Sociální demokracie si na svém sjezdu zvolila do čela Janu Maláčovou, jejímž programem je spolupráce s postkomunistickou levicí v podobě koalice Stačilo!, již vede komunistka Kateřina Konečná. Na sjezdu tak prohrála koncepce Jiřího Dienstbiera, který chtěl českou sociální demokracii posunout k hodnotám zastávaným stranami demokratické levice v západoevropských demokraciích.

Výsledky sjezdu přiměly k rezignaci na členství dva významné sociální demokraty polistopadové sociálnědemokratické minulosti u nás, Petru Buzkovou a Tomáše Petříčka. Na sociálních sítích i v textech významných komentátorů většinově převážilo mínění, že zvolení Maláčové je definitivním koncem české sociální demokracie, která se nejspíš opět vrátí do lůna komunistické strany, kde pobývala během komunistického režimu.

Zazněly však i radikálnější názory, podle nichž je demokratická levice obecně mrtvý koncept, protože sociálnědemokratické strany dnes razí nárokovou politiku pro lidi, kteří často zneužívají štědré dávky, spoléhají nepřiměřeně na stát a nejsou ochotni se starat sami o sebe.

V zahraniční politice pak kritici evropským stranám demokratické levice vyčítají zejména to, že některé údajně sklouzly k nepřiměřené kritice Izraele kvůli jeho počínání nejen v Gaze v reakci na loňský teroristický útok Hamásu, ale i kvůli jeho politice vůči Palestincům na Západním břehu.

Z některých komentářů také téměř zaznívá cosi jako uspokojení z toho, že demokratická levice u nás dopadla, jak dopadla. Po demokratické levici prý už prostě není v současných západních společnostech poptávka, o čemž svědčí i úpadek sociálnědemokratických stran v některých západních zemích.

Moderní sociální demokracie u nás nevznikla

Demokratická levice západního vzoru u nás ale jen těžko mohla zajít na úbytě, protože zatím ani skutečně nevznikla. Po počátečních pokusech vzkřísit po roce 1989 sociální demokracii s pomocí hodnot, jež demokratická levice vyznávala na Západě, se do čela strany dostal Miloš Zeman, který neusiloval o přeměnu sociální demokracie ve stranu západního střihu, ale o vytvoření postkomunistické levicové strany pro všechny, kdo už nechtěli mít nic společného s levicí komunistickou.

Přeměně sociální demokracie v autentickou levicovou stranu stálo v cestě i to, že hlavní agendou všech stran, které se v prvních zhruba patnácti letech po pádu komunistického režimu ocitly v čele vlád, bylo dokončení privatizace a obecně vytvoření tržní ekonomiky. Jak k tomu dospět bylo do značné míry určeno kritérii pro členství v Evropské unii. Obnova „kapitalismu“ byla cílem, který sociálnědemokratickou identitu, k níž vždy patřily především snahy již existující kapitalismus „regulovat“, rozmělňoval.

Dědictvím Zemanovy vlády zkrátka nejsou snahy o sociální emancipaci a boj za lidská práva, které charakterizovaly západní sociální demokracie, ale dokončení privatizace bank či formální splnění kritérií pro členství v EU. Ta přitom nikdy nebyla, pokud šlo o fungování hospodářství, žádným „socialistickým“ projektem — navzdory tomu, co o ní tvrdil Václav Klaus.