ČR nadále porušuje své mezinárodní lidskoprávní závazky v oblasti bydlení

Maroš Matiaško

Právo na bydlení patří mezi základní lidská práva chráněná ústavou a mezinárodními úmluvami, k nimž Česká republika přistoupila. Bohužel Česká republika svůj závazek v dané oblasti porušuje a zákon o podpoře bydlení situaci nevyřešil.

Právo na bydlení je zakotveno ve Všeobecné deklaraci lidských práv z roku 1948. Ale projekty dostupného bydlení jsou mnohem starší. Na snímku sociální výstavba v baskickém Baracaldu na předměstí Bilbaa z roku 1925. Foto Javier Mediavilla Ezquibela, WmC

Bydlení je jednou z nejzákladnějších lidských potřeb. Od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948 mluvíme tom, že na bydlení mají lidé právo, protože je součástí komplexnějšího práva na přiměřenou životní úroveň. V čl. 25 Deklarace čteme, že každý má právo na přiměřenou životní úroveň a v tomto smyslu i na „bydlení“.

Klíčové je adjektivum „přiměřené“. I když zůstává otevřenou kategorií, vztahuje se k otázce zdraví a blahobytu (anglicky well-being). Skutečně, pokud se podíváme na komentář k uvedenému ustanovení, tak cílem bylo zajistit, aby každý člověk mohl být schopen běžné, každodenní interakce s jinými, a to „bez hanby a nedůvodných překážek“.

Zahrnutí práva na bydlení do Všeobecné deklarace lidských práv vyjadřuje předpoklad, že představuje jednu ze základních materiálních potřeb a je předpokladem pro vedení života v důstojnosti a svobodě. Ale takováto představa má mnohem starší kořeny. Už Platón v Ústavě popisoval zajištění potřeby bydlet jako jeden z hlavních důvodů pro vznik obce.

Právo na bydlení najdeme uvedeno i v čl. 11 odst. 1 Paktu OSN o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966, který je právně závazný a je součástí našeho ústavního pořádku. Stejně jako ve Všeobecné deklaraci, i zde čteme, že bydlení je součást práva na přiměřenou životní úroveň.

Důležité je, že dané ustanovení interpretoval Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva. Víme tak, že jde o právo, které „nesmí být interpretováno úzce, restriktivně“ a znamená právo „žít někde v bezpečí, míru a důstojnosti“ a že kritérium přiměřenosti obsahuje sedm hledisek, včetně bezpečí právních vztahů či cenové dostupnosti.

Právo na bydlení má nejen individuální, ale i systémový rozměr. Ten zahrnuje například existenci a funkčnost systému sociálního bydlení nebo prevenci ztráty kontroly nad bytovým fondem.

×