Bydlení je jednou z nejzákladnějších lidských potřeb. Od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v roce 1948 mluvíme tom, že na bydlení mají lidé právo, protože je součástí komplexnějšího práva na přiměřenou životní úroveň. V čl. 25 Deklarace čteme, že každý má právo na přiměřenou životní úroveň a v tomto smyslu i na „bydlení“.

Klíčové je adjektivum „přiměřené“. I když zůstává otevřenou kategorií, vztahuje se k otázce zdraví a blahobytu (anglicky well-being). Skutečně, pokud se podíváme na komentář k uvedenému ustanovení, tak cílem bylo zajistit, aby každý člověk mohl být schopen běžné, každodenní interakce s jinými, a to „bez hanby a nedůvodných překážek“.

Zahrnutí práva na bydlení do Všeobecné deklarace lidských práv vyjadřuje předpoklad, že představuje jednu ze základních materiálních potřeb a je předpokladem pro vedení života v důstojnosti a svobodě. Ale takováto představa má mnohem starší kořeny. Už Platón v Ústavě popisoval zajištění potřeby bydlet jako jeden z hlavních důvodů pro vznik obce.

Právo na bydlení najdeme uvedeno i v čl. 11 odst. 1 Paktu OSN o hospodářských, sociálních a kulturních právech z roku 1966, který je právně závazný a je součástí našeho ústavního pořádku. Stejně jako ve Všeobecné deklaraci, i zde čteme, že bydlení je součást práva na přiměřenou životní úroveň.

Důležité je, že dané ustanovení interpretoval Výbor OSN pro hospodářská, sociální a kulturní práva. Víme tak, že jde o právo, které „nesmí být interpretováno úzce, restriktivně“ a znamená právo „žít někde v bezpečí, míru a důstojnosti“ a že kritérium přiměřenosti obsahuje sedm hledisek, včetně bezpečí právních vztahů či cenové dostupnosti.

Právo na bydlení má nejen individuální, ale i systémový rozměr. Ten zahrnuje například existenci a funkčnost systému sociálního bydlení nebo prevenci ztráty kontroly nad bytovým fondem.

Výbor OSN zdůraznil tento systémový rozměr například ve svém rozhodnutí proti Španělsku. V něm uvedl, že pro zajištění bydlení nízkopříjmovým domácnostem by měl stát přijmout „komplexní plán“, který by definoval „zdroje, opatření, indikátory, časový rámec a hodnotící kritéria“ tak, aby bylo právo na bydlení pro uvedenou skupinu lidí zajištěno nejenom rozumným, ale hlavně „měřitelným“ způsobem.

Řečeno i jinak, potřeba přijetí takového plánu vyplývá z práva na bydlení. Jiným systémovým problémem z hlediska lidských práv by mohl být podle uvedeného orgánu OSN prodej veřejného bytového fondu soukromým investičním fondům ze strany obcí v době, kdy roste potřeba sociálního bydlení.

Rovněž preference vlastnictví nad jinými formami bydlení je lidskoprávní otázka. Dokládá to i nedávné rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva ve věci FEANTSA proti Belgii. Tento výbor sídlí ve Štrasburku, posuzuje porušování Evropské sociální charty a jeho rozhodnutí se v národním kontextu implementují.

Zajisté, nejde o rozsudky a váha rozhodnutí není tak silná. Nicméně i tak představují velmi důležitý faktor ovlivňující jak právní prostředí, tak i sociální politiky státu.

Ve zmiňované věci proti Belgii Evropský výbor zkritizoval právě podporu vlastnictví na úkor jiných typů právních vztahů, čímž položil důraz na plurality právních titulů k bydlení, a to zejména z hlediska přístupnosti pro ty, kdo nemají dostatek zdrojů na pořízení si vlastního bytu či domu. Jednostranně orientovaná politika bydlení může totiž nepříznivě ovlivnit bytovou situaci zranitelných domácností.

