Bydlení je jednou z nejzákladnějších lidských potřeb. Od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948 mluvíme tom, že na bydlení mají lidé právo, protože je součástí komplexnějšího práva na přiměřenou životní úroveň. V čl. 25 Deklarace čteme, že každý má právo na přiměřenou životní úroveň a v tomto smyslu i na „bydlení“.

Klíčové je adjektivum „přiměřené“. I když zůstává otevřenou kategorií, vztahuje se k otázce zdraví a blahobytu (anglicky well-being). Skutečně, pokud se podíváme na komentář k uvedenému ustanovení, tak cílem bylo zajistit, aby každý člověk mohl být schopen běžné, každodenní interakce s jinými, a to „bez hanby a nedůvodných překážek“.

Zahrnutí práva na bydlení do Všeobecné deklarace lidských práv vyjadřuje předpoklad, že představuje jednu ze základních materiálních potřeb a je předpokladem pro vedení života v důstojnosti a svobodě. Ale takováto představa má mnohem starší kořeny. Už Platón v Ústavě popisoval zajištění potřeby bydlet jako jeden z hlavních důvodů pro vznik obce.

Právo na bydlení najdeme uvedeno i v čl. 11 odst. 1 Paktu OSN o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966, který je právně závazný a je součástí našeho ústavního pořádku. Stejně jako ve Všeobecné deklaraci, i zde čteme, že bydlení je součást práva na přiměřenou životní úroveň.

Důležité je, že dané ustanovení interpretoval Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva. Víme tak, že jde o právo, které „nesmí být interpretováno úzce, restriktivně“ a znamená právo „žít někde v bezpečí, míru a důstojnosti“ a že kritérium přiměřenosti obsahuje sedm hledisek, včetně bezpečí právních vztahů či cenové dostupnosti.

Právo na bydlení má nejen individuální, ale i systémový rozměr. Ten zahrnuje například existenci a funkčnost systému sociálního bydlení nebo prevenci ztráty kontroly nad bytovým fondem.

Výbor OSN zdůraznil tento systémový rozměr například ve svém rozhodnutí proti Španělsku. V něm uvedl, že pro zajištění bydlení nízkopříjmovým domácnostem by měl stát přijmout „komplexní plán“, který by definoval „zdroje, opatření, indikátory, časový rámec a hodnotící kritéria“ tak, aby bylo právo na bydlení pro uvedenou skupinu lidí zajištěno nejenom rozumným, ale hlavně „měřitelným“ způsobem.

Řečeno i jinak, potřeba přijetí takového plánu vyplývá z práva na bydlení. Jiným systémovým problémem z hlediska lidských práv by mohl být podle uvedeného orgánu OSN prodej veřejného bytového fondu soukromým investičním fondům ze strany obcí v době, kdy roste potřeba sociálního bydlení.

Rovněž preference vlastnictví nad jinými formami bydlení je lidskoprávní otázka. Dokládá to i nedávné rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva ve věci FEANTSA proti Belgii. Tento výbor sídlí ve Štrasburku, posuzuje porušování Evropské sociální charty a jeho rozhodnutí se v národním kontextu implementují.

Zajisté, nejde o rozsudky a váha rozhodnutí není tak silná. Nicméně i tak představují velmi důležitý faktor ovlivňující jak právní prostředí, tak i sociální politiky státu.

Ve zmiňované věci proti Belgii Evropský výbor zkritizoval právě podporu vlastnictví na úkor jiných typů právních vztahů, čímž položil důraz na plurality právních titulů k bydlení, a to zejména z hlediska přístupnosti pro ty, kdo nemají dostatek zdrojů na pořízení si vlastního bytu či domu. Jednostranně orientovaná politika bydlení může totiž nepříznivě ovlivnit bytovou situaci zranitelných domácností.

A to se stalo i v Belgii, která sice přijala určitá sociální opatření, nicméně nedostatečná. Za takovou byla označena zejména nabídka sociálního bydlení a omezený rozsah příspěvků na nájemné.

Dodržování práva na bydlení má tedy komplexní povahu. Nejde pouze o dodržování a naplňování sedmi hledisek formulovaných OSN v individuálních případech, ale také o otázku, zda politika bydlení a zákony skutečně vedou k tomu, že právo na bydlení je zajištěno všem, bez ohledu na příjem a sociální okolnosti.

Směr, kterým se musí český stát ve světle svých lidskoprávních závazků vydat byl narýsován v rozhodnutí Evropského výboru z ledna 2025 ve věci FEANTSA proti České republice. Toto v pořadí již druhé rozhodnutí o porušování práva na bydlení proti České republice obsahuje až čtyři oblasti, které musí stát napravit. Konkrétně se jedná o:

1. nedostatečné zajištění přístupu k přiměřenému sociálnímu bydlení a právní ochranu práva na bydlení;
2. absenci dostatečných záruk pro nízkopříjmové domácnosti v případě nuceného vystěhování;
3. nedostatečné garantování finanční podpory na bydlení, zejména pro osoby žijící na ubytovnách; a 
4. nepřiměřený dopad těchto nedostatků na romskou populaci, která tvoří významnou část obyvatel ubytoven a sociálně vyloučených lokalit.

Nové rozhodnutí přichází poté, co již v roce 2016 na základě stížnosti podané organizací European Roma and Travellers Forum (ERTF) Výbor dospěl k závěru, že Česká republika porušuje právo na bydlení romské menšiny v České republice. Bohužel, uvedené rozhodnutí se nejenomže nepromítlo do změny právní úpravy či politiky sociálního bydlení, ale stal se přesný opak.

V červnu 2017 vstoupila v účinnost novela zákona o hmotné nouzi, která mimo jiné zakotvila systém takzvaných bezdoplatkových zón. Jednalo se o poslanecký návrh, který získal podporu napříč politickým spektrem a který musel být až následně zrušen Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem.

Věřme, že podobná situace se už nebude opakovat. Přeci jenom, jak se zdá, klima pro zajištění práva na bydlení se tu stává příznivějším. Začátkem června 2025 prezident podepsal zákon o podpoře bydlení, ledy se trochu pohnuly a v části odborné veřejnosti zavládlo nadšení.

Může v takové situaci lednové rozhodnutí ve věci FEANTSA přinést něco dalšího? Je nezbytné přijmout další normy a politiky bydlení? Odpověď zní: ano. Musíme otevřeně mluvit o tom, že zákon o podpoře bydlení není normou, která by porušování práva na bydlení Českou republikou vyřešila.

Zákon o podpoře bydlení neměl takovouto ambici, jak čteme v důvodové zprávě a ani nesměřuje k naplnění práva na bydlení v jeho komplexnosti. Ze závazku garantovat právo na bydlení plynou pro vládu i další povinnosti a ty se nevyčerpaly.

Bude nezbytné vytvořit funkční systém dostupného sociálního bydlení, který bude pokrývat reálné bytové potřeby domácností v nouzi. Součástí změn musí být uznání práva na bydlení, například novelizací zákona o obcích, jakož i zajištění toho, že finanční podpora bydlení bude dostupná nejenom v dostatečné výši, ale přístupná pro všechny nízkopříjmové domácnosti, bez výjimky.

Právo na bydlení není luxusem ani výsadou, ale základním předpokladem udržení důvěry ve spravedlivý stát a tím i sociální stability. Pokud má Česká republika dostát svým právním závazkům, musí vláda převzít za zajištění tohoto práva odpovědnost. Zajištění dostupného, bezpečného a přiměřeného bydlení pro všechny by se mělo stát jedním z klíčových cílů, podle kterých se bude posuzovat úspěšnost sociální a lidskoprávní politiky státu.