Konečné v posledních volbách uspělo. Jestliže zároveň do krajských zastupitelstev propasírovala takové fosilní subjekty jako národní socialisty nebo Paroubkovy suverenisty pod ukradenou značkou ČSSD, není vyloučeno, že se to může podařit i v případě SOCDEM. A že to bude za cenu odporné konzervativně nacionalistické a populistické volební rétoriky? To, nechť vezme čert, důležité jsou přece volební výsledky.

Takže Maláčová čerpá sebevědomí z vědomí, že tato čistě elektoralistická optika bude při rozhodování delegátů sjezdu hrát do karet především jí; dobře to ví a bude na ni klást primární důraz.

Do karet jí bude hrát i fakt, že v hlavách většiny členů SOCDEM je dnes představa o hodnotovém a programovém směřování evropské sociální demokracie téměř mizivá, v lepším případě vágní. Jednak kvůli dlouhodobé neexistenci seriózních programových diskusí ve straně, jednak kvůli jejich tradičně chabému vnímání širšího evropského kontextu, ve kterém se sociálnědemokratické hnutí vyvíjí a působí — což mimochodem dosvědčují tradičně chabé výsledky této strany v evropských volbách.

Dienstbier bude delegáty sjezdu varovat, že Maláčové projekt volebního spojení SOCDEM a komunistů je jeden velký omyl, který může mít pro českou sociální demokracii tragické důsledky. Jakmile se tato strana nechá zavléct do populisticko-konzervativní bažin, tak do nich zabředne až po uši a v České republice jako potenciální reprezentantka evropské sociální demokracie definitivně skončí. A pravděpodobně ji stihne stejně trpký osud jako slovenské „sociální demokraty“ vedené Ficem a Pelegrinim: tedy vyhazov z eurounijní socialistické frakce a z Evropské sociálnědemokratické strany (PES).

Širší kontext tlaku na vytvoření předvolební koalice SOCDEM a komunistů

Dienstbier by měl také delegátům sjezdu poodkrýt širší kontext, v němž se pokus zavléct SOCDEM do předvolební koalice s komunisty odehrává. Tento manévr je součástí Babišova a Zemanova scénáře seskupit hlasy co nejvíce voličů propadlých v minulých sněmovních volbách ve prospěch populistických a konzervativně nacionalistických stran s cílem dostat je do Sněmovny a zajistit tak podporu poslanecké většiny pro příští Babišovu vládu.

Paní Konečná je součástí tohoto scénáře a vůbec se tím netají, jen trpělivě naplňuje dávné snahy komunistů „narovnat hnutí ANO páteř, aby neuhnulo doprava, ale doleva“, anebo, jak se vyjádřila před nedávnem — „udělat z Babiše levicového premiéra“.

Delegáti sjezdu SOCDEM by si přitom měli vzpomenout, že to byla Jana Maláčová s tehdejším předsedou strany Hamáčkem, kteří po volbách roku 2017 vehementně prosazovali vstup sociální demokracie do Babišovy vlády a zcela ignorovali varovné hlasy, že pokud se tak stane, stranu to nadlouho poškodí a do příští Sněmovny se už nedostane.

Maláčová může do určité míry oprávněně kritizovat Šmardovo vedení, že se mu od posledního sjezdu nepodařilo zvýšit šance na návrat SOCDEM do poslaneckých lavic. Nicméně fakt, že SOCDEM po volbách v roce 2021 ze Sněmovny vypadla, je důsledkem jejího špatného odhadu šancí udržet SOCDEM ve Sněmovně po třech letech ve vládě s hnutím ANO. Dnes by se tedy neměla stylizovat do role spasitelky SOCDEM, aniž by se přitom ve tváři nečervenala, když pro ni připravuje stejný scénář.

Maláčová bude kolem otázky budoucího vztahu k hnutí ANO mlžit a vychytrale argumentovat, že za situace, kdy SOCDEM ještě není ve Sněmovně, není otázka vstupu do vlády s Babišem na pořadu dne. To může znít přesvědčivě jen politickým sklerotikům anebo těm, kteří na budoucí vládní spolupráci SOCDEM s hnutím ANO opětovně otevřeně či skrytě sází.

Šance Dienstbiera

Jakkoli Dienstbier má proti alternativě koalice SOCDEM a komunistů velmi pádné argumenty, šance, že by jimi strhl většinu delegátů na svou stranu, je potřeba odhadovat realisticky.

Maláčová sice oficiálně oznámila svoji kandidaturu teprve po vyhlášení výsledků nedávných krajských voleb, avšak ve skutečnosti se pro ni rozhodla již před několika měsíci a od té doby na svém vítězství na sjezdu systematicky pracuje. Za prvního místopředsedu si vybrala stranického matadora Luboše Zaorálka, který navzdory řadě proher, ke kterým stranu jako její volební lídr přivedl, neztrácí sebevědomí jejího „mozku“ a spasitele.

Dienstbier svoji kandidaturu oznámil několik dní před sjezdem, kdy se ukázalo, že se ve straně nenajde žádný jiný protikandidát, který má odvahu pokusit se zabránit tomu, aby volbou Maláčové byly všechny šance této strany stát se autentickou evropskou sociální demokracií definitivně pohřbeny.

Na rozdíl od Maláčové, Dienstbier nenabízí SOCDEM svojí vizí progresivní sociální demokracie nijak jednoduchou cestu. Tato cesta bude v české kotlině, kde se tradičně dobře daří všemožným konzervativním předsudkům, nadmíru složitá. Každopádně si vyžádá dlouhodobou trpělivou práci všech členů strany a její radikální hodnotově-programovou a organizační reformu. To jistě nebude hned.

Ti sociální demokraté, kteří se nakonec přece jen pokusí naplnit Dienstbierovu progresivní vizi, však mohou čerpat ze zkušeností tradičních sociálnědemokratických stran operujících úspěšně v širokém evropském kontextu a stále patřících k jeho politickému mainstreamu.

Sobotní sjezd má tedy, jednoduše řečeno, jediný úkol. Rozhodnout, zda SOCDEM vykročí ke své obnově provinčně konzervativním, anebo evropsky progresivním směrem. Jestli zůstane „sociální demokracií“ jen podle jména, anebo se stane plnohodnotnou sociální demokracií, kterou známe z její více než stopadesátileté úspěšné evropské praxe. Delegáti sjezdu by se měli rozhodnout pro druhou možnost, podpořit Dienstbiera a postavit se tak proti novým fierlingerovcům, kteří dnes opakovaně hodlají pod falešnými sliby jejich stranu zničit.