Jana Maláčová (SocDem) jela do Vídně se poučit, jak řešit bydlení. Škoda jen, že tuto cestu nepodnikla daleko dříve. Například když byla ministryní práce. To ale tehdy v televizních debatách hájila totální asociálnost a neschopnost úřadů práce, který nebyl schopen dlouhé měsíce vyplácet příspěvky na bydlení, kvůli čemuž vzrostlo bezdomovectví v Praze. Ona je totiž sociální politika takovou skládankou. Stačí, aby jedna složka nefungovala, a je paralyzován postupně celý systém.

Během své loňské pracovní návštěvy Vídně týkající se zejména projektu zabydlování v režimu Housing First jsem zažil bez nadsázky občanský šok. Už jen tím, že jsem například na magistrátu viděl lidi, kteří nepřipomínali mafii z béčkového filmu, ale kultivované politiky a úředníky. Celá komunikace byla diametrálně odlišná od toho, co jsem znal z Prahy. Město a jeho úředníci zde své vize o bytové politice přesně formulují. Vycházejí totiž ze stoleté tradice a dějiny jim dnes v cestě sociálního města, kde není určující soukromý byznys developerské bubliny ani investičních korporátů a jim sloužících úředníků, dávají za pravdu.

To, co ve Vídni rozhoduje, je opravdový zájem o věci veřejné, schopnost solidarity, empatie k těm nejohroženějším, a hlavně stálý zřetel na zájem celku, který se přetaví do opravdové kvality života jednotlivců. Cílem je spokojenost v zaměstnání, které vás uživí, spokojenost v obecním bytě, který vám dává záruky po generace, otevřenost vůči jinakosti, potlačení stresu, zda finančně vyjdu. Hodnoty, jež jsou nejen pro sociálního pracovníka takřka povinností.

Ve Vídni je zřetelný solidární aspekt, na který jsme již v této zemi absolutně rezignovali. A přitom jsme dlouhý kus cesty urazili společně. Dokonce si myslím, že Masaryk a jeho stále tolik aktuální „otázka sociální“ byla pro cestu, která bránila fašistickému a komunistickému radikálnímu hnutí, určující. Mám na mysli Masarykovy domovy, masivní družstevní výstavbu první republiky, regulaci nájmu nebo tvrdou ochranu nájemníků. To vše jsou společné hodnoty. Avšak s jedním rozdílem — ve Vídni jsou na tuto historii hrdí, v Praze je terčem posměchu.

Nejprve omluvu

Jana Maláčová nám tak zapomněla sdělit to nejpodstatnější: omluvit se za minulost ČSSD a nabídnout cestu, jak dál. Sám bych ocenil, kdyby jakkoli tematizovala například tyto okruhy:

Nebyla masivní privatizace bytů pro jednu generaci včetně následného řešení blížící se katastrofy pomocí státní pomoci k dostupnosti hypoték, minimálního zdanění majetku a stavebního spoření, které se využívalo na úplně jiné věci, politicky účelová? Jak je možné, že Vídeň vlastní desítky procent bytového fondu, zatímco Praha jen pět?

Nesloužily všechny minulé nástroje bytové politiky záměrně pouze bohatší části společnosti? A nebyla součástí převládajícího diskurzu o tom, že soukromé vlastnictví vyřeší vše a nájemní bydlení je jen pro „socky“, které si za svoji situaci mohou samy, i Jana Maláčová?

Maláčová by měla narovinu sdělit, že Vídní už opravdu nikdy nebudeme, a vedle toho garantovat, že dodržování byť slabé ochrany nájemníků, zdanění investičních nemovitostí, prosazení reálné cenové mapy nebo zastavení Jurečkovy superdávky bude pilířem sociálnědemokratické politiky.

To však nevyřeší klipy a fotky z Vídně, nýbrž výhradně jasná, upřímná a zodpovědná politika.