↗

Jediným výsledkem těchto „oprav“ z pera vládní koalice je to, že pomoc bude dostupná pro mnohem méně než 1,5 milionu lidí, kteří by ji ve skutečnosti potřebovali. Místo toho, abychom lidem pomohli dřív, než o bydlení přijdou, budeme dál hasit požáry, stavět další azylové domy a poslouchat, že se někomu nelíbí, že na lavičkách posedávají lidé bez domova a že mají jít jinam. Foto PxHere

Do poslední chvíle jsem na vládní poslance apeloval, aby se přestali handrkovat o vlastní zájmy, abychom zákon o podpoře bydlení schválili v podobě, v níž lidem skutečně pomůže. Chtěl jsem, abychom tu měli systém, který nikoho nenechá propadnout na dno. S bydlením je totiž u nás problém — a politici by ho měli řešit.

Přesto se kolegové z ostatních stran rozhodli pomoct jen zlomku těch, kteří by to opravdu potřebovali. Jakoby se problém s bydlením týkal jen „některých", jen těch, co si „neumí poradit sami“ — jen „nepřizpůsobivých“ a těch, kteří žijí ve vyloučených oblastech. To ale není pravda. Když přijde vážná nemoc, výpadek jednoho příjmu, rozvod, ztráta práce nebo jiná tragédie, může o bydlení přijít kdekdo. Systém rychlé a funkční podpory bydlení totiž neexistuje.

Před rokem jsem navrhl zákon, který měl tuto situaci změnit a zabránit tomu, aby lidé padali na samé dno, ze kterého už se často nejde zvednout. Pomohl by seniorům, samoživitelkám, nízkopříjmovým rodinám, lidem se zdravotním postižením, mladým odcházejícím z ústavní péče nebo obětem domácího násilí.

Součástí zákona o podpoře bydlení měla být síť kontaktních míst — srozumitelně řečeno poraden, kam by se člověk mohl obrátit a získat nejen informace, ale i skutečnou pomoc: právní a organizační. A těm kteří už o bydlení přišli, by se dostalo pomoci postavit se znovu na nohy — třeba prostřednictvím kvazibytových fondů, tedy dočasného dostupného bydlení.