A to se stalo i v Belgii, která sice přijala určitá sociální opatření, nicméně nedostatečná. Za takovou byla označena zejména nabídka sociálního bydlení a omezený rozsah příspěvků na nájemné.

Dodržování práva na bydlení má tedy komplexní povahu. Nejde pouze o dodržování a naplňování sedmi hledisek formulovaných OSN v individuálních případech, ale také o otázku, zda politika bydlení a zákony skutečně vedou k tomu, že právo na bydlení je zajištěno všem, bez ohledu na příjem a sociální okolnosti.

Směr, kterým se musí český stát ve světle svých lidskoprávních závazků vydat byl narýsován v rozhodnutí Evropského výboru z ledna 2025 ve věci FEANTSA proti České republice. Toto, v pořadí již druhé rozhodnutí o porušování práva na bydlení proti České republice obsahuje až čtyři oblasti, které musí stát napravit. Konkrétně se jedná o:

1. nedostatečné zajištění přístupu k přiměřenému sociálnímu bydlení a právní ochranu práva na bydlení;
2. absenci dostatečných záruk pro nízkopříjmové domácnosti v případě nuceného vystěhování;
3. nedostatečné garantování finanční podpory na bydlení, zejména pro osoby žijící na ubytovnách; a 
4. nepřiměřený dopad těchto nedostatků na romskou populaci, která tvoří významnou část obyvatel ubytoven a sociálně vyloučených lokalit.

Nové rozhodnutí přichází poté, co již v roce 2016 na základě stížnosti podané organizací European Roma and Travellers Forum (ERTF) Výbor dospěl k závěru, že Česká republika porušuje právo na bydlení romské menšiny v České republice. Bohužel, uvedené rozhodnutí se nejenomže nepromítlo do změny právní úpravy či politiky sociálního bydlení, ale stal se přesný opak.

V červnu 2017 vstoupila v účinnost novela zákona o hmotné nouzi, která mimo jiné zakotvila systém takzvaných bezdoplatkových zón. Jednalo se o poslanecký návrh, který získal podporu napříč politickým spektrem a který musel být až následně zrušen Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem.

Věřme, že podobná situace se už nebude opakovat. Přeci jenom, zdá se, se tu klima pro zajištění práva na bydlení stává příznivějším. Začátkem června 2025 prezident podepsal zákon o podpoře bydlení, ledy se trochu pohnuly a v části odborné veřejnosti zavládlo nadšení.

Může v takové situaci lednové rozhodnutí ve věci FEANTSA přinést něco dalšího? Je nezbytné přijmout další normy a politiky bydlení? Odpověď zní: ano. Musíme otevřeně mluvit o tom, že zákon o podpoře bydlení není normou, která by porušování práva na bydlení Českou republikou vyřešila.

Zákon o podpoře bydlení neměl takovouto ambici, jak čteme v důvodové zprávě a ani nesměřuje k naplnění práva na bydlení v jeho komplexnosti. Ze závazku garantovat právo na bydlení plynou pro vládu i další povinnosti a ty se nevyčerpaly.

Bude nezbytné vytvořit funkční systém dostupného sociálního bydlení, který bude pokrývat reálné bytové potřeby domácností v nouzi. Součástí změn musí být uznání práva na bydlení, například novelizací zákona o obcích, jakož i zajištění toho, že finanční podpora bydlení bude dostupná nejenom v dostatečné výši, ale přístupná pro všechny nízkopříjmové domácnosti, bez výjimky.

Právo na bydlení není luxusem ani výsadou, ale základním předpokladem udržení důvěry ve spravedlivý stát a tím i sociální stability. Pokud má Česká republika dostát svým právním závazkům, musí vláda převzít za zajištění tohoto práva odpovědnost. Zajištění dostupného, bezpečného a přiměřeného bydlení pro všechny by se mělo stát jedním z klíčových cílů, podle kterých se bude posuzovat úspěšnost sociální a lidskoprávní politiky státu.