Do poslední chvíle jsem na vládní poslance apeloval, aby se přestali handrkovat o vlastní zájmy, abychom zákon o podpoře bydlení schválili v podobě, v níž lidem skutečně pomůže. Chtěl jsem, abychom tu měli systém, který nikoho nenechá propadnout na dno. S bydlením je totiž u nás problém — a politici by ho měli řešit.

Přesto se kolegové z ostatních stran rozhodli pomoct jen zlomku těch, kteří by to opravdu potřebovali. Jakoby se problém s bydlením týkal jen „některých", jen těch, co si „neumí poradit sami“ — jen „nepřizpůsobivých“ a těch, kteří žijí ve vyloučených oblastech. To ale není pravda. Když přijde vážná nemoc, výpadek jednoho příjmu, rozvod, ztráta práce nebo jiná tragédie, může o bydlení přijít kdekdo. Systém rychlé a funkční podpory bydlení totiž neexistuje.

Před rokem jsem navrhl zákon, který měl tuto situaci změnit a zabránit tomu, aby lidé padali na samé dno, ze kterého už se často nejde zvednout. Pomohl by seniorům, samoživitelkám, nízkopříjmovým rodinám, lidem se zdravotním postižením, mladým odcházejícím z ústavní péče nebo obětem domácího násilí.

Součástí zákona o podpoře bydlení měla být síť kontaktních míst — srozumitelně řečeno poraden, kam by se člověk mohl obrátit a získat nejen informace, ale i skutečnou pomoc: právní a organizační. A těm kteří už o bydlení přišli, by se dostalo pomoci postavit se znovu na nohy — třeba prostřednictvím kvazibytových fondů, tedy dočasného dostupného bydlení.

Každý by tak mohl dostat takovou podporu, kterou zrovna potřebuje, která není ponižující a je založená na důvěře, ne na podezřívání a odsuzování. Kontaktní místa by pomáhala lidem řešit složité nájemní smlouvy, orientovat se v možnostech dostupného bydlení, komunikovat s realitkami nebo se třeba účastnit aukcí městských bytů.

V některých městech, třeba v Olomouci, už takové poradny fungují. Ale bez zákona jde stále o nesystematické řešení, často závislé na vůli jednotlivců nebo lokálních politiků. Cílem mého návrhu bylo, aby tato pomoc byla dostupná všude a pro všechny.

Vláda se rozhodla zákon vykostit

Ministr Kupka z ODS snížil počet kontaktních míst na polovinu. To znamená, že si polovina lidí — tedy zhruba 750 tisíc lidí — nebude mít kam jít pro pomoc. Část agendy podpory bydlení navíc vláda převedla na úřady práce — instituce, které už teď sotva zvládají své vlastní povinnosti.

Umíte si představit, že ve chvíli, kdy urgentně řešíte hrozbu ztráty střechy nad hlavou, přijdete na přepážku Úřadu práce, vezmete si lísteček a mezi lidmi, co čekají na příspěvek na děti, mezi uchazeči o práci a přívalem všech možných formulářů se dozvíte, že na řešení vašeho případu teď nemají kapacitu?

A co ti, kteří už o bydlení přišli? Ti, kteří nemají kam jít? Podle mého návrhu by mohlo být dočasné dostupné bydlení zajištěné až pro 160 tisíc lidí v bytové nouzi. Ministr Jurečka se ale rozhodl, že nárok na byt budou mít pouze ti, kteří pobírají dávku v hmotné nouzi.

A aby toho nebylo málo, jeho zavedení takzvané superdávky z tohoto systému vyřadilo například samoživitelky, seniory, oběti domácího násilí, zdravotně znevýhodněné i mladé lidi odcházející z dětských domovů, pokud mají příjem o pár korun vyšší než „povolený limit" deseti tisíc. A já se ptám — kde v republice zvládnete za deset tisíc zaplatit nájem, jídlo a energie?

To, že premiér Fiala dokonce uvažoval o tom, že se zákon bude vztahovat jen na takzvané vyloučené lokality, také mluví samo za sebe. To je totiž úplné nepochopení problému. Nedostupné bydlení není sociální problém, ale celospolečenská hrozba. Může se to stát komukoliv. Napříč kraji, městy a vesnicemi, napříč generacemi, napříč profesemi.

Tohle je spravedlnost?

Jediným výsledkem těchto „oprav“ z pera vládní koalice je tedy to, že pomoc bude dostupná pro mnohem méně než 1,5 milionu lidí, kteří by ji ve skutečnosti potřebovali. Místo toho, abychom lidem pomohli dřív, než o bydlení přijdou, budeme dál hasit požáry, stavět další azylové domy a poslouchat, že se někomu nelíbí, že na lavičkách posedávají lidé bez domova a že mají jít jinam.

Proč vláda vykostila smysluplný návrh řešení, který byl připravený a mohl začít pomáhat prakticky okamžitě? Odpověď je až bolestně jednoduchá. Protože reálná pomoc není efektní. Není to billboard, není to virál na sociálních sítích, není to velkohubý líbivý slogan. Reálná pomoc je běh na dlouhou trať. Často na první pohled nenápadná, někdy nevděčná. Mravenčí práce, která na začátku vyžaduje vstupní investice, ale která se nám výhledově mnohonásobně vrátí. Nejenom finančně, ale i společensky. Jenže to se dneska ve vysoké politice nenosí.

Politickým kolegům chci připomenout, že politika nemá být boj o židle, ale práce pro lidi. A že skutečný politik má měnit věci k lepšímu, ne jen udržovat status quo a říkat si, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Můj návrh zákona o podpoře bydlení byl připravený. Měl podporu odborníků i organizací z terénu. A hlavně — měl potenciál zachránit lidské osudy dřív, než bude pozdě. Stačilo ho jen schválit.

Přiznávám, je to další politická studená sprcha, ale není to konec. Jako Piráti se pokusíme zákon opravit tak, aby byl co nejlepším nástrojem pomoci. Nepřestaneme s tím, ať už nám bude házet klacky pod nohy kdokoli. Právě proto jsou silné pirátské hlasy v politice potřeba. Bez nás totiž prochází polovičaté paskvily, jako dnes. A to se musí změnit.